Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17

Uplynula hodina, nad jejich hlavou se modravě třpytila Polárka, hvězdy Malého vozu a úplný měsíc, tak jasné a čisté je Jakub ještě nikdy nespatřil, naplňovaly prostor teskným a naléhavým svitem; a loď klouzala vpřed, řítila se k svému pomyslnému cíli stále stejnou rychlostí, stále stejným směrem. Seděli na dřevěné podlaze paluby a snažili se nevnímat zimu. Obě mladší děti se krčily přitisknuty k sobě a povzlykávaly. Jejich nářek nebyl hlasitý, i kdyby byl, zanikl by nejspíš v šumotu vody, ve vzdáleném hukotu strojů a rozptýlil by se v rozlehlosti prostoru.

„Přece by nemohli…,“ zašeptala Marie, „ublížit těm dětem.“

Vzpomněl si na desku v kapli: „Nebyly by to první děti, kterým by se ublížilo!“

„Jak můžeš takhle mluvit?“ Pak dodala: „Ale to bylo přece za války.“

Černovlasá žena položila obě mladší děvčátka na jedno ze dvou lehátek, pan Tomas svlékl svůj kabát podšitý kožešinou a nabídl jí jej, stárnoucí slečna podarovala děti několika cukrátky a jejich matka, když děti přikryla, usedla jim u nohou a začala zpívat jakousi jednoduchou a konejšivou melodii.

„A byl to nejstrašnější hřích,“ zašeptala Marie. „Co vůbec lidi jsou, nejstrašnější,“ umlkla, neboť všichni teď umlkli, aby nerušili zpěv, a ještě spíš proto, aby nerušili usínání dětí, usínání na tři hodiny.

Ty tři hodiny, uvažoval rozechvěle Jakub, musí přinést nějaké vyjasnění. Jeho víra, jeho jediná víra v dobrý konec v něm dosud trvala. Čekal, až se tma rozhrne a z ní vystoupí náhle osvícena skutečná příčina tohoto dění.

Ale tma i čas, noc a prokletá loď se dále sunuly vpřed do bezbřehé neohraničené neměnné prostory, a ten pohyb ho prostupoval a naplňoval děsem. Toužil vstát a prchat, ale kam utéct z tohoto dne? Přehoupnout se jako ve snu, zpět anebo stranou, přeskočit roubení lodi i spousty vod, prchat, ale kam?

A tu se mu vybavila jeho hala, jeho osiřelý stůl, vlídné šumění ventilátoru, z oprýskaného reproduktoru se linula stará, stokráte opakovaná a známá melodie, viděl šestatřicet stolků, šestatřicet klidných a blízkých tváří, čtyři obrovské kartotéky, polepené ze stran fotografiemi hereček a sportovců, s velkým trhacím kalendářem, a známý strop; když někdy přivřel oči a díval se na místo pokryté plísní, změnila se skvrna v kamenné vrásnění hor nebo v louku sežehlou sluncem, očekávající v podmračném svitu déšť; kráčel svou každodenní cestou Kozí ulicí kolem kina a kolem květinářství, které chtěl změnit na mlékárnu, ačkoliv v jeho výkladní skříni mohl spatřit jediný kousek zeleně toho dne (když nepočítal zelenkavou plíseň na stropě haly), jediné živé barvy v květech orchidejí, azalek, begonií a hyacintů. Uvědomil si stesk: zoufalou touhu vrátit se do toho světa, vstoupit ještě jednou do své haly, sednout si ke svému stolu a probírat se přihláškami nových abonentů.

Marie po jeho boku řekla tiše: „Vlastně ten hřích nebyl nikým a ničím vykoupen.“ Umlkla opět a on teď jasně (...)

(......)