Stanisław Lem
překlad: Oldřich Rafaj, Jaroslav Simonides, Lenka Stachová

PŘÍBĚHY PILOTA PIRXE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

[II]

Peklo se rozpoutalo v devět. Na letišti byl normální provoz: fronty na startu, každých šest minut blábolení megafonů, varovné světlice, pak řev, vytí, rachot motorů při zkušebním plném tahu. Po každém startu padal vysoko vzedmutý kouř v hotových kaskádách. Ještě se ani pořádně neusadil a z věžičky oznamovali volnou dráhu pro dalšího. Všichni měli naspěch, každý chtěl urvat pár minut, jak už to bývá na nákladním kosmodromu při špičkovém provozu: téměř každé letadlo směřovalo k Marsu, který zoufale volal o stroje a zemědělské plodiny. Lidé tam neviděli kousek zeleniny po celé měsíce, hydroponická solária se teprve stavěla.

K přistaveným raketám se zatím valily jeřáby, míchačky, segmenty mřížových konstrukcí, plotny sklovité vaty, cisterny s cementem, naftou, balíky léčiv. Na signál se všichni lidé poschovávali, kam kdo mohl, v antiradiačních příkopech, v opancéřovaných tahačích, beton ještě ani řádně nevystydl a oni už se vraceli do práce. V deset, kdy slunce celé rudé, jako oteklé vystoupilo nad obzor v mračnech kouře, byly ochranné betonové nístěje mezi jednotlivými stanovišti rozryté, začouzené, rozleptané ohněm. Hluboké trhliny nahonem zastříkali rychle schnoucím cementem, který tryskal z hadic jako bahnitý gejzír, mezitím vyskakovala z transportérů antiradiační družstva a ve velkohlavých skafandrech odstraňovala radioaktivní zamořeni proudy písku, hnaného pod vysokým tlakem. Za jekotu sirén se hnaly všemi směry kontrolní džípy, pomalované červenými a černými kostkami. Na věži kapitanátu křičel někdo do megafonu, co mu hrdlo stačilo, na vrcholku špičatých věží se vrtěly velké bumerangy radaru, jedním slovem, všechno bylo, jak má být. Pirx byl na roztrhání. Ještě musel převzít čerstvé maso, dodané na palubu v posledním okamžiku, natankovat pitnou vodu, zkontrolovat agregáty v mrazírnách (minimální dosažená teplota byla pět stupňů), zmocněnec SPT vrtěl hlavou, ale nakonec se ustrnul a parafoval to). Kompresory začaly při zkoušce ronit ze závěrů slzy, přestože byly po generálce. Pirxův hlas se čím dál víc podobal jerišské troubě. Najednou vyšlo najevo, že voda je špatně rozmístěna, nějaký vrták přepnul čerpadla dříve, než se naplnily nádrže na dně. Pirx podpisoval papíry, cpali mu jich pět najednou, ani nevěděl, co podpisuje. Na hodinách bylo jedenáct, za hodinu měli start a vtom – bác!

Kapitanát neuvolní dráhu, protože je systém trysek starý, radioaktivní spad příliš nebezpečný, raketa musí mít pomocný borovodíkový pohon jako „Gigant“, ten frachťák, co startoval v šest. Pirx již ochraptělý od křiku se okamžitě uklidnil.

Uvědomuje si dispečer, co říká? Vidí „Modrou hvězdu” teprve teď? Z toho mohou být velké, ale velké opletačky. Oč jde? Dodatečná clona? Z čeho? Pytle s pískem. Kolik? Maličkost – tři tisíce. Prosím! On odstartuje ve stanovenou hodinu. Že zatíží účet Společnosti? Prosím, račte ho zatížit.

Potil se. Všecko jako by se spiklo, aby se ještě zvětšil chaos, který tu beztoho vládl; elektroinženýr nadává mechanikovi, který nezkontroloval havarijní řízení, druhý pilot si někam na pět minut odskočil, není na palubě, loučí se s nevěstou; lékař zmizel úplně; čtyřicet obrněných mamutů zajelo pod raketu, obstoupilo ji a lidé v černých kombinézách v poklusu rovnají pytle s pískem; semafor na věži je popohání divokými prostocviky. Přišel jakýsi radiogram. Místo pilota jej převzal elektroinženýr, zapomněl jej zapsat do rádiové knihy, není to ostatně jeho věc. Pirxovi šla hlava kolem. Už jenom předstíral, že ví, co se děje. Dvacet pět minut před hodinou nula učinil osudové rozhodnutí: dal přepumpovat všechnu vodu z nádrží ve špičce na záď. Ať se děje co chce – nanejvýš se začne vařit, ale zato budou mít lepší stabilitu.

