Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 39

Nadešel den našeho odjezdu. Nic už nás nemohlo zdržovat na ostrově Úsilí. Krňousovité stěžně Přízraku byly zasazeny, bláznivé plachty zalomeny. Všechna práce mých rukou byla pevná, žádná nebyla krásná; věděl jsem však, že to bude fungovat, a jak jsem se na to na všechno díval, cítil jsem v sobě nebývalé síly a mohutnosti.

„Já to udělal! Já to udělal! Svýma vlastníma rukama jsem to udělal!“ chtělo se mi vykřikovat nahlas.

Ale s Maud jsme si již vytvořili svůj zvláštní způsob, že jsme si navzájem vyjadřovali myšlenky jeden za druhého, a tu to vyslovila, právě když jsme se chystali napnout hlavní plachtu:

„Když pomyslím, Humphrey, že jste to dokázal vlastníma rukama!“

„Byly tu však ještě jedny ruce,“ odpověděl jsem. „Dvě malé ručky, a nepovídejte mi, že také to jsou slůvka vašeho otce.“

Zasmála se a zavrtěla hlavou a zdvihla ruce a ukazovala mi je zblízka.

„Už do smrti nebudou ty ruce čisté,“ naříkala, „ani měkké, nikdy se již nezbaví toho zhrubnutí v divokostí živlů.“

„Potom tedy špína a zhrublost v živlech budou vaší čestnou odměnou,“ řekl jsem a vzal jsem ty ruce do svých; a přes všechna svá rozhodnutí bych byl ty drahé ručky zlíbal, kdyby mi je nebyla rychle vytrhla.

Naše kamarádství nabývalo ráz rozechvělé plachostí. Dlouho jsem svou lásku účinně ovládal, nyní však začínala nabývat nade mnou převahy. Úmyslně mě neposlouchala a využila oči k svému vyjádření a nyní se začínala zmocňovat i jazyka – ba i mých rtů, neboť ty nyní šílely touhou políbit ty malé ručky, které se tak oddaně a těžce dřely. A také já jsem již šílel. Zdvíhalo se ve mně volání jako hlas trub a všechno mě volalo k ní. A vítr do mne dul, nedovedl jsem mu vzdorovat, ohýbal a nakláněl mé tělo, až jsem se skláněl nad ní, ani nevěda, že se nad ní skláním. A ona věděla. Nemohla to nevědět, neboť rychle odtáhla ruce, ale nezdržela se, a ještě než odvrátila oči, vrhla na mne krátký zkoumavý pohled.

S použitím palubních lan jsem připojil zdvihací lana k rumpálu; potom jsem vytáhl hlavní plachtu, oba díly najednou, vrchol i límec. Bylo to neohrabané, ale šlo to dost rychle a brzy jsem měl i přídní plachtu nahoře a roztřepotanou.

„Tady v tom úzkém prostoru nedostaneme kotvu nahoru, jakmile se odtrhne ode dna,“ řekl jsem. „To by nás o dřív hodilo na skaliska.“

„Jak to tedy uděláte?“ ptala se.

„Smeknu ji a nechám ji tady,“ odpověděl jsem. „A vy přitom musíte udělat první samostatnou práci na rumpálu. Budu musit ihned přeběhnout ke kolu kormidla a vy musíte současně vytáhnout kosatku.“

Odplutí použitím tohoto manévru jsem promýšlel a v duchu přezkoušel aspoň dvacetkrát; s kosatkovým zdvihacím lanem, zachyceným na rumpál, byl jsem přesvědčen, že Maud je schopna snadno vytáhnout tu nejvýš nezbytnou plachtu. Do zátoky vál čerstvý vítr, a třebaže hladina zůstávala dosud klidná, bylo zapotřebí pracovat rychle, jestliže jsme se měli dostat bezpečně na moře.

Když jsem vyrazil klín z pouta (...)

(......)