Stanisław Lem

BAJKY ROBOTŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Automatoušův přítel

Jeden robot, který se měl vydat na dalekou a nebezpečnou cestu, se doslechl o užitečném zařízení, které jeho vynálezce nazval elektronický přítel. Usoudil, že mu bude líp se společníkem, i kdyby jím měl být pouhý přístroj, vypravil se tedy za vynálezcem a požádal ho o bližší informace.

"Jak si přeješ," odvětil vynálezce. (Vězte, že v pohádkách si všichni tykají, dokonce ani drakům se nevyká, pouze králové používají množné číslo.) Po těch slovech vyňal z kapsy hrst kovových zrnek připomínajících broky.

"Co je to?" podivil se robot.

"Jak se vlastně jmenuješ?" otázal se vynálezce. "Na počátku této báje jsem se tě totiž zapomněl zeptat."

"Jmenuji se Automatouš."

"To mi připadá dlouhé, budu ti říkat Automík."

"Jde sice o zdrobnělinu Automáše, ale budiž..." odpověděl robot.

"Věz tedy, můj milý Automíku, že vidíš hrst elektropřátel. Zálibou i odborností jsem totiž miniaturizátor. Velká a těžká zařízení měním na malá a přenosná. V každém z těchto zrnek je soustředěn všestranný a myslící elektronický rozum. Nechci jej prohlašovat za geniální, přeháněl bych a dělal si falešnou reklamu. Nepopírám, že mým cílem je vskutku vytvořit elektronické génie a neustanu, dokud nebudou tak malí, že se jich do kapsy vejdou tisíce; teprve poté, až je budu prodávat v pytlích na váhu jako zrní, bude má touha naplněna. Ale o to teď nejde. Zatím je prodávám po kusech, docela levně: každého z nich požaduji vyvážit diamanty. Jistě uznáš, že je to cena velice nízká, protože takového společníka si můžeš vložit do ucha a on ti bude šeptat dobré rady a poskytovat všemožné informace. Tady máš ještě kousek vaty, aby ti nevypadl z ucha. Bereš? Při koupi tuctu poskytuji slevu..."

"Děkuji, stačí mi jenom jeden," pravil Automatouš. "Rád bych však věděl, co od něj smím očekávat. Dokáže mi pomoci v těžké životní situaci?"

"Jistě, právě v tom spočívá smysl jeho existence!" odpověděl vynálezce, nadhodil si v dlani hrstku kovově lesklých broučků zhotovených ze vzácných kovů a pokračoval: "Nemůžeš samozřejmě počítat s pomocí ve fyzickém smyslu, o ni však ani nejde. Vtipné nápady, dobré a rychlé rady, moudré úvahy, sentence posilující sebedůvěru a hluboké myšlenky umožňující čelit i té nejtěžší situaci, to vše je jen nepatrná část repertoáru mých elektropřátel. Jsou absolutně věrní, oddaní a trvale přítomní, protože nikdy nespí, jsou rovněž neobyčejně trvanliví, estetičtí a jak vidíš, velice snadno přenosní. Ještě pořád chceš jenom jednoho?"

"Ano," odvětil Automatouš. "Rád bych však věděl, co se stane, když mi ho někdo ukradne? Prozradí zloděje a vrátí se zpátky ke mně?"

"Ne," odpověděl vynálezce. "Bude mu sloužit stejně věrně jako předtím tobě. Nemůžeš žádat příliš mnoho, milý Automíku. Věz však, že tě neopustí v bídě, pokud neopustíš ty jeho. Takové nebezpečí však nehrozí, když si ho vložíš do ucha a utěsníš vatou."

"Dobře," souhlasil Automatouš, "ale jak s ním mám mluvit?"

"Nemusíš mluvit, postačí nehlasně šeptat, on tě uslyší. A pokud jde o jeho jméno, říkej mu prostě Vuch."

"Výborně," prohlásil Automatouš.

Společně Vucha zvážili a vynálezce za něj obdržel pěkný diamant. Robot, spokojený s tím, že má konečně společníka, blízkou duši, vyrazil na dalekou cestu.

