Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Do nitra lodi vedly pouze jediné dveře; vstoupil jimi a kráčel potom chodbou, jejíž stěny byly obloženy ebenovým dřevem a zdobeny intarziemi ze slonové kosti, tlumený zvuk mnoha hlasů ho neomylně dovedl za ostatními.

Marie se mu rozběhla vstříc: „Kde jsi byl? Myslela jsem…, jestli jsi snad…,“ zarazila se.

Jenže on se s ustrnutím díval na stěnu proti dveřím, kde z mohutného zlaceného rámu, ozářen mihotavým světlem rozžatých svící, zíral ten stařec, jeho tvář byla pokryta vráskami a žlutavým nestříhaným vousem, tvář z kamenného domu, ale nebyla to otcova tvář, mýlil se tedy, musel to být jenom přelud unavené mysli. Po stranách dvoukřídlých dveří stáli ti dva námořníci, kteří předtím přenášeli zavazadla, ostatní cestující se mezitím stačili posadit k malým neprostřeným stolkům, na nichž byly jen mísy s ovocem.

V rohu místnosti několik kroků od něj stálo křeslo s vyřezávanou a zlacenou korunou nad vysokým lenochem a se slovem Naděje vetkaným do potahu. Tady nejspíš sedával kapitán anebo nejváženější z hostů. Vtom se dveře střežené oběma námořníky otevřely a v nich stál chlapík s nažloutlou, dokonale oholenou, anebo ještě spíše zcela bezvousou tváří, tváří bez jediné stopy obočí či aspoň řas na očních víčkách, oblečen v šedivě modré uniformě, s důstojnickou čepicí spuštěnou hluboko do čela; také nad jejím štítkem se skvěla zlatými písmeny vyšitá Naděje.

Důstojník si položil pravou ruku na prsa a naznačil úklonu, aniž pohnul tělem, jen nepatrně spustil až křečovitě vysunutou bradu, potom vytáhl z náprsní kapsy brýle s tenkou obroučkou a nasadil si je. Jeho pohled okamžik setrval na ženě s jizvou na tváři – seděla osamělá v rohu místnosti – potom se přesunul na rodinu s dětmi, sklouzl na Jakuba a nakonec utkvěl v prázdnu protější stěny.

„Pan kapitán lituje,“ řekl vysokým, skoro ženským hlasem, „že nemůže, jak bývalo vždy jeho zvykem, osobně přivítat hosty na své jachtě. Pan kapitán poslední dobou chodí ztěžka, v této chvíli je navíc zaneprázdněn svými povinnostmi. Pan kapitán,“ důstojník vzhlédl k obrazu starce, „mě jako nejstaršího důstojníka na lodi požádal, abych vás jeho jménem přivítal na palubě Naděje. Naděje,“ hovořil hlasem, v němž zanikaly pomlky a jakékoli důrazy, „je loď se slavnou historií. V dobách, kdy patřila milionáři Vandenbergovi, obeplula dvakrát svět, později Havemayerovi na ní přiváželi léky nemocným a za poslední války bylo na jachtu naloženo čtyřicet dětí, které by jinak byly odsouzeny k smrti. Naděje,“ řekl a učinil krátkou pauzu, „to slovo značí víc než všechna ostatní slova. Ve jménu naděje se dály všechny velké a slavné činy. Bohužel Naděje je už stará čtyřicet let a za dobu svého trvání urazila víc než pět milionů mil – Naděje stejně jako člověk – se nevyhnula dnům, kdy její únavu už se nepodařilo zapudit a její tělo osvěžit. Proto kapitán rozhodl, že plavba, která se právě počíná, je poslední plavbou jachty. Jsem zmocněn vyslovit jeho dík všem, kteří se dobrovolně rozhodli, že se této plavby (...)

(......)