Stanisław Lem
překlad: František Jungwirth

KYBERIÁDA
Bajky kybernetického věku
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výprava třetí čili draci pravděpodobnosti

Trurl s Klapaciusem byli žáky proslulého Kerebrona z Umpapílie, který přednášel obecnou teorii draků plných čtyřicet sedm let na vysoké škole nulity. Je dobře známo, že draci neexistují. Laikovi toto jednoduché konstatování ovšem postačí, nemůže však uspokojit vědce. Vysoká škola nulity se totiž tím, co existuje, vůbec nezabývá: banalita bytí byly tolikrát prokázána, že je zhola zbytečné se dál o tom šířit. Geinální Kerebron se s problémem potýkal metodami analytickými a odhalil tři druhy draků: mytické, chimérické a čistě hypotetické. Všechny, abychom tak řekli, neexistují, leč každý druh neexistuje odlišným způsobem. První dva, odobrníky zazývané minus-šarkani a antidraci, mají mnohem ménězajímavé nejsoucno než hypotetiční draci odborně zvaní smoky. Podle drakoligického paradoxu, totiž jakmile se dva smoci hypersdruží (což v dračí algebře zhruba odpovídá početnímu úkonu násobení) vznikne minismok o kvantitě 0,6. Odborníci byli rozděleni na dva tábory, které se přely o to, zda tento dílčí drak začíná od hlavy či od ohonu. Trurl a Klapacius mají zásluhu, že prokázali mylnost obou názorů. Uplatnili v tomto odvětví počet pravděpodobnosti jako první a vytvořili statistiku drakoniky, z níž vyplývá, že smok je termodynamicky nemožný pouze ve smyslu probability, podobně jako klekánice, skřítkové, jezinky, divoženky a hejkalové. Z obecné teorie nepravděpodobnosti oba teoretici odvodii koeficienty pro hejkání, jezinkovatost, skřítkování atd. Podle této rovnice je nutno čekat na spontánní manifestaci průměrného draka alespoň šestnáct kvintokvadriliónů heptiliónů let. Jinými slovy, celý problém by zůstal pouhou matematickou kuriozitou, nebýt známého kutilského nadšení konstruktora Trurla. Umanul si totiž, že tu záhadu prozkoumá empiricky. Protože šlo o jev s extrémní hodnotou nepravděpodobnosti, vynezl zesilovač počtu pravděpodobnosti; začal s experimenty nejprve ve sklepě svého domu a potom na speciálním zkušebním poli, „líhni šarkanů“, kterou financovala akademie. Dodnes se bohužel najdou nedouci, kteří o obecné teorii pravděpodobnosti nemají potuchy a ptají se, proč Trurl zpravděpodobnil smoka, ne však šotka či skřítka. Těmto nezasvěcencům stačí prostě říct, že smok je pravděpodobnější než skřítek. Trurl by nepochybně ve svých pokusech se zesilovačem pokračoval, kdyby ho už první experiment neodradil od dalších - první materializovaný smok se hned chystal k tomu, že si na Trurlovi pochutná. Naštěstí tu byl jeho přítel Klapacius, který zesilovač honem vypnul, načež se drak rozplynul. Řada učenců potom pokusy se smokotronem opakovala, ale protože nezachovali chladnou rozvahu a postrádali zkušenosti, velký počet vylíhlých smoků unikl na svobodu, poté když je zle pochroumal. Teprve potom se ukázalo, že ty odporné obludy existují docela jiným způsobem než třeba skříně, stoly či židle - jakmile smoci začnou jednou existovat, vyznačují se v podstatě velice značnou prvděpodobností. Jakmile se na takového smoka uspořádá hon nadto s nadháňkou a lovci se zbraní připravenou k výstřelu se přiblíží k němu na dosah, ucítí pouze typický dračí puch a spatří spálenou mýtinu: sotvaže totiž smok pozná, že je v úzkých, vyklouzne z reálného prostoru do jiné konfigurace. Toto ohyzdné a neobyčejně tupé zvíře je k tomu vedeno čistě instinktem. Omezenci, kteří nemohou pochopit, jak se to děje, se nejednou rozezleně domáhají toho, aby se jim taková konfigurace ukázala, nevědí titiž, že elektrony - o jejichž existenci se neodváží zapochybovat nikdo, kdo není na hlavu padlý - se také pohybují jedině v konfiguraci a jejich rychlost a poloha jsou pouhými pravděpodobnostními výroky. Zarytý zabedněnec spíš ovšem uvěří v draky než v elektrony: elektron, přinejmenším jako jedinec, se vás nepokouší schlamstnout k obědu.