Cestovat s Vuchem bylo velice pohodlné. Na požádání probouzel ráno tichým veselým popěvkem a přes den vyprávěl různé žertovné příběhy, což mu však Automatouš brzy zakázal, spolucestující ho totiž začali podezřívat ze slabomyslnosti, protože každou chvíli zdánlivě bezdůvodně vyprskl smíchy. Automatouš posléze doputoval až k mořskému břehu, kde ho očekávala nádherná bílá loď. Neměl skoro žádná zavazadla, rychle se tedy ubytoval v útulné kajutě a s uspokojením uvítal zařinčení kotevního řetězu, ohlašující začátek dlouhé cesty. Bílá loď ve dne uháněla vesele po vlnách pod přívětivými paprsky slunce a postříbřená měsícem ukolébávala v noci cestující ke spánku. Jednoho rána vypukla strašlivá bouře. Vlny, třikrát vyšší než stěžně, zalévaly koráb; ten sténal ve všech spojích. Ozýval se tak strašlivý rachot, že Automatouš neslyšel ani jedno z útěšných slov, která mu v těchto těžkých chvílích šeptal Vuch. Znenadání zazněl příšerný třesk, do kajuty vhrkla slaná voda a před očima zděšeného Automatouše se koráb začal rozpadat.

Jen tak nalehko vyběhl na palubu a skočil do posledního záchranného člunu. Vzápětí se na loď zřítila obrovská vlna a strhla ji do vířících hlubin. Automatouš nikde neviděl žádného člena posádky, byl v záchranném člunu docela sám, třásl se uprostřed rozbouřeného moře a čekal, že další kolosální vlna smete zmítající se člun i s ním do hlubin. Vichřice kvílela, do mořské hladiny bušily proudy deště z nízkých mračen, takže Vucha ještě pořád neslyšel. Najednou zahlédl mezi vlnami nezřetelný tvar obklopený kypícím příbojem: břeh neznámé pevniny, do kterého bušilo vlnobití. Pod člunem zaskřípaly kameny a Automatouš, promáčený slanou vodou do poslední nitky, se z posledních sil vlekl do hloubi souše, co nejdál od vln oceánu. U jedné skalky se zhroutil a vyčerpáním omdlel.

Probudilo jej decentní pohvizdování, kterým mu Vuch přátelsky připomínal svou existenci.

"Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady, Vuchu, teprve teď vidím, jak je skvělé, že tě mám u sebe, vlastně přímo v sobě!" zvolal Automatouš, když se probral z hlubokého spánku. Rozhlédl se. Slunce svítilo, moře se dosud neuklidnilo, ale vlnobití, déšť i mraky zmizely; s nimi bohužel zmizela i loď. Noční bouře zřejmě nevýslovně zuřila, protože odnesla na širé moře i Automatoušův záchranný člun. Vyskočil a rozběhl se podél břehu, ale už po deseti minutách se ocitl na původním místě. Ztroskotal na maličkém neobydleném ostrůvku. Jak nepříjemné! Ale což, vždyť má s sebou Vucha! Rychle ho informoval o zjištěných skutečnostech a požádal o radu.

"Podívejme se," prohlásil Vuch. "To není zrovna běžná situace! Dovol, abych se hluboce zamyslel. Co vlastně potřebuješ?"

"Jak to, co? Všechno: pomoc, záchranu, oblečení, jídlo, vždyť tady není nic kromě písku a skal."

"Víš to naprosto jistě? Nepovalují se zde bedny z rozbité lodě, plné nástrojů, zajímavých knih, střelného prachu a oblečení pro nejrůznější příležitosti?"

Automatouš prošel pláž křížem krážem, ale nenašel nic, dokonce ani třísku odštípnutou z lodě, která zřejmě klesla ke dnu jako kámen.

"Nic, říkáš? Hm, opravdu velice zvláštní. Rozsáhlá literatura o životě na neobydlených ostrovech nevyvratitelně tvrdí, že trosečník vždycky najde ve svém okolí sekery, hřebíky, pitnou vodu, olej, bibli, pilky, kleště, pušky a spousty dalších užitečných věcí. Nu což. Není ve skalách nějaká jeskyně?"

"Ne, žádná jeskyně tu není."

"Povídáš, že není? Neuvěřitelné! Buď tedy tak laskav, vylez na nejvyšší skálu a rozhlédni se kolem."

"Už jdu," zvolal Automatouš, vyšplhal se na strmou skálu uprostřed ostrova a strnul: sopečný ostrůvek byl ze všech stran obklopen nesmírným oceánem!

Zesláblým hlasem sdělil tuto skutečnost Vuchovi a rozechvěle si přidržoval vatu v uchu, jen aby nepřišel o svého druha. "Ještě štěstí, že mi nevypadl při ztroskotání," pomyslel si, a protože opět pocítil únavu, usedl na skálu a netrpělivě očekával slíbenou pomoc.

