Jiří Kulhánek

CESTA KRVE II – CYNIK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Konec konců

Kdyby kinetin v lékárně saladinu neměl stářím sníženou účinnost a kdybych si nevbodl infuzi a regenerátor, už bych se neprobral.

Takže jsem se zase jednou probral a zase jednou se cítil jako mrtvola.

Seděl jsem v křesle a vnímal, jak se saladin pohupuje a otřásá. Počítač jel velmi pomalu, přesto mne hlava bolela tak, že se mi do ní každý pohyb zarýval jako rozžhavené hřebíky.

„Jaká je situace?“ zachraptěl jsem, a jak mi jazyk zachřestil po patře, zjistil jsem, že mám strašnou žízeň.

„Dva dny po napadení nepřátelským objektem označovaným termínem ‚upír‘,“ řekl počítač, „po tyto dva dny obsluha označovaná termínem ‚Maxmilian‘ neaktivní. Rád vás slyším,“ přešel z oficiálního do konverzačního tónu. Jako bych v tom elektronickém hlase ucítil úlevu, možná i radost.

Bolest v hlavě mi pulsovala, rozlévala se do celého těla, a ve vrcholných okamžicích mi rozostřovala pohled a zvukům přidávala nepravděpodobné ozvěny. Pokusil jsem se pohnout, ale moc to nešlo; zaschlým bahnem jsem byl ke křeslu doslova přibetonovaný. Nakonec jsem vstal i s potahem nalepeným na zádech, a za mohutného praskání a opadávání bahnité krusty se po čtyřech doplazil k lednici. Po dvou doušcích džusu jsem se cítil mnohem lépe – abych do sebe nenalil všechny zásoby lahodné tekutiny naráz, spotřebovalo téměř veškeré mé sebeovládání.

Seděl jsem na podlaze a prohlížel si vnitřek saladinu. Vypadal jako prasečí rochniště; jako zaschlé prasečí rochniště. Červené bláto bylo absolutně všude a u průvlaku ležely tři černošedé ruce. Vzchopil jsem se a píchl si triádu – za pár minut už mi bylo zas o trochu lépe. Bolest v hlavě se stočila jako unavený had a jen při rychlejším pohybu o sobě dala vědět výstražným zasyčením. Dopil jsem druhý džus.

„Jak daleko je k cíli?“ už se mi mluvilo docela fajn.

„Při současné průměrné rychlosti ještě třináct a půl hodiny,“ odpověděl počítač.

Sedm hodin z těch třinácti jsem spal, po zbytek jsem střídavě drápal bahno z koberce (a vůbec ze všeho), dával si na vykloubené prsty studené obklady, mazal si popálený obličej, vyhazoval smradlavé mrtvácké ruce a odpočíval. Když jsem se pak sprchoval a v umyvadle čistil oblečení, ucpal se odpad.

„Myslíš, že tady těch bestií zůstalo víc?“ poprvé se ozval Ten druhý.

„Upírů, myslíš? A tím ‚tady‘, tady na Zemi?“ pokrčil jsem rameny: „Kdo ví. Mě spíš překvapili ti mrtváci.“

„Třeba někdo objevil, jak je ovládat, a třeba je poslal proti Ruffusovi,“ řekl Ten druhý.

„Třeba. Ale moc tomu nevěřím. Spíš to byla náhoda a upír se mrtváků držel kvůli jídlu. Nás napadl jen tak ze cviku.“

„Třeba,“ přikývl Ten druhý. Usnul jsem s rukama v rozdělaném odpadu.

 

* * * * *

 

Od doby, co jsem tu byl naposledy (vlastně i poprvé), se okolí zatraceně změnilo. Možná to dělalo, že je po období dešťů a že všude něco roste.

„Je to přesně tady?“

„Souřadnice se kryjí,“ odpověděl počítač.

Otevřel jsem průvlak a do bolavého obličeje se mi napřela vlna horka.

Přes vůni rostlinstva byla cítit poušť. Trochu jsem se otřásl, i když Sahara voní jinak než Kalahari. S brokovnicí v ruce jsem sklouzl do polehlé trávy. Ve vzduchu bzučely mouchy, ale nebyly jich takové miliardy, jak by se dalo čekat. Pod nohama se mi rozběhli pavouci.

