Jiří Kulhánek

VLÁDCI STRACHU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Když jsem procitl podruhé, bylo už světlo: šedivé, rozptýlené mlhou prosáklou kouřem. Pomocí vody z potůčku na dně roury jsem se dal do pořádku, jak to jen šlo. Průstřely po myslivcových kulkách už se zatáhly a zůstaly po nich tři narůžovělé jizvy, které do večera zmizí; zato mi ale celý hrudník obsypala ta olovem způsobená kopřivka. Takže když jsem vylezl na silnici, nejenže jsem měl příšerný hlad, ale připadal si jako živoucí bleší ráj.

Nejdůležitější teď bylo dostat se do nějakého města, sehnat peníze a zmizet. S pocitem trpkosti jsem si vzpomněl na svůj pohodlný a dokonale zařízený byt v historické části Zürichu – tam se v žádném případě už vrátit nemohu. Ale není to poprvé, co ztrácím domov.

Dlouhým krokem jsem zamířil do vnitrozemí.

Za půl hodiny chůze kolem mne projelo pouze jedno jediné auto – a ještě na opačnou stranu. Odněkud zleva se ozývalo mlhou zadušené hučení dálnice. Pak jsem narazil na první ukazatel: PILSEN 35 km. A hned nato mi zastavil velký otlučený náklaďák.

„Kam to bude, mladej?“ muž za volantem byl asi padesátiletý, obtloustlý, oblečený do odřené kožené bundy. Šedivé vlasy se mu v divokých vírech ovíjely kolem temenní pleši.

„Ehmm…,“ místním jazykem – češtinou – jsem nemluvil přesně od roku 1919, „do Pilzně?“ zkusil jsem to.

„Máš kliku, mladej, naskoč si!“ Řidič protůroval klepající motor a s hrozivým zarachocením zařadil. „Dáš si cigáro?“

„Já děkuji, ne.“

„Děláš dobře, já bez toho nemůžu bejt,“ rozdýmal hnusně páchnoucí cigaretu a začal si pískat. Náklaďák řinčel a divoce se natřásal. Řidič na mě občas zvědavě pohlédl.

„Vypadáš nějak špatně, mladej,“ řekl asi po dvou kilometrech. Náklaďák na vytlučené silnici poskakoval a otřásal se, že skoro nebylo rozumět.

„Banditi,“ řekl jsem lakonicky. Oči mu zasvítily zájmem:

„To tě jako někdo zmlátil a okrad? Ty si cizinec, že jo? Mluvíš ňák divně.“

„Máte pravdu,“ usmál jsem se na něj.

„Tak, tak,“ řidič zvedl prst, „sou tady u nás v pohraničí různý svině… Říkala stará Herzogová z motorestu, že tady poblíž byla nějaká bouračka, nevíš vo tom něco?“

„Bouračka?“ nakrčil jsem čelo.

„Havárie, karambol!“

„Ano, bouračka!“ konečně jsem pochopil, „tak o tom nic nevím. Někdo zhynul?“

„Mluvíš jako můj pradědeček, mladej,“ zachechtal se řidič, „to nevím, jestli někdo zhynul – proto se tě ptám!“ Předjelo nás velké černé auto – nějaký starý Opel, postřehl jsem.

„Co se s tím sakra tak sere!“ zaklel můj řidič. Mně se rozšířily nozdry – z Opelu, naschvál se plazícího těsně před naším nárazníkem, sálala hrozba.

A taky že ano.

Opel prudce přidal a smykem se postavil přes cestu. „Do prdele!“ zaklel řidič a zadupl brzdu do podlahy.

Skřípějící náklaďák se zastavil snad jen pět metrů před černým autem, z kterého vyskákali čtyři lidé v černých bundách a černých pletených maskách přes obličej. Připadal jsem si. trochu jako v černém filmu. Dva měli baseballové hole, třetí pistolku malé ráže a čtvrtý byl, podle okovaných rukavic a strojených, nejspíš v kině okoukaných pohybů, karatista. Téměř slyšitelně jsem si oddechl a pustil pažbu revolveru – tohle Lovci určitě nejsou.

