Stanisław Lem
překlad: Oldřich Rafaj, Jaroslav Simonides, Lenka Stachová

PŘÍBĚHY PILOTA PIRXE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

[III]

Ležel naznak. Tma se hemžila záblesky, které se mu tvořily před očima. Pratt šel na záď rakety. Ano? Docházel mu kyslík. Ti dva mu nemohli pomoci. A co Momssen? Proč neodpovídal? Třeba už byl mrtev? Ne, Simon ho slyšel. Musel být někde nablízku – za stěnou. Za stěnou? To by znamenalo, že v místnosti, kde byl Momssen, byl vzduch. Jinak by nebyl nic slyšel. Co slyšel? Kroky? Proč ho volali? Proč neodpovídal?

Hlasy agónie, rozdělené na tečky a čárky! Terminus. Jak se to stalo? Našli ho pod hromadou trosek na dně komory. Nepochybně na tom místě, kde z ní potrubí vystupuje ven. Pohřben troskami mohl slyšet klepání – jak dlouho? Zásoby kyslíku jsou značné. Mohou vydržet celé měsíce. Potraviny také. Tak on tam ležel pod troskami. Počkat. Nebyla gravitace. Co ho ochromilo? Snad zima. Automaty se nemohou pohybovat při teplotě příliš nízké. Olej v kloubech tuhne. Hydraulická kapalina mrzne a trhá potrubí. Zbývá pouze kovový mozek – pouze mozek. Mohl slyšet a zaznamenávat signály, stále slabší a slabší, a ony se uchovaly v elektrických závitech jeho paměti, jako by to bylo včera. Ale on o tom neví? Jak je to možné? Neví, že určují rytmus jeho práce? Co když lže? Ne – automaty nelžou.

Únava ho zaplavila jako černá voda. Třeba tomu neměl naslouchat. Bylo v tom něco zvrhlého sledovat tak agónii do nejmenších podrobností, sledovat její postup, a pak analyzovat každý signál, volání o kyslík, křik. To se nesmí dělat, když nelze pomoci!

Byl už tak vyčerpán, že nevěděl, nač myslí, ale jeho rty ještě opakovaly, nehlasně, jako by někomu odporovaly:

„Ne. Ne. Ne.”

Pak už nebylo nic.

Vzchopil se v naprosté tmě. Chtěl usednout na posteli, ale připnutá pokrývka mu v tom zabránila, po hmatu cloumal pásy, rozsvítil světlo.

Motory pracovaly. Přehodil přes sebe plášť a zároveň odhadoval velikost zrychlení tím, že několikrát pokrčil nohu v koleně. Jeho tělo vážilo hodně přes sto kilogramů. Jeden a půl gé? Raketa najížděla zatáčku, zřetelně cítil vibrace. Skříně ve zdi praštěly táhle, výstražné, dveře jedné z nich se s hněvivým skřípnutím otevřely, všechny neupevněné předměty, šaty, boty, putovaly nepatrnými pohyby k zádi, jako by byly spojeny nějakým tajemným záměrem, který je znenadání oživil.

Přistoupil ke skříňce interkomu, otevřel dvířka. Uvnitř stál aparát podobný starému telefonu.

„Kormidelní kabina!” zvolal do sluchátka.

Zvuk vlastního hlasu vyvolal bolestivé stažení tváře, tak mu třeštila hlava.

„Volá první navigátor. Co se děje?”

„Korekce kursu, navigátore,” odpověděl vzdálený hlas pilota, „trochu nás to sneslo.”

„Kolik?”

„Šest sedm vteřin.”

„Co reaktor?” zeptal se pomalu.

„Šest set dvacet v ochranném krytu.”

„A ve skladištích?”

„V bocích dvaapadesát, v kýlu čtyřicet sedm, na zádi dvacet devět a padesát pět.”

„Jaká byla odchylka, Munro? Kolik jste řekl?”

„Sedm vteřin.”

„Dejme tomu,” odpověděl Pirx a odložil sluchátko. Pilot ho zřejmě obelhal. Sedmivteřinová korekce by nevyžadovala takové zrychlení. Odhadl odchylku od kursu na několik stupňů.

Ta skladiště se zatraceně zahřívají. Co je v tom na zádi? Potraviny? Usedl k psacímu stolu.

„Modrá hvězda Terra – Mars volá Kompo Země. První navigátor volá ředitele. Reaktor zahřívá náklad. Zboží ohrožené na zádi není specifikováno. Prosím o dispozice. Navigátor Pirx. Konec!”