V jedenáct čtyřicet – zkouška motorů. Od tohoto okamžiku se již nedalo couvnout. Ukázalo se, že všichni lidé nejsou tak neužiteční. Zvlášť Boman se mu zalíbil. Nebylo ho vidět, ale všechno šlo jako na drátkách: profouknutí trysek, malý tah, plný tah, šest minut před nulou, když dal kapitán povel NA START, byli připraveni. Všichni už leželi v rozložitých křeslech, když se objevil doktor. Druhý pilot, mulat, se vrátil od děvčete celý schlíplý. Reproduktor chrčel, bučel, mručel, konečně ručička automatu zakryla nulu – měli volnou dráhu. Start!

Pirx samozřejmě věděl, že těch 19 000 tun není nějaká patrolní skořápka, kde je místo zrovna tak na široký úsměv, raketa není blecha, nevyskočí, musí vyvinout tah, ale něčeho takového se nenadál. Na číselnících už měli poloviční výkon, trup se otřásal od trysek v zádi po špičku, jako by se měl rozpadnout na kusy, ale ukazatel pro zatížení říkal, že se od betonu ještě neodlepili. Pirxovi blesklo hlavou, že se „Hvězda” třeba o něco zachytila, takové věci prý se jednou za sto let stávají, když v tom okamžiku se ručička pohnula. Stáli na ohni, „Hvězda” se třásla, ručička gravimetru tancovala po stupnici jako šílená. Pirx s povzdechem klesl na podušku a uvolnil svaly. Od této chvíle, i kdyby chtěl, nemohl už nic dělat. Stoupali. Okamžitě dostali rádiovou důtku za start na plný tah. Vznikla totiž nadměrná radioaktivita! Společnost bude zatížena dalším penále. Společnost? Výborně, ať platí, ať jde k čertu! Pirx se jen ušklíbl, ani se nepokoušel dohadovat se s kapitanátem, že startoval na poloviční tah. Měl snad přistát, svolat komisi a požádat o protokolární sejmutí pečeti na zápisech uranografů?

V tom okamžiku měl ostatně plnou hlavu starostí s prorážením atmosféry. V životě ještě neseděl v raketě, která by se tak třásla. Něco podobného snad mohli zakusit jedině lidé v hlavě středověkého beranu bořícího hradby. Všechno přímo poskakovalo. Poletovali v pásech, div nevypustili duši. Gravimetr se nemohl rozhodnout, hned ukazoval 3,8, hned 4,9. Doplazil se nestydatě na pětku, a jako by se polekal, spadl zničehonic na trojku. Úplně jako by měli v tryskách knedlíky. A jeli už na plný výkon, pochopitelně. Pirx si musel tisknout přílbu na hlavu oběma rukama, jinak by neslyšel pilotův hlas ve sluchátkách, tak „Hvězda” řvala! Nebyl to triumfální balistický rachot. Její zápas se zemskou tíží připomínal zoufalou agónii. Hezkých pár minut si mohli myslet, že to nestartují ze Země oni, nýbrž že se nepohnutě vznášejí a odstrkují od sebe planetu celou silou svých trysek – tak se projevovalo to mučivé úsilí „Hvězdy“! Všechny pláty a nýty měly od vibrací roztřesené kontury. Pirxovi se zdálo, že slyší praskot povolujících švů, ale byl to klam, z tohoto pekla by nevylovil ani hlas trub svolávajících k poslednímu soudu.

Teplota pláště na špici byla jediný ukazatel, který nekolísal, neskákal ani se nezastavoval, klidně si šplhal vzhůru, jako by měl na stupnici před sebou nejmíň ještě metr, a ne už pouze konečné rudé číslice 2 500, 2 800. Zbývalo stěží pár čárek, když se tam Pirx podíval. Přitom ještě neměli ani orbitální rychlost, vše, čeho dosáhli, bylo 6,6 km/sec. ve 14. minutě letu! Píchla ho strašlivá myšlenka, jako ve snu, který se občas zdává pilotům, že se vůbec neodlepili, a to, co pokládá za mračna míhající se v obrazovkách, že je pouze pára valící se z prasklého potrubí chladičů. Tak zlé to nebylo: letěli. Doktor bledý jako stěna ležel a bylo mu špatně. Pirx si pomyslil, že se nedá příliš spoléhat na lékařskou pomoc, kterou jim doktor poskytne. Inženýři se cítili dobře, Boman se ani nezpotil. Ležel se zavřenýma očima, šedovlasý, klidný, štíhlý jako chlapec. Zpod křesel, z tlumičů, stříkala hydraulická kapalina jedna radost, písty dosahovaly téměř dna cylindrů. Pirx byl jenom zvědavý, co se stane, až toho dna opravdu dosáhnou.

