Stanisław Lem

BAJKY ROBOTŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Král Globares a mudrci

Globares, vládce Eparidy, jednou povolal před svou vznešenou tvář tři nejproslulejší mudrce své říše a takto je oslovil:

"Krutý je osud krále, který poznal vše poznatelné, takže veškeré řeči pokládá za pouhé dunění prázdného sudu. Chci žasnout a jsem nuděn, prahnu po vzrušení a slyším jen jalové žvásty, požaduji mimořádné věci a místo toho mě častují pouhým pochlebováním. Vězte tedy, mudrci, že jsem dnes ráno dal popravit všechny své šašky a blázny, rádce tajné i zjevné, a totéž čeká i vás, pokud nesplníte můj příkaz. Každý z vás mi neprodleně poví nejpodivnější příběh, jaký zná a jestli mě nerozpláče nebo nerozesměje, nepřekvapí či nevyděsí, nepobaví ani nedonutí k zamyšlení, přijde o hlavu!"

Král pokynul a mudrci uslyšeli kovový krok biřiců, kteří je obstoupili s meči blyštícími se jako plameny. Mudrci se polekaně pošťuchovali, žádný z nich totiž nechtěl vyvolat králův hněv a vystavit hlavu katovu meči. Konečně promluvil první z nich:

"Můj pane a králi! V celém viditelném i neviditelném vesmíru je nepochybně nejpodivuhodnější ono hvězdné plémě, které staré kroniky nazývají Opaky. Od úsvitu svých dějin činí Opakové všechno naopak než ostatní rozumné bytosti. Jejich předkové se usídlili na Urdrurii, planetě proslulé vulkanickou činností, kde každoročně vznikají v úděsných otřesech horská pásma. K dovršení jejich bídy protíná dráhu planety mohutný proud meteoritů, jenž ji bombarduje po dvě stě dní v roce jako tisíce kamenných mlatů. Opakové (tehdy se ještě nazývali jinak) budovali své domy z kaleného železa a oceli a halili se do tolika vrstev ocelových plátů, že připomínali pohyblivé pancéřové pahorky. Trhliny otevírající se při zemětřeseních však pohlcovaly jejich ocelová města a meteority rozbíjely pancíře napadrť. Celému národu hrozila záhuba, všichni učenci se proto sešli k poradě. První z nich prohlásil: ‚Nesmíme dál zůstávat v současné podobě, jediná naše spása spočívá v transmutaci. Pod námi se otevírá země, abychom tedy nepropadli do jejích trhlin, musí mít každý Opak širokou a plochou základnu. Meteority přilétají shora, proto každý z nás musí být nahoře špičatý. Když budeme mít tvar kužele, nic nás neohrozí.'

Druhý učenec odporoval: ‚Musíme postupovat jinak. Pokud se země otevře příliš, pohltí i kužel, a šikmo padající meteorit prorazí jeho boky. Ideální tvar má koule. Když se začne třást a vlnit země, koule se snadno odkulí; padající meteorit při nárazu na oblý bok sklouzne. To je ta pravá proměna, kterou se vkutálíme do lepší budoucnosti!'

Třetí prohlásil: ‚I koule může být rozdrcena nebo pohlcena jako každý hmotný objekt. Neexistuje štít, který by dostatečně mocný meč neprorazil, ani takový meč, který by se na patřičně tvrdém štítu neztupil. Hmota, bratři moji, je trvalou změnou a nepřetržitým přetvářením, je nestálá, a proto by neměla být životním prostředím pro bytosti pyšnící se rozumem; naším prostředím musí být to, co je neměnné, věčné a dokonalé, třebaže dočasné!'

‚Co je to?' tázali se ostatní.