Ještě psal, když motory ztichly, gravitace zmizela a tlakem na tužku se vznesl do vzduchu. Rozčileně se odrazil od stropu, aby si ještě jednou, když znovu přistál v křesle, přečetl radiogram.

Zamyslil se, roztrhl blanket a útržky vhodil do přihrádky.

Ospalost byla tatam, zbyla pouze bolest hlavy. Oblékat se mu nechtělo, byla to v beztížném stavu komplikovaná procedura, sestávající z vratkých poskoků a zápasů s jednotlivými součástmi oděvu; opustil proto kajutu, jak byl, v plášti přehozeném přes pyžamo.

Modř nočních lamp skrývala žalostný stav čalounění. Ve čtyřech nejbližších výklencích dýchaly prázdné a černé otvory ventilačních šachet. Smetí povalující se v koutech táhlo k nim jako bahno unášené podmořským proudem. Absolutní ticho naplňovalo celé letadlo. Zaposlouchán do něho, téměř bez hnutí, visel před vlastním velkým stínem, který šikmo dopadal na stěny, a zavřel oči. Stávalo se občas, že lidé v takové poloze usínali, bylo to však nebezpečné. Sebeslabší činnost motorů zapnutých při manévrování mohla bezmocným člověkem mrštit o palubu nebo o strop. Neslyšel už ani ventilátory, ani šumění vlastní krve. Zdálo se mu, že by dovedl rozeznat noční ticho na raketě od každého jiného. Na Zemi člověk cítí omezenost ticha, jeho konečnost, přechodnost. Mezi měsíčními dunami si člověk nesl s sebou své vlastní malé ticho, uvězněné ve skafandru, který zmnohonásoboval každé vrznutí nosných řemenů, každé zapraštění kloubů, tep, ba i dýchání – jedině raketa za noci se utápí v černém, ledovém tichu.

Zvedl k očím hodinky: byly bezmála tři.

Půjde-li to tak dál, budu vyřízený, napadlo mu. Odrazil se od vypouklé přepážky a jako pták zpomalující rychlost přistál s rozpjatými pažemi na prahu kajuty. Z dálky, jako z železného podzemí, přicházel sotva slyšitelný zvuk:

Bum — bum – bum.

Tři údery.

Zaklel a přibouchl dveře. Sňal plášť a bezohledně jím mrštil do vzduchu. Plášť se nafoukl a pozvolna, jako groteskní přízrak stoupal vzhůru. Pirx zhasil světlo, ulehl a zakryl si hlavu polštářem.

„Zatracený železný blázen!” opakoval si se zavřenýma očima a třásl se hněvem, který jemu samému byl nepochopitelný. Únava brzy zvítězila. Usnul znovu, ani nevěděl kdy.

Otevřel oči před sedmou. Ještě poloomámen spánkem zvedl ruku – neklesla. Beztížný stav. Oblékl se a vyšel. Cestou do kormidelní kabiny mimoděk naslouchal. Bylo ticho. Přede dveřmi zůstal stát. Na oknech z matného skla ležely nazelenalé, jakoby podmořské odrazy radarových obrazovek. V kabině bylo šero. Pilot pololežící ve svém křesle kouřil cigaretu. Ploché šmouhy kouře se vznášely před obrazovkami a rozžíhaly se v jejich svitu. Bylo slyšet slabounké tóny jakési pozemské lehké hudby, přerušované kosmickým praskotem. Pirx si sedl zezadu za pilota; ani se mu nechtělo zkontrolovat gravimetrické zápisy.

„Kdy zapnete tah?” zeptal se.

Pilot uhodl.

„V osm. Ale chcete-li se vykoupat, navigátore, mohu to spustit hned – to je přece jedno.”

„Eh, ne. Pořádek musí být,” zabručel Pirx.

Nastalo ticho, pouze reproduktor si pořád dokola pobroukával mechanicky se opakující motiv melodie.

Pirxe znovu přemáhal spánek. Několikrát se vytrhl z polosnu, znovu na něho přišla dřímota, ze tmy se vynořovaly velké zelené oči koček, zamrkal a ony se změnily v osvětlené číselníky, balancoval tak neustále na hranici bdění a spánku.