"Dávej dobrý pozor, příteli! Poskytnu ti radu, přiměřenou této nemilé situaci!" uslyšel posléze toužebně očekávaný Vuchův hlas. "Na základě výpočtů jsem dospěl k závěru, že se nalézáme na neznámém ostrůvku, patrně útesu nebo vrcholku podmořského horského hřbetu, který se pozvolna vynořuje z vln a za tři nebo čtyři miliony let se spojí s pevninou."

"K čertu s miliony let, chci vědět, co mám dělat teď!" zvolal Automatouš.

"Ostrov leží daleko od námořních tras. Naděje, že se v jeho blízkosti náhodou objeví nějaká loď, je jedna ku čtyřem stům tisícům!"

"Nebesa!" vykřikl zoufalý trosečník. "To je strašné! Co mi radíš?"

"Hned se všechno dozvíš, ale nesmíš mě pořád přerušovat. Běž ke břehu a vstup do moře, asi tak po prsa, aby ses nemusel příliš shýbat, což je nepohodlné. Ponoříš hlavu a vypiješ tolik vody, kolik dokážeš, takže ztěžkneš. Vím, že mořská voda je hořká, ale všechno proběhne rychle, zejména když budeš přitom postupovat dál do moře. Slaná voda zaplní tvé útroby a ihned přeruší všechny tělesné procesy, takže okamžitě zemřeš. Tím se vyhneš dlouhému a mučivému pobytu na tomto ostrůvku, pomalému umírání a šílenství, které ti zde hrozí. Můžeš si také vzít do každé ruky kámen, což sice není nutné, ale..."

"Zbláznil ses?!" zaječel Automatouš a vyskočil. "Mám se utopit? Přemlouváš mě k sebevraždě? To je tedy opravdu moc pěkná rada! A to si říkáš přítel?!"

"Samozřejmě!" odpověděl Vuch. "Nezbláznil jsem se, protože toho nejsem schopen. Nikdy neztrácím duševní rovnováhu. Právě proto bych byl nerad svědkem toho, jak ji ztrácíš ty a jak pomalu umíráš ve žhavých paprscích slunce. Ujišťuji tě, můj drahý, že jsem důkladně analyzoval naši situaci a postupně jsem vyloučil všechny šance na záchranu. Nemůžeš postavit člun ani vor, protože nemáš z čeho; už jsem se také zmínil, že tě nezachrání žádná loď; nad ostrovem nevede žádná letecká linka a ty sám letadlo sestrojit nedokážeš. Můžeš si pochopitelně zvolit pomalé umírání místo rychlé a lehké smrti, ale jako tvůj nejbližší přítel tě před tak nerozumným rozhodnutím varuji. Když se pořádně napiješ..."

"Hrom tě bac i s tvou radou!" zaječel Automatouš a zlostí se přímo třásl. "A za takového přítele jsem dal překrásně broušený diamant! Víš, co je ten tvůj vynálezce? Docela obyčejný podvodník, vyděrač a lupič!"

"Až mě vyslechneš do konce, určitě svá slova odvoláš," pronesl Vuch klidně.

"Ty jsi ještě neskončil? Doufám, že mě nehodláš bavit historkami o posmrtném životě, který mě čeká. Pěkně děkuju!"

"Žádný posmrtný život neexistuje," odvětil Vuch. "Nechci ti lhát, ostatně to ani neumím. Lež nepatří k mým přátelským službám. Ale pozorně mi naslouchej! Jistě víš, že svět je nekonečně různorodý a bohatý. Existují nádherná města, plná ruchu a nashromážděných pokladů, královské paláce vedle lepenic, úchvatné a nebezpečné hory, šumící háje, půvabná jezera, žhavé pouště a nekonečná sněhová pole. Ve své současné podobě však můžeš být naráz jen na jednom z míst, která jsem uvedl, o milionech dalších ani nemluvě. Můžeme tedy bez přehánění prohlásit, že pro místa, kde nejsi, jsi na tom stejně, jako bys nežil, protože nepoznáš rozkoše bohatých paláců, nezúčastníš se tanců na jižních ostrovech, neoslní tě záře severských ledovců. Neexistují pro tebe stejně, jako bys byl mrtvý.

