Jiří Kulhánek

VLÁDCI STRACHU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Praha mě nezklamala. Sychravé počasí, dusivá podzimní mlha prostoupená žlutočerným smogem, davy lidí valící se ulicemi, proudy aut s rozsvícenými světly. Přesunul jsem se na Masarykovo nádraží, které je, jak jsem vyslechl, vždy doslova obleženo bezdomovci.

Už ve vlaku jsem si rozčepýřil vlasy, ušmudlal obličej a ruce mastným prachem usazeným v rohu vagónu, a sundal z rukavic nápadné kování. Dále jsem pomocí dočasně-permanentních stahů určitých mimických svalů dosáhl zcela specifického výrazu obličeje.

Když tuláci, sedící podél stěn čekárny Masarykova nádraží, uviděli má nahrbená ramena, prázdné vykulené oči a pramínek slin, stékající z pokleslého koutku na límec uváleného kabátu, bez řečí mi mezi sebou udělali místo. Nikoho jsem nezajímal. Sedl jsem si a snažil se nemyslet na stále příšernější hlad.

 

* * * * *

 

Naprosto nenápadně jsem tam vydržel až do večera. Nádražní policie nás sice jednou za dvě hodiny budila a vyháněla, ale jen co se otočili zády, už jsme zase seděli na své flekaté prostydlé podlaze.

„Nemáš cigáro?“ zastavil se přede mnou neuvěřitelně špinavý stařec, s jasně modrými duhovkami, plovoucími v kalné žluti bělma. Kdysi snad bílé vlasy mu vlály kolem hlavy a v mastnotou slepených vousech jsem zřetelně viděl hemžení hmyzu.

„Ne,“ řekl jsem a plivl mu na roztrhanou tenisku. Vycenil na mě zuby a s nadávkou odešel. Poněkud méně špinavý člověk neurčitého věku, sedící vedle, se tence zachichotal. Strašně smrděl zvratky a zapařenou močí. V duchu jsem se usmál – připomínalo mi to mládí, kdy jsme se v podobném smradu zavšivených a zaplivaných putyk schovávali spolu se Sigrid. Mám jedno obrovské štěstí – nejde na mě krvelačný hmyz.

Když nádražáci čekárnu v půl jedenácté definitivně zamykali, vyhnali nás do noci. Venku bylo sotva pět stupňů a z úst lidí, choulících se do rozedraných, provlhlých oděvů, stoupala pára, která se mísila s mlhou a smogem, obtáčejícím oranžové výbojky pochmurnou nazelenalou aureolou.

„Zkurvená kosa!“ jeden ze starochů, kteří mi předtím udělali místo, se drásavě rozkašlal, až jsem myslel, že na místě padne. Abych nevybočil z řady, začal jsem drkotat zuby a udělal si na špičce nosu kapičku ze slin.

Pak začaly problémy

„Hele vole, máš pěkný boty, vole!“ Těch dvou jsem si všiml až někdy k večeru. Nakrátko ostříhaní, orvané bundy, těžké boty. Jeden měl v uchu asi dvacet černých spínacích špendlíků a zlomený nos, a ten druhý strašný předkus. Už z toho, jak po mně předtím pokukovali, jsem usoudil, že s nimi budou potíže. Ostatní homelessáci kolem se rozprchli; kdybych to neviděl, nevěřil bych, že se dokáží pohybovat tak rychle. Z dlaní těch dvou vyskočily čepele laciných vystřelovacích nožů.

„Jestli vokamžitě nevodprejsknete, tak vám nakopu prdel, že si na sraní budete muset sjednat invalidní pojistku a pomocný sbory OSN!“ Že to mluví žena, jsem poznal podle šátku kolem hlavy – hlas měla jako šikovatel z Třicetileté války.

„Co chceš, krávo!“ otočil se na ni Špendlík.

Ze stínu budovy za zády ženy se odlepila obrovská postava. Muž měl ruce skoro po kolena, obrovské sukovité pěsti a slintal snad ještě víc než já. Když se podíval na tu ženu, nahradila mu prázdno v průzračných, lampou rozsvícených očích nefalšovaná a nezfalšovatelná láska.

„Padáme, vole!“ křikl poplašeně ten bez špendlíků a oba zmizeli v dupotu bot. Z mlhy se ozvalo několik sprostých výkřiků, a to bylo vše. Ten obrovský člověk s tváří beznadějného kreténa za nimi hrozil pěstí, kýval se a bublal, až mu sliny tekly za límec.

