Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

BÍLÝ TESÁK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 6
UČITEL LÁSKY

Bílý Tesák pozoroval Weedona Scotta, jenž se k němu blížil; zježil srst a zavrčel na znamení, že se trestu nepodrobí. Uplynulo již čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy rozdrásal ruku, jež byla nyní obvázána a visela na pásce, aby do ní nešla krev. Bílý Tesák už kdysi poznal odložené tresty a předpokládal, že ho takový trest nemine. A co jiného mohl čekat? Spáchal něco, co pro něho samého bylo svatokrádeží: zaryl tesáky do posvátného těla svého boha, a byl to ještě k tomu mocnější bůh, bílý bůh. Podle zákona přírody a podle zvyku bohů ho čekalo něco strašlivého.

Bůh se posadil pár metrů od něho. Bílý Tesák v tom neviděl nic nebezpečného. Kdykoliv bohové trestali, vždy stáli na nohou. Kromě toho neměl tento bůh ani klacek, ani bič, ani střelnou zbraň. A navíc ještě on sám byl volný. Nepoutal ho ani řetěz, ani tyč. Mohl utéci do bezpečí, dříve než by se bůh zvedl. Může zatím sedět a čekat.

Bůh setrvával tichý a nehybný; vrčení Bílého Tesáka zvolna přešlo v basové bručení a pak zaniklo kdesi v hloubi hrdla. Potom bůh promluvil a při prvním zvuku jeho hlasu se Bílému Tesákovi zježila srst na krku a z hrdla se opět vydralo zavrčení. Bůh však neudělal žádný nepřátelský pohyb a klidně hovořil. Bílý Tesák nějakou chvíli vrčel souhlasně s ním a rytmus řeči se shodoval s rytmem vrčení. Bůh se však nedal vyrušit, hovořil dál. Hovořil k Bílému Tesákovi tak, jak k němu nehovořil ještě nikdo. Hovořil tiše a konejšivě, s něžností, jež se Bílého Tesáka někde hluboko nějak dotýkala. Proti své vůli a navzdory ostnům nedůvěry, pramenícím z pudu, začal Bílý Tesák tomuto bohovi důvěřovat. Zažil pocit bezpečí, jenž odporoval všemu, co dosud od lidí poznal.

Po hezky dlouhé době bůh vstal a odešel do chaty. Bílý Tesák ho zkoumavě změřil, když se opět vracel. Neměl ani bič, ani klacek, ani jinou zbraň. Ani nezraněnou ruku neměl za zády, kde by v ní mohl něco skrývat. Posadil se jako předtím na totéž místo, pár metrů od něho. Natáhl ruku, držel kousek masa. Bílý Tesák střihl slechy a podezíravě si jej prohlížel, dívaje se současně na maso i na boha, připraven na všechny možnosti, tělo napjato a připraveno odskočit při první známce nepřátelství.

Trest stále ještě nepřicházel. Bůh mu pouze přidržoval k nosu kousek masa. Nezdálo se, že je na něm něco špatného. Bílý Tesák však přece jen byl ještě podezíravý; třeba mu bůh maso podával krátkými pobízivými pohyby ruky, nevzal si je. Bohové byli příliš chytří a nedalo se říci, jaký mistrný úskok se za zdánlivě neškodným kouskem masa skrývá. V jeho vzpomínkách, zvláště ve vzpomínkách na indiánské ženy, maso a tresty velmi často nepříjemně těsně souvisely.

Konečně hodil bůh maso na sníh Bílému Tesákovi k nohám.

Pes maso pečlivě očichal; nepohlédl však na ně. Zatím co je očichával, nespustil oči s boha. Nic se nestalo. Vzal maso do tlamy a spolkl je. Stále se nic nedálo. Bůh mu dokonce nabízel další kus masa. Znovu odmítl vzít je z ruky a bůh mu je opět hodil až k nohám. Několikrát (...)

(......)