Jack London
překlad: Ivan Schulz

MUŽSKÁ VĚRNOST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nejsevernější várka

Příběh bělocha, kujícího plány mezi podivným lidem
bydlícím při okraji ledového moře

Pravdomluvnost Tomáše Stevense může snad býti tak neurčitou jako x a jeho obraznost rovná se snad obraznosti obyčejného muže, umocněné na n-tou, to však nutno přede připustiti, že nikdy nečetl a neučinil nic, co by mohlo býti označeno přímo jako lež… Hrál snad s pravděpodobností, přiblížil se až k nejzazší hranici možnosti, avšak v jeho vypravování neozvalo se nikdy rušivého tonu. A pak znal Sever jako knihu, toho přece nikdo nepopře. Že byl velkým cestovatelem a dotkl se svou nohou nesčetných neznámých cest, mnoho důkazů potvrzuje. Mimo svou vlastní osobní zkušenost znal jsem lidi, kteří setkali se s ním kdekoli, hlavně však na hranicích Neznáma. Byl tu Johnson, jednatel bývalé Společnosti Hudsonského zálivu, který poskytl mu útulku na Labradoru, dokud si jeho psi trochu neodpočinuli tak, že mohl se vydati opět na další cestu. Byl tu McMahan, jednatel Obchodní společnosti na Aljašce, který zastihl ho v Holandském přístavu a později pak mezi nejzazšími ostrovy aleutské skupiny. Nebylo lze popříti, že vedl jednu z nejrannějších výprav Spojených států a historie uvádí výslovně, že sloužil v podobné vlastnosti Západní unii, když se pokoušela položiti svůj telegraf přes Aljašku a Sibiř do Evropy. Dále byl tu Joe Lamson, velrybářský kapitán, který zamrzl při ústí Mackenzie a k němuž Stevens přišel na palubu pro tabák.

Tato poslední okolnost dokazuje dostatečně totožnost Tomáše Stevense. Jeho pátrání po tabáku bylo neúnavné a vytrvalé. Než jsme se spolu dobře seznámili, naučil jsem se pozdravovati ho tím způsobem, že jsem mu podával jednu ruku, zatímco druhou vytahoval jsem svůj sáček s tabákem. Avšak té noci, kdy jsem se s ním setkal ve výčepu Johna O’Briena, jeho hlava byla obklopena svatozáří dýmu padesáticentového doutníku a místo mého sáčku s tabákem žádal můj sáček s penězi. Stáli jsme u stolku, na němž se hrálo farao, a ihned vsadil na „velkou“. „Padesát,“ řekl a bankéř přikývl. „Velká“ se obrátila a Stevens vrátil mi můj sáček, vyžádal si poukázku a táhl mne k váze, kde pokladník vyplatil mu lhostejně padesát dolarů ve zlatém prachu.

„A nyní se napijme,“ řekl a po chvíli u nálevny, když postavil svou sklenici: „Připomíná mi to malou várku, již jsem měl nahoře v Tattaratu. Ne, vy neznáte toho místa, není také vůbec na mapách. Je to však na okraji ledového moře, nemnoho set mil od americké hranice a všeho všudy nějakých pět set bohem zapomenutých duší žije tam, žení a vdává se, a časem umírá. Badatelé si jich nepovšimli a nenašel byste jich ve výkazu o sčítání lidu z roku 1890. Nějaká velrybářská loď tam kdysi uvázla, mužstvo však dostalo se na břeh po ledu, pustilo se k jihu a již nikdo o nich nikdy neslyšel.“

„Ale měli jsme to pořádnou várku, Moosu a já,“ dodal po chvíli, s jakousi pouze tuchou vzdechu.

Věděl jsem, že za tímto vzdechem tají se činy a divoké skutky, proto zavlekl jsem ho do rohu, mezi stolkem s (...)

(......)