Protože byl zvyklý na docela jiné, moderní seskupení číselníků, Otáčela se mu hlava pořád nesprávným směrem, když chtěl zkontrolovat tah, chlazení, rychlost, stav pláště, no a hlavně, zdali se drží na synergické.

Pilot, s nímž se pro strašlivý řev motorů domlouval pomocí interkomu, jako by manévroval trochu nejistě – hned byli v kursu, hned z něho vypadli, kolísání pochopitelně nepatrné, fragmentární, ale při rozrážení atmosféry stačí, aby se jeden bok začal zahřívat víc než druhý. Pak vznikají v pancíři kolosální termická napětí a následky mohou být osudné. Pirx se utěšoval pouze nadějí, že když ta chundelatá skořápka vydržela stovky startů, vydrží i tento.

Ručička termostatu skutečně doběhla až na konec stupnice: 3 500 stupňů, jako když to vymaluje! Tolik měli zvenčí, a kdyby to mělo trvat ještě deset minut, věděl, že se plášť začne rozpadat, ani azbestované karbidy nejsou nezničitelné. Jak silný byl pancíř? Na to žádný ukazatel nebyl; buď jak buď řádně připálený. Pirxovi bylo horko, ale pouze z toho pomyšlení, protože vnitřní teploměr stál na 27° jako při startu. Byli na 260. kilometru, atmosféru měli prakticky za sebou, rychlost 7,4 km/sec. Letěli trochu vyrovnaněji, ale pořád s trojnásobným přetížením. Ta „Hvězda” se pohybovala jako špalek z olova. Za nic se nechtěla pořádně rozjet, ani v prostoru. Proč? Neměl tušení.

O půl hodiny později už letěli na kursu Arbitra, teprve za touto poslední goniovou družicí se měli dostat na ekliptickou dráhu Země – Mars. Všichni začali vstávat. Boman si masíroval tvář, také Pirx cítil, že mu rty trochu otekly, zvlášť ten spodní. Lidé měli překrvené, zanícené oči, suchý kašel a chrapot, ale to byly normální úkazy, které většinou za hodinku beze stopy zmizely.

Reaktor pracoval obstojně. Tah sice neklesl, ale ani se nezvětšil, přestože v prostoru by se byl vlastně měl zvýšit, ale nějak se mu nechtělo. Zdálo se, že na té „Hvězdě” platí i fyzikální zákony jen tak od oka. Měli téměř normální pozemské zrychlení a 11 kilometrů za sekundu. „Hvězdu” ještě museli dostat na běžnou cestovní rychlost, jinak by se totiž na Mars ploužili celé měsíce; zatím letěli přímo k Arbitru.

Jako každý navigátor očekával i Pirx od Arbitra samé nepříjemnosti, buďto upozornění, že na raketě překračuje tryskový oheň normu, nebo že jim bere pořadí, aby udělali místo někomu důležitějšímu, anebo že ionizační výboje v tryskách ruší rozhlasový příjem – a ono nic! Arbiter je okamžitě propustil, ještě za nimi poslal radiogram s přáním „zdaru v kosmických dálkách“. Pirx na to odpověděl a tím výměna kosmických zdvořilostí skončila.

Vzali přímý kurs. Pirx poručil zvýšit tah, zrychlení vzrostlo, že se mohli pohybovat, protáhnout kosti, vstát. Radiomontér, který byl zároveň kuchařem, odešel do kuchyňky. Všichni byli při chuti, zvláště Pirx, který ještě nic nejedl a zpotil se při startu jako myš. V kormidelní kabině začala stoupat teplota teprve teď, protože žár přehřátého pancíře pronikal dovnitř opožděně. Bylo cítit lehký olej, který vytekl z hydraulických tlumičů a utvořil kolem křesel velké louže.