„No tak, uklidni se, Jaroušku, no tak,“ potlapkala ho žena po rukávu, natáhla se a špinavým kapesníkem mu otřela bradu. Byl to opravdový obr – skoro o dvě hlavy vyšší než já – takže něco kolem dvou set třiceti centimetrů. Pak se otočila na mě:

„A co ty. Koukám, žes rozumu taky moc nepobral, a ty svině by ti eště chtěly vzít boty.“ Tím vzdala velký hold mé, pomocí vlastních mimických svalů vytvořené, masce typu „idiot“. Dál si mě zvědavě prohlížela: „Nikdy sem tě tady sice neviděla… ale co. Máš kam jít?“

Nechápavě jsem se zakřenil.

„Ptám se, jestli máš kde spát, ty trdlo! Tady v tý zimě nemůžeš!“ Když jsem se znovu zakřenil, rezolutně mě chytla za ruku. „Jdeme, Jaroušku!“ Obr se rozklátil jako padající rozhledna a vyrazil za námi.

„A jak se vlastně jmenuješ?“ Byli jsme ve zchátralém, do určité míry však udržovaném domě – stará vila, obklopená zpustlým parkem, někde v neuvěřitelně spletitém širším centru města. Okna zatlučená překližkou, na oprýskaných dveřích rezavá petlice a obrovský visací zámek.

„Adolfek,“ zabublal jsem – to jsem napodoboval Jarouška a zdařile tak zakryl svůj přízvuk.

„Tak Dolfík! Pěkný jméno. Tady u mě se nemusíš ničeho bát, Dolfínku, je tady sice pár lidí, ale každej dobře ví, že to tady mám pod patronátem já!“ pohladila Jarouška po rukávu a on se blaženě zahihňal. „Jinak, já jsem paní Turczasecková, ale obyčejně mi říkají Mamá.“

„Máma, máma!“ zabublal Jaroušek a začal se kývat. Poprvé za posledních čtyřiadvacet hodin jsem se necítil jako ručník na veřejném záchodě.

Ráno, po noci strávené v temné, smrduté, ale vytopené cimře, kde spalo asi dvacet dalších lidí, si mě Mamá našla na chodbě:

„Podívej, Adolfe, jestli tady chceš zůstat, tak fajn, i polívku v poledne dostaneš, ale měl bys přiložit ruce k práci. Co umíš?“

Zakřenil jsem se. Chytla mě za paži, stáhla rukavici a pečlivě si prohlížela mou dlaň. „No teda, chlap jako hora a pazoury má jako štětka ze šantánu. Že tys nikdy nepracoval?!“ podívala se na mě zamračeně.

„Ne ne!“ od toho věčného křenění už mi začínal tuhnout obličej.

„No, co s tebou, ty chlape!“ zamyšleně si promnula bradu, „na žebrání seš moc blbej, sebou tě vzít nemůžu, to by Jaroušek nepřežil…“

„Já se vo něj postarám, Mamá,“ řekla hubená, sotva dvacetiletá slečna, znuděně opřená o zeď a znuděně kouřící bachratou, ručně stočenou cigaretu. Podle smradu to byla marihuana napůl s pneumatikou.

„Ty se tak vo někoho postaráš! Zrovna ty!“

„Ale Mamá, ukážu mu, kde je sekera, jak naštípat dřevo, podržím mu topůrko, aby si neublížil…,“ rozhihňala se a obličej jí pod vrstvou barevných sajrajtů, kterých bylo tolik, že skoro přepadávala dopředu, zasvítil až překvapivě půvabným úsměvem.

„To je mi jasný, že mu podržíš topůrko, ty jelito jedno!“ Paní Turczasecková bojovně vystrčila lokty, pak jen mávla rukou: „Ale co, nemám na něj čas. Ale ať ňáký to dřevo naštípete – bude studená noc! A dej na něj pozor s tou sekerou, je to stejný trdlo jako Jaroušek!“

„Jaroušek je trdlo!“ zabublal Jaroušek, stojící Mamá za zády, a osvícen kalným podzimním světlem, deroucím se škvírami v zabedněném okně, se znovu začal radostí kývat.

„Ale to víš, že jo,“ chytla ho Mamá za rukáv „Jdem, ty trdlo!“

„Jak se jmenuješ, fešáku?“ zeptala se mě ta slečna a koketně popotáhla ze svého nukleárního cigára. Na ruce měla tenký (zatraceně ošklivý) stříbrný prsten.

