Jack London
překlad: Ivan Schulz

MUŽSKÁ VĚRNOST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zlatý kaňon^[6]

Bylo to zelené srdce kaňonu, kde stěny upustily od svého strnulého rázu a zmírnily drsnost svých obrysů, utvořivše malý, chráněný kout, jež naplnily až po okraj sladkostí, měkkostí a krásou. Zde vše odpočívalo. I úzká bystřina ustala ve svém překotném běhu, jímž řítila se kupředu, aby zde přešla v klidné jezírko. Až po kolena ve vodě, se skloněnou hlavou a očima napolo zavřenýma, dřímal srnec ve svém červeném, četnými skvrnami skropeném kožíšku.

Po jedné straně, počínaje přímo na okraji jezírka, rozkládal se malý palouk, plocha chladné, odrážející se zeleně, prostírající se až k patě zachmuřené skalní stěny. Z druhé strany jezírka mírný svah půdy zdvihal se povlovně k protější stěně. Jemná tráva pokrývala tento svah – tráva posetá květinami, tu a tam s pruhy oranžové, nachové a zlaté barvy. Níže byl kaňon uzavřen. Nebylo tam výhledu. Stěny přilnuly k sobě náhle a kaňon končil směsí skalin, krytých mechem a halících se v zelenou clonu révy, popínavých rostlin a stromových ratolestí. Na opačné straně kaňonu tyčily se vrcholky, vysoká úbočí, pokrytá jehličím a vzdálená. Ještě dále pak jako oblaka na lemu oblohy topily se bílé minarety, kde věčné sněhy Sierry vzdorovaly úporně slunečním paprskům.

V kaňonu nebylo prachu. Listoví a květiny byly čisté, panenské. Traviny byly jako čerstvý samet. Nad jezírkem tři bavlníky nechávaly svým sněhovým vločkám snášeti se lehce klidným ovzduším. Na svahu květy révovité manzanity^[7] plnily vzduch jarní vůní, zatímco listoví se svou vrozenou moudrostí počalo se již kloniti svisle na ochranu před blížícím se žárem léta. Na volných místech svahu, mimo nejzazší dosah stínu manzanity, houpaly se květy motýlovitých lilií, jako tolikéž chumáčů zářivých mušek náhle upoutaných a chvějících se touhou vznésti se opět vzhůru. Tu a tam šašek lesů madrona^[8], nedbajíc nebezpečí, že bude přistižena, jak mění svůj hrachově zelenavý kmen v červeň mořeny^[9], vydechovala svou vůni do vzduchu velkými hrozny svých voskových zvonků. Žlutavě bílé byly tyto zvonky, jako parnasie^[10], se sladkostí vůně, již zná pouze jaro.

Nikde ani tuchy vánku. Vzduch dřímal zmámen vůní. Jeho sladkost by byla únavná, kdyby byl těžký a vlhký. Byl však svěží a řídký, byl jako svit hvězd, přeměněný v ovzduší, destilovaný a prohřátý sluneční září a osvěžený vonným dechem květů.

Tu a tam motýl mihnul se pruhy světla a stínu a ze všech stran ozýval se tichý, uspávající bzukot lesních včel, těch hodujících sybaritek^[11], dotýkajících se lehce navzájem v letu u těchto hodů a nemajících času k nějaké nezdvořilosti. Tak klidně tekl a čeřil se ten malý pramen na své cestě kaňonem, že promlouval jen tu a tam slabým, sotva slyšným zurčením. Jeho hlas byl jako uspávající šepot, přerušovaný stále dřímotou a tichem a opět a opět se probouzející.

Všeliký pohyb byl pouhým chvěním zde v srdci kaňonu. Sluneční paprsky i motýli chvěli se mezi stromovím. Bzukot včel a šepot potoka byl pouze chvěním zvuku. A toto chvění zvuku a chvění (...)

(......)