Jiří Kulhánek

CESTA KRVE II – CYNIK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Cesta krve

Uplynul zbytek dní do nového měsíce.

Právě se nachyloval večer a právě jsem vyráběl našeho boha. To řekla Singhaia, že každý kmen by měl mít boha a každý bůh by měl mít tělo.

Teprve vyřezáním se bůh stane opravdovým bohem.

Zápasil jsem s metrovým špalkem už druhý den, ale aspoň bylo co dělat.

Zrovna jsem se snažil špičkou aitoru vydlabat něco jako oči, když se z otevřeného průvlaku ozval hlas počítače: „Čtyři cíle na pěti hodinách.“

Bylo to tak nečekané, že jsem ztuhl jako nedodělaný bůh. Jen prsty, v nichž jsem svíral rukojeť nože, mi zbělaly. Zbraně saladinu však zůstaly skryté.

„Zdravím tě, Pane neviditelného stroje,“ promluvil mi za zády hluboký hlas s irským přízvukem. Pomalu jsem vstal, a zatímco jsem se otáčel, dostával jsem pod kontrolu obličej.

„Vidím tvé jizvy, náčelníku Gussi,“ obřadně jsem pozdravil. Guss v nízkém slunci vypadal pořád stejně. Ostře řezané zjizvené tváře, černé vlasy, rovná postava, široká ramena. Zvedl ruku a od křovin neprůhledných padajícím soumrakem se odlepilo několik stínů. Přesně tři stíny. Dvě ženy se samopaly a vysoký mladík s dlouhou puškou.

Obřadně pozdravili mé jizvy, když ze saladinu vyklouzla Singhaia, v jedné ruce pistoli, v druhé Džounasin.

Atmosféra rázem zledovatěla.

„Zdravím vás. Náš oheň je váš oheň,“ řekla po chvilce mlčení a schovala zbraň. Příchozí se uvolnili, beze slova se rozsadili kolem ohniště a odložili automaty do trávy. Tihle lidé chtěli Singhaiu už dvakrát použít jako potravu. To asi zanechá stopy i v otrlé duši.

Protože slunce zatím téměř zmizelo, přiložil jsem na oheň odřezky z našeho boha.

„Hezký bůh,“ řekl Guss zdvořile-konverzačním tónem. Šokovalo mne, že ti lidé berou něco tak nepravděpodobného, jako naše setkání, tak samozřejmě. Ten druhý se neudržel a řekl to nahlas.

„Slíbili jsme si přece, že se tu setkáme. Můj klan byl dlouho na cestách, ale vrátil se, a teď na tomto místě uvidí už čtvrtý nový měsíc,“ Gussova angličtina zněla trochu udiveně – asi se divil mému údivu.

Pak jsme mlčeli, dokud Singhaia neudělala jídlo a dokud každý nedostal plechovku džusu. Kupodivu sem to ticho patřilo a nebylo nijak nepříjemné.

„Jak dopadly tvé plány, Gussi?“ řekl jsem, když do mne po jídle Singhaia nenápadně strčila loktem.

„Protože ses nevracel, můj klan odešel do Jižní Afriky. Cizinci ale odvezli všechny neutronové zbraně. A mimo těchto tří bojovníků o všech ostatních zpívá Dech pouště,“ Guss na chviličku sklonil hlavu: „Jak dopadly tvé plány, Maxmiliane?“

„Stejně,“ řekl jsem, „stejně špatně. Do Jižní Afriky jsem se ani nedostal a přišel jsem o Jonáše a o nohu,“ vyhledal jsem jeho pohled. „A tvé další plány, náčelníku Gussi?“ Neuhnul, ale v jeho očích bylo něco, co tam dříve nebývalo: taková matná šedá propast. Beznaděj.

„Cizinci odlétli. Pralesem chodí muži se stříbrnými čelenkami a loví lidi. Živí mrtví mají hlad a viděl jsem dalšího létajícího upíra. Ti s čelenkami mi vzali polovinu klanu. Odejdu, a buď zvítězím nad jejich vládcem, nebo zemřu.“

„Muži se stříbrnými čelenkami už nebudou lovit lidi a nebude třeba je zabíjet. A na smrt ještě není čas, je před námi práce,“ řekl jsem.

