Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII.

Pan Antonín se vrátil z Pešti teprve s vlaštovkami. Přiletěl na perutích touhy po své ženě a po dětech; neboť poslední dopisy paní Charlotty vyznívaly skoro zoufale a žádaly jeho návratu tak dojemně, že mu bylo v posledním čase pobytu v uherském sídle, jakoby půda pod ním hořela; kromě toho nedostával skoro žádných zpráv od svého otcovského přítele Kroužilovského, a ty, které ob čas ho docházely, byly tak stručny, že pan Antonín, přirovnávaje je k předchozím, nevěděl, co si mysliti v příčině této náhlé změny. Konečně zmítán nevýslovným nepokojem, domnívaje se, že žena i přítel před ním něco tají, ustanovil se, že zkrátí svůj pobyt v Pešti. Zařídil tam všecko tak, že mohl beze škody tak jednati.

Než dojel do Janova, zastavil se u řiditele v Kroužilově. Ten přijal ho s okázalou srdečností.

„Tajíte něco přede mnou!“ pan Antonín zvolal, jedva se pozdraviv s přítelem. „Bojím se, že uslyším něco velmi nepříjemného. Co se děje na Janově? Buďte upřímný! Povězte mi celou pravdu; jsem muž, jenž ji snese.“

„Nevěděl bych, co zvláštního by se tam dálo; neslyšel jsem pranic!“

„Proč tedy jste mi nepsal jako dříve?“

„Co bych vám byl psal? Bylo tam vše v pořádku. Ostatně už tři měsíce jsem tam nebyl.“

„A proč jste tam už nedojížděl? — Rozumím: obětoval jste se, a váš čas je drahý… ale přece… zapřísahám vás, abyste mi řekl pravdu!“

Řiditel mávl rukou. Výraz jeho tváře projevoval nepopíratelný vnitřní boj.

„Prosím, vás,“ pravil. „Aspoň nyní, kde radost ze shledání se s vámi naplňuje moji duši, nežádejte, abych se pouštěl do výkladu o věci, o níž bych vůbec rád mlčel. Doufám, že se spokojíte, povím-li vám, že nic, pranic positivního se nepřihodilo. Vykonal jsem, co vidělo se mi nezbytné, zastával jsem vás, dokud toho kázala potřeba, a když už toho nebylo potřebí, přestal jsem tam dojížděti. Nač dávati podnět k různým řečem?“

„K jakým řečem?“ prudce zvolal pan Antonín. „Rád bych věděl, kdo by se směl opovážit…“

„Ale roztomilý příteli, nepozbývejte chladné rozvahy! Což pak můžete lidem ucpat ústa?“

„Nerozumím vám. Jaké řeči mohou pojíti z toho, že vy dojíždíte do Janova? — Vždyť celý svět zná náš vzájemný poměr.“

Řiditel pokrčil ramenem.

„Příteli,“ pravil, „zapomínáte, že jste zůstavil doma mladou, hezkou choť. Podívejte se na mne: nejsem ani hezký, ani mladý, jest to naprosto k smíchu, jmenovat mne jedním dechem s paní Charlottou, a přece se to stalo! — Věřte mi, člověk se musí přemáhati, aby se zmiňoval o takových věcech… já bych o nich také byl mlčel, ale vy jste mě přinutil, abych mluvil.“

Pan Antonín se třásl spravedlivým hněvem.

„Takové lotrovství! Takové bídáctví!“ zvolal. „Kdo se opovážil, roztrušovati takové hanebnosti? Pomysliti si, že takové ničemné pomluvy jsou vaší odměnou za to, že jste mě tak věrně, tak nezištně zastával! Nemám slov, abych po zásluze odsoudil takovou podlost. Vám pak, příteli, jehož ctím a miluji jako vlastního otce, jak vám nahradím, co pro mne, co za osvědčenou svoji ochotu jest (...)

(......)