Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 34

„Opravdu veliká škoda, že má Přízrak zurážené stožáry. Jinak bychom na něm mohli odplout. Nemyslíte, že bychom to dokázali, Humphrey?“

Vyskočil jsem vzrušeně.

„Na mou věru, to bych rád věděl, rád bych věděl,“ opakoval jsem a přecházel sem a tam.

Maud se zablyštělo v očích porozuměním, jak se po mně dívala. Tolik ve mne věřila! A pomyšlení na tu její důvěru mi dávalo o tolik víc síly. Vzpomněl jsem si na Micheletovo: „Muži je žena tím, čím byla matka země svému legendárnímu synu; stačí, aby klesl a políbil její hrud, a je opět pln síly.“ Po prvé jsem si uvědomil zázračnou pravdu jeho slov. Vždy jsem tu pravdu prožíval. Maud mi byla tím vším, nevysychajícím zdrojem síly a odvahy. Potřeboval jsem se na ni jen podívat, nebo na ni jen pomyslit, a byl jsem opět silný.

„Dá se to udělat, dá se to udělat,“ přemítal jsem a nahlas jsem prohlásil: „Co dokázali jiní, dokážu také; a i když to nikdy ještě nikdo nedokázal, já to dokážu.“

„A co, pro dobrotu boží,“ naléhala Maud. „Mějte přece trochu slitování. Co to dokážete?“

„My to dokážeme,“ opravil jsem se. „Nic menšího, než nasadit Přízraku zpátky jeho stěžně a vyplout odtud.“

„Humphrey!“ vykřikla.

A já byl v tu chvíli pyšný na svůj úmysl, jako by to byl již vykonaný čin.

„Ale jak by to bylo možno dokázat?“ tázala se.

„Nevím,“ zněla má odpověď. „Vím jen to, že jsem v těchto dnech s to dokázat všechno na světě.“

Usmíval jsem se na ni hrdě, příliš hrdě, neboť sklopila oči a chvíli mlčela.

„Ale je tam kapitán Larsen,“ namítla.

„Slepý a nemohoucí,“ odpověděl jsem pohotově a odmávl jsem ho rukou, jako by byl stéblem slámy.

„Ale ty jeho strašlivé ruce! Viděl jste přece, jak přeskočil padací dveře spižírny.“

„A vy také víte, jak jsem se okolo něho proplížil a vyhnul se mu,“ přel jsem se vesele.

„A přišel přitom o boty.“

„Sotva byste mohla očekávat, že by se mohly Vlku Larsenovi vyhnout, když nemají v sobě mé nohy.“

Oba jsme se zasmáli a potom jsme se docela vážně pustili do práce a sestavovali jsme plán, jak bychom dokázali zasadit stožáry Přízraku a vrátit se do světa lidí. Matně jsem si připomínal fysiku svých školních let a posledních několik měsíců mi dalo velké praktické zkušenosti s mechanikou zdvihů násobené síly. Musím se však přiznat, že když jsme si šli k Přízraku prohlédnout zblízka úkol, který ležel před námi, pohled na tu obrovskou hromadu, ležící v mělké vodě, mně vzal takřka všechnu odvahu. Kde a s čím máme začít? Kdyby jeden stěžeň stál, kdyby něco bylo aspoň trochu výš, aby bylo nač připevnit kladky a kladkostroje! Ale tady nebylo vůbec nic. Připomínalo mi to problém, jak vyzdvihnout sám sebe za poutka vlastních bot. Vyznal jsem se v mechanice pák, ale kde jsem měl vzít opěrný bod?

Tak na příklad hlavní stěžeň; na konci, kde měl nyní patu, měřil v průměru osmatřicet centimetrů a na délku stále ještě takových dvaadvacet metrů, takže jsem musil zhruba odhadovat, že váží aspoň (...)

(......)