Pomalu jsem obcházel okolí a stále mi nic nepřipadalo povědomé.

Všechno rašilo a bujelo; i mnohé z těch spálených stromů, co vypadaly jako mrtvé černé pahýly, zezelenaly.

„Tady tenkrát Guss zabil toho Japonce,“ ukázal Ten druhý na pruh písku v trávě.

„Taky to mohlo být támhle,“ kývl jsem na druhou stranu k téměř stejné písčině. Deště z načervenalého písku odplavily popel.

„Nesmysl... !“ chtěl se začít hádat Ten druhý, ale zarazil jsem ho:

„Jak to Guss tenkrát přesně říkal? Každý druhý měsíc tu na tebe bude někdo čekat, nebo každý nový měsíc?“

Ten druhý se zamyslel: „Nevím, jestli každý nový nebo každý druhý, ale s měsícem to něco mělo.“

„Takže dík. Takže počkáme,“ otočil jsem se a vrátil se do saladinu.

Osobně si myslím, že Guss říkal každý nový měsíc. Podle počítače bude nový měsíc (astronomicky, ne kalendářně) za sedmnáct dnů.

 

* * * * *

 

„Nevěřím, že z Gussova klanu někdo cestu do Jižní Afriky přežil. Vzpomeň si, jak jsme dopadli my,“ Ten druhý už zase začínal se svými optimismy. A to čekáme teprve třetí den.

„Jestli někdo přežil, tak právě oni. My jsme na to šli úplně hloupě.“

„Kdyby to někdo z nich dokázal, věřím, že bychom tu neutronovou bombu nepřehlédli. Jak by odbouchla Cizincům raketu.“

„Těžko tomu mezihvězdnému kolosu můžeš říkat raketa,“ ušklíbl jsem se, „a třeba neutronové granáty nenašli, třeba jim to trvalo déle, třeba tam vůbec nešli, třeba... Co já vím. Počítač výbuch třeba nemusel zaznamenat. Ale jestli tam šli, věřím, že se někdo z klanu vrátil. Guss, minimálně.“

„O tom výbuchu by Ruffus určitě něco věděl.“

„Ty ses ho na to ptal?“

„Vždyť s Cizinci od Čadského jezera kšeftoval, a řekl, že odlétli!“

„Guss nemusel odbouchnout zrovna ty od Čadského jezera.“

„Ale..!“

V podobném a stále zostřujícím duchu se nesly naše debaty. Čím jsme byli s Tím druhým nervóznější, tím moudřeji počítač mlčel – možná si buduje ‚hádací submodul‘ konverzačního systému.

Osmý den už se s Tím druhým v saladinu nedalo vydržet. Obličej i prsty byly v pořádku, tak jsem si do tlumoku zabalil jídlo a vodu na dva dny, uvázal si turban proti slunci, vzal si pás s náboji a brokovnici a vyrazil na „procházku“. Chůze mne vždycky uklidňovala.

 

* * * * *

 

Zahlédl jsem několik malých zvířat (velkých asi jako kočka) a dokonce i nějaké ptáky. Na noc jsem si lehl doprostřed holiny v křoví, ale nespal jsem, a díval se na hvězdy. Kolem šustili pavouci a malí, téměř průhlední štírci. Pomrkávající hvězdy mi připadaly nepřátelské.

Přemýšlel jsem, na kterých asi právě vymírá lidská rasa přeměněná na bojové automaty.

Druhý den procházky byl daleko zajímavější než první – nemohl jsem nalézt saladin.

„Přejdeš půl pouště jen tak od oka a dojdeš přímo k němu. Teď se tady motáš jako cvok,“ popichoval mne Ten druhý a snažil se mi radit, jak zacházet s velkým, přesným, vojenským kompasem – navigační počítač jsem si nevzal naschvál (bez funkčních satelitů by mi tady mimo cest byl stejně na nic). Nechápal jsem, jak jsem se mohl po poušti orientovat s tím mrňavým rozkomíhaným nesmyslem z výbavy aitoru.

„Asi to byla opravdu náhoda,“ řekl jsem, schoval kompas do kapsy a vykročil podle citu.