Prohlédl jsem si ji trochu pečlivěji: byla oblečena do uválených džínů a vytahaného svetru a příšerně smrděla nějakou lacinou voňavkou, která ale nestačila překryt odér špíny a ještě něčeho… Tak jsou cítit všechny laciné prostitutky. Navíc byla strašně hubená, až vychrtlá, neměla žádné bříško a pánev se jí prodírala z kalhot, že v noci při otáčení na bok musí hlasitě cvakat. Odhodila si z čela pramen přerostlých (ale pečlivě učesaných), mírně zvlněných plavých vlasů – kdysi je měla snad ostříhané na páže. Všiml jsem si, jak má zimou promodralé prsty.

V hlubokých modrozelených hvězdičkovaných očích se jí najednou objevil plachý, ublížený a vystrašený výraz. Asi jsem na ni civěl moc dlouho.

„Adolfek,“ odpověď jsem doprovodil standardním křeněním. Znovu se zasmála a strach z očí se vytratil.

Zuby měla bílé a kupodivu si je ráno, jako snad jediný obyvatel domu, vyčistila.

„Tak pojď, Adolfku,“ vzala mě za ruku. Střehl jsem se, aby se její prstýnek k mé holé kůži byť jen přiblížil.

 

* * * * *

 

Už v noci jsem se rozhodl, že tu zůstanu nejdéle, jak to jen půjde. Vím, že přibližně po týdnu aktivita Lovců poklesne a zadusí se v záplavě zpráv, z nichž bude postupem času stále obtížnější a obtížnější eliminovat ty falešné. Práskači a nájemní lovci lidí si kvůli těm 30 000 USD budou navzájem šlapat na paty a Azzopardovi zabíječi (o kterých se také nedá říci, že spolu zrovna kooperují) si nebudou vůbec jisti, zda jsem ještě v Čechách. Vím, že určitě co nejpečlivěji hlídají hranice, a téměř jsem se musel smát, jak podplacení šéfové pohraničního vojska honí své muže do zvláštních služeb, aby jim neunikl jediný narušitel. Hlídky důkladně pročesávají auto po autu a každého se švýcarským pasem proklepávají jako potencionálního pašeráka drog. Také samozřejmě vím, že Lovci ten pokles aktivity a nárůst zmatku po oněch sedmi dnech znají také – to se rozdá další motivační kolo úplatků a jede se dál. Peníze nejsou to, co by Azzopardovi, popřípadě i jednotlivým individuálně pracujícím Lovcům, chybělo. Škoda, že do prestižních žebříčků časopisu Forbes nejsou zahrnováni i alchymisté a jejich slouhové – to by se spousta boháčů dost divilo. Ale ani upíři nebývají zrovna žebráci (až na malé výjimky, že). To, jak mě dokonale odstřihli od mých peněz, svědčí o pečlivě připravovaném plánu. Tajná konta – ta opravdu tajná – se (naštěstí) musí vyzvedávat osobně. A nejsou uložena (naštěstí!) v žádné bance, protože každý bankéř je zkorumpovatelný – ty sumy musí být sice astronomické, ale to se v Azzopardově případě dá předpokládat. A abych si zakopal nějaké peníze v Čechách, mě nikdy nenapadlo (podzemní skrýš je přesně to, co myslím tím ‚opravdu tajným kontem‘). Ostatně, ta včerejší výprava sem za čerstvou krví byla teprve první. Předtím jsem sjel celou západní a jižní Evropu, ale už jsem začínal mít takový nepříjemný pocit – a tak by jeden řekl, že mi změna lovišť jenom prospěje. Lovci (nebo i jeden osamoceně pracující Lovec) mě zřejmě nějak vystopovali a rozhodli se udeřit, až budu takhle odříznut. Vypadá to, že tím individualistou byl Salazar a že to ostatním trochu pokazil. Anebo se Azzopard po předchozích zkušenostech rozhodl nepodceňovat mě, a shromaždoval a připravoval Lovce v co největším počtu… Všechno je možné, ale nakonec to vyjde nastejno.

 

* * * * *

 

Slečna rozsvítila petrolejovou lampu a po studeném schodišti, kde strašně táhlo, mě odvedla někam dolů. Ve velké klenuté místnosti pod úrovní země byla bez ladu a skladu naházena hromada obrovských, místy plesnivých polen.