‚Odpovím vám činem!' odvětil třetí učenec a začal se před jejich zraky svlékat. Shodil svrchní háv pošitý krystaly, pak druhý, zlatoskvoucí, po něm stříbrné spodky, poté odložil lebku i hruď, svlékal se stále rychleji a důkladněji, od kloubů přešel ke šroubům, spojovacím drátům a posléze se dobral k atomům. Učenec počal své atomy louskat a louskal je tak hbitě, že viděli pouze, jak mizí, jednal však tak obratně a rychle, že se tímto svlečením přímo před očima žasnoucích přítomných změnil v dokonalou nepřítomnost, která je naprosto přesným opakem existence. Tam, kde měl předtím jeden atom, tento atom nyní nebyl, kde jich bylo před okamžikem šest, nyní šest chybělo, kde býval šroubek, objevila se negace šroubku, naprosto věrná a ničím se od něj nelišila. Změnil se v prázdnotu uspořádanou stejně jako předtím jeho tělo; svou neexistencí nezrušil existenci, protože jednal tak rychle a obratně, že žádná molekula, žádný hmotný vetřelec nenarušil existenci jeho neexistence! Ostatní ho viděli jen jako prázdnotu zformovanou do tvaru, který zaujímal před chvílí, poznávali jeho oči podle chybějící černé barvy, obličej podle zmizelého modravého lesku a údy podle neexistujících prstů, kloubů a ramen. ‚Takto, bratři,' prohlásil Přítomný Nepřítomný, ‚tímto aktivním vtělením do nicoty získáme nejen odolnost, ale i nesmrtelnost. Mění se totiž jen hmota, nicota ji na její pouti trvalou nejistotou neprovází. Perfektnost nesídlí v bytí, ale v nebytí, kterým se musíme stát!'

Jak se rozhodli, tak učinili. Od té doby jsou Opakové nepřemožitelní. Za svůj život totiž nevděčí tomu, co v nich je, protože v nich nic není, ale svému okolí. Když některý z nich vejde do svého domu, je patrný v tomto domě jen jako vakuum, a když se vnoří do mlhy, vytvoří v ní prázdný prostor. Tak odstranili ze svých těl nejistotu hmotných událostí a nemožné změnili v možné..."

"A jak cestují kosmickým prostorem, mudrci?"

"To jediné nemohou, ó králi, protože vnější prázdnota by splynula s jejich vlastní a přestali by existovat jako místní shluk vakua. Proto také musí trvale pečovat o dokonalost své neexistence, o prázdnotu svého bytí, a touto péčí tráví svůj čas. Od doby své proměny si říkají také Nicotníci čili Neantové..."

"Mudrci," usoudil král, "tvůj příběh je hloupý. Což lze nahradit hmotnou různost stejností toho, co neexistuje? Je skála totéž co dům? A přece neexistující skála může mít stejný tvar jako neexistující dům, takže podoba obou může splynout."

"Pane," hájil se mudrc, "jsou různé druhy nicoty..."

"Uvidíme," prohlásil král, "co se stane, když ti dám useknout hlavu; zdalipak se ve smyslu tvých slov její neexistence změní v existenci?" Monarcha se sadisticky zasmál a pokynul biřicům.

"Pane!" volal mudrc v sevření jejich ocelových paží. "Zasmál jsi se, má historka tě tedy pobavila a podle svého příslibu mi musíš darovat život!"

"Mýlíš se, rozveselil jsem se sám," odvětil mu král. "Ovšem pokud budeš dobrovolně souhlasit s popravou, tvůj souhlas mě pobaví a splním tvé přání."

"Souhlasím!" křikl mudrc.

"Popravte ho tedy, když o to sám žádá!" přikázal král.

"Ale já jsem souhlasil jen proto, abych nebyl sťat..."

"Když souhlasíš s popravou, musím tě popravit," vysvětlil král. "A když nesouhlasíš, nepobavíš mě a musím tě tedy popravit také."

"Ne, ne, právě naopak!" zvolal mudrc. "Můj souhlas tě pobaví a musíš mi proto darovat život, v případě nesouhlasu..."

"Tak už dost!" uťal král. "Kate, konej svou povinnost!"

Meč zableskl a mudrcova hlava padla. Po chvíli strnulého mlčení promluvil druhý mudrc:

"Můj pane a králi! Nejpodivnějším ze všech hvězdných plemen jsou nepochybně Polyontové čili Mnoháci. Každý z nich má sice jen jedno tělo, množství nohou ovšem závisí na tom, jak vysoký úřad zastává. Počet hlav záleží na situaci, protože hlavy se přidělují k příslušným funkcím. Chudé rodiny tak mají třeba jen jednu hlavu dohromady, zatímco boháči hromadí ve svých trezorech hlavy pro nejrůznější příležitosti. Mají hlavy ranní a večerní, strategické pro případ války, rychlé pro případ spěchu, hlavy chladně uvažující, výbušné, vášnivé, svatební, milenecké i smuteční, jsou tedy vybaveni pro každou životní událost."