Guss má slova ignoroval: „Vím, kde má pán stříbrných čelenek sídlo. Pomůže mi tvůj stroj v jeho dobytí?“

Řekl jsem mu tedy, co se stalo v pevnosti. Upřel na mne dlouhý pohled a vážně přikývl:

„Máš pravdu. Nebude třeba zabíjet.“ Jak to říkal, zcela mimovolně v pěsti rozdrtil plechovku od džusu: „Jaké jsou tvé nové plány, Maxmiliane?“

Vysvětlil jsem mu je. Jak jsem mluvil, jeho vyhaslý zrak se postupně rozjasňoval. Můj plán byl trochu upravený Ruffusův plán. Když jsem domluvil, Guss vytáhl krátký opotřebovaný nůž a beze slova začal pracovat na mém bohu. Všiml jsem si, jak se Singhaie údivem rozšířily oči. Špičkou nohy mi přistrčila můj nůž a bradou naznačila, ať okamžitě začnu vyřezávat také. Pak s oběma ženami i chlapcem urychleně odešla od ohně.

Guss vyřezával zleva, já zprava a odřezky jsme házeli do plamenů.

Potom jsme noži vyhloubili jámu, boha do ní usadili, zkontrolovali, zda stojí rovně, zasypali jeho patu, a zem pečlivě udusali jílci. Po nepravidelné dřevěné tváři tančily odlesky červeného světla.

„Zavolám ostatní,“ řekl Guss a tiše hvízdl. Vynořili se jako tmavé nedočkavé stíny.

Rozesedli jsme se kolem boha.

„Protože neznáš slova obřadu, pronesu je já, Maxmiliane,“ řekl Guss.

Zvedl hlavu k hvězdnatému nebi, rozpřáhl ruce a slavnostně oznámil:

„Toto je nový bůh pro nové časy. Strhne všechna vítězství na naši stranu. Teď musí dostat jméno,“ otočil se na mě a plameny se mu leskly v očích. Krásný obřad, pomyslel jsem si, krásný a krátký. Ale jak se sakra dávají jména bohům?! A jak si mám nějaké tak narychlo sakra vymyslet?!

Pak mi hlavou kmitla škodolibá myšlenka. Nabízelo se to vlastně samo:

„Tvé jméno bude The Second.“

„Pojmenováním nový bůh ožívá,“ řekl Guss. Všichni jsme s úctou sklonili hlavy.

„Vypadáš jako pěkný slizoun,“ tichounce jsem zašeptal a vrhl pohled na nesouměrnou dřevěnou skulpturu. Ten druhý dokázal přes mé zaťaté zuby jen temně zavrčet.

Pak se nálada uvolnila. Sedělo nás tam šest lidí ztracených v noci a obrovské pustině, možná šest posledních svobodných lidí na Zemi, a povídali jsme si. Šest lidí a dřevěný bůh v kruhu třepotavého světla obklopeného temnotou. Po tvářích nám tančily červené odlesky, hořící dřevo vonělo a plánovali jsme dobytí vesmíru.

Guss zvrátil hlavu k pomrkávajícím bodům v nebeské báni. Všichni jsme ho následovali.

„Hvězdy zrudnou krví našich nepřátel,“ řekl, „máme nového boha a máme cíl. Cesta krve může začít.“

 

* * * * *

 

Když jsem uléhal vedle Singhaiy na palandu v saladinu, řekla: „Tím, že s tebou Guss pracoval na našem bohu, tě přijal za sobě rovného. Časem ti nabídne tetování Naší cesty. Neodmítni to.“

„Neodmítnu.“

Singhaia dlouho mlčela a když jsem podle jejího pravidelného dechu myslel, že spí, řekla: „Co když ti Cizinci, co byli tady, jsou v širším měřítku ti hodní?“

Také jsem o tom přemýšlel. Už dřív, a dlouho a dlouho. Chtěl jsem jí odpovědět něco jako: ‚tak my budeme ti zlí,‘ nebo: ‚vztáhneme na ně lidské měřítko‘, ale nakonec jsem neřekl nic. Džounasin spící na horní palandě hlasitě chrčela.