Po pár metrech jsem uslyšel nějaký zvuk. Slabý zvuk. Cizí zvuk. Zase jednou se mi zježila kůže na hlavě a brokovnice mi ze zádového závěsu vklouzla do rukou ani nevím jak. Takový zvuk jsem nikdy neslyšel – bylo to něco jako rychlé pravidelné bručení.

„Možná nějaký pták,“ zašeptal Ten druhý.

„Možná nějaký upír,“ zašeptal jsem já a proklínal se, že mne taková hloupost jako dvoudenní výlet vůbec kdy mohla napadnout.

„Nejlepší bude zjistit to,“ zašeptal jsem.

„Nejlepší bude zmizet,“ zašeptal Ten druhý.

Sice se mi třásla kolena, ale vykročil jsem vpřed. Ten druhý chvilku zuřivě protestoval, ale pak zmlknul, aby mne nerušil.

Přerývané bručení se blížilo a než jako bručení teď znělo jako mručení. Chvílemi kolísalo, chvílemi zesilovalo.

Po krku mi tekl pot (ani neprůstřelnou vestu jsem si nevzal!) a pod podrážkami šustila tráva a vrzal starý, deštěm udusaný popel. Mouchy bzučely a pavoučí nožky hlasitě škrabotaly. Měl jsem pocit, že slyším, jak dopadají paprsky slunce.

„Nemáš nataženou flintu!“ najednou zašeptal Ten druhý. Málem jsem si ukousl jazyk, jak jsem se jeho hlasu lekl. Zarachocení závěru se rozlehlo jako výbuch.

Přestože jsem měl kolem čela závit turbanu, pot mne přes bezřasá víčka pálil v očích, že jsem musel stále mrkat.

„Tam na tom stromě!“ zašeptal Ten druhý.

„Co to sakra je!“ šel jsem do kleku, brokovnici zapřenou v lokti. Na zuhelnatělém pahýlu tlusté větve, ve stínu čerstvých haluzí, viselo něco jako obrovský pavoučí kokon. Bylo to sice dost daleko, ale namodralou barvu čerstvých pavučin rozeznám snad i potmě.

„Ježišimarja!“ neudržel se Ten druhý. Mně se najednou tak potily ruce, že mi málem vyklouzla puška.

„Teďka se ti to všechno vrátí! Všichni ti snědení pavouci!“

Když jsem podle velikosti kokonu odhadl velikost pavouka, který do něj zabalil svá vajíčka, málem jsem začal ječet. Jinak jsem naprosto nevěděl, co dělat. Nejméně ze všeho se mi chtělo hýbat – pavouci špatně vidí nepohyblivé věci, ale bleskurychle reagují na náznak jakéhokoli hnutí.

„Sakra, proč by ale pavoučí zámotek mručel?“ napadlo mne najednou.

„To nevím. Taky jsem nikdy tak velký pavoučí zámotek neviděl!“ hystericky zašeptal Ten druhý.

„Třeba to není pavoučí zámotek.“

„Třeba je to africký mručící pytlík! Vidíš tu pavučinu, vidíš ji?!“ zasyčel Ten druhý o poznání hysteričtěji.

„Jo,“ řekl jsem, pomalu vstal a na toporných nohou vykročil k zámotku.

Ten druhý nad mým činem dočista oněměl.

Okolním rostlinstvem se prohnal závan větru. Přes svou (rádoby) odvahu jsem v tom spíš než vítr slyšel zašustění nohou obrovského útočícího tvora. Strnul jsem jako socha, s protézou nakročenou ve vzduchu.

„Kde by se takový velký pavouk vzal?“ dodal jsem si kuráž, když mne předsmrtná strnulost přešla. Zámotek se ve větru lehce pohupoval.

„Radioaktivita, mutace...“ začal mi dodávat kuráž i Ten druhý.

„Blbost!“ šeptem jsem ho zakřikl.

„Tak si třeba Cizinci chtěli vyvinout ještě jeden druh pozemských vojáků a třeba jim nějaký utekl. Víš, jako upíři.“

„Blbost,“ zopakoval jsem, ale to už tak přesvědčeně neznělo. Přesto jsem pokračoval v chůzi.

„Můžeš mi sakra říct, proč k tomu sakra jdeš?!“ hlas Toho druhého začínal přeskakovat.

„Ne,“ řekl jsem.