"To je vše?" otázal se král.

"Ne, pane," postřehl mudrc zhoršení své situace. "Mnoháci odvozují své jméno i z toho, že jsou všichni přímo spojeni se svým vládcem. Kdyby většina z nich uznala královo jednání za škodlivé pro obecné blaho, vládce ztratí svou soudržnost a rozsype se na kousky..."

"Primitivní, možná dokonce přímo protistátní koncept!" pronesl Globares zachmuřeně. "A jelikož jsi tolik hovořil o hlavách, zkus uhodnout, zda ti ji dám useknout."

"Když řeknu ano," uvažoval bystře mudrc, "udělá to, protože jsem ho rozzlobil. Když řeknu ne, třeba ho překvapím a pokud se i podiví, podle svého slibu mě bude muset pustit na svobodu." Prohlásil tedy:

"Ne, pane, nedáš mě stít."

"Zmýlil ses," oznámil mu král. "Kate, konej svou povinnost!"

"Králi," volal mudrc z katova sevření, "vždyť jsem tě překvapil! Určitě jsi očekával mé prohlášení, že mě dáš popravit."

"Tvá slova mě nepřekvapila," odvětil král, "protože je diktoval strach čišící z tvé tváře. Dosti slov! Pryč s tou hlavou!"

Hlava druhého mudrce zaduněla o podlahu. Třetí mudrc, nejstarší, klidně pohlížel na tuto scénu. Když král opět požádal o udivující příběh, pronesl:

"Králi! Mohl bych ti sice vyprávět opravdu neobvyklý příběh, ale neučiním tak, protože mi víc záleží na tom, abys dospěl k upřímnosti, než abych tě udivil. Donutím tě totiž, abys mě dal popravit nikoliv pod lichou záminkou svého vrtochu, kterým hodláš zamaskovat vraždu, ale v souladu s tvou krutou povahou, jež se však neodvažuje vyjevit svou podstatu bez nasazení masky lži. Chceš nás totiž připravit o hlavy jen proto, aby se říkalo, že král vyhubil hlupáky prohlašující se za mudrce. Já však chci, aby lid poznal pravdu, a proto budu mlčet."

"Ne, nepředám tě katu," usoudil král. "Opravdu a upřímně toužím po neobvyklém zážitku. Chceš mě rozhněvat, ale já dokáži svůj hněv ovládnout. Mluv, zachráníš tím možná nejen sebe. Tvá slova mohou hraničit s urážkou majestátu, které ses ostatně už dopustil, musí to však být urážka tak nesmírná, že ji bude možné pokládat za lichotku, přecházející v monstrózní pohanu! Zkus tedy najednou svého krále pochválit i pohanit, povýšit i ponížit!"

Nastalo ticho, ve kterém se všichni přítomní nepatrně zavrtěli. Snad ověřovali, zda jim sedí hlava na krku dost pevně.

Třetí mudrc se hluboce zamyslel.

Nakonec prohlásil:

"Splním tvé přání, králi, a také ti vysvětlím, proč tak činím. Dělám to pro všechny přítomné, pro sebe, ale i pro tebe, aby se později neříkalo, že kdysi žil král, který z pouhého rozmaru vyhubil ve svém království moudrost, a pokud tomu tak v této chvíli opravdu je, neznamená tvé přání skoro nic nebo docela nic a mým úkolem zůstává vložit do tvé letmé choutky smysl a změnit ji v něco významného a trvalého. Jen proto budu mluvit..."

"Starče, zanech svého úvodu, který opět hraničí s urážkou majestátu, aniž se podobá lichotce," rozhněval se král. "Mluv!"

"Zneužíváš své moci, králi." odpověděl mudrc, "avšak zcela zanedbatelně proti tomu, jak postupoval tvůj dávný, už zapomenutý předek Alegorik, zakladatel dynastie Eparidů. Tento tvůj praprapraděd také zneužíval své svrchované moci. Abych ti objasnil největší z jeho zločinů, žádám tě, abys pohlédl na noční oblohu za okny tohoto sálu."