Těsně před usnutím jsem zašeptal: „Jonáš není mrtvý. Mají ho oni.“ Ale to už Singhaia asi doopravdy spala.

 

* * * * *

 

Druhý den ráno jsem Gussovi řekl heslo, na které ho stráže vpustí do pevnosti. Dohodli jsme se, že otrokům čelenek svobodu nevrátíme.

„Dobře, že jsi nepodlehl, a nezabil bývalé vládce. Byli dobří vůdci, budou dobrými poddanými. A muži ve stříbrných čelenkách jsou dobří bojovníci – neznají strach ani pochybnosti. Budeme je takové potřebovat.

Proti nim budou stát cizí válečníci, a kdo ví, zda by jako svobodní neselhali,“ řekl Guss a tím to pro něj bylo vyřešené. V tomhle jsme se plně shodovali – já jsem si pocit, že se ze mne stal druhý Ruffus, vyjasnil už dávno a Guss se takovými problémy vůbec nezatěžuje.

Nejdůležitější je zvítězit.

Tráva byla zvlhlá rosou a k snídani byl pap-anc-tek. Není o moc horší než přestárlý syrový pavouk. Pak byl čas se rozloučit.

„Změnil ses, Maxmiliane,“ obřadně mi položil ruku na rameno Guss, „stejně jako se tvůj stroj změnil z neviditelného na viditelný.“

Pak jsem si položil ruku na rameno s ostatními, jen Džounasin jsem cvrnkl do nosu.

Slunce už vystoupilo nad obzor a oni museli vyjít dřív, než začne připalovat. Má cesta vede přesně na opačnou stranu. Chci zajet do Evropy, sehnat si pořádnou protézu, opravit saladin, možná zprovoznit ty ostatní, jestli tam kdesi v Německu zůstaly, poohlédnout se...

„Jak chceš přivézt další stroje, když budeš sám, Maxmiliane?“ zeptal se ten vysoký mladík – je to starý známý Abdullah a o mou kádvojku pečuje jako o živého tvora. Teď místo do pevnosti u Viktoriina jezera chce se mnou do Evropy.

„Můj počítač to zařídí,“ poplácal jsem pancíř saladinu, z kterého už slunce odpařilo rosu.

„Abdullahu, neklaď hloupé otázky!“ řekla starší z Gussových žen.

Singhaia si nadhodila Džounasin v zádovém závěsu, levou ruku zaháknutou v popruhu samopalu, a tak divně se jí leskly oči. Nemohla pochopit, proč ji a Džounasin nechci s sebou. Nemohla pochopit, že se už nikdy na nikoho nechci vázat, že chci být sám. Vyhrožovala, že za saladinem půjde pěšky. Zlomil jsem ji teprve tím, že v pevnosti je lékařka, která dítěti vyléčí obtíže s dechem. A tím, že se do roka vrátím.

Než se vrátí Cizinci, budeme mít k dobru ještě rok.

 

* * * * *

 

Slunce tedy svítilo normálně jako každý den. Singhaia se zlobila a Abdullah byl uražený. Mě po snídani trochu bolelo břicho. Guss se tvářil neproniknutelně a jeho ženy už byly netrpělivé a chtěly vyrazit. Náš bůh ve slunečním světle vypadal jako špalek dřeva zčásti zakopaný do země.

Ten druhý kupodivu mlčel.

Stiskl jsem klíč, vyhoupl se do saladinu, krátce zamával a průvlak se ze mnou skřípavě zabouchl. Křeslo předsmrtně zasténalo a spona bezpečnostních pásů kovově cvakla.

 

* * * * *

 

Takhle obyčejně a všedně začala Cesta krve. Cesta ke hvězdám. Na jejím konci už možná nebudu živý, ale co vím, že naši nepřátelé budou litovat, že kdy sestoupili na Zem a dotkli se Člověka.

 

* * * * *

 

„Ale co když Cizinci nemají červenou krev? Co když nemají žádnou krev? Jak potom hvězdy zrudnou?“ řekl Ten druhý.

„Panebože, mlč už taky jednou!“