Když se zamyslíš a domyslíš má slova, pochopíš, že tím, jak nejsi všude, tedy chci říct na všech těch kouzelných místech, nejsi skoro nikde. Možností pobytu jsou totiž miliony milionů a ty můžeš poznat jen jednu, nezajímavou, svou jednotvárností dokonce nepříjemnou, ba odpornou, kterou je tento skalnatý ostrůvek. Mezi ‚všude' a ‚skoro nikde' je obrovský rozdíl a právě ten je tvým životním údělem, protože jsi vždycky jenom na jednom místě. Zato mezi ‚skoro nikde' a ‚nikde' je rozdíl skoro mikroskopický. Tato matematika tvých zážitků dokazuje, že už teď téměř nežiješ, protože jsi skoro nikde - stejně jako bys byl mrtvý. To za prvé. A za druhé: podívej se na tento písek plný kamenů, které ti mrzačí chodidla - pokládáš jej za vzácný? Určitě ne. A což ty nekonečné spousty slané vody kolem - potřebuješ je snad? Také ne! Pak je tu pás skalisek a žhavé modré nebe nad hlavou. Potřebuješ tento nesnesitelný žár, který ti vysušuje tělo, nebo tyto rozpálené kameny? Samozřejmě nikoliv! Nepotřebuješ tedy absolutně nic ze všech těch věcí, které tě obklopují, jen kousek země, na kterém stojíš, a prostor kolem sebe. Když je odmyslíme, co zbude? Hučení v hlavě, bolest ve spáncích, bušení v hrudi, třes v kolenou a jiné chaotické pohyby. Potřebuješ toto hučení, bolest, bušení a třes? Naprosto ne! Když tedy odečteme i toto, co zůstane? Myšlenky, které se ti honí v hlavě, nadávky, kterými v duchu častuješ mě, svého přítele, dále stěží přemáhaný hněv a panický strach. Ptám se: potřebuješ tento děsný strach a bezmocný vztek? Bezpochyby jsou ti k ničemu. Když tedy vynecháme tyto zbytečné pocity, nezůstane nic, opravdu nic, nula a právě touto nulou, tedy stavem věčné rovnováhy, trvalého mlčení a dokonalého míru, tě chci jako opravdový přítel obdařit!"

"Ale já chci žít!" ryčel Automatouš. "Chci žít! Žít!! Rozumíš?!"

"Nyní nevyjadřuješ své pocity, ale svá přání," pokračoval klidně Vuch. "Chceš žít, to znamená vnímat současnost přecházející v budoucnost, život totiž není nic jiného. Nic víc v něm není. Žít samozřejmě nebudeš, protože nemůžeš, což jsme už dokázali. Jde jen o to, jak zemřeš - zda v dlouhých mukách nebo lehce, po důkladném doušku vody..."

"Tak už dost! Nechci tě! Vypadni! Zmiz!!!" řval Automatouš a vyskakoval se zaťatými pěstmi.

"Už zase začínáš?" pronesl Vuch. "Ponechme stranou, že svůj příkaz vyjadřuješ značně urážlivou formou, jako bychom už neměli být přátelé, přesto však nechápu, že se dokážeš vyjadřovat tak nesmyslně. Jak můžeš na mě volat: Zmiz!? Mám snad nohy, abych mohl odejít? Nebo ruce, abych se po nich odplížil? Dobře víš, že tomu tak není. Jestliže se mě chceš zbavit, vyndej mě laskavě ze svého ucha, které, jak tě ujišťuji, ani zdaleka není tím nejpříjemnějším místem na světě, a někam mě pohoď!"

"To je ono!" zavřeštěl rozzuřený Automatouš. "Hned to bude!" Marně se však šťoural a dloubal prstem v uchu. Tím zatlačil svého druha ještě hlouběji a nemohl jej vytáhnout, přestože třepal hlavou jako šílený.

"Zdá se, že se ti tvůj záměr nedaří," pronesl Vuch po chvíli. "Zřejmě se nikdy nerozloučíme, i když po tom netoužíme ty ani já. Musíme se tedy s tímto faktem smířit, fakta totiž mají tu vlastnost, že pravda je vždycky na jejich straně. Což ostatně platí i pro tvé současné postavení. Za každou cenu toužíš po budoucnosti. Nepřipadá mi to rozumné, ale budiž. Dovol mi tedy, abych ti tuto budoucnost alespoň zhruba nastínil, známé je totiž vždycky lepší než neznámé. Nyní tebou lomcuje hněv, brzy jej však vystřídá pocit bezmocného zoufalství a ten zase po několika stejně prudkých jako zbytečných pokusech o záchranu nahradí otupělost. Mezitím sluneční žár, pronikající až ke mně, třebaže jsem na stinném místě tvého těla, bude tě v souladu s nezměnitelnými zákony fyziky a chemie vysušovat. Nejdříve se vypaří olej ze tvých kloubů a budeš při sebemenším pohybu děsně vrzat a skřípat, ubožáku! Potom se ti rozpálí lebka, takže spatříš vířící různobarevné kruhy, nebudou však připomínat duhu, ale..."