„Bože můj! Voni mě chtěj vobrat,“ zabědoval řidič a začal se horečně hrabat v prostoru pod palubní deskou. Vytáhl zavírací nůž, ještě špinavý od nějaké paštiky, a rezavý bajonet. Z jeho prvního slova mne zatrnula kůže.

„Vylezte ven! Voba! A chcípni to!“ zařval ten s pistolí a mířil přitom na řidiče. Ostatní obstoupili kabinu.

Ten s pálkou, který se postavil před mé dveře, se o své sportovní náčiní opíral jako o hůl a ten druhý si s ní významně poklepával o dlaň ruky. Karatista nacvičoval nějaké výhružné kreace před předním sklem.

Můj řidič, tváří v tvář pistoli, upustil nožík i bajonet, zhasl motor a s třesoucí se bradou vystoupil. Byla by hloupost, kdyby si chtěl hrát na hrdinu. Otevřel jsem dveře a seskočil na mokrý asfalt. Bylo to takové poněkud přízračné, jako už většinou přepadení bývají. V mlze se plazil zápach špatně spálené nafty a někde docela blízko hučela dálnice.

„Prachy, dědku! Ty taky!“ ukázal na mě pistolník. Řidič vytáhl velkou černou peněženku a brada se mu roztřásla o dva stupně Richterovy stupnice víc.

„Nemám,“ usmál jsem se. Karatista přestal s prostocviky (už taky pěkně funěl) a chytil mě pod krkem: „Nekecej, hajzle! Hezky naval prachy!“

„On opravdu nic nemá, pánové, dyť se na něj podívejte, už ho jednou přepadli…!“ to se ozval můj řidič, a musím říct, že si mě tím docela získal. Jeho řeč ukončila ostrá rána násadou pálky do břicha. Dědula vyhekl a sedl si na zadek.

„Vstávej, dědku, eště máš určitě hodinky,“ pobídl ho kopancem ten s pistolí.

Starý řidič pomalu vstával, lapal po dechu, a tekly mu slzy. Musím říct, že tím si mě ti pánové ale vůbec nezískali.

„To je slušnej balík, byl’s prodávat cement v Německu?“

Ten, co ho praštil pálkou, se prohraboval svazkem bankovek v černé peněžence. Hnusně a slizce se přitom usmíval – bylo to vidět i přes tenkou masku.

„Pánové, domníval jsem se, že takoví hloupě zlí hoši jsou již jen v třetiřadých filmech,“ konečně jsem poskládal příslušnou větu a díval se na opět cvičícího karatistu, „vy byste, prosím, už také laskavě mohl zanechat toho aerobiku, mám z toho husí kůži.“ Někdy je opravdu těžké zůstat stranou, ale neměli bít mého staříka. Všichni čtyři na mě nechápavě a hlavně nevěřícně zírali. Obzvlášť karatista.

„Ježiš drž hubu! Dyť nás zmlátěj!“ zoufale vyhekl řidič. Tentokrát to slovo prošlo jen s mírným zamrazením v zátylku.

Karatista zařval a jeho malíková hrana začala svištivě rozrážet vzduch. Když zařval podruhé, měl torzní zlomeniny několika kostí na pravé ruce a o sto osmdesát stupňů překroucený loketní kloub. Pak omdlel.

Po tom, co mi první pálkař přerazil své náčiní o rameno a já se pořád usmíval, začali něco tušit. Druhého pálkaře jsem chytil za ruku v místě, kde držel násadu hole. Než omdlel i on, sypaly se mi mezi prsty dřevěné třísky, slepené červenou kaší, v kterou se proměnily jeho prsty. Toho prvního pálkaře jsem srazil krátkým úderem pěsti. Protože jsem stále měl okované rukavice, bude muset chvíli šetřit na opravdu dobrého plastického chirurga. Ale pistolník mě překvapil: obyčejně se totiž pistolemi jen straší. Ale on, přestože už utíkal k autu, začal střílet.

