Robert Ludlum
překlad: Tomáš Hrách

CESTA DO GANDOLFA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

Na Strandu bylo narváno. Bylo krátce po páté a mračna úředníků spěchala do svých domovů.

Sam dorazil na letiště Heathrow letem ze Ženevy v 15.40 a nemohl se dočkat, aby už byl v klidu a pohodlí svého apartmá v Savoji. Zoufale to potřeboval. Ženeva mu připomínala výjev ze zlého snu.

Uvědomil si, že pokud se chce vyhnout problémům v budoucnosti, musí dávat jasně najevo naprostou nevědomost, co se týče cílů Pastýřské společnosti, a tuto nevědomost zahalovat pláštíkem hluboké úcty k nejmenovaným funkcionářům firmy, zvláště pak k jejímu prezidentovi, který byl ve svém konání veden silným náboženským cítěním.

Na ženevské bankéře tato pokora hned zpočátku udělala dojem. Panebože, jde tu o deset milionů dolarů a dozírající právník se jen usmívá, pronáší dobrosrdečné banality, vykrucuje se, když od něj chcete slyšet jména, a jakmile se zmíníte o celkové sumě, jenom pokyvuje hlavou a mele něco o obci věřících. Nakonec ho pozvali na oběd, kde na něj významně pomrkávali, nalévali ho pitím a nabízeli mu všemožné roztomilé doplňky do postele. Koneckonců, byl ve Švýcarsku, kde peníze jsou peníze a kde není vhodné směšovat zatvrzelý přístup s jódlováním, protěžemi a Gertrudami v krátkých sukýnkách. Jak se postupem času obědy měnily ve večeře, Devereauxe napadlo, že ženevští bankéři ho mají buďto za největšího pitomce, který kdy v Americe praktikoval advokacii, nebo za největšího tajnůstkáře, který kdy navštívil jejich zemi, aby něco zprostředkoval.

Dokázal svou roli hrát tři dny a tři noci, načež za sebou zanechal půl tuctu zmatených švýcarských měšťanů, zoufalých až k slzám nad neopětovanou důvěrou a s pocitem na zvracení od neustálého připíjení na zdraví, přátelství a plodnou spolupráci. To napětí bylo pro Sama nesnesitelné, dostal se do stavu, kdy se nedokázal soustředit na nic jiného, než na své rysy ztuhlé do matného úsměvu a na to, aby nedal nijak najevo, jak hrozně se bojí. Byl tak ponořen do svých chmur, že když ho náměstek prezidenta Velké Ženevské vyprovázel na letiště a pozvracel mu kabát, Devereaux se jen usmál a řekl: „Děkuji.“

Jak se nemohl dočkat, až konečně z Ženevy vypadne, nechal si v hotelu holicí potřeby, což byl také důvod, proč se nyní potuloval po Strandu a hledal drogerii. Naproti Hippodromu zapadl do prodejny Strand Chemists, nakoupil si vše potřebné a zamířil zpět do Savoje, už se těšil na pořádnou teplou koupel a večeři dole v restauraci.

„Majore Devereauxi!“

Hlas zněl nadšeně, měl americký přízvuk a patřil ženě. Vycházel z taxíku, který zastavil před hotelem. Byla to Svěšená, ale slibná - čtvrtá manželka MacKenzieho

Hawkinse, nádherná žena jménem Anne. Vrhla se na Sama, obepnula mu krk pažemi a přitiskla k němu obličej a jiné své přednosti.

Okamžitě se však odtáhla a trochu neohrabaně se snažila omlouvat. „Je mi hrozně líto. Fakt, byla to ode mě drzost. Odpustíte mi? Mě to vážně úplně vzalo, když jsem viděla známou tvář.“

„Nemáte se za co omlouvat,“ odvětil Sam a vzpomněl si, že Svěšená, ale slibná mu připadala jako nejmladší a nejnaivnější ze všech čtyř žen. Pokud se dobře pamatoval, každou chvíli dělala „O“.

„Bydlíte v Savoji?“

„Ano. Přijela jsem včera večer. Nikdy předtím jsem v Anglii nebyla, takže jsem dneska celý den chodila - prostě všude. Páni, sotva stojím na nohou!“ Rozhrnula svůj drahý velurový kabát a zamračila se na krásné nohy, které se nikoli nevtíravě rýsovaly pod krátkou sukní.

„V tom případě bude lepši, když na nich stát nebudete. Třeba v baru nebo tak.“

„No ne! To je prostě paráda, potkat někoho známýho!“

„Jste tu sama?“ vyzvídal Devereaux.

