Robert Ludlum
překlad: Tomáš Hrách

CESTA DO GANDOLFA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

Sam Devereaux se sklíčeně zabořil do hotelového ušáku a přál si, aby byl mrtev.

Pravda, nemyslel to doopravdy, i když by to vyřešilo spoustu problémů, na druhou stranu bylo docela dobře možné, že o život může přijít bez ohledu na to, zda si to přeje nebo ne. To ho přivedlo zpátky k šílené, neregistrované, ale dokonale vyplněné zakládající smlouvě společnosti s ručením omezeným, v níž vystupovaly dva subjekty: Pastýřská společnost, prezident MacKenzie Hawkins, a Northhamptonská společnost, prezident Angelo Dellacroce. Depozitní banka: Velká Ženevská, Švýcarsko. Svíral v ruce dokument a bůhvíproč uvažoval o tom, kam se poděly konce jeho nehtů.

Na zvláště nápadném místě na první stránce, hned pod jménem prezidenta společnosti a nad řádkou rezervovanou pro tajemníka a pokladníka, stálo jeho jméno.

Pan Samuel Devereaux, právní poradce, Apartmá 4F, hotel Drake, New York.

Chvíli se zabýval myšlenkou, jestli by se mu náhodou nemohlo povést padělat hotelovou knihu hostí, jenže pak ten nápad zavrhl. Jaký by to mělo smysl? Z jednoho směru (směru?) se na něj řítila vláda Spojených států se svými přísnými protišpionážními zákony a z druhé strany bylo vidět Angela Dellacroceho a jeho čestné stráže s bílými kravatami, černými brýlemi a jistými zkušenostmi se zpracováváním „práskačů“ toho typu, jakým se mohl snadno stát S. Devereaux, právní poradce.

Sam zapřemýšlel, co by asi udělal Aaron Pinkus, když mu to došlo, raději zavrhl i tuto myšlenku.

Pinkus by ho roznesl na kopytech.

Vstal z křesla a začal bezcílně přecházet po pokoji. Co má ksakru dělat? A co vůbec může udělat? Oči mu padly na nepodepsaný strojem psaný vzkaz na psacím stole.

Kopie této smlouvy o společnosti s ručením omezeným byly kurýrní službou odeslány MacKenzie Hawkinsovi, prezidentovi Pastýřské společnosti, t.č. hotel Watergate, Washington, D. C. Příkazy telegrafovány do Velké Ženevské banky. Pro přesun fondů je nutná přítomnost tajemníka - pokladníka Pastýřské společnosti Samuela Devereauxe u Ženevě.

Mezinárodní telegrafická výzva.

V nějaké švýcarské bankovní hale obložené mramorem si ho už bezpochyby někdo z těch mocných světových finančníků poznamenal jako dohlížitele na převod deseti milionů dolarů na konto patřící neregistrované, ale jinak víc než čilé společnosti jménem Pastýřská.

A na ten převod bude muset dohlédnout, děj se co děj. Jeho možnosti byly následující: Ženeva, doživotní nucené práce v Leavenworthu nebo spravedlnost á la Dellacroce - nohy v betonu.

Unést papeže!

Proboha! Přesně takhle to ten pacholek pošukaná říkal. Unese papeže!

Ve srovnání s tímhle jsou všechny ostatní Macovy ztřeštěnosti jenom slabý odvar! I třetí světová válka by byla přijatelnější a - pochopitelnější. Hranice by byly jasně vytýčené, cíle by se patřičně zamlžily a ideologie ohnuly přes koleno. Taková válka by byla úplná procházka růžovým sadem ve srovnání se čtyřmi sty miliony rozběsněných katolíků podporovaných hlavami států, které jako vždy servilně rozhazuji své otřepané fráze, obviňují všechny možné i nemožné nepřátelské frakce (extremistické i umírněné) a přitom si v duchu libují, že je někdo konečně zbavil toho vatikánského všetečky...

Panebože! Nakonec by z toho Hawkinsova bláznovství mohla vzejít třetí světová válka!

Jakmile si tohle Sam uvědomil, okamžitě mu bylo jasné, co musí udělat. Musí MacKenzieho zastavit. To se mu pochopitelně nepodaří, když. bude sedět ve střežené cele v Leavenworthu - kdo by mu uvěřil? A samozřejmě by se mu to nemohlo podařit ani tehdy, kdyby se péčí pana Dellacroceho ocitl na dně Hudsonu - kdo by ho uslyšel?