Nukleonik sjel k reaktoru, aby se přesvědčil, nemá-li neutronový průnik. Pirx mezitím hovořil s elektroinženýrem a pozoroval hvězdy. Jak se ukázalo, měli společné známé. Pirxovi se trošku ulehčilo, poprvé od okamžiku, kdy se octl na palubě, ať je ta „Hvězda” jaká chce, ale těch 19 000 tun není žádná legrace. Ostatně, je daleko těžší řídit takovou rachotinu než průměrný frachťák, takže jednak je sláva větší, jednak člověk získává zkušenosti.

Půldruhého miliónu kilometrů za Arbitrem zažili první otřes: oběd nebyl k jídlu. Radiomontér zklamal na celé čáře. Nejvíc se vztekal doktor. Ukázalo se, že má něco se žaludkem. Těsně před startem si koupil několik kuřat, jedno dal montérovi, ale v polévce plavalo peří. Pro ostatní měly být bifteky, do konce života měli o zábavu postaráno.

„Jsou z kalené oceli, nebo co?” řekl druhý pilot a vrazil vidličku do své porce, až mu vyskočila z talíře.

Montér si z jízlivých poznámek nic nedělal. Poradil doktorovi, aby si tu polévku přecedil. Pirx měl pocit, že by měl zasáhnout jako smírčí soudce, či spíše jako představený, ale nevěděl, co dělat. Bylo mu to k smíchu.

Po obědě z konzervy se vrátil do kormidelní kabiny. Nařídil pilotovi, aby provedl kontrolní hvězdný fix, a když zapsal do palubního deníku údaje gravimetrů, pohlédl na číselníky reaktoru. Tichounce hvízdl. To nebyl reaktor, to byl vulkán. Měl 800° v ochranném krytu – po čtyřech hodinách letu. Chladicí směs cirkulovala pod maximálním tlakem dvaceti atmosfér. Pirx se zamyslil. To nejhorší už snad měli za sebou. Přistání na Marsu nebyl problém, gravitace o polovinu menší, atmosféra řídká. Nějak dosednou. Jiná věc, že musí něco provést s reaktorem. Přistoupil k počítači, aby vypočítal, jak dlouho ještě musí letět tímto tahem, aby se doplazili na cestovní rychlost. Při rychlosti menší než 80 km/sec, by si uhnali obrovské zpoždění.

„Ještě 78 hodin,” odpověděl počítač.

Sedmdesát osm hodin dalšího provozu muselo reaktor roztrhnout, rozstříkl by se jako vejce. O tom Pirx nepochyboval. Rozhodl, že rychlosti nabudou postupně, po troškách. Zkomplikuje jim to sice poněkud kurs a občas budou muset letět bez tahu čili bez gravitace, a to není nic příjemného. Jiná možnost nebyla. Nařídil pilotovi, aby nespouštěl z očí astrokompas, a sám sjel výtahem dolů, k reaktoru. Když šel černou chodbou mezi skladišti, uslyšel tlumený rachot, jako kdyby zástup zbrojnošů pochodoval po železných plotnách. Najednou se mu jako černá čmouha mihla pod nohama kočka a současně někde nablízku práskly dveře. Než se před ním otevřel jícen hlavní chodby, osvětlené zaprášenými lampami, všechno utichlo. Měl před sebou prázdný prostor, lemovaný zčernalými stěnami, jen v pozadí ještě blikala jakási zářivka po otřesech, které ji před chvílí rozhoupaly.

„Termine!” zvolal nazdařbůh. Odpověděla mu jen ozvěna. Vrátil se zpět a bočním průchodem se dostal do předsíně reaktoru. Boman, který sem sestoupil před ním, už tu nebyl. Suchý vzduch, horký jako na poušti, štípal do očí. V trychtýřích ventilátorů skotačil horký vítr, šumu a hluku tu bylo jako v parní kotelně. Reaktor, jako každý reaktor, pracoval nezvučně, vyly chladicí agregáty zatížené na nejvyšší míru. V betonu zazděné kilometry potrubí, jimiž se řítila ledová kapalina, vydávaly jakési prapodivné, kvílivé a bublavé steny. Ručičky manometrů za čočkovitými skly ležely svorně nakloněny napravo. Jako měsíc svítil mezi číselníky ten nejdůležitější, ukazatel hustoty proudu neutronů. Ručička se téměř dotýkala červené hranice, pohled, z něhož mohl dostat infarkt každý revizor SPT.

