Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 36

Celé dva dny jsme se s Maud potulovali po moři a prozkoumávali pláže, hledajíce ztracené stožáry. Teprve však třetího dne jsme je objevili, a všechny, včetně nůžek.

Ale ze všech nebezpečných míst na tom nejhorším, v dorážejícím příboji pod jihozápadním výběžkem. Jak jsme se dřeli! Už za tmy na konci prvního dne jsme se vrátili vyčerpaní do své malé zátoky, ale hlavní stožár jsme vlekli za člunem. A to jsme v úplném bezvětří musili veslovat celou cestu do posledního metru.

Po druhém dnu drtivé a nebezpečné dřiny nás vítalo naše ležení s oběma vrchními stožáry, z nichž byly urobeny nůžky. Příštího dne jsem už byl zoufalý a svázal jsem do voru přídní stožár, přídní a hlavní dolní ráhno, přídní i hlavní vratiráhno. Vál příznivý vítr a doufal jsem, že dovleču těžký vor pod plachtou, jenže vítr začal přeskakovat, nakonec nadobro odumřel a s vesly jsme postupovali hlemýždím tempem. A byla to námaha tak zkrušující! Když člověk vrhl všechnu silu a váhu do vesel a potom cítil, jak se pohyb vpřed zarazil těžkým tahem mrtvého břemene vzadu, nebylo to opravdu nijak povzbudivé.

Začala se snášet noc, a aby to bylo všechno ještě horší, zdvihl se vítr zpředu proti nám. Nejenže jsme se již nedostávali vpřed, ale začalo nás to snášet zpátky a na moře. Zápolil jsem s vesly až do vysílení. Ubohá Maud, která si nikdy nedala zabránit v práci třeba až do vyčerpání svých sil, ležela umdlená v zádi člunu. Já jsem už veslovat nemohl. Rozedřené a naběhlé ruce se již ani nedokázaly na vesle sevřít. Zápěstí a paže mě nesnesitelně bolely, a třebaže jsem se důkladně v poledne najedl, pracoval jsem potom tak těžce, že jsem nyní.omdléval hladem.

Vtáhl jsem vesla do člunu a naklonil jsem se nad vlečné lano poutající vor. Ale Maudina ruka se rychle vztáhla k mé ruce a zadržela mě.

„Co chcete dělat?“ tázala se unaveným, přepjatým hlasem.

„Odhodit vlek,“ odpověděl jsem a stáhl jsem smyčku lana. Ale její prsty se sevřely na mých, „Ne, prosím vás,“ žebronila,

„Je to marné,“ odpověděl jsem, „Už je noc a vítr nás zahání od země.“

„Ale pomyslete, Humphrey. Nedokážeme-li odplout na Přízraku, můžeme uvíznout na ostrově na léta – snad na celý život. Jestliže po všechna tato léta nebyl objeven, může zůstat neobjeven navždy.“

„Zapomněla jste na člun, který jsme na pláži objevili,“ připomínal jsem jí.

„Byl to tuleňářský člun,“ odpověděla, „a vy až příliš dobře víte, že kdyby ti lidé byli vyvázli, byli by se vrátili a nadělali z toho hnízdiště jmění, Však vy víte, že odtud neunikli.“ Mlčel jsem nerozhodně.

„A kromě toho,“ dodávala a hlas se jí zadrhával, „je to váš nápad, a tolik bych si přála, aby se vám to podařilo.“ Teď už jsem mohl zatvrdit srdce. Jakmile položila otázku jako osobni lichotku, prostá šlechetnost mne nutila, abych jí odpíral,

„Lépe prožít léta na ostrově, než zemřít ještě dnes nebo zítra nebo pozítří v otevřeném člunu na šíru. Nejsme nijak připraveni postavit se širému moři, (...)

(......)