Jeden Trurlův kolega, jistý Harboriseus Kyber, první kvantoval draka; odhalil částici nazvanou drakon, kterou kalibrují počítače smoků; navíc také určil koordináty dračího ocasu a málem za to zaplatil životem. Jenže co byly tyto vědecké úspěchy platné prostému lidu obtěžovanému smoky, kteří s rykem deptali pole a lučiny, kouřem a plameny ničili úrodu a natropili spousty škod - a dokonce tu i onde vyžadovali poplatek ve formě panen. Ubohé vesničany ani zbla nezajímalo, že Trurlovi indeterminovaní, a tudíž nevymezení smoci se sice chovají v souladu s teorií, podle níž lze předpovědět zakřivení jejich ohonů, kterými ničí lány obilí a boří stodoly, jenže překračují všechny meze slušnosti. A proto vůbec nepřekvapuje, že veřejnost, místo aby Trurlovy revoluční objevy ocenila, mu je naopak zazlívala. Skupina politováníhodných ignorantů si na proslulého konstruktora jednou počíhala a notně mu nařezala. Ovšem tento výprask neodradil ani jeho, ani jeho přítele Klapaciuse od dalších výzkumů, které prokázaly, že dračí existence je převážně závislá na jeho náladě a míře nasycení. Jediný možný způsob, jak lze smoka zlikvidovat, je snížit koeficient pravděpodobnosti na nulu nebo na hodnotu zápornou. Bádání si pochopitelně vyžádalo hodně času a námahy, zatímco draci, kteří se zatím pohybovali na svobodě, se rozšířili na četné planety a měsíce a velice je pustošili. A vůbec nejhorší bylo, že se draci dál rozmnožovali. Klapacius měl proto příležitost publikovat výtečnou vědeckou práci s názvem: „Kovariantní transformace draků v dráčky, neboli zvláštní případ přechodu ze stavů zakázaných zákony fyzikálními v stavy zakázané policejními nařízeními.“ Jeho článek vzbudil mezi vědci senzaci, neboť všichni měli v živé paměti nono ohromující multipolicejní zvíře, s jehož pomocí se neohrožení konstruktoři pomstili králi Kruťákovi za to, že četné jejich kolegy vydal na smrt. Ovšem mnohem menší rozruch vyvolala zpráva, že jistý konstruktor známý pod jménem Basiliscus ze Šarkánie cestuje po galaxii a samotnou svou přítomností zhmotňuje draky tam, kde je jaktěživo nikdo nespatřil. Když se situace zhoršila do té míry, že katastrofa se zdála neodvatrná, ohlásil se Basilscus u dvora panovníka příslušné říše a po delším handrkování slíbil za přehnaně vysokou odměnu nebezpečné netvory vyhubit. Většinou se mu to podařilo, třebaže nikdo nevěděl, jak to dokázal, neboť pracoval tajně a bez cizí pomoci. Za úspěch drakolýzy se zaručoval pouze statisticky, a když mu jistý monarcha oplatil podobnou mincí, totiž dukáty, které byly dobré pouze statisticky, jal se Basiliscus hanebným způsobem zkoumat pravost kovu, jejž přijal jako odměnu - totiž lučavkou královskou. Jednoho slunečního odpoledne se sešel Trurl s Klapaciusem a spolu vedli tuto rozmluvu:

„Slyšels o nějakém Basiliscovi?“ zeptal se Trurl.