Betonová, skále podobná stěna, zdrsnělá cementovými záplatami, sálala mrtvým žárem, pláty můstku jemně vibrovaly a přenášely do Pirxova těla nepříjemné chvění. Světlo lamp se mastně lesklo na vířících kotoučích ventilátorů. Jedna ze signálek, doposud bílá, začala blikat, konečně zhasla a ihned v tom místě zazářil červený signál. Pirx sestoupil pod můstek, kde byly vypínače řízení, ale Boman ho již předešel: nařídil hodinový automat, aby přerušil po čtyřech hodinách řetězovou reakci. Nedotkl se ho, jen si zkontroloval geigery. Klidně tikaly. Signalizátor upozorňoval na slabý únik, 3 rtg/hod. Ještě jednou nahlédl do temného kouta komory. Byl prázdný.

„Termine!” vykřikl. „Hej, Termine!”

Žádná odpověď. V klecích jako bílé skvrnky neklidně poskakovaly myši, zřejmě se v tom tropickém horku necítily dobře. Vrátil se nahoru a dveře za sebou zavřel na závory. V chladném vzduchu chodby ho zamrazilo, košili měl prosáklou potem. Bůhsuď proč zašel do chodeb na zádi, tmavých a čím dál užších, až mu konečně uzavřela cestu slepá zeď. Dotkl se jí dlaní. Byla teplá. Povzdechl si, vrátil se, vyjel výtahem na čtvrtou palubu do navigační kabiny a pustil se do zakreslování kursu. Když to zvládl, ukazovaly hodinky devět. Podivil se, sám nevěděl, jak mu ten čas utekl. Zhasil světlo a odešel.

Když vstoupil do výtahu, cítil, že mu podlaha měkce uhýbá pod nohama. Automat podle programu vypnul reaktor.

V chodbě střední části rakety, matně osvětlené nočními lampičkami, monotónně bzučely ventilátory. Jiskry vzdálených žárovek doutnaly v křižujících se vzdušných proudech. Lehce se odstrčil od dveří výtahu a vznášel se vpřed. Postranní část chodby byla ještě tmavší. V modravém šeru míjel dveře kajut, do nichž zatím nenahlédl. Ústí vedlejších průchodů, označená rubínovými lampičkami, otvírala své černé trychtýře. Tento pohyb, tak plavný, téměř snový, jakým v beztížném stavu proplouval pod klenutými stropy, maje pod nohama velký stín, jehož se chodidla nedotýkala, vedl ho stále dál, až vplul pootevřenými dveřmi do velké, neužívané jídelny. Pod ním v pruhu světla lemovaly řady křesel dlouhý stůl. Vznášel se nad zařízením jako potápěč prohlížející vnitřek potopené lodi. Sklo na zdi se lehce zatřpytilo. Zatančily v něm odrazy lamp, rozsypaly se modrými plaménky a zhasly. Za jídelnou se otvírala další, ještě tmavší prostora. Tady nestačily ani jeho oči zvyklé na šero. Tápavě špičkami prstů se dotkl elastické plochy, nevěda, je-li to strop nebo podlaha. Lehce se odstrčil, obrátil se jako plavec a nehlučně plul dále. V sametové černi se bělala řada podlouhlých tvarů, zářících vlastním světlem. Ucítil chlad lesklého povrchu. Umývadla. Nejbližší z nich byla potřísněna černými skvrnami. Krev?

Natáhl opatrně ruku. Mazadlo.

Ještě jedny dveře. Otevřel je, vznášeje se šikmo ve vzduchu. V šeré polotmě jako chorovod přízraků prolétly před jeho tváří jakési papíry, knihy a s tichým šelestem zmizely. Opět se odrazil, tentokrát nohama, a otevřenými dveřmi se dostal na chodbu v oblacích prachu, který ho obklopil, a místo aby klesl, táhl se za ním jako narudlý závoj.

Nehybně hořela šňůra nočních světel, jako kdyby palubu zaplavovala modrá voda. Zamířil k lanu visícímu u stropu: když je pustil z rukou, začala se oka hadovitě, ospale vlnit, jako probuzená dotekem.

Zvedl hlavu. Někde nablízku se ozvalo ťukání. Jako kdyby někdo klepal kladívkem do kovu. Plul za tím zvukem, hned sílícím, hned mizejícím, konečně uviděl zrezivělé kolejnice zapuštěné do podlahy. Kdysi se po nich dopravovaly do hlavních skladišť cisterny. Letěl teď rychle, cítil na tváři závan vzduchu. Bubnování bylo hlasitější. Tu viděl u stropu potrubí. Vycházelo z příčné chodby. Stará coulová trubka přívodu. Dotkl se jí, trubka se zachvěla. Údery se spojovaly ve skupiny, po dvou, po třech. Vtom pochopil.