Kdepak. Jediným způsobem, jak vrátit Jestřábovo šílenství zpátky do říše snů, je vypátrat, jak to k čertu ten chlap s tím papežem hodlá zaonačit. Největší hloupostí by bylo domnívat se, že něco takového MacKenzie nesvede. Jestřáb nikdy nemluvil do větru, a kdo by tomu nechtěl uvěřit, stačí, aby se jen zblízka podíval na některé Macovy výkony včetně čtyř bývalých manželek, které ho bezvýhradně zbožňují, toho, jak snadno a lehce získal prvních deset milionů, a bez zajímavosti by nebylo ani jeho vojenské hrdinství, které prokazoval po tři desetiletí ve třech různých válkách.

Jestřáb tak přinášel do oblasti organizovaného zločinu propracovanou strategii, tvrdou disciplínu a velitelské schopnosti zkušeného generála. A nedalo se říci, že by se ve svém novém oboru choval jako zelenáč, naopak, vystupoval sebejistě jako ostřílený kápo a hned zkraje dokázal porazit mafiánského kmotra na jeho vlastním hřišti (doslova!).

Ten parchant má prostě páru. Jako King Kong, který šplhá po průčelí Empire State Building a rve z ní kusy betonu.

Unést papeže!

Copak tomu může někdo věřit?

Samozřejmě, že ano - kupříkladu takový Samuel Devereaux, právní poradce, kterému tudíž nezbývá nic jiného, než vymyslet způsob, jak celou tu akci překazit a přitom zůstat pokud možno naživu a na svobodě. V hlavě se mu zrodila myšlenka, jenže byla ještě příliš matná na to, aby se dala nějak využít. Přesto se mu zdálo, že na ní něco bude.

„Jen si moc nefandi,“ pokáral se Sam nahlas. „Máš před sebou živý exemplář právní encefalitidy!“

Na druhé straně, aspoň trochu proveditelné to bylo. Může předstírat, že s MacKenziem souhlasí (pochopitelně jen s velkým zdráháním, přílišná ochota by vzbuzovala podezření), sebrat všechny ty prokleté peníze a pak, na poslední chvíli, svolat investory a celou operaci potopit. A aby z toho vyvázl se zdravou kůží, bude potřebovat spoustu obezliček typu „v případě mého nenadálého úmrtí mají moji právní zástupci příkaz veřejně odhalit, cokoliv je napadne“. Včetně skutečného významu ,zprostředkování akvizic náboženských potřeb‘.

Kdo by tomu věřil?

„Nech toho!“

Sam se chytil za zápěstí, vyděšený zvukem svého vlastního hlasu a ještě vyděšenější zvoněním telefonu. Vrhl se k němu jako muž čekající na popravu, kterému nesou vyjádření guvernéra ohledně jeho žádosti o milost.

„Sakra! To je určitě právní poradce, tajemník a pokladník Pastýřský společnosti s majetkem přes deset milionů dolarů! Jak se ti to líbí?“

„Na zavádějící otázky neodpovídám.“

„Víš, chlapče, že jako právník jsi úplná jednička?“

„Určitě chceš mluvit po telefonu?“ zeptal se Devereaux. „V poslední době jeden nikdy neví, s kolika lidma vlastně mluví.“

„To je v pořádku, hochu. Nebudeme mluvit o ničem špatným. Teda aspoň já ne a doufám, že ty seš na to taky dost chytrej. Chtěl jsem ti jenom oznámit, že máš dole v recepci další kopie smlouvy. Poslal jsem ti je včera večer po jednom staršinovi, kterýho jsem znal-“

„Ježíši Kriste, tys nechal dělat kopie? Ty ses musel zbláznit! U těch xeroxů si většinou schovávají jeden exemplář do archívu, a jestli jsou to fotokopie, tak budou mít negativy!“

„Tam, kde jsem to dělal, ne. Tady ve Watergatu mají v hale perfektní mašinku. Vždycky tam hodíš čtvrťák a - páni, měl jsi vidět, jaká tu byla za chvilku fronta a jak protahovali ksichty. Tady jsou všichni strašně uspěchaný, nezdá se ti? No, každopádně nikdo nic neviděl. Divný, co - každej čumí jak puk a nikdo nic nevidí. Jenom ti dva hoši z Washington Postu, co se tam vřítili z ulice a -“

„Jasně!“ přerušil ho Devereaux. „Kopie jsou v recepci. A co s nima mám k čertu dělat?“

„Strč si je do toho hezkýho kufříku, co jsem ti ho dal, a vezmi je s sebou do Ženevy. Ve Švýcarsku je pochopitelně nebudeš potřebovat, ale cestou zpátky se možná budeš muset ještě někde stavit. Určitě v Londýně - pár dní si pobudeš v Savoji. Letenky a všechno ostatní tě bude čekat v hotelu v Ženevě. Až budeš v Londýně, zavolá ti jeden pán jménem Danforth. Už budeš vědět, co máš dělat.“