„Ano, slyšel.“

„Co tomu říkáš?“

„Ta historie se mi nezamlouvá.“

„Mně taky ne. Co si o tom myslíš?“

„Má patrně zesilovač.“

„Zesilovač pravděpodobnosti?“

„Podle všeho. Anebo oscilační stabilizátor.“

„Případně paramagnetický generátor draků.“

„Chceš snad říct smokotron.“

„Ano.“

„To je docela možné.“

„Jenomže,“ rozkatil se Trurl, „pak je to podlost! Znamená to, že ty draky si přináší s sebou v potencionálním stavu, s pravděpodobností p blízkou nule. Jakmile se po kraji trochu rozkouká, zvětšuje šance a zvýší potencionální energii až p se téměř rovná jistotě. A nato dojde k virtualizaci, konkretizaci a totálnímu zhmotnění.“

„Jasně. A podle všeho z matrice vymaže „s“ a dosadí místo toho „a“, takže vznikne zuřící drak - smok s amokem.“

„Pravda, smok posledlý amokem - sotva si dovedu představit něco horšího.“

„A co dál? Myslíš že je potom antidrakonickým retroektoplasmotronem anuluje, anebo se spokojí tím, že p sníží a s měšci plnými zlaťáků odejde jinam?“

„To se dá těžko říct. Ale i kdyby je pouze znepravděpodobňoval, je to padoušství, protože frakční nulová fluktuace dřív či později povede k izooscilaci, načež celá historie začne nanovo.“

„Ovšem mezitím se vypařil jak on, tak i peníze,“ poznamenal Klapacius.

„Neměli bychom to ohlásit Hlavní správě regulace smoků?“

„Prozatím ještě ne. Koneckonců třeba to dělá jinak, než si představujeme. Nemáme sebemenší důkaz pro naši teorii. K statistické fluktuaci může dojít i bez zesilovače: přece pamatuješ, že dřív matrice ani zesilovače neexistovaly, ale přesto se draci občas vyskytli. Prostě v důsledku náhodné koincidence.“

„Máš pravdu...,“ zamumlal Trurl. „Jenomže... vzápětí po jeho příchodu na planetu se tam pokaždé draci objeví.“

„Ovšem. Ale posílat udání na kolegu konstruktora - to se mi příčí. Nic nám ovšem nebrání, abychom zakročili sami.“

„Máš pravdu.“

„Jsem rád, že jsi se mnou zajedno. Jenomže co konkrétně podnikneme?“

Nato se mezi oběma veleučenými drakology rozpředla vědecká diskuse, z které by každý náhodný posluchač byl celý tumpachový. Slyšel by nic neříkající slova a termíny jako „velké drakonické soubory“, „diskontinuální ortodrakonalita“, „draco probabilisticus“, „smok ve stavu zrodu“, vysokofrekvenční binomická expanze šarkanů“, „prostá baziliščí dominance“, „anihilace smoků v rámci drastickodrakostochastické fragmentace“ a tak podobně.

Po tomto pronikavém rozboru záhadného jevu se oba konstruktoři připravili na svou třetí výpravu neobyčejně pečlivě. Neopomenuli ani vybavit svůj hvězdolet řadou velice složitých aparatur.

Kromě jiného vzali na palubu difuzátor a speciální kanón na vypalování antihlavic. Když cestou postupně přistáli nejdřív na Enice, potom na Benice a konečně na Cerulei, pochopili, že se jim nepodaří celou zamořenou oblast včas zkontrolovat, ani kdyby se roztrhali na kusy. Bylo tedy nezbytné, aby se rozdělili - což se také po krátké pracovní poradě stalo -, načež každý z nich zamířil jinam.

Klapacius delší čas pracoval na Prestopondii pro císaře Divoslava Maxmilióna, který mu nabídl ruku své dcery, pokud zbaví jeho zemi šeredných oblud. Smoci nejvyššího stupně pravděpodobnosti byli všude, dokonce se snášeli i do ulic sídelního města a virtuálními draky se to jen hemžilo. Naivní lidé, postrádající vyšší vzdělání, se snad vytasí s námitkou, že virtuální drak existuje pouze jako možnost, čili jej nelze zpozorovat, a také neprojevuje sebemenší zájem o to, aby se zviditelnil; jenomže Kyberova-Trurlova-Klapaciusova-Mihulova kalkulace dovodila, že smok z konfigurace do trojrozměrného prostoru přechází stejně snadno jako dítě, když z domu vyjde na ulici. Tudíž se můžete kdykoliv setkat se smokem či dokonce se supersmokem ve svém bytě nebo ve sklepě či na půdě, jsou-li k tomu příznivé podmínky, tj. při patřičném vzrůstu pravděpodobnosti p.

