Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 3

Vlk Larsen přestal proklínat stejně náhle, jako začal. Zapálil si uhaslý doutník a rozhlédl se. Náhodou spočinul očima na kuchaři.

„Copak, kuchto?“ oslovil ho s přívětivostí, jež studila jak nahá ocel.

„Prosím, pane,“ odpovídal kuchař dychtivě a s vemlouvavou i omlouvavou podlízavostí.

„Nemyslíte, že už jste sem natahoval krk až trochu moc? Víte, že to zdraví neposlouží. Přišel jsem o důstojníka a nemohu si dovolit přijít ještě taky o kuchaře. Musíte si dávat moc dobrý pozor na zdraví, kuchto. Rozuměno?“

Poslední slovo v nápadném rozporu s laskavou mírností předcházejících vět vyšlehlo jako prásknutí bičem. Kuchař se pod ním zachvěl.

„Prosím, pane,“ zazněla ještě pokorná odpověď a provinilá hlava zmizela v kuchyni,

Na tuto povšechnou důtku, jíž kuchař dělal pouze hromosvod, ztratilo ostatní mužstvo zájem a dalo se do práce na různých jednotlivých úkolech. Několik mužů však se potloukalo okolo vchodu mezi kuchyní a poklopem; dál si tam tiše rozprávěli a nezdálo se, že by to byli námořníci. Později jsem se měl poučit, že jsou to lovci, kteří střílejí tuleně a nad obyčejný lid námořnický jsou náramně povznešení.

„Johansene!“ zavolal Vlk Larsen. Pojmenovaný námořník poslušně přistoupil. „Seberte si podložku na dlaň a jehlu a toho lazara zašijte. Ve skříni na plachty si vyhledejte starou plachtovinu. Udělejte to k světu.“

„A co mu dám do nohou, prosím?“ zeptal se námořník, když napřed vysypal povinné: „Prosím ano, ano; pane!“

„Však něco seženu,“ odpověděl Vlk Larsen, zesílil hlas a zavolal: „Kuchto!“

Thomas Mugridge vyletěl z kuchyně jak čertík ze škatulky.

„Běžte dolů a přineste pytel uhlí.“

„Má někdo z vás bibli nebo modlitby, mládenci?“ dožadoval se ještě kapitán, tentokrát od lovců potloukajících se okolo vchodu.

Všichni na to jen zavrtěli hlavou a jeden pronesl žertovnou poznámku, kterou jsem neslyšel, ale vyvolala všeobecný smích.

Vlk Larsen opakoval dotaz také námořníkům. Vypadalo to, že bible a modlitby se vyskytují opravdu vzácně, jeden z námořníků se však přesto nabídl, že zkusí ještě štěstí u vystřídané směny dole. Ale za minutu se vrátil se zprávou, že ani tam žádnou nemají.

Kapitán pokrčil rameny. „Tak ho spustíme přes palubu beze všeho breptání a žvanění, leda by náš trosečník s kněžourskou visáží uměl lodní pohřební obřad nazpaměť.“

To už se obrátil čelem vzad a díval se na mne tváří v tvář.

„Vy přece jste kazatel, viďte?“ zeptal se mě.

Lovci – postávalo jich tam šest – do jednoho se obrátili a zahleděli se na mne. Trapně jsem si uvědomoval, že se podobám tak asi strašáku do zelí. Můj zjev ovšem vyvolal smích – smích, který se vůbec nemírnil kvůli mrtvému člověku, nataženému s úšklebkem v tváři na palubě před námi; smích stejně hrubý a drsný a bezohledný jako samo moře; smích vzešlý z obhroublých citů a otupělé vnímavosti, z povahy lidí, kteří nepoznali ani zdvořilost, ani něhu.

Vlk Larsen se nesmál, jen mu v očích (...)

(......)