Někde vzadu něco hlasitě bouchlo a ozvalo se syčení ucházejícího vzduchu. Pistolník ještě stačil nastartovat, a pak jsem zadním okénkem Opelu prohodil tu tlustší část zlomené baseballové hole.

„Asi jsem se poněkud unáhlil, obávám se,“ posteskl jsem si. Pistolník měl pálku místo mozku a mozek v klíně. Vypnul jsem motor a odstrčil černý vůz do příkopu.

Můj řidič sbíral své rozsypané peníze a já nevěděl, jestli vyděšeněji pozoruje mě nebo probírajícího se karatistu. Ten karatista kvičel jako podřezávané prase. „Odejděte, prosím!“ stačilo ho požádat.

Záhy se probrali i druzí dva a taktéž se laskavě odpotáceli do pole. Byl nejvyšší čas: z vůně čerstvé krve se mi začínala točit hlava.

„Prostřelil nám pneumatiku,“ odvedl jsem pozornost k něčemu praktickému.

„A já nemám sakra hever!“ zaklel řidič.

Podíval jsem se na Opel, tkvící jako černá hromada v mlze opodál. Když jsem si představil práci s uklízením obsahu pistolníkovy hlavy, svůj hlad, a to, že bych se přitom po kolena brodil v krvi… Takovou deziluzi jsem…

„Jaké je vaše ctěné jméno, pane řidiči?“

Vyvalil oči ještě o trochu víc: „Josef Kratina, prosím.“ Div se neuklonil.

…tedy takovou deziluzi jsem panu Kratinovi připravit nemohl. Pohled na vyhladovělého upíra při konzumaci bez příslušného stolního náčiní není zrovna zážitek z nejestetičtějších.

„Připravte si nářadí, prosím, já to trochu nadzdvihnu,“ řekl jsem.

„Ale ten čumák váží skoro tunu… !“ Podíval se na mě vyděšeně a já jen tak tak odolal pokušení zatlačit mu oči zpátky do důlků. Nedalo se odpovědět jinak než úsměvem.

 

* * * * *

 

Když jsme znovu jeli, pan Kratina skoro deset kilometrů nepromluvil a zapaloval si jednu cigaretu od druhé. Nakonec se na mě přece jen otočil:

„Tak vás přepadli, hm. Moc rád bych věděl, co to bylo za chlapy, co vás takhle dokázali zřídit. Stará Herzogová neříkala, že by tu měli manévry parašutisti,“ podíval se na mě významně. „A taky bych hrozně rád věděl, co je to za chlapa, kterej schytá kulku do břicha, a pak zvedne půl vejtřasky.“

To bylo docela nepříjemné, že si všiml, že mě pistolník neminul. Co jsem na to měl říct:

„Tyto tři byly horší,“ usmál jsem se a ukázal na roztřepené otvory po loveckých polopláštových střelách. Pan Kratina jenom zapolykal, a přestože řídil, na dlouhý okamžik zavřel oči.

Když jsme kolem špinavé cedule PLZEŇ vjeli do zastavěné aglomerace, předjel nás na zdejší poměry velmi nápadný automobil: R 39 s pravostranným řízením. Na okamžik jsem zahlédl zkoumavý pohled řidiče. Byly to oči, které mi něčím připomněly ledovce, tříštící se o rozervané pobřeží dalekého Severu. Otřásl jsem se a rychle sklonil hlavu.

„Páter v renaultu, asi vopravdovej Angličan,“ zabručel pan Kratina.

„Jste si jist, že má kolárek?“ po zádech mi přejel mráz a v okamžiku jsem si vzpomněl, proč mi byl ten pohled tak povědomý.

„Co je, nějakej váš známej?“

„Chtěl jste vidět muže, který by mne dokázal zmlátit?“ To už jsem ležel na sedačce a tiskl hlavu k naftou páchnoucí prodřené kožence.

„Cože, kněz?!“ otočil se pan Kratina nevěřícně.

„Mohl byste mi, prosím, na nejbližší křižovatce zastavit?“ Co mu mám vyprávět; čím méně toho ví, tím je to bezpečnější. Pro mě, ale hlavně pro něj.

