Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

18

Byl tak rozrušen, že si ani neuvědomil, jakým způsobem opustil prostor vymezený lany, nevnímal dokonce ani chodby, jimiž kráčeli. Kapitán tedy přece jen dlí na lodi a on se s ním setká. Co změní setkání s ním na jejich osudu? Smí předstoupit proto, aby přednesl stížnosti, které ještě ráno chtěl přednášet, anebo tato chvíle byla zvolena proto, že únosci vědí o úzkosti unášených, vědí, že nyní už mohou vyslovit jakékoliv požadavky a ty budou přijaty, a on je pouze tím, kdo vyslechne podmínky a jménem ostatních je přijme; a co když tou podmínkou nebudou peníze, ale život někoho z nich, nebo dokonce můj vlastní život, zděsil se. Jenže proč právě můj život, uklidňoval se, můj život nemá pro nikoho cenu.

Stoupali po známých schodech k důstojníkově kabině, za celou tu dobu se důstojník ani jednou neohlédl, ani jediným gestem nenaznačil, že snad trvá ještě něco z bývalé přízně, kterou Jakuba zahrnoval. V úzké předsíňce s trojími dveřmi důstojník nezamířil ke své kabině, ale ke dveřím nejvíce vpravo, zaklepal na ně, na okamžik ustrnul ve vojenském postoji, potom je otevřel: „Prosím, velebnosti!“ Ocitli se v nepříliš veliké místnosti, dvě její stěny zabíraly police s tlustými svazky knih a atlasů v starobylých kožených vazbách, mezi nimi postávala barevná těla vycpaných ptáků. Dvě zbylé stěny, oddělené od sebe bílými dveřmi, zdobily kůže aligátorů a mořských hadů a bizarní tvary hvězdic, lastur a mořských koníků; úzké lůžko bylo pečlivě ustláno a v jediném křesle, trochu odsunutém od desky stolku, nikdo neseděl.

„Pane,“ řekl důstojník do prázdné místnosti, „podle vašeho pokynu přivedl jsem mluvčího cestujících.“

A Jakub užasle hleděl na prázdné křeslo, vyceněné zuby aligátorů, neskutečné barvy vycpaných rajek, několik fasciklů lejster na stole, útržek starého pergamenu a přístroj s polokruhovitým číselníkem.

Kapitán tedy přece jen nežil, kapitán byl přelud, zástěna zločinů anebo vidina šíleného mozku důstojníkova, smluvená hra, a on byl nyní do této hry vtažen. Co má teď udělat? Poklonit se? Anebo zůstat stát v tom vzpřímeně nehybném postoji jako důstojník? Má přednést do prázdna své stížnosti i nabídky?

Vtom se vrzavě rozevřely dveře v rohu místnosti a jimi vešel opíraje se levou rukou o bambusovou hůl stařec a Jakub se zachvěl hrůzou, neboť jeho otec byl přece mrtev a nebylo možno, aby se po celá ta léta skrýval na této lodi jako kapitán! Pak už to však nebyla tvář jeho otce (který zemřel ve věku sotva čtyřiceti pěti let), byla to jenom tvář, kterou znal z obrazu v jídelně, hustě obrostlá nažloutlým vousem, takže nemohl určit její stáří, nejspíše snad ještě podle svraštělého krku, sevřeného ve vysokém tuhém límci, do něhož byla zlatě vetkána Naděje.

„Pane,“ řekl důstojník, „dovolíte, abych se vzdálil?“

A kapitán jej propustil sotva patrným gestem pravé ruky.

Z kapitánovy tváře se nedalo spatřit téměř nic kromě velikého žilnatého nosu, zbytku rtu, zohaveného temně modrou bulkou, a očí, hluboko zapadlých, stařecky (...)

(......)