Byla to morseovka.

„Pozor…”

Tři údery.

„Pozor…”

„Pozor…”

Tři údery.

„-j-s-e-m z-a p-r-e-p-a-z-k-o-u-” duněla trubka. Mimoděk skládal písmena, slabiku za slabikou.

„-v-s-u-d-e j-e l-e-d-”

Led? V prvním okamžiku nepochopil. Led? Jaký led? Co to znamená? Kdo…

„-n-a-d-r-z p-r-a-s-k-1-a-” ozvala se trubka.

Držel na ní ruku. Kdo to vysílá? Pokoušel se v duchu rekonstruovat plán instalace. Bylo to neužívané havarijní potrubí, vedlo od zádi a rozvětvovalo se na všechny paluby. Někdo se učí vysílat morseovku? Co je to za nápad! Pilot?

„-p-r-a-t-t-e o-z-v-i s-e p-r-a-t-t-e-”

Pauza.

Pirx přestal dýchat. Pratt, to jméno ho zasáhlo jako rána. To jméno přece četl v starém palubním deníku. Vteřinu hleděl rozšířenýma očima na trubku, pak se vrhl vpřed. „To byl ten druhý pilot!” napadlo mu, dorazil do zatáčky, odstrčil se a letěl ke kormidelní kabině čím dál větší rychlostí, zatímco trubka nad ním zvonila:

„-w-a-y-n-e z-d-e s-i-m-o-n-”

Zvuk se vzdálil. Pirx ztratil potrubí z očí; vrhl se stranou, zahýbalo do příčné chodby. Divoce se odrazil od stěny a oblakem prachu se zahleděl na pokřivený pahýl roury s našroubovaným zrezivělým víčkem. Tady končilo. Nevedlo do kormidelní kabiny? Pak, pak to přichází ze zádi. Ale tam… nikdo není…

„-p-r-a-t-t j-e v s-e-s-t-e-m v p-o-s-l-e-d-n-i-m-” zvonila trubka.

Pirx visel u stropu jako netopýr; přidržoval se křečovitě prsty potrubí. Tep mu bušil v hlavě. Po krátké pauze následovaly další údery:

„v l-a-h-v-i z-b-y-v-a t-r-i-c-e-t d-o n-u-l-y”

Tři údery.

„-m-o-m-s-s-e-n-e o-z-v-i s-e m-o-m-s-s-e-n-e-”

Pauza.

Rozhlédl se. Bylo naprosté ticho, pouze žaluzie ventilátoru chřestila za zatáčkou v nárazech vzduchu a smetí vyfukované odtamtud táhlo ospale vzhůru, vířilo a vrhalo nad lampami stíny na strop, jako by tam v celých rojích poletovaly velké beztvaré můry. Najednou zabubnovaly prudké rány:

„-p-r-a-t-t-e – p-r-a-t-t-e – p-r-a-t-t-e m-o-m-s-s-e-n n-e-o-d-p-o-

-v-i-d-a m-a k-y-s-l-i-k v s-e-d-m-e-m m-u-z-e-s p-r-o-j-i-t- p-o-s-

-l-e-c-h-”

Pauza.

Světlo lamp bylo stále stejné, smetí a prach vířily mdlým pohybem. Pirx chtěl pustit trubku, ale nemohl, čekal. Ozvala se:

„-s-i-m-o-n v-o-l-a m-o-m-s-s-e-n-a p-r-a-t-t j-e v s-e-s-t-e-m z-a p-r-e-p-a-z-k-o-u s p-o-s-l-e-d-n-i l-a-h-v-i m-o-m-s-s-e-n-e o-z-v-i s-e m-o-m-s-s-e-n-e-”

Poslední těžký úder. Trubka po něm dlouho vibrovala. Série nesrozumitelných úderů, pak rychlá řada:

„-s-p-a-t-n-e s-l-y-s-e-t s-p-a-t-n-e s-l-y-s-e-t-”

Ticho.

„-p-r-a-t-t-e o-z-v-i- s-e p-r-a-t-t-e p-o-s-l-e-c-h-”

Ticho.

Trubka se zachvěla. Jakoby z velké dálky přicházely ojedinělé údery.