Brzdy hlasitě zaskřípaly a náklaďák se s citelnou nechutí zastavil. „Nepotřebujete takhle s něčím pomoct, mladej?“ Starostlivě nakrčené čelo pana Kratiny ještě poněkud vyvrásnilo a prsty zhnědlé od zažraného nikotinu mi dobrácky poklepaly na koleno. „Jestli byste teda chtěl, můžete se u nás chvíli prospat – stará vám dá do pořádku hadry a uvaří ňáký kafe, i něco k jídlu se tam najde…?“

„Děkuji velmi pěkně, ale bohužel musím vaše milé pozvání odmítnout (už zase kulil oči), mám několik neodkladných záležitostí k vyřízení… Přesto,“ naklonil jsem se k němu a usmál se, „přesto bych vás rád o něco požádal: kdyby se vás na mne někdo vyptával, tak jste mne nikdy neviděl – nanejvýš si vzpomenete, jak někdo velmi podobný mému popisu kráčí k německé hranici, ano?“

„Kráčí k německé hranici… Jistě, to je maličkost, ale…“

„A ještě se dovolím optat, zda víte, kde je zde v Pilsen… Plzni… ein Bahnhof? Ééé, nevím jak to říci…,“ omluvně jsem se usmál.

„Nádraží, jasně…“

„A ještě jedna taková… Kommerzialbank?“

Když mi to s řidičskou důkladností vysvětlil, zašátral v náprsní kapse a podal mi pomačkanou padesátimarkovku.

„To není třeba, mám platební kartu, ale přesto děkuji za laskavost, pane Kratino.“

„Ale jen si to vem, mladej, ta plastiková sračička je sice dobrá věc, ale tady seš v Čechách. A na dřevo je na dřevo.“

„Prosím?“

„Ále… Vem si to a Bůh tě provázej!“ Přestože mě z toho slova tentokrát prudce zatrnulo v zádech, zdvořile jsem poděkovala rozloučil se.

Omotal jsem se co nejvíc ležérně svým prostříleným pláštěm, aby bylo co nejméně vidět mou prostřílenou košili, a přesně podle instrukcí pana Kratiny jsem prošel Pilsen.

 

* * * * *

 

Vyžehlený policista před bankou mě nejdřív vůbec nechtěl pustit dovnitř – zamával jsem mu před očima kreditkartou a švýcarským pasem, přidal několik anglických nadávek (Fucking Czech Terrorists!!!) a byl jsem uvnitř. Našel jsem peněžní automat a navyklým pohybem do něj strčil kartu. Mám naprosto nenápadnou a všední EUROCARD. Automat mě nechal zvolit řeč, jakou se mnou bude komunikovat, pak se z jeho útrob ozvalo zlověstné praskání lámaného plastiku a na obrazovce se objevil německý nápis: POKUS O NEAUTORIZOVANÝ PŘÍSTUP PŘÍPADNÉ REKLAMACE HLASTE U OKÉNKA Č. 9.

Poněkud vyděšený jsem se postavil k zmíněnému okénku.

„Co je?! Ostraha! Ostraha!!! Fláká se vám tady nějakej somrák!“

To slečna za okénkem číslo devět vzhlédla od papírů.

„Promiňte, madam,“ podal jsem jí svůj pas, „ale váš automat právě pozřel mou EUROCARD a odmítá ji vyzvrátit.“

„Nějaké problémy?“ přichvátal pistolník s rukou na pažbě.