"Tak už konečně mlč, ty trapiči!" vykřikl Automatouš. "Nechci vědět, co se mi stane! Mlč a basta, jasné?!" zaječel.

"Nemusíš křičet. Dobře víš, že slyším i tvůj nejslabší šepot. Nechceš znát svou budoucnost, ale chceš, aby existovala. Naprosto nelogické! Budu mlčet. Jen poznamenám, že postupuješ nepřiměřeně, když soustřeďuješ svůj hněv na mne, jako kdybych já zavinil tvou politováníhodnou situaci. Tvou nehodu zavinila bouře a ne já, tvůj přítel, jemuž pouhá představa muk, která tě očekávají, celý ten postupný proces utrpení a umírání, už teď působí nemilé pocity. Opravdu mě děsí, když si představím, co se stane, až olej..."

"Tak ty nebudeš zticha? Možná ani nemůžeš, ty hnusná stvůro!" zařval Automatouš a vší silou se praštil do ucha, ve kterém vězel jeho druh. "Kdybych měl nějakou třísku, kterou bych tě mohl vydloubnout, hned bych tě rozdupal!"

"Toužíš po mé záhubě?" otázal se zarmouceně Vuch. "Vidím, že si nezasloužíš elektropřítele ani jinou bytost, která by s tebou bratrsky soucítila."

Automatouš opět vzplanul hněvem a tak se hádali až do poledne. Ubohý robot, oslabený křikem, skoky a gestikulací unaveně padl na balvan a jen občas bezmocně povzdechl při pohledu na pustý oceán. Několikrát pokládal mrak vynořující se na obzoru za dým parníku, ale tyto přeludy mu Vuch narušoval hned v zárodku připomínáním pravděpodobnosti čtyři sta tisíc ku jedné, což u Automatouše opakovaně vyvolávalo záchvaty zuřivosti a zoufalství tím větší, že se Vuchova slova pokaždé potvrdila. Nakonec mezi nimi zavládlo dlouhé mlčení. Trosečník pozoroval stíny skal, které se prodlužovaly a dosahovaly až k bílému písku pláže, když tu Vuch promluvil:

"Proč nic neříkáš? Snad ti už nevíří před očima kruhy, o kterých jsem se zmínil?!"

Automatouš se ani nenamáhal odpovědět.

"Aha!" pokračoval Vuch v monologu. "Došlo tedy nejen na kruhy, ale pravděpodobně i na onu otupělost, kterou jsem tak výstižně předpověděl. Opravdu je zvláštní, jak se rozumná bytost pod tlakem okolností chová nerozumně. Uzavřít ji na neobydleném ostrově, kde musí zahynout, navíc jí dokázat, že záhuba je stejně nevyhnutelná jako dvakrát dvě jsou čtyři a pak jí ukázat z této situace východisko, při kterém může využít svou vůli a rozum - a přesto za to nebude vděčná. Kdepak, touží po naději a když taková naděje neexistuje, protože nemůže existovat, chytá se přeludů a raději vstoupí do hlubin šílenství než do vody, která..."

"Nemluv o vodě!" zachroptěl Automatouš.

"Chci jen zdůraznit nereálnost tvých motivů," nepřestával Vuch. "Nebudu tě už přemlouvat k žádným činům. Jestliže chceš umírat pomalu a tím, že nechceš nic podniknout, směřuješ k takovému pomalému umírání, musíme si všechno dobře rozmyslet. Strach ze smrti je nesmyslný, smrt si totiž zaslouží spíše oslavu! Může se něco vyrovnat dokonalosti neexistence? Agónie, která k ní vede, není sice příliš lákavá, ale zatím se nenašel nikdo tak zesláblý na duchu či těle, aby ji nezvládl a nedokázal umírat až do konce. Smrt není třeba nijak zvlášť vyzvedávat, snadno ji totiž zvládne i ten největší hlupák a ničema. A co víc, když ji zvládne každý (doufám, že uznáváš tuto skutečnost, alespoň já jsem dosud neslyšel o žádné jiné), je lepší utěšovat se myšlenkami na blaženou nicotu rozprostřenou za jejím prahem. Po smrti se už nedá myslet, protože smrt a myšlení se vzájemně vylučují, je tedy vhodné si ještě zaživa s rozmyslem představit všechny výhody a potěšení, které ti přinese smrt. Jen uvaž: žádná námaha, strach či obavy, duševní nebo tělesné utrpení, neštěstí, prostě nic! I kdyby se proti tobě spojily a spikly všechny mocnosti zla, nemohou na tebe! Sladké bezpečí nebožtíka je opravdu nedostižitelné! A když k tomu ještě dodám, že nejde o přechodný, dočasný a pomíjivý stav, že smrt nelze nijak odvolat ani narušit, pak neskonalé nadšení..."