Místo aby se vydal na hon draků, což by bylo počínání korunované hubeným výsledkem ne-li neúspěchem, Klapacius, jako přesvědčený teoretik šel na celý problém metodicky - na náměstích a promenádách, v sálech a stodolách rozmístil probabilistické smokoreduktory a zanedlouho se netvoři začali vyskytovat opravdu už jen pořídku. Místo princezny přijal radši honorář, čestný diplom s děkovnou adresou dostal ještě nádavkem, načež odstartoval, aby se setkal se svým přítelem. Cestou si povšiml planety, na níž na něho někdo zoufale mával. Klapacius přistál, protože se domníval, že to snad bude Trurl, který se dostal do nesnází. Jenomže to pouze gestikulovali obyvatelé Tartoflie, poddaní krále Pestrce. Žili v zajetí primitivních pověr - jejich náboženská víra, pneumatologická drakolatrie hlásala, že draci jsou trestem božím za hříchy a zmocňují se všech nečistých duší.

Klapacius si velice brzy uvědomil, že diskusemi s královskými drakology by zbytečně mařil čas - omezovali se totiž především na vykuřování postižených míst kadidlem a rozdáváním relikvií - proto se soustředil na průzkum terénu. Zjistil, že na planetě se vyskytuje pouze jediný drak, ale zato patří k nejobávanějšímu rodu Echidnae. Nabídl králi své služby, jenže vladař se vyjádřil velice mlhavě, takže konstruktor z jeho odpovědi nebyl moudrý. Monarchu zřejmě ovlivnila nesmyslná doktrína, která vykládala vznik draků způsobem nadpřirozeným. Když si Klapacius pečlivě pročetl místní tisk, dověděl se, že Echidna, která terorizovala planetu, je považována jednak za jediného tvora, jednak za mnohonásobné zvíře, vyskytující se na několika místech současně. Chvíli si nad tím lámal hlavu, i když se moc nedivil, ježto lokalizace těchto ohyzdných oblud podléhá takzvaným smokonomáliím, takže jisté jevy, zejména rozptýlené, jsou prostorově „rozmazané“, což v podstatě ovšem není nic jiného než akcelerace izotopického spinu asynchronního kvantového momentu. Stejně jako když se z vody vynořuje ruka, na níž je vidět pět prstů, zdánlivě na sobě nezávislých, tak i draci, když opouštětí v konfiguraci svá doupata a objevují se v třírozměrném prostoru, vypadají mnohonásobně, třebaže ve skutečnosti jde o jedince. Na konci své druhé audience se Klapacius krále zeptal, zda jeho planetu náhodou nenavštívil Trurl, a uvedl jeho podrobný popis. Užasl, když se dověděl, že jeho přítel opravdu království nedávno navštívil, slíbil, že Echidnu vyžene, načež si vybral zálohu a odebral se do blízkých hor, kde byl drak nejčastěji spatřen. Když se nazítří vrátil, požádal o zbytek honoráře a čtyřiadvacet dračích zubů předložil jako doklad svého triumfu. Došlo ovšem k nějakému nedorozumění; zbytek odměny měl být zaplacen, teprve až celá záležitost bude zevrubně objasněna. Trurl se rozzuřil a hlasitě pronesl povícero neuctivých poznámek, které neměly věru daleko k urážce nedotknutelného královského majestátu, načež vyběhl z paláce a odešel neznámo kam. Od té doby po něm nebylo ani vidu ani slechu. Pak se Echidna objevila znova a usedlosti a zahrady pustošila až běda.

Klapaciusovi celá ta historie připadala nějaká divná, ale neměl důvodu královým slovům nevěřit. Proto své účinné přístroje na potírání draků zabalil do tlumoku a zamířil k pohoří, jehož zasněžené vrcholky se majestátně tyčily na východ od sídelního města.

Zanedlouho na balvanech spatři dračí šlépěje, ale i kdyby je nezpozoroval, charakteristický sirný zápach mu nemohl ujít. Neohroženě kráčel kupředu se zbranízavěšenou přes rameno a z počítače draků nespouštěl oči. Ručička nějakou dobu stála na nule, potom se několikrát zachvěla, a zvolna, jakoby musela přemáhat jakýsi neviditelný odpor, se blížila k jedničce. Nebylo vůbec pochybností, že někde nablízku je Echidna. Klapaciusovi nešlo do hlavy, jak je možné, že jeho osvědčený společník a proslulý teoretik Trurl se mohl splést ve výpočtech, takže se mu nepodařilo draka vymýtit nadobro. Bylo mu rovněž nepochopitelné, že se Trurl vrátil do královského paláce a požadoval vyplacení odměny za práci, kterou nevykonal.