„Jistě. Don, můj manžel - současný manžel - má takovou spoustu práce se všemi těmi svými výletními loděmi a restauracemi, že mi minulý týden doma v Los Angeles povídá ,Annie, drahoušku, co kdybys na chvilku zvedla tu svou rozkošnou prdelku a nepletla se mi tady? Čeká mě pernej měsíc.‘ Původně jsem myslela, že pojedu do Mexika nebo do Palm Springs, jak se tak jezdí, jenomže pak jsem si řekla, zatraceně, Annie, v Londýně jsi ještě nebyla. Tak jsem hupsla do letadla a teď jsem tady.“ Zvesela pokynula hotelovému portýrovi a žvatlala dál, zatímco ji Sam odváděl do haly. „Don si myslel, že jsem se pomátla. Copak prý někoho v Anglii znám? Já si ale myslím, že to je na tom to nejlepší. Chtěla jsem někam, kde člověk pořád nevidí ty staré známé tváře. Někam, kde to vypadá úplně jinak.“

„Doufám, že jsem vám to nezkazil.“

„Jak?“

„Říkala jste přece, že jsem známá tvář -“

„Božíčku, to ne! Jistě, známá, jenže ne zas tolik. Tím chci říct, koho skutečně poznáte po takovým kraťoulinkým odpoledni u Ginny?“

„Chápu. Bar je tady po schodech nahoru.“ Sam pokynul směrem ke schodišti vlevo, které vedlo k Americkému baru. Anne se zastavila, aniž však pustila jeho paži.

„Majore,“ spustila váhavě, „nohy mě pořád bolí, krk mám zlámaný od věčnýho koukání nahoru a rameno mám celý odřený od týhle zatracený kabelky. Vážně bych se ráda dala napřed trochu do pořádku.“

„Ach, samozřejmě,“ na to Devereaux. „To bylo ode mne hloupé - vůbec jsem na to nepomyslel. Po pravdě řečeno jsem se chtěl - ech - dát taky trochu do pořádku. Nechal jsem si ve Švýcarsku holení.“ Ukázal jí pytlík z drogerie.

„No to je fantazie!“

„Takže, co kdybych vás asi tak za hodinku zavolal-“

„Proč to takhle komplikovat? Už jste viděl, jak jsou ty koupelny na pokojích velký? Páni, jsou ještě větší než Donovy dámský záchodky - teda, v jeho restauracích. Je tam spousta místa. A ty senzační froté osušky! Z jedný by se dal ušít župan, vážně!“ Sevřela mu loket a nevinně se usmála.

„Pravda, bylo by to řešení -“

„Jediné možné. No tak, objednáme si u etážové služby pití a báječně si odpočineme.“

Vydali se směrem k výtahu.

„Je to od vás nesmírně laskavé -“

„Laskavé, pšá! Ginny nám pověděla, jak jste jí volal. Nadouvala se kvůli tomu jako pávice. A teď jsem na řadě já. Vy jste byl v Ženevě?“

Sam se zarazil. „Říkal jsem ve Švýcarsku -“

„Copak to není Ženeva?“

 

Annin pokoj měl také výhled na Temži, nacházel se také v šestém patře a ještě ke všemu ani ne dvacet metrů od jeho.

Švýcarsko. Copak to není Ženeva?

Devereauxovi prolétlo hlavou několik myšlenek, jenže byl příliš utahaný na to, aby jim věnoval pozornost. A navíc, poprvé za několik dní se cítil natolik uvolněně, že nemínil dopustit, aby ho něco otravovalo.

Apartmá se podobalo jeho vlastnímu jako vejce vejci: vysoké štukové stropy, krásný starý nábytek, naleštěný a funkční psací stůl, konferenční stolky, obrazy, křesla a pohovka, která jako by vypadla z katalogu Parke-Berneta, stojací hodiny a lampy, které nebyly ani přišroubované ke stolu, ani na sobě neměly plastikové kartičky hlásající, že patří hotelu, vysoká křídlová okna obklopená skvostnými záclonami s výhledem na řeku plnou malých světýlek z proplouvajících lodí, na budovy na druhém břehu a zvláště na Waterlooský most.

Seděl v obývacím pokoji na měkké pohovce, se zutými botami a s plnou sklenicí v ruce. Z BBC 1 se ozývala Londýnská filharmonie, hrající Vivaldiho koncert a naplno puštěné topení zaplňovalo místnost atmosférou klidu a pohody. Požitky života patří těm, kdo si je zaslouží, napadlo Sama.

Anne vyšla z koupelny a zůstala stát ve dveřích. Samova ruka, která nesla k ústům sklenici, zaváhala uprostřed pohybu. Anne byla oblečená - pokud se to tak dá nazvat - do průsvitných přiléhavých šatů, které povzbuzovaly představivost, aniž jí však ponechávaly dostatek prostoru. Její Svěšená, ale slibná ňadra se dmula pod jemnou látkou a dlouhé, světle hnědé vlasy jí smyslně splývaly přes ramena a rámovaly tak její obdivuhodné poprsí. Dole bylo vidět obrysy jejích dokonalých nohou.

Beze slova zvedla ruku a pokynula mu prstem, vstal tedy z pohovky a následoval ji.

V obrovské vykachlíkované koupelně stála objemná vana plná horké vody, několik tisíc bublinek zaplňovalo místnost vůní růží a rašícího jara. Anne mu rozvázala kravatu, svlékla košili, rozepjala opasek a stáhla kalhoty, které už z nohou skopl sám.