„To nám sem hodil jeden chlápek rovnou z lesa, představ si, Adolfe, všechno za dvě čísla!“ zasmála se a začala si stáčet další cigaretu. „Tak hele, tohle,“ ukázala prstem, „je poleno. Dáš ho támhle na tu kozu…,“ odmlčela se a s maximálně soustředěným výrazem začala plnit sklep dusivým dýmem, „hm…, …támhle na tu kozu, a támhletou pilou ho rozřežeš na čtyři špalky a ty támhletou sekerou rozštípeš na polínka, jasný?“ Jak se při výkladu otáčela a pro větší názornost na jednotlivé věci ukazovala, fascinovaně jsem pozoroval modrou tepnu, pomalu pulzující na jejím krku. Ne! okřikl jsem se. Byla tak hubená, že by ji odrovnal úbytek pouhých tří deci, možná by i umřela. Obhlédl jsem klenutý, vlhkou bílou plísní potažený strop sklepení – i když prostředí by bylo opravdu stylové.

„Hele, mně je tady zima, ty se zahřeješ prací, ale moc se neunav! Přinesu ti potom oběd.“ Významně se usmála, a musím přiznat, že to i přes ty totemické vrstvy make-upu působilo docela svůdně. „A bacha s tou sekerou – bacha na topůrko!“ rozesmála se a hvězdy v očích jí zazářily světlem, které bych u takové… osoby nečekal. „Tohle si vem,“ vrazila mi do ruky uválený igelitový pytlíček se dvěma čokoládovými tyčinkami a odběhla.

„Jak, jak se jme… jmenujete?“ zakoktal jsem za ní, když mizela na schodech.

„Klára! A můžeš mi tykat!“

Počkal jsem, až její kroky úplně odezní, skočil po sekeře a bleskově vyrobil několik třísek ostrých jako nože. Po celou dobu, co jsme se vybavovali, bylo slyšet, jak něco mezi poleny štrachá a haraší. Není to pro normální lidi zrovna příjemné a chutné téma, ale jestli si pamatujete na mou zmínku o krvi jakéhokoliv teplokrevného živočicha…

Krev šesti potkanů mě jakž takž zasytila, a cítil jsem, že zvládnu naštípat pár polínek, aniž bych sebou praštil. Zvláštní věc, sekeru jsem naposledy držel už pěkně dávno – a jestli mě paměť neklame, tak to nebyla žádná širočina, ale zbraň, vražedný nástroj z modravé oceli.

 

* * * * *

 

Musel jsem dávat pozor a pracovat jako člověk – ostatně, chatrnost nástrojů mi vkládat do činnosti větší sílu ani nedovolovala. Přesto, když mi Klára přinesla oběd, uznale podotkla:

„Teda, tebe si tu snad budeme pěstovat.“ V rukou měla omlácený hliníkový hrnec do poloviny plný kouřící polévky: „Na, nadlábni se, zasloužíš si to.“ Když jsem se k ničemu neměl (usilovně jsem přemýšlel, jak se toho jídla zbavit), vrazila mi kastrol do rukou: „Krmit tě nebudu!“ V očích jí zablýskl vzdor. Věděl jsem, že jestli se budu nějak ušklíbat nebo kroutit, smrtelně ji urazím.

„Jez!“ sedla si na špalek a upřeně se na mě zahleděla. Nedalo se nic dělat. Zkřížil jsem palec a ukazováček na pravé ruce do koncentračního gesta a plynulým pohybem zbylých tří prstů Kláru uspal. Opatrně jsem zachytil její najednou hadrovité tělo a opřel ho o zeď. Pak jsem pomocí lžíce vyšplíchal polévku do největší potkaní díry – ať ze mě také něco mají. Posadil jsem se na poleno a dvakrát luskl prsty.

„Dobrá, moc dobrá,“ pomlaskával jsem a utíral si bradu. Klára se s trhnutím probrala a nejistě se rozhlédla. „Teda, tebe bych nechtěla živit!“ podívala se na prázdný hrnec a usmála se. Její úsměv se mi začínal líbit čím dál víc. „Tos to do sebe musel přímo nalejt. Na, tady si vem eště!“ Podala mi balíček sušenek. V duchu jsem proklel ten věčný ženský živitelský pud – dokud člověk nefuní v křesle, břicho na podlaze před sebou, pořád do něj pěchují dortíčky a zákusky.

Poplácal jsem se po pupku: „Tlusťoch.“ Ukázal jsem na ni: „Ty hubená, ty musíš jíst sušenky!“ Sveřepě jsem přitom krčil čelo, aby pochopila, jaké úsilí mě stojí dát dohromady tak dlouhou větu.