Potom Klapacius narazil na houf tuzemců. Bylo na nich vidět, že jsou celí vystrašení, neboť se neustále rozhlíželi na všechny strany a drželi se pohromadě. Na hlavách a na zádech měli naložený těžký náklad a stoupali do vrchu husím pochodem. Klapacius přistoupil k prvnímu z nich a optal se, co tu pohledávají.

„Vzácný pane,“ odpověděl tázaný, opásaný omšelou šerpou nižšího královského úředníka, „smokovi neseme kontribuci.“

„Kontribuci? Ano, rozumím. A co, medle?“

„Zlato, drahé kamení, parfémy cizokrajné a jiné vzácné zboží, jak si smok přál.“

Klapacius nevěřil vlastním uším. Kdo kdy slyšel, aby se drak zajímal o voňavky, které stejně nemohou zakrýt jeho ohavný puch, natož co si počne se zlaťáky, když nepotřebuje peníze?

„A kázal, abyste mu přivedli sličné panny, dobrý muži?“ ptal se Klapacius zvědavě.

„Panny? Nikoli, drahocenný pane. Sice jsme dřív přiváděli panny po tuctech - jenomže pak se tady objevil jeden cizí pán, cizozemec, který po horách s různými divnými inštrumenty chodil sám samotinký a...“ Dobrák se zarazil a bázlivě se zahleděl na přístroje a zbraně, kterými byl Klapacius obtížen. Nejvíc se zajímal o počítač smoků, který po celou tu dobu tiše tikal - červená ručička se zvolna pohybovala sem a tam po velikém bílém číselníku.

„Hoho, zrovínka něco takového měl, jako má Vaše Výsost,“ řekl třaslavým hlasem. „Kterať...“

„To jsem sehnal z výprodeje,“ odvětil Klapacius, aby rozptýlil podezření. „Rcete mi, lidé dobří, kam se poděl onen cizozemec?“

„Ptáte se, kam se poděl? Nevíme, vzácný pane. Ale před dvěma nedělemi - pravdu-li dím, kmocháčku Barbarone?“

„Ano, vpravdě tak jest. Dvě neděle to budou, ne-li takořka čtyři.“

„Ba, arciť, Vaše Milosti, ten cizozemec přišel k nám, popil a pojedl, řád svůj štědře zaplatil, po zdraví se poptal, hospidyni hlasitě chválu vzdával, potom aparatury své rozložil a na ciferníku, jaký je u hodin, nějaká numera obhlížel, načež hbitěji než písař soudní do malého registříku, do takové červené knížečky sobě něco zapisoval. Načež tudle medle jakýs inštrument vyndal, takový tem-, temper - nedovedu toho vypovědět - kmocháčku!“

„Termometr, rychtáři?“

„Bodejž tak - ten termometr vyndal a řka, že na smoky jest, tamo i onamo jej postrčil a ním mýkal, potom zase, jemnostpane, něco do knížečky psal, načež všechny inštrumenty do kapsáře uložil, rozloučil se s námi a odešel. Víc jsme ho nespatřili. Té noci potom se ozvalo mocné hřmění a hukot veliký, zdaleka jakoby od hory Mamachacho, vzácný pane - tamo ji zříte, temeno její jako orlí zobák stříbrem potažený se jeví a po našem laskavém mocnáři Pestrcův štít sluje. A to zubaté horstvo, co se zdvihá na druhé straně, zvané je Patranie, podle historie dobře v kraji tomto povědomé, kterou vám, výsosti, rád vypovím.“

„Dobře už, šlechetný muži,“ odvětil Klapacius. „Pravil jsi, že se v noci ozvalo hřmění. A co se přihodilo pak?“

„Co se přihodilo pak, vzácný pane? Nic moc, jenom to, že jak se dům zatřásl, upadl jsem z lože na podlahu. Na tyto malé nesnázky jsem si přivykl, kdyžtě smok, to plemeno hadí, ohonem do domu udeří, celý obyt se zatřepe - vpravdě, kmocháčka Barbarona bratr u vlastní jámu hnojnou, smradlavou upadl, neb smok hřbet o krov jeho domu otřel a gruntovně -“

„Copak se přihodilo potom, dobrý muži? Když zahřmělo, upadl jsi na podlahu, načež -“ vykřikl Klapacius netrpělivě.