Král pohlédl na jasné hvězdné nebe a stařec pokračoval:

"Viz a slyš! Všechno, co existuje, bývá předmětem posměchu. Neobstojí před ním nic, najdou se dokonce i tací, kteří se posmívají i královskému majestátu. Vtipy nešetří trůny ani státy. Posměch míří na jiné lidi, vlastní osobu, ba i na to, co neexistuje, například na bohy z mýtů a bájí. Stačí si připomenout černý humor, anekdoty o smrti a nebožtících. Výsměch se nezastavuje ani před nebeskými tělesy. Vezměme třeba slunce a měsíc. Měsíc bývá znázorňován jako důvtipný hubeňour s bláznovskou čapkou s rolničkami a kníry trčícími ve tvaru srpku, slunce zas jako buclatý tlouštík s načechranou aureolou kolem hlavy. Předmětem posměchu bývá království života i smrti, věci velké i malé, přesto však existuje něco, čemu se ještě nikdo dosud neodvážil smát a tropit si z toho žerty. Nejde přitom o maličkost, kterou lze přehlédnout nebo opomenout, jde totiž o všechno, co existuje: o vesmír. Když se hlouběji zamyslíš, králi, pochopíš, jak nesmírně je vesmír směšný..."

Tu se král Globares podivil poprvé a stále pozorněji naslouchal mudrcovým slovům:

"Vesmír se skládá z hvězd, což zní důstojně, ale při hlubším zamyšlení se neubráníme posměchu. Co jsou ve skutečnosti hvězdy? Planoucí koule zavěšené ve věčné noci. Zdánlivě patetický obraz. Svou podstatou? Zdaleka ne, čistě jen kvůli rozměrům. Samotné rozměry však o významu nerozhodují. Cožpak se čmáranice idiota pouhým přenesením ze čtvrtky papíru na velkou plochu stane skvělou malbou?

Zvětšená hloupost zůstává hloupostí, její směšnost se jen umocní. Vesmír je čmáranice tisíců bodů, puntíků a kapiček. Nic jiného není, ať ho bereme z jakékoli strany. Jednotvárnost stvoření světa je nejprimitivnějším konceptem, jaký si jen můžeme představit. Donekonečna opakované puntíkaté nic - vyprojektoval by někdo tak nenápaditou věc, kdyby měla být teprve stvořena? Jedině idiot. Jen si představ: vzít nekonečnou prázdnotu a nasázet do ní bez ladu a skladu různé kuličky. Copak se něčemu takovému dá připisovat řád a majestátnost, před kterou se patří padat na kolena? Leda zoufalstvím, že se s tím už nedá nic dělat. Jedná se totiž o výsledek dávného plagiátu, jehož počátek nebyl ani za mák promyšlený. Čím se dá zaplnit čistý list papíru s perem v ruce a vymetenou hlavou? Kresbami? Jistě, jenže v tom případě je třeba vědět, co kreslit. A když nepřichází žádný nápad? Když chybí sebemenší inspirace? Pero přiložené bezděky k papíru vytvoří puntík. A jednou vzniklý puntík tvoří v tomto nemyslícím zamyšlení provázejícím tvůrčí neschopnost vzor tím sugestivnější, že nic mimo něj neexistuje a že vynaložením jen zcela nepatrného úsilí jej lze opakovat do nekonečna. Opakovat, prosím, jenže jak? Puntíky by měly vytvářet nějakou konstrukci. A kdyby nemohly? Pak zbývá jen bezmocně potřásat perem a stříkat kapičky inkoustu zcela nahodile."

Po těchto slovech uchopil mudrc velký list papíru, namočil pero do kalamáře a několikrát jím potřásl, potom vytáhl z kapsy mapu noční oblohy a oboje předložil králi. Podoba byla udivující. Na papíru byly tisíce bodů, větších i menších, protože pero cákalo nepravidelně. Hvězdná mapa vypadala stejně. Král pohlížel z trůnu na oba listy a mlčel.

"Učili tě, králi, že vesmír je přenádherná stavba, mohutná ve své majestátnosti plné hvězd. Posuď však, zda tato ctihodná, všudypřítomná a věčná konstrukce není produktem totální hlouposti, naprostým opakem rozumu a řádu? Zeptáš se, proč si toho ještě nikdo nepovšiml. Je to tím, že hloupost vládne všude! Ovšem tím spíše si tato skutečnost zaslouží posměch a tento smích bude současně známkou vzpoury i spásy. Bylo by namístě sepsat v tomto duchu pamflet na vesmír, aby toto dílo nejvyššího nerozumu obdrželo zaslouženou odplatu, aby jej v budoucnosti neprovázel chór obdivných vzdechů, ale ironický smích."