Tři tečky. Tři čárky. Tři tečky. SOS. Každý následující úder byl slabší. Další dvě čárky a ještě jedna. A táhlý, skomíravý zvuk, jako by někdo škrábal nebo dřel trubku, slyšet jej bylo jen v tom absolutním tichu.

Pirx se odstrčil a hlavou napřed se řítil podél potrubí, zahýbal, když ono zahýbalo, vznášel se, klesal, na tváři cítil závan rozestupujícího se vzduchu. Otevřená šachta, šikmý můstek. Zužující se stěny. První, druhá, třetí vrata od skladiště. Zešeřilo se. Sledoval trubici konečky prstů, aby ji neztratil, černý, spečený prach mu pokryl dlaně škraloupem, byl už za palubami v prostoru bez stropů a podlahy, oddělující vnitřní pancíř od skladišť; mezi traverzami se černala nadmutá tělesa náhradních nádrží, shora sem pronikaly jednotlivé pruhy světla, plné prachu. Jednou pohlédl nahoru a černou šachtou zahlédl dvě řady lamp rudé prachem, který se za ním táhl jako dlouhý oblak, podobný kouři neviditelného požáru. Vzduch tu byl zatuchlý, dusný, čpěl zahřátými pláty. Proplouval mezi sotva viditelnými stíny železné konstrukce, trubka táhle zazvonila:

„-p-r-a-t-t-e p-r-a-t-t-e o-z-v-i s-e p-r-a-t-t-e-”

Potrubí se rozvětvovalo. Tiskl v rukou dvě odbočky, aby vycítil, odkud přichází zvuk, ale nemohl určit směr. Naslepo se pustil vlevo. Jakýsi průlez. Zužující se tunel, černý jako smůla. Na konci – kulaté světlo. Vylétl do volného prostoru. Byl v předsíni reaktorové komory.

„-t-a-d-y w-a-y-n-e p-r-a-t-t- n-e-o-d-p-o-v-i-d-a-” zvonila roura, sotva odstrčil závory prvních dveří. Do tváře mu dýchlo horko. Vystoupil na můstek. Kompresory vyly. Teplý vítr mu rozcuchal vlasy. Viděl ve zkrácení betonovou stěnu reaktoru, číselníky svítily, světla signálek se chvěla jako rudé kapky.

„-s-i-m-o-n v-o-l-a w-a-y-n-a s-l-y-s-i-m m-o-m-s-s-e-n-a p-o-d s-e-b-o-u-” rachotila trubka těsně vedle něho. Vystupovala ze stěny, zahýbala a směřovala dolů, kde se napojovala na hlavní potrubí. Před obložením reaktoru stál rozkročený automat. Jako by bojoval s neviditelným protivníkem, tak bleskurychlé byly výpady jeho rukou. Plnými hrstmi metal cementové těsto, roztíral je šikmými šplíchanci, opravoval, uhlazoval, přecházel k dalšímu dílci, pak následovala pauza. Pirx se zaposlouchal do rytmu jeho práce. Paže pohybující se jako písty vyťukávaly:

„-m-o-m-s-s-e-n-e z-a-v-e-d p-r-i-v-o-d p-r-a-t-t-o-v-i d-o-c-h-a--z-i m-u k-y-s-l-i-k-”

Terminus strnul s pozdviženými pažemi, bez hnutí, vznášeje se proti svému pololidskému stínu. Jeho čtvercová hlava se pohybovala nalevo a napravo. Zkoumal další spoj. Sehnul se, nabral cement rukou sevřenou do tvaru zednické lžíce. Rozmáchl se. Udeřil. Ruce se dostávaly do rytmu. Trubka se rozechvěla pod nárazy:

„n-e-o-d-p-o-v-i-d-a n-e-o-d-p-o-v-i-d-a n-e-o-d-p-o-v-i-d-a-”

Pirx přehodil nohu přes zábradlí a sklouzl dolů.

„Termine!” vykřikl, dříve než se dotkl nohama podlahy.

„Sly-ším,” odpověděl okamžitě automat. Jeho levé oko se obrátilo na člověka; druhé dále sledovalo ruce, které omítaly trubku cementem a vyťukávaly:

„-p-r-a-t-t-e o-z-v-i s-e p-r-a-t-t-e p-o-s-l-e-c-h-”

„Termine! Co to děláš?” vykřikl Pirx.