„Potom, milostivý pane, už nebylo nic. Kdyby se medle něco bylo stalo, promluvil bych o tom, ale všechny případnosti jsem už předkem propověděl. Tak-li tomu, kmocháčku Barbarone?“

„Pravda to dozajista jest.“

Klapacius přikývl a poodstoupil stranou, načež se celá kolona nosičů, obtížená dary pro draka, znovu dala pomalu do pohybu. Klapacius usoudil, že kontribuce se má patrně složit v nějaké jeskyni, kterou drak určil. Nechtěl se vyptávat na podrobnosti, protože se ještě úplně nevzpamatoval z rozhovoru s rychtářem a jeho kmocháčkem Barbaronem. A navíc zaslechl útržek rozhovoru dvou tuzemců, že „drak dobré a správné místo zvolil, blízké sobě i nám.“

Klapacius chvátal dál. Směr cesty mu ukazoval drakometr, zavěšený na řetízku kolem krku, ale občas také kontroloval počítač, kde se ručička ustálila na osmi desetinách draka.

„Copak to u všech všudy jen znamená, tenhle neurčitý drak?“ pomyslel si. Co chvíli se na okamžik zastavil, protože slunce žhnulo neúprosně a vzduch se tetelil vedrem. Vytrvale stoupal po kamenité suti, po nějaké vegetaci nikde nebylo stopy, všude kolem, kam oko dohlédlo, balvany a strmé skály.

Po hodině, když slunce sklouzlo k obzoru, Klapacius stále ještě kráčel mei kamenitými sesypy, ale záhy se octl v kraji rozbrázděném roklinami a hlubokými proryvy, kde bylo chladno a temno. Červená ručička popolezla na devět desetin, zachvěla se a nehybně zůstala stát.

Klapacius odložil tlumok na balvan a vzal si protidračí opasek, když tu náhle se indikátor drakometru začal divoce zmítat. Chopil se hbitě reduktoru pravděpodobnosti a bystrým zrakem se jal obhlížet okolí. Stál na kraji skalního srázu a viděl, jak se dole pod ním v úvalu něco pohybuje.

„Namouvěru, bude to ona!“ pomyslel si, protože Echidna byla totiž dračice.

Proto snad o panny nemá zájem? Ovšem dříve, podle tuzemcových slov, je s radostí přijímala... Prazvláštní věc. Jenže teď není vhodná chvíle, aby nad tímhle problémem dumal. Hlavně mít dobrou mušku a všechno dobře dopadne! Pro každý případ vyndal z tlumoku drakodestruktor, který draky zapuzuje do nejsoucna. Potom se zase zadíval dolů. Vyschlým korytem potoka se v horské kotlině plouhala obrovská šedohnědá saň s propadlými šupinatými boky, jako kdyby byla vyhladovělá. Klapaciusovi vířily hlavou nejrůznější myšlenky. Má netvora anihilovat tím, že znamínko pentadrakonického koeficientu změní z kladného v záporné, čímž zvýší statistickou pravděpodobnost neexistence draka? Leč běda, to by byl počin velice riskantní, neřku-li katastrofální, protože znal nejeden případ, kdy se drakobijci zachvěla ruka při míření a místo draka zničil raka. Co může napáchat jediné písmeno! Navíc totální deprobabilizace by znemožnila prozkoumat podstatu Echidny. Klapacius byl na rozpacích: v duchu vidl velkolepou dračí kůži na stěně své studovny roztaženou od okna ke knihovně. Ovšem teď se nemohl oddávat libému snění - arciže by si každý drakozoolog olízl všech deset, kdyby získal vzácný exemplář zvířete vyznačujícího se tak osobitými choutkami. Poklekl, aby zamířil, a tu ho napadlo, jaké znamenité vědecké sdělení by mohl publikovat, kdyby je mohl doložit dobře zachovalým objektem. Odložil reduktor, uchopil vrhač nabitý antihlavicí, pečlivě zamířil a stiskl spoušť.