"Chcípni, potvoro," dolehla k němu zdušená Automatoušova slova, provázená krátkou, ale o to důraznější nadávkou.

"Velice lituji, ale není to možné!" odpověděl okamžitě Vuch. "K tomu, abych tě doprovodil do nicoty, mě nevede sobecká žárlivost (už jsem ti vyložil, že neexistuje nic lepšího než smrt), ale čistý altruismus. Bohužel to nejde, protože můj konstruktér mě udělal nezničitelným, nepochybně proto, aby prokázal své konstruktérské schopnosti. Když si pomyslím, že budu trčet ve tvé vyschlé, mořskou solí prosáklé mrtvole a hovořit sám se sebou, zaplavuje mě žal. Co se jen načekám, než v souladu s počtem pravděpodobnosti dorazí k tomuto ostrůvku první z oněch čtyř set tisíc lodí, které..."

"Cože? Ty tedy nezdechneš?" vykřikl Automatouš, kterého tato Vuchova slova vytrhla ze strnulosti. "Ty budeš žít dál, zatímco já... Toho se tedy nedočkáš! Nikdy! Nikdy!!!"

Vyskočil a začal zuřivě poskakovat, třepat hlavou, usilovně se šťourat v uchu, krkolomně se kroutit, všechno však bylo marné. Po celou tu dobu pištěl Vuch ze všech sil:

"Přestaň! Zbláznil ses? Na to je ještě moc brzy! Ublížíš si! Ještě se zraníš! Srazíš si vaz! Tohle nemá smysl! Lepší by bylo, kdybys teď hned, víš co... Ale takhle se nanejvýš zmrzačíš! Řekl jsem ti přece jasně, že jsem nezničitelný a basta fidli, marně se proto namáháš! I kdybys mě vytřepal, nedokážeš mi ublížit, vlastně jsem chtěl říct prospět, protože v souladu s tím, co jsem se ti pokusil tak detailně vysvětlit, je smrt prima. Au! Přestaň! Skáčeš jako blázen!"

Automatouš ho však nevnímal a nepřestával se zmítat a nakonec začal bušit hlavou o balvan, na kterém předtím seděl. Bušil do něj s jiskřícíma očima a funěním, ohlušován vlastními údery, až mu Vuch najednou vyletěl z ucha a s tichým výkřikem úlevy zapadl mezi kameny. Automatouš hned nepostřehl úspěch svého úsilí. Padl na sluncem rozpálené kameny a hodnou chvíli tak ležel, neschopen dalšího pohybu.

Nakonec zasípal:

"Nevadí, bolest přejde. Ale až tě vytřesu, tak tě rozdupu, ty můj milovaný příteli, slyšíš? Slyšíš? Hej, copak je?"

Náhle si uvědomil prázdno v uchu. Usedl, nepřítomně se rozhlédl, pak klesl na kolena a horečnatě začal přehrabávat drobný štěrk se zoufalým voláním:

"Vuchu! Vuchú!!! Kde jsi? Ozvi se!"

Z opatrnosti nebo nějakého jiného důvodu však Vuch mlčel.

Automatouš ho začal vábit sladkými slovy, ujišťovat, že hodlá postupovat podle jeho dobrých rad a utopit se, touží však po opětovném vyslechnutí chvály smrti. Bezvýsledně. Vuch zarytě mlčel. Trosečník tedy začal s kletbami systematicky prohledávat okolí. Jednou už chtěl zahodit hrst štěrku, po důkladnější prohlídce se však zachvěl blahem, protože mezi kamínky se matně zalesklo kovové zrnko.

"Tak tady jsi, ty můj drobečku! Konečně tě mám, drahý příteli!" zasyčel a uchopil dvěma prsty Vucha, který ani nepípl. "Hned se přesvědčím, jak je tomu s tvou nezničitelností, s tou tvou věčností, na místě prověřím tvou nesmrtelnost. Tu máš!"

Automatouš doprovodil svá slova činem. Položil elektropřítele na kámen, s rozběhem na něj skočil a pro jistotu ještě zavrtěl kovovým podpatkem, až to zachrupalo. Vuch nepromluvil, jen kovově zaskřípal o kámen. Když se Automatouš shýbl, zjistil, že zrníčko vydrželo, skála pod ním se vydrolila a Vuch nyní ležel v maličkém důlku.

