Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPlTOLA 38

„Myslím, že i má levá strana se poroučí,“ psal Vlk Larsen ráno po svém pokusu vydat lod napospas ohni. „Otupělost se stupňuje. Už sotva pohybuji rukou. Budete musit mluvit hlasitěji. Poslední spojení se kazí.“

„Máte bolesti?“ ptal jsem se.

Musil jsem svou otázku opakovat ještě hlasitěji, než odpověděl:

„Ne stále.“

Levá ruka klopýtala namáhavě po papíru a jen s velkou potíží jsme jeho škrabanici rozluštili. Vypadalo to jako „spiritistická zpráva ze záhrobí“, jak je spiritisté vydávají za seancí při dolarovém vstupném.

„Ale ještě tu jsem, celý jsem,“ psala ruka ještě pomaleji a s ještě větší námahou.

Potom mu tužka vypadla a musili jsme mu ji znovu vtisknout do ruky.

„Kdykoli není bolesti, mám dokonalý klid a pokoj. Nikdy ještě jsem tak jasně nemyslil. Dokážu přemítat o životě a smrti jako indický mudrc.“

„A nesmrtelnost?“ tázala se ho Maud hlasitě a rovnou do ucha.

Třikrát se ruka pokoušela psát a beznadějně zatápala. Tužka opět vypadla z prstů. Marně jsme se snažili vtisknout ji zpět. Prsty se nedokázaly na ní sevřít. Potom Maud stiskla a přidržovala ty prsty na tužce vlastní rukou a ruka pomalu psala velkými tiskacími písmenami, tak pomalu, že s každým jednotlivým písmenem uběhly minuty:

 

„Ž – V – Á – S – T.“

 

To bylo poslední slovo Vlka Larsena, „žvást“. Zůstal věren své skepsi a nepřekonatelný až do konce. Paže i ruka se uvolnily. Trup těla se nepatrně pohnul. A potom už nebylo pohybu. Maud ruku pustila. Prsty se maličko roztáhly, jak se od sebe rozpadaly jen tíží, a tužka se odkutálela.

„Slyšíte ještě?“ křičel jsem a držel ho za prsty, očekávaje jedno stisknutí, jež by značilo „ano“. Odpověď již nepřišla. Ruka odumřela.

„Všimla jsem si nepatrného pohybu rtů,“ upozorňovala Maud.

Opakoval jsem otázku. Rty se pohnuly. Přiložila na ně konečky prstů. Znovu jsem otázku opakoval. „Ano,“ hlásila Maud. Pohlédli jsme s očekáváním na sebe navzájem.

„K čemu je to?“ zeptal jsem se. „Co můžeme ještě říci?“

„Snad, zeptejte se ho –“

Zaváhala. „Položte mu otázku, která vyžaduje za odpověď ne,“ navrhoval jsem. „Pak budeme mít jistotu.“

„Máte hlad?“ křikla naň.

Rty se pod jejími prsty pohnuly a Maud řekla: „Ano.“

„Chtěl byste kousek hovězího?“ zněla další otázka.

„Ne,“ hlásila teď Maud.

„Čistou hovězí polévku?“

„Ano, chtěl by trochu polévky,“ říkala tiše a pohlédla na mne. „Než mu zhasne sluch, budeme se s nim moci domluvit. A potom –“

Tak divně se na mne zahleděla. Viděl jsem, jak se jí chvěly rty a slzy jí stoupaly do očí. Zapotácela se ke mně a zachytil jsem ji v objetí.

„Ach, Humphrey,“ vzlykala, „kdy už to jednou skončí? Jsem tolik unavená, tak unavená.“

 

 

Položila mi hlavu na rameno, křehká postava se jí roztřásla pláčem. Byla v mé náruči jako pírko, útlá, éterická. „Tak se konečně přece zhroutila,“ pomyslil jsem si. „Co bych si bez její pomoci počal?“

Uklidňoval jsem ji však a ubezpečoval, až se zas (...)

(......)