H. P. Lovecraft

HRŮZA V DUNWICHI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Po deset let se o Whateleyových povídalo jen jako o rodině žijící všedním životem, pravda s poněkud morbidními zvyky, ke kterým patřily i orgie pořádané vždy v předvečer filipojakubské noci a svátku Všech svatých. Dvakrát do roka na vršku Strážné hory zapalovali ohně a tehdy se hromování hor rozléhalo se stále větší a větší silou, v té době se zatím na farmě děly podivné a zlověstné věci. Po čase návštěvníci rozhlašovali, že z horního zabedněného patra bylo slyšet zvuky, i když celá rodina byla dole, a vedly se spory o to, jak dlouho či spíše krátce taková obětovaná kráva či býček vydrží. Mluvilo se o stížnosti u Spolku pro ochranu zvířat, ale nic z toho nebylo, přestože obyvatelé Dunwiche se nikdy nebojí poutat pozornost okolního světa.

Kolem r. 1923, kdy bylo Wilburovi deset let a svým intelektem, hlasem, postavou a vousem budil dojem zcela dospělého, začalo ve starém domě druhé velké období tesařiny. Všechny práce se odbývaly uvnitř, v horní zabedněné části, a podle vyházeného haraburdí lidé usoudili, že mladý se svým dědem zlikvidovali všechny příčky a vybourali podkroví a nechali mezi přízemím a špičatou střechou rozsáhlý volný prostor. Také strhli centrální komín a rezavý sporák vybavili zvenčí úzkou, chatrnou rourou.

Další jaro si starý Whateley všiml, že mu v noci přilétá pod okno skřehotat stále víc lelků z rokle. Asi v tom viděl nějaké znamení, a povalečům u Osborna řekl, že jeho čas se nachýlil.

"Hvízdaj zároveň se mnou, jak dejchám," řekl, "a já myslím, že se chystaj čapnout mou duši. Vědí, že ji brzo vypustím, a nechtěj ji propásnout. Jo, to poznáte, až budu pryč, esi ji dostali nebo ne. Dyš jo, budou se chechtat a vyzpěvovat až do večera. Dyš ne, budou pěkně zticha. Už se na ně chystám, myslím, že se s dušema, který honěj, někdy pěkně poperou."

O dožínkové noci v roce 1924 Wilbur Whateley spěšně volal doktora Houghtona z Aylesbury. Wilbur vyrazil s bičem na jediném zbylém koni a telefonoval lékaři od Osborna z vesnice. Doktor zjistil, že starý Whateley je ve velmi vážném stavu, chorobně mu tlouklo srdce a chroptěl, což napovídalo, že konec není daleko. Jeho neforemná albínská dcera a vousatý vnuk stáli u postele, zatímco v prázdné jeskyni nad nimi jako by se ozývalo znepokojivé rytmické šplouchání nebo pleskání, jako když vlny narážejí na břeh. Ale doktora poplašilo hlavně štěbetání nočních ptáků, venku se shromáždilo nepřehledné hejno lelků, kteří vykřikovali své nekonečné litanie v repeticích nadpřirozeně sladěných se sípavým dechem umírajícího. Vypadalo to tajemně a zlověstně - a to tak, že velmi, pomyslel si doktor Houghton, stejně tajemně a zlověstně jako celý ten kraj, do kterého vstoupil na naléhavé volání jen zdráhavě.

Před jednou hodinou v noci starý Whateley nabyl vědomí, sípáni ustalo, aby mohl ze sebe vypravit několik slov určených vnukovi.

"Víc místa, Willy, brzo bude potřeba víc místa. Rosteš - a tamten roste rychlejc. Brzo ti bude moct sloužit, chlapče. Otevř brány (...)

(......)