"Vidím, že jsi odolný! Hned najdu tvrdší kámen," vykřikl Automatouš a začal běhat po ostrůvku a sbírat křemenné, žulové a porfyrové kameny s cílem rozdrtit Vucha. Bušil do něj, pak k němu zase promlouval s předstíraným klidem nebo mu nadával v očekávání odpovědi nebo dokonce proseb.

Vuch však mlčel jako zařezaný. Vzduchem se rozléhaly jen tupé údery kamenů a Automatoušovy kletby. Když se nakonec přesvědčil, že Vuchovi opravdu neublíží ani nejtěžší rány, unavený a rozpálený Automatouš těžce usedl na břeh s elektropřítelem v hrsti.

"Nejspíš se mi nepodaří tě rozbít," pronesl znechuceně se skrývaným vztekem, "ale ujišťuji tě, že s tebou naložím podle zásluhy. Lodě se hned tak nedočkáš, holoubku, protože tě hodím do moře a na jeho dně si poležíš až do konce světa. V dokonalé samotě budeš mít dost času pro své roztomilé úvahy! Nového druha už nezískáš, o to se osobně postarám!"

"Ty můj dobrodinče," ozval se znenadání Vuch, "myslíš si, že mi pobyt na mořském dně ublíží? Tvůj omyl vyplývá z toho, že uvažuješ v pojmech smrtelné bytosti. Laskavě pochop, že i moře jednou vyschne nebo se jeho dno zvedne a stane se pevninou. Je mi jedno, jestli k tomu dojde za sto tisíc nebo milion let. Jsem nejen nezničitelný, ale i nekonečně trpělivý, což jsi ostatně mohl odvodit z mého klidu, se kterým jsem snášel tvé rozmary. Věz také, že jsem ti neodpovídal, protože jsem nechtěl, aby ses zbytečně namáhal. Mlčel jsem i tehdy, když jsi po mně skákal, abych nevhodným slovem neposílil tvou zuřivost, což by ti mohlo uškodit."

Toto šlechetné vyznání vzbudilo v Automatoušovi nový záchvat hněvu.

"Rozdupu tě na prach, lumpe!" zaryčel a opakoval svůj bláznivý tanec na kameni. Skákal a dupal, tentokrát ho však doprovázel Vuchův ironický pískot:

"Nemyslím, že budeš mít úspěch, ale jen si posluž! Ještě jednou! Takhle ne, unavíš se moc rychle! Nohy k sobě a hop! Hopsasa! Vyskakuj výš, ať zvýšíš energii nárazu! Opravdu už nemůžeš? Nejde to? Nevadí! Pusť na mě kámen. To je ono! Větší nemáš? A ještě jeden! Bum bác, drahý příteli! Škoda, že ti nemohu pomáhat. Proč přestáváš? Unavil ses? Tak rychle? Škoda... Ale nevadí, rád počkám, odpočiň si. Větřík tě ochladí..."

Automatouš se zhroutil na kámen a nenávistně zíral na šveholící kovové zrnko ve své dlani.

"Kdybych nebyl tvým elektropřítelem, řekl bych, že se chováš hanebně. Loď potopila bouře a po společné záchraně jsem ti radil, jak jsem nejlépe uměl. Když jsem nenalezl řešení, protože neexistuje, za má upřímná slova a rady ses mě rozhodl zničit. Mne, svého jediného přítele! Tím jsi získal dočasný životní cíl, měl bys mi tedy být vděčný. Je opravdu až zvláštní, že myšlenka na mé přežití v tobě budí takovou nenávist..."

"To se teprve ukáže, jestli přežiješ!" vyjekl Automatouš. "Ještě nepadlo poslední slovo!"

"Máš opravdu výdrž. Víš co? Zkus mě položit na přezku svého opasku. Ocel je tvrdší než kámen. Osobně si sice myslím, že to moc nepomůže, ale rád bych ti nějak pomohl..."

Automatouš váhavě uposlechl, ale jediným výsledkem byly jen drobné důlky na přezce, způsobené údery. Ani nejzoufalejší rány nevedly k žádoucímu výsledku. Vysílený Automatouš upadl do hluboké deprese. Zoufale zíral na kovové zrnko, které k němu promlouvalo tenkým hláskem:

"A tomuhle se říká rozumná bytost! Zoufá si jen proto, že nemůže smést ze zemského povrchu jedinou bratrskou bytost vyskytující se v této pustině! Opravdu se ani trošku nestydíš, můj drahý Automatoušku?"