„Ne ne, to je v naprostém pořádku!“ Slečna řekla tu větu moc rychle. Možná, kdybych nebyl tak napružený a hladový, možná bych si ničeho nevšiml. Takhle jsem zcela jasně uviděl, jak se jí modrá žilka na krku roztepala velmi zrychleným pulsem. Okamžitě mi to došlo: ‚Přijde k vám vysoký cizinec, kterému automat nebude chtít vydat kreditkartu. Prosím, zvedněte hlavu a nenápadně kývněte tam na toho pána, co sedí v rohu na lavičce a tak nenápadně si čte noviny.‘ Tato prosba byla dozajista podepřena minimálně stodolarovkou stočenou do roličky a podmanivým úsměvem cizokrajnou kolínskou vonícího elegána. Něco podobného se dozajista odehrálo u všech okének č. 9 po celé Pilsen, ve všech bankách, kde je možné reklamovat funkci peněžních automatů. Muž s novinami se zvedl a rychle odešel. Nejbližší telefonní budka stála ve vestibulu banky

„Chcípni!“ řekl jsem dámě za okénkem, shrábl pas a v nehezkém úsměvu na ni vycenil zuby. Padla jako špalek.

„Ostraha?! Ostraha!!! Té slečně zde se nejspíš udělalo nevolno!“ zamával jsem na pistolníka a chvatně vyběhl do haly

Muž s novinami právě vyklepával číslo. Omráčil jsem ho úsporným úderem na krční nervovou pleteň. „Prosím?“ ozval se ze sluchátka nějaký hlas – anglicky.

Nějaký zatraceně známý hlas. Sluchátko do vidlice jsem odhodil, jako by mne uštklo. Po zádech mi opět přejela vlna mrazu. Takže po mně jde nejen Otec Crumly, ale i muž jménem Ammyl – bestie nechvalně známá jako Lovec lebek. Naprosto bezohledný sadista odněkud z Haiti. To byl jeho hlas, nezapomenutelný hlas to ‚Plíííís?‘.

Teď už jsem měl jistotu (ač jsem se téměř modlil(!), aby to nebyla pravda): v patách mi byli Lovci samotného Azzoparda. Žádní rádoby mystici na lovu záhrobních bestií. To se občas také stává – ti chudší, vyzbrojeni touhou po očistě lidstva, osikovými kolíky a velkými kladivy, křižují s fanaticky planoucím zrakem svět, který jim naštěstí nevěří a považuje je za více méně neškodné blázny. Ti bohatší si pro pocit vykonaného dobra – celému lidstvu prospěšného skutku – najímají druhořadé Lovce a nejrůznější podvodníky, aby za ně odvedli špinavou práci. Jak znám Slizouna Salazara, tak ten by to za tučné peníze a z naprogramované nenávisti určitě vzal. Lovec lebek určitě ne.

Takže ho poslal Azzopard. Ammyl pro nikoho jiného nepracuje (nikdo jiný ho nedokáže zaplatit).

Rychlým krokem jsem se začal vzdalovat od banky.

Po ulicích naštěstí chvátalo dost jiných lidí, tak jsem se ztratil.

 

* * * * *

 

Na nádraží jsem ve Wechselstube vyměnil třicet ze svých padesáti marek za zdejší koruny. V SECOND HAND opodál jsem koupil starší, ani ne moc ošoupaný černý plášť. U popelnic za nádražní restaurací jsem si přendal věci z kapes, a nacpal svůj špinavý a prostřílený kabát do kontejneru mezi hnijící zelí a nadmuté černé igelitové pytle. Nový plášť mi byl o tři čísla větší, ale byl tak dlouhý, že nebyly vidět ušpiněné kalhoty ani boule způsobená revolverem zastrčeným za opasek. Na záchodě před rozpraskaným zrcadlem jsem si v ledové vodě umyl ruce a obličej a v pokladně si koupil jízdenku do Prag.

Když se před někým snažíte schovat, jsou nejlepší buď hodně hluboké lesy, nebo co největší města. V Čechách, jako v celé Evropě, na opravdu hluboké lesy nenarazíte (hlubokými lesy myslím něco podobného Kanadě) a v Plzni by mne Lovci dostali maximálně do večera.

 

* * * * *

 

Rytmické dunění kol, přejíždějících přes svary kolejnic mě (na rozdíl od tvrzení většiny country písniček) nijak neuklidňovalo či neuspávalo. Naopak: znělo mi jako hrozba. Intenzivně jsem přemýšlel, co mám dělat. Bez peněz, v odraných šatech, prozatím bez možnosti úspěšně se bránit. Za těch uplynulých šedesát let jsem přestal vyvíjet jakékoliv zbytečné aktivity, které by na mne mohly upozornit. Takže jsem se přestal zajímat o mnoho věcí, které pro mě od dnešní noci začaly být opět životně důležité.