Vtom reproduktor zapraskal a promluvil:

„Volá Deimos. Je sedm hodin třicet. Vysíláme denní meteorické zprávy pro vnitřní oblast. Pod vlivem gravitačního pole Marsu v roji Drakonid, který již minul oblast Pruhu, okrajový rozptyl. Dnešního dne proletí sektory 83, 84, a 87. Meteorická stanice na Marsu odhaduje rozměry mraku na 400 000 krychlových kilometrů. V důsledku toho jsou sektory 83, 84 a 87 pro kosmickou dopravu až do odvolaní uzavřeny. Nyní oznámíme složení mraku podle přímých hlášení balistických sond z Foibosu. Podle zpráv, které jsme právě dostali, skládá se mračno z mikrometeoritů třídy X, XY, Z…”

„Štěstí, že se nás to netýká,” poznamenal pilot. „Zrovna jsem dojedl snídani. Neudělalo by mi dobře, kdybych musel spustit trysky naplno.”

„Kolik děláme?” zeptal se Pirx. Vstal.

„Přes padesát.”

„Tak? To ujde,” zabručel Pirx. Zkontroloval kurs, záznamy uranografů, velikost úniku, udržovaly se ve stejné výši, a zašel do jídelny. Oba důstojníci už tam byli. Pirx čekal, jestli se někdo nezmíní o tom nočním rámusu, ale rozhovor se celou dobu točil kolem tahu loterie, na nějž netrpělivě čekal Sims. A tak vyprávěl o kamarádech a známých, kterým se poštěstilo vyhrát.

Po snídani zašel Pirx do navigační kabiny, aby zakreslil parametry trajektorie, kterou raketa dosud urazila. Najednou zabodl kružítko do rýsovacího prkna, prudce otevřel přihrádku, vytáhl z ní palubní deník a vyhledal soupis poslední posádky „Koriolána“.

Důstojníci Pratt a Wayne, piloti Nolan a Porter, mechanik Simon…

Tvrdošíjně pozoroval energické písmo velitele. Konečně hodil knihu do přihrádky, dokončil záznam a s roličkou odjel do kormidelní kabiny. V půlhodince propočítal přesný čas příletu na Mars. Při návratu nahlédl okénkem do jídelny. Důstojníci hráli šachy, doktor seděl u televizoru s elektrickou dečkou na břiše. Pirx se zamkl v kajutě a prohlédl radiogramy, které si vzal od pilota. Ani se nenadal a přemohl ho spánek. V polosnu měl několikrát pocit, že motory začínají táhnout. Chtěl se vytrhnout z dřímoty. Ale jediným výsledkem bylo, že se mu zdálo, jak vstává, odchází do kormidelní kabiny, nikoho tam nenachází a při hledání nějakého člena posádky začíná bloudit na zádi v labyrintu chodeb, temném jako smůla. Procitl u psacího stolu, zalitý potem, rozhněvaný, protože již tušil, jakou asi bude mít noc po tolika hodinách prospaných ve dne. Když k večeru pilot zapnul motory, využil toho a dal si horkou lázeň. Osvěžen odešel do jídelny, vypil připravenou kávu a telefonicky se zeptal služby na teplotu reaktoru. Vyšplhala na tisícovku, ale kritický bod ne a ne překročit! Asi v deset mu telefonovala kormidelní kabina. Potkali jakousi raketu, která je volala a ptala se na lékaře. Když se Pirx dověděl, že jde o akutní zánět slepého střeva, raději svého doktora nedoporučil, tím spíše, že ve vzdálenosti necelých tří miliónů kilometrů se pohybovala velká dopravní raketa, která projevila ochotu zastavit a vyslat tam doktory.

Takto líně a bez příhod uplynul celý den. V jedenáct se bílé světlo na všech palubách, až na kormidelní kabinu a komory reaktoru, změnilo v mžikání namodralých nočních lampiček. V jídelně svítila ještě skoro do půlnoci malá lampa nad šachovnicí. Seděl tam Sims. Hrál sám se sebou. Pirx šel ještě zkontrolovat teplotu ve skladištích na zádi a cestou potkal Bomana, který se vracel od reaktoru. Inženýr byl celkem v dobré náladě. Únik nerostl a chlazení pracovalo poměrně dobře.

Inženýr se rozloučil a odešel, zanechávaje Pirxe v pusté chladné chodbě. Slabý průvan táhl k horní částí rakety, zbytky zaprášených pavučin, opřádající ústí ventilátorů, nezvučně povlávaly.

Pirx nějakou dobu procházel mezi hlavními skladišti v uličce vysoké jako chrámová loď, až několik minut po půlnoci motory utichly.

Z různých míst rakety sem dolétala řada zmatených, ostrých i tlumených, čím dál vzdálenějších, slabších zvuků – to narážely na stěny, stropy a podlahy neupevněné předměty, pohybující se vlivem dosaženého zrychlení, a otloukaly se o stěny, stropy, podlahy. Ozvěny těchto pohybů, které na okamžik naplnily jakoby ožívající raketu, chvěly se nějakou dobu ve vzduchu, pak dozněly a opět nastalo ticho, podmalované monotónním šuměním ventilátorů.