"Tak už konečně mlč, ty užvaněný vyvrheli!" sykl trosečník.

"Proč mám mlčet? Kdybych ti nebyl příznivě nakloněn, ztichl bych už dávno, ale já pořád zůstávám tvým elektropřítelem. I přes tvůj odpor tě budu věrně provázet i ve smrtelných mukách, a ty mě nepochybně nehodíš do moře, protože je dobré mít alespoň nějakého společníka. Budu tě provázet ve tvé agónii, takže bude snesitelnější než při naprostém osamění; důležitá je intenzita pocitů, ne jejich obsah. Nenávist ke mně, tvému opravdovému příteli, tě posílí a uvolní tvou duši, budeš odvážnější, přesvědčivější ve svém nářku, nenávist utiší tvůj třes a zvýrazní poslední chvíle, což není zrovna málo. Pokud jde o mne, slibuji, že zanechám svých komentářů, abych tě nerozrušil návalem lásky, který bys nemusel vydržet, protože - upřímně řečeno - máš hanebný charakter. Avšak tím, že odpovím dobrotou na tvou zlobu, tě zahubím rychleji a tak tě zachráním před tebou samým. Opakuji, že to všechno dělám jen z přátelství, přestože si uvědomuji odpornost tvé povahy..."

Jeho slova přehlušil ryk, který vytryskl Automatoušovi přímo z duše:

"Loď! Loď! Loď!!!" vřískal a pobíhal po břehu, házel do vody kameny, mával rukama a především hulákal do naprostého ochraptění, ostatně zbytečně, protože loď mířila přímo k ostrůvku a záhy vyslala záchrannou šalupu.

Ukázalo se, že kapitán lodě, na které plul Automatouš, stačil před potopením vyslat volání o pomoc, takže okolní část oceánu prohledávaly četné lodě a jedna z nich právě doplula k ostrůvku. Jakmile člun dorazil ke břehu, Automatouš nejprve chtěl do něj skočit sám, po krátké úvaze však odběhl pro Vucha, protože se obával, že začne křičet a příchozí si ho všimnou, což by mohlo vést k nepříjemným dotazům a od elektropřítele snad i k obviňování. Chtěl se tomu vyhnout, sebral tedy Vucha a protože nevěděl, kam ho ukrýt, strčil si ho zpátky do ucha. Při uvítacím a děkovném rituálu se Automatouš choval velice hlučně z obavy, aby některý námořník neuslyšel Vuchův hlásek. Elektropřítel totiž neustále opakoval:

"To je opravdu nečekané překvapení. Jedna ku čtyřem stům tisícům... Ty máš ale štěstí! Doufám, že teď už budeme spolu vycházet lépe, protože ani v těch nejtěžších chvílích jsem ti nic neodmítl, navíc jsem diskrétní a nechci připomínat minulost!"

Když po dlouhé plavbě dorazila loď ke břehu, udivil Automatouš své okolí nepochopitelným přáním. Toužil navštívit nedaleké železárny s velkým parním bucharem. Povídalo se, že se při prohlídce továrny choval velice podivně, u bucharu totiž začal znenadání potřásat hlavou, jako by chtěl něco vytřást z ucha a dokonce při tom poskakoval na jedné noze. Všichni přítomní dělali jakoby nic, protože po tak drsných zážitcích se postižený může chovat výstředně. Automatouš však změnil způsob svého života natrvalo. Stal se maniakem. Nejprve sháněl výbušniny a pokoušel se o exploze i ve svém bytě, v čemž mu zabránili sousedé žalobou u příslušných úřadů, nato začal sbírat kladiva a karborundové brousky. Svým známým vyprávěl, že chce zhotovit stroj na čtení myšlenek. Stal se samotářem a často mluvil nahlas sám se sebou, přičemž občas prokládal své monology nadávkami.

Po letech upadl do jiné mánie a začal skupovat pytle cementu. Uplácal velikou betonovou kouli a když ztuhla, odvezl ji neznámo kam. Povídalo se, že se stal hlídačem opuštěného dolu a jedné noci shodil do jeho šachty balvan z betonu. Až do konce svého života pak obcházel kolem, sbíral odpadky a házel je do šachty. Jeho chování bylo zajisté nepochopitelné, ale většině těch klepů se nedá věřit. Těžko totiž připustit, že by celá ta léta nosil v srdci nenávist k elektropříteli, kterému za tolik vděčil.