„No, ty krásně mluvíš, Adolfku!“ spráskla ruce a v údivu zvedla obočí. „Teď ale sněz ty sušenky!“

Vstal jsem, usmál se na ni a pohladil ji po ruce: „Ty jíst, ty hubená!“ Chvíli na mě tak divně koukala a v těch hvězdnatých očích se jí začala hromadit vlhkost. Sáhla si na rukáv, kde jsem se jí předtím dotkl: „Mě už tak strašně dlouho nikdo doopravdy nepohladil…,“ prudce zamrkala. Já jsem se zatím v duchu naprosto cynicky pochechtával, že začínám mluvit jako starý zelený E.T.

„Tak půl napůl, dyť ty seš taky samý žebro!“ ukázala na mě vyčítavě. Na štípání dřeva jsem si sundal kabát, a revolver, zabalený do prostřílené košile, nacpal daleko pod polena.

„Všechno ty – já dívat!“

,Domů, volat!‘ dodal ten cynik uvnitř. Zakoulel jsem očima.

Snědla sušenky, a přitom se na mě dívala, jako bych je pro ni vlastnoručně upekl.

Pak bylo potřeba nanosit dřevo k jednotlivým kamnům, a když se venku setmělo, bylo naprosto samozřejmé, že jdu spát k ní.

„Jděte brzo do pelechů, kdo má furt platit ten zatracenej petrolej! A stejně si myslím, že ho chlastáte, vy prasata!“ hulákala po chodbách Mamá.

„Pojď, Adolfku, ukážu ti svoji sbírku bodavého hmyzu!“ Klára se snažila tvářit vesele, ale bylo na ní vidět, že ji něco tísní.

Ona se bojí tmy!

 

* * * * *

 

Měla malý pokojíček v druhém patře. Okno zatlučené kobercem, uprostřed odřené podlahy rozteklá, ručně dělaná svíčka, v rohu třínohá židle, osleplé zrcadlo, oprýskané smaltované umyvadlo, hřeben a lahvička jedovatě fialové voňavky ‚LESNÍ KVĚTY‘. V druhém rohu vysoký popelník na ohnuté chromované noze a pod oknem na starém proleženém slamníku pečlivě ustlané deky.

Tomu se říká domov.

Trochu jsem se otřásl. Klára zapálila svíčku a nervózně si prohrábla vlasy: „Budem sice oba spát tam,“ ukázala na slamník, „ale jestli myslíš na tamto, tak to ne. Těžko bych ti to vysvětlovala…, ale právě proto, že tě mám ráda, tak ne.“ Vzpurně na mě pohlédla.

Zakřenil jsem se a pro navození veselejší atmosféry i trochu zahýkal. Ale dalo mi to dost práce, protože jsem konečně pochopil, proč je tak hubená. Proč má na obličeji takovou vrstvu šminek.

AIDS. Červené skvrny plísní a začínajícího Kaposiho sarkomu na tvářích. Sevřelo se mi srdce. Abych nějak zakryl na povrch se deroucí emoce, začal jsem se kývat a pobrukovat si ,Ó la palomá Blankááá‘ – Mamá to na prastarém bateriovém gramofonu hrála jen co přišla z města pořád kolem dokola, až celý dům drnčel.

„Jé, ty umíš zpívat, Adolfku! Pojď, zazpíváme si, prosím!“ vyskočila Klára ze slamníku a naprosto okouzleně mě začala tahat za kabát. Jak málo stačí…!

Myslel jsem, že vím, co je to samota, opravdová samota. Ale tváří v tvář tomuhle všechny mé roky vybledly jako starý inkoust.

Když jsem zazpíval ‚Yesterday‘ (zpívat náhodou docela umím), znovu seděla na posteli, plakala a slzy jí rozpouštěly maskování. Ten cynik ve mně naštěstí mlčel. Cítil jsem, jak se někde hluboko, pod pavučinami a nánosy desetiletí, probouzí cosi, o čem jsem byl skálopevně přesvědčen, že to zemřelo kdysi dávno za hradbami Azzopardova hradu.

Abych večer úplně nezabil, přezpíval jsem pár veselých písní (sice anglicky, ale ono to je poznat z melodie), pár ryčných irských balad (to Kláru dokonce roztleskalo) a skončil jsem opět u Beatles.

„Umíš taky ňáký česky?“ zeptala se nakonec a hvězdy v očích jí svítily, „a kde ses vlastně naučil anglicky?“ podezřívavě přitáhla kolena k tělu.