Nevím, kde v současnosti žije jediný člověk, který by mohl mít zájem mě ulovit (natož kde žije Azzopard!); nevím, kde žijí jednotliví Lovci; nevím, co s nimi kdo (nejspíš právě Azzopard) provedl (jestli jsou všichni tak odolní jako Slizoun Salazar…!); nevím, jaké všechny síly se proti mně spojily; nevím, zda je útok směřován jen proti mně, nebo proti všem mého lidu… Zkrátka nevím nic.

Do kupé nakoukl průvodčí, přísně si mě změřil a procvakl mi jízdenku.

„A ne abys dával nohy na sedačku!“ zahrozil vztyčeným prstem. Usmál jsem se na něj. Minutku po průvodčím následoval kamelot, prohýbající se pod balíkem novin:

„Kupte si Blesk, pane! Nejčerstvější zprávy! Bestiální vražda v šumavských lesích!“

Koupil jsem si tedy Blesk s darem 20. října 2023. Krvavě rudé, palcové titulky. Dostatečně nechutné fotografie. Dozvěděl jsem se, že šedobradý myslivec se jmenoval Ondřej Papoušek a byl doktorem práv:

 

PYTLÁK NEBO RITUÁLNÍ VRAŽDA?

…bestiální vrah prostřelil hlavu oběti speciální střelou velkého kalibru. Nejmenovaný pracovník činný ve vyšetřovacím řízení nám řekl: „Byla to nejspíš tak zvaná střela dumdum.“ Na otázku našeho reportéra; zda byla vražedná kulka opravdu odlita ze stříbra, sice výše citovaný vyšetřovatel odpověděl: „Bez komentáře:“, ale pak, podle slov našeho reportéra, se zájmem pátral, kde náš list přišel k takové informaci.

Dnes, v časných ranních hodinách, do naší pražské redakce zatelefonoval zatím záhadný, anglicky hovořící muž, který se představil jako pan Alfred, a sdělil nám toto (doslovný překlad telefonního hovoru):

„…jmenuji se pan Alfred, a chtěl bych vám oznámit brutální vraždu na mém příteli, doktoru Ondřejovi Papouškovi, která se stala… (kráceno). Za jakékoliv informace, které povedou k dopadení vraha, osobně poskytnu finanční odměnu. Za informaci, vedoucí přímo k vrahovu polapení, zaplatím jednorázovou odměnu ve výši 30 000 USD. Telefonujte prosím na číslo plzeňské kriminální policie, linka 12. Po celých čtyřiadvacet hodin, každý den až do vrahova zadržení, bude na této lince připraven záznamník hovorů. Děkuji.“

Náš list vás samozřejmě bude o vývoji tohoto tragického případu dále informovat.

Takže to znamená, že minimálně jeden Lovec využil situace a spojil se s policií. A dokonce využil i služeb „řádných občanů“ – motivace 30 000 USD je ve zdejších krajích asi dost značná. Ale ani jedno, ani druhé pro mne není ničím novým. Lovci použili to samé schéma jako před zhruba sto deseti lety, kdy jsem se jim dokázal, ne sice bez obětí, ale přesto, ztratit.

I když, tehdy po mně nešel Azzopard.

Jediné štěstí upírů je, že ti alchymisté, mystici a rádoby černokněžníci s oblibou bojují mezi sebou. Tedy samozřejmě, že k tomu, aby v rámci pokoření soupeře zachraňovali upírům život, k tomu nikdy nedojde, ale navzájem se dokáží pěkně vyčerpávat. Všem jde o to, aby upíra chytili právě oni, a tak i jenom pošramotit soupeřovy plány jim přináší určité nemalé zadostiučinění.

Pečlivě jsem si pročetl noviny až do poslední čárky. Když už nic jiného, alespoň jsem načerpal trochu modernější slovní zásobu.