A pak jsem byl těsně u kokonu. Visel asi ve výšce mých prsou a jasně jsem cítil kyselou vůni čerstvé pavučiny. Kokon byl tak těžký, že jeho závěs, troucí se o větev, povrzával. Měl jsem takovou husí kůži, že jsem si připadal jako dikobraz; přes sluneční žár a proudy potu mne chvílemi roztřásala zimnice. Kokon stále přerývaně mručel.

„Třeba jsou v tom mouchy, aby mladí pavouci měli co jíst,“ zašeptal Ten druhý, „proto mručí.“

„Třeba,“ řekl jsem a opatrně šťouchl do kokonu hlavní. Mručení zvýhružnělo.

„Proč tohle děláš?!“ hlas Toho druhého zněl najednou plačtivě. Nevím, jak bych mu vysvětlil, že bych už nikdy neměl klidný spánek, pokud bych nezjistil, co ten kokon znamená.

„Takhle budeš mít nejklidnější spánek, jaký si dovedu představit. Věčný se mu říká,“ šeptl Ten druhý, jako by mi četl myšlenky. „Aspoň do toho nejdřív střel, než do toho budeš příště šťouchat!“

Také jsem o tom přemýšlel, ale na kokonu se mi něco zdálo čím dál divnějšího, než abych do něj střílel.

Zaťal jsem zuby a vytáhl aitor.

„Snad do toho nechceš říznout!“ málem vyjekl Ten druhý.

„Mlč!“ zakřikl jsem ho a opatrně nařízl první vrstvu pavučin. Pot z brady a špičky nosu mi kapal na ruce.

 

* * * * *

 

„Sakra!“ vydechli jsme s Tím druhým jednohlasně. Pod pavučinami byla tmavomodrá látka. Obyčejná tmavomodrá látka. A snovat látku žádný pavouk nedovede. Jak jsem se nad kokonem nakláněl, ucítil jsem na zpoceném obličeji takový teplý voňavý závan. A znova, a přesně v rytmu toho mručení.

„Ne. Tomu nevěřím,“ řekl Ten druhý.

„Kde by se to tady uprostřed ničeho taky vzalo,“ přisvědčil jsem, ale schoval jsem nůž a dál pavučinu trhal prsty.

Když jsem se propracoval k druhému konci, kokon se zamlel a mručení ustalo. Závěs, který vypadal jako z pavučin, byla pavučinami opletená liána.

Nadzvedl jsem cíp modré látky.

Neuviděl jsem hemžení osminohých tělíček, jak jsem se v koutku duše obával, ale uviděl jsem přesně to, čeho jsem se obával snad ještě víc: malý hnědý obličejík, černé vlasy, palec v puse a obrovské modrošedé oči zarámované dlouhými řasami. Dítě vyndalo prst z pusy a řeklo: „Á?“

Ten modrošedý pohled mi byl nějak divně povědomý.

V tu chvíli se za mnou ozvalo rychlé kovové zasvištění.

Padl jsem na zem a hledí brokovnice překrylo postavu s napřaženou mačetou.

Nevím, proč jsem nestiskl spoušť.

Nevím, proč v kratičkém okamžiku mého zaváhání mačeta nedopadla. Asi instinkt.

„Vidím tvé jizvy, Maxmiliane,“ řekla Singhaia.

 

* * * * *

 

Úplně jsem zkoprněl, tak mne Ten druhý předběhl:

„Na co je to sakra dítě zamotané v sakra pavučinách?! Málem jsem z toho měl smrt!“

Singhaia sklonila mačetu a zuby se jí zaleskly v širokém úsměvu: „The Second, démon. Zdravím tě. Pavučiny jsou nejlepší ochrana proti moskytům.“

„Singhaio?!“ konečně jsem se také zmohl na slovo. Chytla mne za ruku a pomohla mi vstát. „Co tady proboha děláš!?“

„Máš tady poblíž domluvenou schůzku s Gussem. Každý nový měsíc. Tak kde jinde bych měla být?“ Sundala mi z ramene rozmáčklého pavouka a znovu se usmála.

Co se na tohle dá říct? V hlavě jako by mi pršely bleděmodré cihly.