„Únik. Čtyři setiny rentgenu za hodinu. Plombuji,” odpověděl automat dutým basem, zatímco jeho ruce vyťukávaly:

„-t-a-d-y w-a-y-n-e m-o-m-s-s-e-n-e o-z-v-i s-e m-o-m-s-s-e-n-e-”

„Termine!” vykřikl Pirx ještě jednou. Hned se díval na kovovou tvář, šilhající po něm levým okem, hned na rychlý pohyb železných rukavic.

„Sly-ším,” odpověděl automat stejně monotónně.

„Co to… vysíláš morseovku?!”

„Plom-buji únik,” odpověděl hluboký hlas.

„-s-i-m-o-n v-o-l-a w-a-y-n-a a p-o-t-t-e-r-a p-r-a-t-t m-a n-u-l-u m-o-m-s-s-e-n n-e-o-d-p-o-v-i-d-a-” řinčelo železo pod Terminovými svištícími rukavicemi. Těžké cementové těsto se rozpláclo, stékalo, rukavice je vyhazovaly vzhůru, upevňovaly, přitiskovaly k oblému povrchu. Na vteřinku se zastavily nad hlavou, pak se automat sklonil, nabral novou porci kovového cementu a vyřinula se lavina prudkých úderů:

„m-o-m-s-s-e-n-e m-o-m-s-s-e-n-e m-o-m-s-s-e-n-e o-z-v-i s-e m-o-m-s-s-e-n-e m-o-m-s-s-e-n-e m-o-m-s-s-e-n-e m-o-m-s-s-e-n-e m-o-m-s-s-e-n-e-”

Rytmus se zrychlil, jako by zešílel, celé potrubí se třáslo a sténalo pod krupobitím ran, znělo to jako neumlkající křik.

„Termine!! Nech toho!!” Pirx se vrhl kupředu a popadl zápěstí automatu, které mu vyklouzlo z ruky, protože bylo vlhké od oleje. Terminus zůstal stát tichý, vzpřímený. Za betonovou stěnou bylo slyšet táhlé vytí čerpadel. Pirx měl přímo proti sobě trup politý olejem, stékajícím po sloupovitých nohách; ustoupil.

„Termine…” řekl slabě. „Co to…”

Nedokončil, Železné rukavice se srazily s hromovým rachotem. Třely se o sebe a seškrabávaly zbytky přischlého cementu, které místo aby spadly, zavířily ve vzduchu a rozptýlily se jako kotouč dýmu.

„Cos to… dělal?” řekl Pirx.

„Plom-buji únik. Čtyři setiny rentgenu za hodinu. Smím plombovat dál?”

„Vysílal jsi morseovku. Cos to vysílal?”

„Morseovku,” opakoval automat přesně týmž tónem a dodal: „Nerozumím. Smím plombovat dál?”

„Smíš…” zabručel Pirx. Díval se na velké, pomalu se natahující ruce. „Ano, smíš…”

Čekal. Terminus už ho neviděl. Levou rukou nabral cement a bleskovým pohybem ho mrštil. Přidržel, rozmazal, uhladil: tři údery. Ted pravá ruka přispěchala k levé a trubka zabubnovala:

„-p-r-a-t-t l-e-z-i v s-e-s-t-e-m-”

„m-o-m-s-s-e-n-e-”

„-o-z-v-i s-e m-o-m-s-s-e-n-e-”

„Kde je Pratt!?” vykřikl Pirx pronikavě. Terminus, jehož ruce se ve světle měnily v blýskavé stuhy, odpověděl okamžitě:

„Nevím.”

A zároveň vyťukával s takovou rychlostí, že to Pirx stěží přečetl:

„-p-r-a-t-t- n-e-o-d-p-o-v-i-d-a-”

V tomto okamžiku se stalo něco překvapujícího. Na tuto řadu, vyťukávanou pravou rukavicí, navázala druhá, daleko slabší; vyťukávaly ji prsty levé ruky. Signály se promísily a po několik vteřin se potrubí třáslo zvukem dvojnásobného ťukání, z něhož se vynořila dohasínající řada:

„-z-i-m-a d-o r-u-k-o-u u-z n-e-m-o-h-u-”

„Termine…!” řekl Pirx nehlasně. Ustupoval k železným schůdkům. Automat ho nezaslechl. Jeho trup, lesknoucí se olejem, sebou kmital v rytmu práce. I kdyby neposlouchal, z pouhých záblesků na něm mohl Pirx přečíst:

„-m-o-m-s-s-e-n-e o-z-v-i s-e-”