Zazněla hromová rána a z ústí hlavně se vyvalil bílý oblak, takže Klapacius ztratil netvora na chvíli z očí. Zakrátko se však dým rozptýlil.

O dracích koluje řada nesmyslných povídaček. Například s oblibou se vypravuje báchorka, že prý drak může mít až sedm hlav. Nedejte si něco takového namlouvat. Drak může mít hlavu pouze jednu, a to z toho prostého důvodu, že dvě hlavy se mezi sebou okamžitě začnou svářit a přít, takže mnohohlavci či polyhydroidé, jak je nazývají učenci, v důsledku vnitřních různic načisto vyhynuli. Draci jsou od přirozenosti sveřepí a zarputilí, sebemenší odpor či nesouhlas nesnášejí, takže dvě hlavy v jednom těle vbrzku přivodí smrt: hlava odmítá přijímat potravu té druhé na zlost, a potom také zlovolně zadržuje dech - což má neblahé následky. Z tohoto jevu vycházel Eufiorus Trkvas při konstrukci antihlavové ručnice. Do dračího těla se vystřelí malápřídavná elektronická hlavička, takže vzápětí dojde k nesmiřitelnému střetání názorů, načež drak znehybní, jako kdyby ochrnul. Mnohdy zůstane na místě ležet jako kámen celý týden, celý měsíc - nezřídka uplyne i celý rok, než klesne vyčerpáním. A pak si s ním můžete dělat, co vás napadne.

Jenže drak, na kterého Klapacius vypálil antihlavici, se přinejmenším choval divně. Pravda, vztyčil se na zadní a zařval tak strašně, že se do údolí zřítila lavina kamení, a jak bil ohonem do skalních stěn, jiskry sršely na všechny strany. Ale potom se podrbal za uchem, odfrkl si a klidně pochodoval dál, i když nyní přidal do kroku. Klapacius si myslel, že ho šálí zrak, a rozběhl se k ústí rokle, aby si tam na draka počíhal. Jeden dva článečky v Drakologickém věstníku? Kdepak! - přinejmenším na křídě vytištěná monografie s podobiznou draka a autora na obálce!

Hned za prvním ohybem se přikrčil za balvan, k oku přiložil metač nepravděpodobnosti, zamířil a aktivoval destabilizátor probability. Pažba se mu třásla v ruce, z rozžhavené hlavně se kouřilo, draka obklopovalo velké světelné kolo jako měsíc věštící nepohodu - jenže nezmizel. Klapacius vyslal na draka nejzazší nepravděpodobnost: intenzita imposibility byla tak velice vysoká, že kolem letící motýl začal vysílat křídly Morseovou abecedou Druhou knihu džunglí, v porostlinách a skalních zářezech se rozkřepčily stíny divoženek, klekánic a čarodějnic, zatímco dusot kopyt oznamoval, že nedaleko odtud harcují kentauři, které obrovská síla metače nepravděpodobnosti povolala na svět. Jenomže saň zívla, jako by se nic nedělo, a jako pes se začala zadní tlapou škrábat za ušima. Klapacius úporně svíral rozpálenou zbraň a zoufale mačkal kohoutek; jaktěživ ještě necítil tak bezmocný vztek - kamení v jeho nejbližším okolí se vzneslo pomalu do výše, zatímco prach a písek zvířený saní neklesl k zemi, ale zůstal viset ve vzduchu, kde vytvořil jasně čitelný nápis Váš služebník, pane doktore. Setmělo se, den přešel v noc, několik žulových balvanů si vyšlo na procházku a spolu tiše rozprávělo: jedním slovem, všude kolem se děly zázraky, jenom ten ohyzdný netvor sedící necelých třicet kroků od Klapaciuse ne a ne zmizet. Klapacius odhodil vrhač, z kapsy vytáhl protidračí granát, a vší silou jím mrštil, když poručil svou duši univerzální matici transfinitních transformací. Ozval se hromový výbuch a s kusy skal vzlétl do vzduchu i ocas saně, která lidským hlasem zvolala: „Pomoc!“ a rozeběhla se přímo ke Klapaciusovi. Ten, když seznal, že se blíží jeho konec, vyskočil z úkrytu, křečovitě sevřel rukojeť meče z antihmoty a rozmáchnul se k ráně, když uslyšel další zvolání:

„Přestaň! Zadrž! Nezabíjej mě!“

„Nastojte! Drak, který mluví?“ pomyslel si Klapacius. „Sním či bdím?“ Přesto se ale zeptal:

„Kdo to křičí? Drak?“

„Jakýpak drak! To jsem já!“

Když se oblak prachu trochu rozptýlil, z dračí tlamy se vyklonil Trurl, stiskl na šíji nestvůry nějaké tlačítko, takže saň poklesla na kolena, zasupěla a znehybněla.