Otočil jsem se a ukázal na dítě: „A co je sakra tohle. Kdo je sakra tohle?!“

„Myslíš Džounasin?“ Singhaia mluvila tónem, jako bychom se naposledy potkali včera večer někde v cukrárně.

„Džounasin?!“

„Dostala jméno podle Džounase, o jehož bílých vlasech zpívá Dech pouště.“

„Dech... Dostala... navíc holka...! A kdes ji vzala?“ cítil jsem, že začínám trochu vrávorat.

„Kdyby mne vychovali v misijní škole, řekla bych, že je to plod naší čisté lásky,“ Singhaia se nad výrazem mého obličeje škodolibě zachechtala.

„Dobře,“ ovládl jsem se. „Dobře. Popovídáme si, ale někde jinde, v klidu. Mám tady auto, chci říct obrněný transportér. Ale vlastně ho nemůžu najít...,“ najednou mne nějak rozbolela hlava.

„Je kousek odtud. Jen proto, že jsem poznala saladin, ještě žiješ. K Džounasin nikdo nesmí.“

„Tak proč ta mačeta?“ vyhrkl Ten druhý.

„Stroj jsem poznala... Ty jsi jiný. Hmm. Hezčí.“

„Dík,“ zašklebil jsem se.

„Žluté oko je oko démona, a vidoucího démona nikdo neporazí,“ zahleděla se mi do obličeje, „a jizvy jsou paměť bojů. Na ty je každý pyšný.“

„Taky pořád s těma jizvama...“ vzal jsem Singhaiu za bradu a natočil jí tváře ke slunci. Asi neměla snadný život. Byla hubená a kolem úst se jí táhly dvě vrásky, jaké mívají lidé, kteří buď mnoho utrpení zažili, nebo mnoho utrpení způsobili.

„Rád tě vidím,“ řekl jsem.

Pak nastalo takové to objímání a slzení. Nevěřil bych, že Singhaia dokáže slzet.

„Á,“ ozvalo se zezadu.

„Lezou po ní mouchy, jdeme,“ řekl jsem.

 

* * * * *

 

Saladin byl opravdu už jen kousek.

A pak jsme si se Singhaiou vyprávěli a vyprávěli, střídavě chovali Džounasin, a slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Nejdřív jsem mluvil já (sklidil jsem několik obdivných pohledů – ani ne za to, že jsem dokázal vyprostit saladin, uříznout si nohu nebo dobýt Ruffusovu pevnost, ale za to, že jsem se dokázal živit syrovými pavouky), pak Singhaia. Vyprávěla, když mne tenkrát zasáhly uspávací střely z vrtulníku, jak je s Jonášem pronásledovali muži v čelenkách, a jak se rozdělili.

„Boj je společný, utíká každý sám,“ řekla Singhaia, „a Džounas to nedokázal.“ Tvářila se jako kámen, ale já v té chvíli pochopil, kde se vzaly ony dvě vrásky kolem jejích úst.

Když se setmělo, rozdělali jsme malý oheň. To je prý starý africký zvyk, posedět u ohně, když se lidé setkají po dlouhé době. Oheň spojuje to, co čas uvolnil.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ díval jsem se do tančících plamínků a přemýšlel, co k Singhaie doopravdy cítím. Bylo dlouho ticho a hmyz šustil a noční vítr pročesával křoviny.

„Já jsem věděla, že jsi živý,“ přihodila do ohně větývku a dřevo hlasitě zapraskalo.

„Neprozradí nás ten oheň?“ řekl Ten druhý.

„Jak stará je Džounasin?“ zeptal jsem se.

„Nevím přesně. Kolem půl roku.“

„Je zdravá?“

Singhaia pokrčila rameny: „Občas se jí špatně dýchá. Dost špatně.“

Měla dítě položené na kolenou. Zamrkalo, jako by vědělo, že mluvíme o něm. Plamínky jeho pohledu se mi odrazily v očích, holčička se bezzubě usmála a zase usnula.

„Už vím, proč je mi ten její kukuč tak povědomý,“ řekl Ten druhý, „viděl jsem ho na tvé fotce z dětství.“

„Na jaké, prosím tě?“

„Z domova. Z děcáku.“ To české slovo znělo noční africkou buší hrozně cize.

Pak jsme šli spát i my se Singhaiou.