„Já slyším a zpívám, nerozumím,“ řekl jsem.

„Aha… Ale to teda musíš umět i ňáký český! Prosím prosím! Třeba jak se zpívaj u ohníčků…,“ oči jí zabloudily někam strašně daleko; do minulosti, kde hoří táborák a drnčí špatně naladěné kytary. „Třeba tuhle…“ kolísavě začala: „Tam za modrou horou, modrými lesy tam je domov můj, tam leží Tennessee… Vůz do Tennessee se to jmenuje,“ řekla, když jsem se nepřidal.

„Řekni slova, já po druhý zpívám s tebou.“ Chránil jsem se dát najevo, jak se v duchu otřásám smíchy nad ‚typicky českou písní‘. Špatně by si to vysvětlila a neodpustila by mi to.

Klára pečlivě odrecitovala text.

Tak jsme dvojhlasně zpívali, snad desetkrát dokola; Klára přestala kuňkat a zajíkat se, a já věděl, ačkoliv to přirovnání je hrozné a strašně frázovité, že ve všech palácích světa nebylo toho večera šťastnější duše.

Když dohořela svíčka, šli jsme si lehnout. Přitulila se ke mně jako opuštěné zvířátko.

 

* * * * *

 

Druhý den mi ve sklepě, kde jsem zase štípal, vyprávěla svůj příběh.

(Ráno chodila Mamá po všech lidech a vyptávala se, jestli taky v noci slyšeli to zpívání, nebo jí na stará kolena už prdá v kouli. S Klárou jsme svorně řekli: ‚Ne!‘.

V jaké propasti asi člověk musí být, aby ho naplnilo takové tajemstvíčko sdílené s debilem, jakého jsem stále s většími obtížemi hrál.)

„Bydlela sem v malý vesničce, úplný prdeli, nedaleko vod Český Lípy… Znáš to tam?“ Zakroutil jsem hlavou. „Tak to máš jedinou kliku.“ Z toho, jak řekla onu poslední větu, úplně čišelo, jak strašně lže – sama sobě. Následovala obvyklá historka: diskotéka, krásný kluk ve velkém autě, sliby, Praha, velkoměsto, peníze a luxus. Která osmnáctiletá holka, obklopená zleva fabrikou, zprava hnojem a zezadu uranovými doly, by zaváhala. Tak se vydala dopředu – k zářným zítřkům. Doma po ní zůstala prázdná skříň a dopis na nočním stolku: „Drahá maminko a tatínku, On je prostě báječný… Vím, že byste mi v cestě za štěstím nebránili…“ a okno ložnice otevřené do noci.

Po týdnu následoval druhý dopis: „On je opravdu báječný, mám se výborně…“

Po měsíci další: „Je to tady krásné, to víte, velkoměsto. Mám skvělou práci a vydělávám spoustu peněz. On je opravdu strašně hodný…“ Ale tenhle dopis už psala na třikrát – aby na papíře nebyly vidět skvrny od slz. To už za sebou měla první nakládačku a tři dny v místnůstce, kde nebylo okno a žádné světlo – bez jídla a šatů. Pak šla na svůj první štrych docela ráda – věděla, že „Temnou komoru – tak tomu ten hajzl říkal!“ už by nepřežila. Když po roce její pasák zjistil, že je nakažená, vyhnal ji z ,pracovního‘ bytu. „Měj se hezky,“ řekl onen báječný a skvělý on s kdysi velkým O.

Seděli jsme na polenech, ze stropu odkapávala vlhkost a kolem harašili potkani. Klára si stáčela další cigaretu:

„Domů se vrátit nemůžu, chápeš. Stejně tak jako tak už brzo chcípnu,“ zakončila naprosto syrově. „Mamá Turczasecková se mě ujala, když jsem spala na nádraží a chodila za polívku,“ oči se jí tvrdě zaleskly, „vira za polívku; a všechny ty prasata to maj spočítaný – jako já!“ Sklonila hlavu a tiše dýmala. Pak se na mě smutně zahleděla a pohladila mě po ruce. „Proto s tebou neto…, ty seš jinej, hodnej…, škoda, že to nechápeš…, ty slinto jeden,“ otřela mi pusu rukávem.

Věděl jsem, že to, k čemu jsem se právě odhodlal, je naprostá hloupost a nesmysl, ale zároveň jsem věděl, že to určitě udělám. Možná sice už také brzy umřu, ale byl jsem tak strašně dlouho sám… A člověka to vábí, aby mu někdo říkal táto.