Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 32

Procitl jsem, stísněn tajemným pocitem. Zdálo se mi, že z toho, co mě obklopuje, něco se vytratilo. Avšak ta tajemnost a tísnivost po několika vteřinách bdění zmizela, když jsem si uvědomil, že to, co se ztratilo, je vítr. Usínal jsem s oním nervovým napětím, jímž člověk vyrovnává trvající nápor zvuku či pohybu, a procitl jsem v tom napětí, stále ještě se vzpíraje tlaku čehosi, co již na mne nedoléhalo.

Byla to po mnoha měsících první noc, kterou jsem strávil pod střechou, i zůstal jsem několik minut ležet pod pokrývkami (konečně zas jednou nebyly mokré mlhou nebo sprškou), rozbíral jsem nejprve účin, jímž na mě zapůsobilo utišení vichřice, a potom radost, již mi působil odpočinek na matraci vyrobené vlastní rukou Maud. Když jsem se oblékl a otevřel dveře, slyšel jsem vlny stále ještě hučet a pleskat na pláž, povídavě dosvědčovat hrůzu bouřlivé noci. Bylo jasné ráno a slunce svítilo. Zaspal jsem, a vykročil jsem teď z chatrče v přívalu energie, abych dohonil ztracený čas, jak se slušelo na obyvatele ostrova Úsilí.

Jak jsem se octl venku, zarazil jsem se na místě. Bez nejmenší pochyby jsem svým očím věřil, přece však jsem byl na tu chvíli takřka omráčen obrazem, který mi odhalily. Tam na pláži, ani ne dvacet metrů vzdálena, ležela přídí na břehu loď s černým trupem a bez stožárů. Stěžně a ráhna, zapletené v jediném ranci se vzpěrami, plachtami a potrhanou plachtovinou, třely se mírně na vlnách o lodní bok. Jak jsem se díval, chtělo se mi protřít si zrak. Viděl jsem tu narychlo urobenou náhradní kuchyni, tak dobře známou hranu horní zádě, nízkou jachtovou kajutu, sotva vyčnívající nad zábradlí. Byl to Přízrak.

Jaká hříčka osudu jej zahnala sem – ze všech mořských koutů právě sem? Jaká náhoda všech náhod? Pohlédl jsem na pochmurnou a nedostupnou skalní stěnu za mnou a procítil jsem hlubiny zoufalství. Únik je beznadějný, úplně vyloučený. Pomyslil jsem na Maud, spící tady vedle v chatrči, kterou jsme vlastníma rukama postavili. Vzpomněl jsem na její „Dobrou noc, Humphrey“; „má žena, manželka má“ mi zazvonilo v mozku, ale nyní, běda, nyní to zvonilo umíráčkem. A potom mi před očima všechno zčernalo.

Možná, že to byl zlomek vteřiny, já však neměl tušení, jak dlouho trvalo, než jsem se opět vzpamatoval. Tady ležel Přízrak přídí na pláži, čelní ležatý stěžeň, roztříštěný, trčel nad pískem, spletená ráhna a lanoví se mu třelo o bok v pravidelném zdvihu broukajících vln. Něco dělat, něco udělat musím, musím.

Najednou mi bylo divné, že se na palubě docela nic nehýbe. Unaveno po nočním zápasu a ztroskotání, všechno mužstvo dosud spí, pomyslil jsem si. A hned další pomyšlení; můžeme s Maud ještě uniknout. Kdybychom se dostali na člun a obepluli výběžek, ještě než se někdo probudí? Vzbudím ji a vypravíme se. Již jsem zdvíhal ruku a chystal se zaklepat na její dveře, když jsem si připamatoval nepatrné rozměry ostrova. Na něm se nijak nedokážeme ukrýt. Nezbývá nám než širý a syrový (...)

(......)