Jack London
překlad: Ivan Schulz

MUŽSKÁ VĚRNOST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Příliš mnoho zlata

Ježto je to příběh – a to pravdivější, než by se snad zdálo – z krajiny kovkopů, lze plným právem očekávati, že to je příběh o zlém osudu. To však záleží od toho, jak kdo na to hledí. Zlý osud je mírný název, pokud se to týká Kinka Mitchella a Hootchinooa Billa a že oni měli své pevné přesvědčení o té věci, je všeobecně známo v yukonské krajině.

Bylo to na podzim 1896, kdy tito dva soudruzi přišli na východní břeh v úklonu a vytáhli kánoi z kolny, porostlé mechem. Nebyl na ně právě pěkný pohled. Celoletní pátrání po zlatě, přeplněné protivenstvím a útrapami a spíše prázdné, pokud jde o potravu, bylo příčinou, že jejich šat obrátil se v hadry a oni sami že byli vyhublí a mrtvolného vzhledu. Kolem hlavy jednoho i druhého bzučela svatozáře moskytů. Jejich tváře byly povlečeny mokrou hlínou. Oba měli po hroudě této vlhké hlíny, a kdykoli uschla a opadala jim z tváře, namazali opět jinou na její místo. Z jejich hlasu ozývala se ponurá žaloba a v jejich pohybech a posuncích byla patrna podrážděnost, prozrazující násilně přerušovaný spánek a bezúspěšný zápas s touto malou okřídlenou havětí.

„Ten dobytek bude ještě moje smrt,“ Kink Mitchell úpěl, když kánoe ucítila proud u svého nosu a sklouzla od břehů.

„Vzmuž se! Vzhůru! Už jsme téměř na místě,“ Hootchinoo Bill odvětil, nutě se k srdečnosti svým pohřebním hlasem, téměř záhrobním. „Budeme ve Čtyřiceti mílích za čtyřicet minut a pak – čert vem tu havěť!“

Jedna ruka pustila se vesla a dopadla dozadu na jeho krk s hlučným plesknutím. Přiložil čerstvý klus hlíny na poraněné místo, klna při tom příšerně. Kink Mitchell nebyl ani sebeméně povzbuzen. Použil pouze této příležitosti k tomu, aby si pomazal svůj vlastní krk silnější vrstvou hlíny.

Přepluli Yukon k západnímu břehů, pustili se po proudu, veslujíce zlehka, a koncem čtyřiceti minut zabočili těsně nalevo kolem výběžku nějakého ostrova. Čtyřicet mil rozprostíralo se pojednou před nimi. Oba muži narovnali si záda, zírajíce před sebe. Dívali se dlouho a pozorně, dávajíce se nésti proudem, majíce na svých tvářích výraz úžasu a současně zvolna postupujícího nepokoje. Z kolika set těch dřevěných chatrčí nevystupoval nikde ani mráček kouře. Nikde ani sebe menšího zvuku seker dopadajících do trámů, nikde neozývala se pila ani kladivo. Ani psi, ani muži nepotulovali se kolem velkého skladiště. U břehu nebylo viděti parníků ani kánoí ani pramic nebo jakýchkoli jiných lodic. Řeka byla tak prosta plavidel jako město života.

„Vypadá to, jako by Gabriel byl zatroubil na svůj roh a jako bychom se byli opozdili.“ podotkl Hootchinoo Bill.

Jeho poznámka byla jako by jen mimochodem, jako by na tom všem nebylo nic neobyčejného. Odpověď Kinka Mitchella byla také právě tak nahodilou, jako by ho také celá ta věc nikterak neznepokojovala.

„Vypadá to, jako by tu byli pouze baptisté a vzali své čluny, aby se dostali do nebe po vodě,“ zněl jeho úsudek.

„Milý tatík byl také babtista,“ Hootchinoo Bill mu přizvukoval, „a ten (...)

(......)