Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 33

Celý den jsme očekávali příchod Vlka Larsena na břeh. Byl to den nesnesitelných úzkostí. V každém okamžiku jsme jeden nebo druhý vrhali znepokojené pohledy na Přízrak. On však nepřišel. Ani na palubě se neobjevil.

„Třebas má zas to bolení hlavy,“ řekl jsem. „Ležel vzadu na horní palubě, když jsem odcházel. Mohl tam ležet celou noc. Myslím, že se půjdu raději podívat.“

Maud ke mně vzhlédla se snažnou prosbou v očích.

„Není v tom nebezpečí,“ ujišťoval jsem ji. „Vezmu si revolvery. Víte, že jsem posbíral na lodi všechny zbraně.“

„Ale ty jeho paže, ty ruce, ty strašné, tak strašné ruce!“ namítala. A potom naříkala: „Ach Humphrey, tolik se ho bojím! Nechoďte tam – prosím vás, nechoďte!“

Spočinula prosebně svou rukou na mé a mně se roztřepotal tep. Určitě jsem měl na okamžik srdce v očích. Ta drahá, rozkošná žena! A byla také tolik ženská, přítulná a vzývavá, sluneční jas i rosa pro mé mužství, zahánějící hloub jeho kořeny a ženoucí jimi více šťáv a novou sílu. Chtělo se mi obejmout ji pažemi, jako se stalo tam vprostřed tuleního stáda; uvážil jsem to však a zdržel jsem se.

„Nebudu podstupovat žádné nebezpečí,“ pravil jsem. „Nahlédnu jen přes příď a podívám se.“

Stiskla mi upřímně ruku a nechala mě odejít. Avšak místo na palubě, kde ležel, když jsem ho opustil, bylo prázdné. Zřejmě odešel dolů. Té noci jsme se střídali na stráži, vždy jen jeden jsme odcházeli spát; neboť nikdo nemůže povědět, co je Vlk Larsen schopen udělat. Dozajista byl schopen všeho.

Příští den jsme čekali, a potom ještě příští a stále ještě se nijak neprojevil.

„Ty jeho bolesti hlavy, ty záchvaty,“ pravila Maud odpoledne čtvrtého dne; „snad je nemocen, těžce nemocen. Může být mrtev.“

„Nebo umírá,“ vyjádřila ještě dodatečně, když nějakou chvíli vyčkávala, zda promluvím.

„Tím lépe,“ odpověděl jsem.

„Ale jen pomyslete, Humphrey, náš bližní ve své poslední hodince.“

„Snad,“ mínil jsem.

„Ano, i když snad,“ uznávala. „Ale my nemůžeme vědět. Bylo by to strašné. Nikdy bych si to neodpustila. Musíme něco podniknout.“

„Snad,“ naznačil jsem znovu.

Vyčkával jsem, usmívaje se v duchu tomu, jak je vždy především ženou, která si vynucuje soucit i k Vlku Larsenovi, zrovna k němu ze všeho stvoření. Kde je jaký soucit se mnou, pomyslil jsem si – s člověkem, o něhož se bála, když se šel jen podívat na palubu?

Byla příliš citlivá, příliš vnímavá, aby nepostihla i to, co se tajilo za mým mlčením, a stejně přímá jako citlivá: „Musíte jít na palubu, Humphrey, přesvědčit se,“ řekla.

„A jestli se mi chcete vysmát, máte mé svolení i odpuštění.“

Vstal jsem poslušně a šel jsem k vodě. „Ale buďte opatrný,“ volala za mnou.

Zamával jsem jí s čela přístřešku na kotcích na přídi a seskočil jsem na palubu. Šel jsem na záď k vchodu do kajuty a tam jsem zavolal dolů. Vlk Larsen odpověděl, a jak začal vystupovat po schodech, natáhl jsem spoušť revolveru. Za rozhovoru jsem držel zbraň okázale před (...)

(......)