Pirx si vzpomněl, že se vzpříčila přihrádka psacího stolu v navigační kabině, a při hledání truhlářského dláta sestoupil chodbou, dlouhou a úzkou jako nudle, mezi překladištěm v levém boku a kabelovým tunelem do prostoru s haraburdím, pravděpodobně nejuprášenějším místem v raketě. Navíc mu prach, kterým se brodil, sahal až nad hlavu a neklesal, takže napůl udušený dotápal k východu.

Byl už blízko střední části rakety, když se v chodbě ozvaly kročeje. V beztížném stavu mohl chodit pouze automat. Skutečně. Hlučné kroky doprovázel cvakot magnetických destiček, které se přichytávaly podlahy. Pirx čekal, až se v uličce objeví postava, černá proti vzdáleným světlům. Terminus, vrávoraje nejistě, kráčel a široce se rozmachoval pažemi.

„Hej, Termine!” zvolal Pirx a vykročil ze stínu.

„Slyším.”

Těžká postava se zastavila, setrvačnost vychýlila dopředu trup, který se jen pozvolna vracel do svislé polohy.

„Co tu děláš?”

„Myši,” odpověděl hlas za prsním štítem a jen znásobil dojem, že z vnitřku pásového brnění hovoří ochraptělý trpaslík.

„Myši mají neklidný spánek. Budí se. Běhají. Mají žízeň. Musí dostat vodu. Myši hodně pijí, když je vysoká teplota.”

„A co děláš ty?” zeptal se Pirx.

Automat se zakolébal.

„Vysoká teplota. Chodím. Stále chodím, když vysoká teplota. Vodu pro myši. Když se napijí, usnou, dobře. Nejednou docházelo k omylům pro vysokou teplotu. Dávám pozor. Odcházím. Vracím se k reaktoru. Vodu pro myši…”

„Neseš vodu pro myši?” zeptal se Pirx.

„Ano. Terminus.”

„Kde máš vodu?”

Automat ještě dvakrát opakoval „vysoká teplota” a pak udělal oběma rukama posunek úžasu, zároveň rychlý i neohrabaný. Zvedl je totiž postupně k očím, jejichž objektivy se pohnuly v nadočnicové obrubě a zahleděly se do kovových dlaní. To ještě znásobilo klamný dojem, že v něm pracuje ukrytý lilipután. Řekl:

„Vodu nemám. Terminus.”

„Tak kde máš tu vodu?” naléhal Pirx. Přimhouřenýma očima pozoroval robota, který ho převyšoval o hlavu a který po několika nesrozumitelných zvucích promluvil znenadání basem:

„Za…pomněl jsem.”

Pirxe to odzbrojilo – tak nevinně to zaznělo. Nějakou dobu pozoroval mírně se kolébající trup.

„Zapomněl jsi, viď? Jdi k reaktoru, vrať se. Slyšíš!”

„Slyším.”

Terminus zařinčel, na místě se obrátil a pomalu se vzdaloval rovnoměrným, nepřirozeně strnulým, a proto jakoby stařeckým krokem. Zmenšoval se v perspektivě chodby. Na jednom z posledních prahů klopýtl. Těžce zakomíhal pažemi, získal rovnováhu a zmizel v postranní chodbičce. Nějakou dobu opakovaly stěny ozvěnu jeho pochodu. Pirx už byl na cestě do své kabiny, vtom se rozmyslel, a vznášeje se nezvučně nad podlahou, dospěl k šesté ventilační šachtě. Pohyb v šachtách, dokonce i při vypnutých motorech, byl zakázán, ale nedbal na zákaz. Silně se odstrčil od pažení a v deseti vteřinách proletěl vzdálenost sedmi pater, která dělila střed rakety od zádi. Nevstoupil do komory s reaktorem. V polovině výšky stěny byly obdélníkové posuvné dveře. Doplul k nim, vytáhl závory na úzkých dveřích a odsunul je. Za dvířky bylo pravoúhlé okénko z olovnatého skla zasazené do oceli, které tvořilo zadní stěnu klecí s myšmi. Člověk je mohl pozorovat, aniž vešel do komory. Znečištěná, prázdná dna klecí spatřil hned za sklem. A ve světle stropní lampy v pozadí komory bylo přes drátěné mřížky vidět vodou politá, v odraženém světle se lesknoucí záda robota, který visel téměř kolmo ve vzduchu a ospale pohyboval rukama. Celé jeho brnění bylo obsypáno bílými myškami, které cupitaly po plátech nárameníků, prsních štítů a shlukovaly se tam, kde se v prohlubních článkovitého břicha nashromáždila voda v těžkých kapkách; lízaly ji, poskakovaly, poletovaly ve vzduchu a Terminus je chytal, proklouzávaly mu mezi železnými prsty, jejich ocásky se svíjely a kroutily, byl to obrázek tak zvláštní, tak komický, že se Pirx stěží ubránil smíchu. Terminus zatím vkládal chycené myšky do klecí, jeho kovová tvář se nebezpečně přiblížila k Pirxovým očím, ale určitě ho nezpozoroval. Ještě dvě tři myšky poletovaly ve vzduchu. Terminus pochytal i je, zavřel klec a zmizel Pirxovi z očí, pouze jeho nadlidský stín, opřený o kloub hlavního potrubí, padal na beton reaktoru jako rozmazaný kříž.