„Houby! Nebudu vědět, co mám dělat, protože nevím ani, co dělám právě teď! Přece mě nemůžeš namočit do týhle kaše a nic mi neříct! Mám u sebe dokumenty a na nich je napsaný moje jméno! A na krku mám převod deseti milionů!“

„Uklidni se,“ vyzval ho Jestřáb laskavým, ale pevným hlasem. „Vzpomeň si, co jsem ti říkal. Občas nastanou okamžiky, kdy ty, jako můj pobočník, budeš muset provádět rozkazy -“

„Kecy!“ zaburácel Sam. „Co mám vůbec říct všem těm lidem?“

„Kecy pro jednoho můžou bejt pro druhýho hudba sfér. Kdyby na tebe někdo naléhal, tak prostě pomáháš starýmu vojákovi na penzi, kterej chce v klidu vydělat pár dolarů pro svou náboženskou obec.“

„To je absurdní,“ protestoval Devereaux.

„To je Pastýřská společnost,“ prohlásil Jestřáb.

 

MacKenzie uchopil několik stránek z okopírovaného zpravodajského archívu, které se válely na jeho hotelovém lůžku, a odnesl si je na druhý konec pokoje k psacímu stolu. Posadil se, vzal do ruky červenou tužku a očísloval každý list v levém horním rohu: jedna až pět.

Sakryš! Přesně tuhle sekvenci hledal. Věděl, že na tenhle vzorec musí kápnout, protože nikdo neodolá pokušení vrátit se k výdělečné činnosti, kterou už jednou úspěšně provozoval. Zvlášť když čas dokáže zahladit všechny problémy a potíže, se kterými se musel před desetiletími potýkat - aniž by ovšem snížil zisky.

Tři roky stará zpravodajská hlášení z Hanoje byla sice trochu zmatená, ale pravdivá. Tedy - jejich smysl byl pravdivý, protože všechno ostatní byla šílená změť naprostých pitomostí.

Tím smyslem bylo, že nějaký Angličan vydělává těžké prachy na prodeji zbraní a munice Severnímu Vietnamu.

Na tom nebylo nic zvláštního - Londýn dokázal přimhouřit oči nad obchodem s komouši, i když existovala jistá omezení na vývoz válečné techniky. A právě tehdy, uprostřed té zmrvené, polovičaté války se v Hanoji, Moskvě a Pekingu u výrobních linek nějak flákali, to znamenalo, že každý, komu se podařilo dostat vojenské dodávky do severovietnamských přístavů, mohl vytřískat miliony.

Jistý lord Sidney Danforth to udělal přesně tak. Nakupoval ve Spojených státech, západním Německu a Francii, načež předstíral, že zbraně převáží pod chilskou vlajkou do přístavů v Africe. Pochopitelně se žádná z jeho lodí u břehů Afriky ani neukázala: změnily kurs do Tichomoří, vyrazily na sever, doplnily palivo na ruských ostrovech a zamířily na jih do Haiphongu jako normální obchodní plavidla.

Zpravodajcům se nikdy nepodařilo Danfortha usvědčit, protože bolševici platili přímo chilským společnostem a Danforth se držel pěkně stranou. Kromě toho neměl Washington zájem na nějakém incidentu. Danforth byl vysoce postavený Angličan se spoustou kamarádů na ministerstvu zahraničí. Vietnam jim za to nestál.

MacKenzieho nicméně zaujaly dvě věci: chilská vlajka a africké přístavy. Tohle krytí už tu jednou bylo, a to před třiceti lety. Za druhé světové války.

Všechny rozvědky světa věděly, že začátkem čtyřicátých let dodávaly jisté jihoamerické firmy podporované třetími stranami zbraně Ose s obrovským ziskem. V chaotických válečných časech bylo cílovým přístavem lodí vždycky Kapské Město nebo Port Elizabeth, kde se přístavní registry vedly mírně řečeno liknavě - ve skutečnosti neexistovaly vůbec. Desítky lodí, o kterých se předpokládalo, že kotví v Jižní Africe, změnilo v severním Atlantiku kurs a plulo přímo do Středozemního moře. Většinou do Itálie.

Bylo by možné, že by jistý lord Sidney Danforth zopakoval to, co úspěšně prováděl už před třiceti lety?

Jedna věc je vytáhnout v sedmdesátých letech pár milionů z Jihovýchodní Asie, a něco úplně jiného je nadělat jmění na mezinárodní katastrofě, která málem položila na lopatky i Britské Impérium. Jednomu by se mohlo snadno stát, že ho za něco takového hezky svižně vyškrtnou ze seznamu hostů Buckinghamského paláce.

Bylo načase, aby si Jestřáb telefonicky promluvil s lordem Sidney Danforthem, dvaasedmdesátiletým vzorem britské houževnatosti a píle. A asi nejbohatším mužem v Anglii.

Sakra! Pastýřská společnost začíná přitahovat prominentní investory!