„Trurle, co to má znamenat? K čemu tahle maškaráda? Kde jsi vzal draka? A co se stalo s tím pravým smokem?“ zahrnul ho Klapacius zvědavými otázkami. Trurl mezitím vylezl ven, setřásl ze sebe prach, načež zvedl ruce.

„Co, k čemu, kde... Pusť mě ke slovu! Toho draka jsem zahubil. Jenže král mi nechtěl zaplatit...“

„Proč to odmítl?“

„Nevím, asi proto, že je držgrešle. Sváděl to na byrokracii, že prý potřebuje mít notářsky ověřený úmrtní list, úřední pitevní protokol, to všechno ve trojím vyhotovení, pak to ještě musí schválit královská rozpočtová komise a tak dále. Hlavní pokladník zas namítal, že to nemůže vyúčtovat na položku mzdy a platy, ani jako režijní výlohy. Prostě jsem prosil, naléhal, žadonil, chodil od pokladníka ke královi a potom k předsedovi královské rady. Nikdo z nich se k ničemu neměl, a když mě nakonec požádali, abych předložil svůj životopis a připojil tři fotografie a příslušná doporučení, jednoduše jsem odešel. Ovšem smoka jsem už nemohl vzkřísit k životu. Stáhl jsem z něho kůži, nasekal si nějaké lísky, našel jsem vyřazený telegrafní sloup a moc víc jsem už nepotřeboval: vyrobil jsem kostru, navlékl kůži, přidal pár kladek a lan - a bylo to...“

„Ty, Trurle? K takové hanebné taktice ses uchýlil? Ne, to bych neuvěřil. A čeho jsi chtěl dosáhnout? Stejně ti nezaplatili a vůbec...“

„Jsi opravdu tak zabedněný, že ti to nedošlo?“ zavrtěl Trurl hlavou. „Vždyť jsem stále dostával dary! Vybral jsem si víc, než by činila králova odměna.“

„Aha, ovšem!“ Klapacius konečně pochopil. Pak ihned dodal: „Nebylo to ovšem správné, žes je nutil ke kontribuci a...“

„Kdo koho k tomu nutil? Neučinil jsem nic zlého. Prostě jsem si vyšel do hor na procházku a večer jsem občas drobet zavyl. Jsem už z toho celý zmořený...“ Usedl vedle Klapaciuse.

„Zmořený od toho vytí?“

„O čem to mluvíš? Měl jsi vždycky dlouhé vedení. Vytí? Ani nápad. Noc co noc jsem se plahočil s pytli dukátů, které jsem musel odvléct z jeskyně až tamhle!“ Ukázal rukou na odlehlý horský hřbet. „Tam jsem připravil startovací plošinu. Jenom to zkus od soumraku do svítání se lopotit s měchy zlaťáků vážícími kolik set liber, a uvidíš! A tenhle drak není přeci obyčejný drak! Samotná kůže váží dobré dvě tuny a já ji s sebou vleču celý den, pronikavě vyji, mašíruju - a v noci mě čeká znovu ta nekonečná dřina. Jsem rád, žes přijel, protože toho všeho mám už po krk...“

„Ale proč drak - mám na mysli tu vycpanou maškaru - nezmizel, když jsem snížil pravděpodobnost až k samé zemi divů a zázraků?“ chtěl vědět Klapacius. Trurl si odkašlal a pousmál se.

„Byl jsem natolik obezřetný, že jsem nic nehodlal riskovat,“ vysvětloval. „Co kdyby se náhodou objevil nějaký paličatý drakolovec, třeba sám Basiliscus... proto jsem umístil antiprobabilistické ochranné stínění pod dračí kůži. A teď se zvedni, protože v jeskyni leží ještě pár pytlů platiny - nechával jsem si je na konec, jsou těžké jako cent. Byl to výtečný nápad, protože mi s nimi teď pomůžeš...“