Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 37

Hned jsme se přestěhovali na Přízrak, zaujali své dřívější pokojíky a vařili jsme v kuchyni. K uvěznění Vlka Larsena došlo nanejvýš vhod, nebot to, co musilo být nejspíš babím létem této vysoké šířky, právě skončilo a nastalo deštivé a bouřlivé počasí. Byli jsme teď zaopatřeni velmi pohodlně a nedokonalé nůžky se zavěšeným předním stěžněm dodávaly škuneru věcný a pracovní ráz a přislib odjezdu.

A teď, když jsme měli Vlka Larsena v poutech, bylo jich už pramálo potřebí. Jako první záchvat, také tento druhý měl za následek vážné ochromení. Maud to odpoledne objevila, když se pokoušela podat mu jídlo. Projevoval známky vědomí; mluvila naň, nedostávala však odpovědi. Ležel v té době na levém boku a zřejmě trpěl bolestmi. Zneklidněn prudkým pohybem překulil hlavu a uvolnil levé ucho od podušky, na níž dosud spočívalo. Hned potom slyšel a odpovídal jí, a hned potom přišla Maud ke mně.

Přitiskl jsem mu podušku k levému uchu a tázal jsem se ho, zda mě slyší, ale vůbec na to nijak nereagoval. Odstranil jsem podušku a otázku jsem opakoval, načež ihned odpověděl, že slyší.

„Víte, že jste na pravé ucho ohluchl?“ zeptal jsem se ho.

„Ano,“ odpověděl tichým a hlubokým hlasem, „a je to ještě horší. Celá má pravá strana je zasažena. Jako by usnula. Nemohu pohnout rukou ani nohou.“

„Znovu předstíráte?“ naléhal jsem zlostně.

Zavrtěl hlavou a na přísných ústech se utvářel ten nejpodivnější zkroucený úsměv. A byl to vskutku úsměv zkroucený, protože se jevil pouze na levé straně, lícní svaly pravé strany zůstávaly zcela nehybné.

„To byla poslední Vlkova hra,“ řekl. „Jsem ochrnut. Už nikdy nebudu chodit. Och, jen na té druhé straně,“ dodával, jako by vytušil podezíravost v pohledu, který jsem vrhl na jeho levou nohu, jejíž koleno se právě zdvíhalo a nadzvedávalo pokrývku.

„Je to neštěstí,“ mluvil dál. „Byl bych vás rád ještě zabil, Humpe. A domníval jsem se, že tolik sil mi ještě zbývá.“

„Ale proč vlastně?“ zeptal jsem se částečně z hrůzy a částečně ze zvědavosti.

Opět jeho přísná tvář tvárnila ten zkroucený úsměv, když odpovídal:

„Och, jen tak, jen co bych žil, co bych něco vykonával, co bych byl tím největším ždibcem kvasu až do konce, abych vás snědl. Ale takhle umírat!“

Pokrčil rameny, či lépe pokusil se rameny pokrčit, neboť se pohnulo jen levé. Stejně jako úsměv, i pokrčení bylo pokřiveno.

„Ale jak byste to vysvětlil?“ ptal jsem se. „Kde leží jádro vaší choroby?“

„V mozku,“ odpověděl bez váhání. „To ty prokleté bolesti hlavy to přivodily.“

„Příznaky,“ řekl jsem.

Přikývl. „Není to čím vysvětlit. Nikdy v životě jsem nezastonal. Jen se něco stalo s mým mozkem. Rakovina, vřed nebo něco takového – něco, co požírá a ničí. Útočí již na má nervová centra, rozežírá je to kousek po kousku, buňku za buňkou – od té bolesti.“

„Pohybová centra také,“ mínil jsem.

„Tak se zdá; a prokletí prokleté je v tom, že tu musím takto ležet při plném vědomí, duševně neporušen (...)

(......)