Pirx tiše zastrčil dvířka a vrátil se do kajuty. Svlékl se a ulehl, ale usnout nemohl. Nějakou dobu četl deníky astrogátora Irvinga, ale oči ho pálily, jako by v nich měl písek, hlava mu klesala, ale přitom byl bdělý jako rys. Pomyslil si zoufale, kolik hodin ho dělí ode dne, hodil tedy na sebe plášť a šel ven.

Na křižovatce hlavní a boční chodby doletí k němu z ventilační šachty zvuk kroků. Přiložil hlavu k mříži otvoru. Zvuk deformovaný ozvěnou železné šachty přicházel zdola. Pirx se odrazil od mříže a padal chvíli nohama napřed, dostal se nejbližším kolmým průchodem na úroveň zdi. Kroky se rozezněly hlasitěji, zastavily se. Naslouchal, ozvaly se s novou silou. Automat se vracel. Pirx na něj čekal u samého stropu chodby, v tomto místě byla vysoká. V pozadí paluby vrzaly podrážky táhané po podlaze. Zvuk umlkl. Už ztrácel trpělivost, když se kroky znovu ozvaly a z uličky vyhlédl dlouhý stín a v patách za ním se objevil Terminus. Prošel tak blízko pod Pirxem, že bylo slyšet tlukot jeho hydraulického srdce. Po několika krocích se zastavil a dlouze zasyčel. Pak se několikrát zakymácel nalevo a napravo, jako by se ukláněl železným stěnám, a vykročil. U tmavého ústí postranní chodby se opět zastavil. Nahlédl tam. Zase dlouze zasyčel. Pirx plul za těžkopádnou postavou, sotva se dotýkaje stropu špičkami prstů.

„Čičičiči… čičičiči…,” slyšel stále zřetelněji.

Terminus ještě jednou zůstal stát před další ventilační šachtou a snažil se prostrčit hlavu mřížemi, ale nepovedlo se mu to; zasyčel, pomalu se vzpřímil a belhal se dál. Pirx už toho měl dost.

„Termine!” zvolal.

Automat, který se zrovna shýbal, uvázl v půli předklonu.

„Slyším,” odpověděl.

„Co tu zase děláš?”

Hleděl do rozpláclé, kovové masky, třebaže to nebyla tvář a nemohla nic prozradit.

„Hledám…,” promluvil Terminus. „Hledám kočku.”

„Co?”

Terminus se pozvolna vzpřimoval. Vytahoval se vzhůru s pažemi visícími bezvládně, jako by na ně zapomněl, a protože tento pohyb, doprovázený slabým vrzáním kloubů, vykonával tak pomalu, bylo v tom něco hrozivého.

„Hledám kočku,” opakoval.

„Proč?”

Terminus ztuhlý v kovovou sochu chvíli mlčel.

„Nevím,” řekl tiše a Pirx upadl do rozpaků. Svým mrtvým klidem, v slabém svitu lamp, se zrezivělými kolejnicemi, končícími u zamčených vrat, vypadala chodba jako štola v opuštěném dole.

„Nech toho,” promluvil konečně Pirx. „Vrať se k reaktoru. Vrať se a neodcházej odtamtud, slyšíš?”

„Slyším.”

Terminus se obrátil a odešel. Pirx osaměl. Proud vzduchu ho nesl, vznášel se mezi stropem a podlahou milimetr po milimetru k otevřené tlamě ventilátoru. Odrazil se chodidlem od zdi, zabočil k výtahu a plachtil vzhůru, míjeje cestou černé jícny šachet, v nichž jako tikot obrovského orloje duněly slabší a slabší vzdalující se kroky robota.