Král strnule naslouchal. Mudrc po chvíli mlčení pokračoval:

"K povinnostem každého učence by mělo patřit sepsání takového pamfletu, nebýt toho, že v tom případě by se musel zabývat prvotní příčinou, jež vyvolala stav nazývaný Universum, který si však zaslouží jen ironické politování. Když tedy nesmírnost byla ještě docela pustá a teprve očekávala tvůrčí činy, došlo k tomu, že svět klíčící z méně než nicoty z ní vytvořil nepatrnou skupinku těles, na kterých vládl tvůj praprapředek Alegorik. Ten si umanul věc nemožnou a dozajista šílenou, rozhodl se totiž, že nahradí Přírodu v jejím nesmírně trpělivém a pomalém díle! Rozhodl se, že místo ní vytvoří Vesmír plný úžasných divů. Sám by to nedokázal, nechal tedy zhotovit velký rozumný stroj. Tohoto molocha budovali tři sta a poté dalších tři sta let, čas tehdy plynul jinak než nyní. Nešetřili silami ani prostředky, takže rozměry i síla mechanického stvoření neměly zdánlivě hranic. Po dokončení stroje ho uzurpátor přikázal uvést do chodu. Netušil, co činí. Zásluhou jeho nesmírné pýchy byl stroj příliš velký, jeho moudrost přesáhla veškeré meze rozumu včetně geniality, takže se mu myšlení opět rozpadlo a změnilo v blábolivou temnotu odstředivých proudů tříštících jakýkoliv obsah. Toto monstrum srolované jako metagalaxie bláznivě vířilo a již při pokusu o první slovo se roztrhlo, takže z celého tohoto snaživě pseudomyslícího chaosu, ve kterém se mračna nedokončených pojmů vzájemně rušila, z těchto křečí, marného úsilí a bezvýsledných střetů, začaly proudit do poslušných výkonných podsystémů jen nesmyslné znaky pauz! Nejednalo se tedy o nejrozumnějšího tvora ze všech možných, Kosmokreatora Omnipotens, ale neuvažujícím diktátorem vytvořenou ruinu, která dokázala pouze koktat puntíky, ačkoliv byla určena k velkolepým činům.

K čemu tu došlo? Vládce očekával všemohoucnost, která stvrdí jeho záměry, nejsmělejší ze všech, jaké si kdy myslící bytost vytyčila, nikdo se mu tedy neodvážil vysvětlit, že stojí u zdroje nesmyslného blábolu, mechanické agónie, která zmírá už v okamžiku zrodu. Avšak poslušné výkonné orgány olbřímího stroje byly připraveny splnit každý příkaz, začaly tedy ve vysílaném taktu vytvářet z hmotné směsi obdobu toho, co v trojrozměrném prostoru odpovídá dvourozměrnému puntíku: koule. Neustále opakovaly jedno a totéž, až se surovina rozpálila do bílého žáru, takže do prázdného prostoru vyletovaly salvy ohnivých koulí, a tak tu v taktu tohoto zajíkání vznikl vesmír! Tvůj praprapraděd byl tedy stvořitelem vesmíru, ale současně spáchal pitomost, jejíž velikosti už nikdo nikdy nedosáhne. Likvidace tohoto předčasně zrozeného díla bude nepochybně mnohem rozumnější a především záměrná a vědomě chtěná, což se o jeho stvoření nedá říct. To je vše, co jsem ti chtěl sdělit, ó králi, potomku Alegorika, tvůrce světa."

Král propustil mudrce s hojnými dary, protože stařec jej současně nanejvýš povýšil i znevážil. Tu jeden z mladých učenců, který zůstal se starcem o samotě, se ho zeptal, zda byla jeho slova pravdivá.

"Jak ti mám odpovědět?" odvětil stařec. "Má historka nevyplývala z vědění. Věda se nezabývá takovými vlastnostmi, jako je směšnost. Věda svět vysvětluje, ale smířit nás s ním může pouze umění. Co vskutku víme o vzniku vesmíru? Jeho obrovskou prázdnotu lze zaplňovat legendami a mýty. Toužil jsem svým mýtem dospět k hranici nepravděpodobnosti a myslím si, že se mi to podařilo. Ty to víš a ve skutečnosti se vlastně toužíš dozvědět, zda je vesmír opravdu směšný. Na tuto otázku si však musí odpovědět každý sám."