Chytila ho rukama za boky a přiklekla, aby mu svlékla spodky. Zatímco seděl na okraji vany, stahovala mu ponožky, pak mu podala ruku, Sam se svezl do vody a bublinky se nad ním zavřely.

Vstala, rozvázala si žlutou mašličku u krku a šaty se svezly na bílý kobereček.

Byla úplně skvělá.

A vlezla si k němu do vany.

 

„Chceš jít dolů na večeři?“ zeptala se dívka zpod přikrývky.

„Jasně,“ opáčil Devereaux zpod druhé.

„Víš, že jsme spali přes tři hodiny? Je skoro půl desáté.“ Protáhla se a Sam ji přitom pozoroval. „Až se najíme, co kdybychom si zaskočili někam do hospůdky?“

„Když budeš chtít,“ na to Devereaux s hlavou na polštáři a očima zabodnutýma do jejího těla. Teď, když si sedla, svezla se jí přikrývka k pasu a Svěšená, ale slibná ňadra představovala pokušení pro všechno v dohledu.

„Hm,“ pravila Anne tiše a trošku nesměle. Obrátila se a pohlédla na Sama, který jí sotva viděl do obličeje. „Koukám, že si zase dovoluju.“

„Tak bych to neřekl. Snažíš se chovat přátelsky. Já se taky snažím.“

„Víš, co myslím.“ Naklonila se nad něj a políbila ho na oči. „Třeba máš jiné plány - musíš ještě něco udělat nebo tak.“

„Mě zajímá jen to, co udělat chci,“ přerušil ji Devereaux vřelým tónem. „Všechny plány se dají změnit podle libosti.“

„To zní smyslně.“

„Taky si tak připadám.“

„Díky.“

„Díky tobě.“

Sam natáhl ruku přes její krásná a hebká záda a přehodil přes ně deku.

O deset minut později (mohlo to být deset minut nebo deset hodin, myslel si Devereaux) učinili následující rozhodnutí: oba se opravdu potřebují najíst, čemuž samozřejmě musí předcházet několik orosených panáků ledové whisky, které spořádali v obývacím pokoji na pohovce pod dvěma obrovskými froté osuškami.

„Tomu se říká požitkářství.“

Sam si upravil osušku na klíně. Na BBC 1 hráli směs melodií Noela Cowarda a kouř z jejich cigaret splýval s teplým oranžovým světlem z krbu. Jenom dvě lampy svítily a dodávaly tak pokoji atmosféru, o jaké se zpívá v baladách.

„Požitkářství je sobecké,“ namítlo děvče.

„My se o požitky dělíme. Na tom nic sobeckého není.“

Sam se na ni podíval. Hawkinsova čtvrtá žena rozhodně hloupá nebyla. Jak se mu to ksakru povedlo? A povedlo se to vůbec jemu?

„Věř mi, že v tom, jak se o ty svoje požitky dělíme, je pravé požitkářství.“

„Když myslíš,“ připustila s úsměvem a odložila sklenku na konferenční stolek.

„Na tom nezáleží. Co kdybychom se oblékli a šli se navečeřet?“

„Fajn. Vydrž vteřinku.“ Zahlédla jeho pochybovačný výraz. „Ne, vážně. Mně to netrvá hodiny. Mac říkal-“ Zahanbeně se zarazila.

„Klidně pokračuj,“ vyzval ji jemně. „Rád si to poslechnu.“

„Dobrá. Jednou říkal, že když se moc snažíš změnit vnějšek, nemůžeš než pokazit vnitřek. A to by neměl člověk dělat, pokud k tomu nemá moc dobrý důvod. Nebo jen tehdy, když sám sebe nemá rád.“ Spustila nohy na zem a vstala, osušku si na těle přidržovala rukou. „Já žádný důvod nemám, ani dobrý, ani špatný, a navíc se mám docela ráda. To mě taky naučil Mac. Mám ráda nás oba.“

„Já taky,“ přisvědčil Devereaux. „Až skončíš, zastavíme se u mě v pokoji a já se převlíknu.“

„Výborně. Zapnu ti košili a uvážu kravatu.“

Usmála se a vběhla do ložnice. Devereaux vstal také, přehodil si ručník přes rameno a nahý zamířil ke stolku, kde stály na stříbrném tácu láhve s pitím. Nalil si kapku skotské a přemítal o Hawkinsově pivní filozofii.

Snaž se změnit zevnějšek - a pokazíš vnitřek. Koneckonců, nebyla to špatná myšlenka.

 

Mezi červenou a zelenou žárovkou na malém panelu vedle Devereauxových dveří svítilo malé bílé světýlko. Sam ho spatřil současně se svou společnicí, když procházeli po chodbě kolem jeho pokoje. Bílé světlo znamenalo, že host má v recepci vzkaz. Devereaux polohlasně zaklel.

Zatraceně! Zdá se, že se té proklaté Ženevy tak lehce nezbaví. A hlavně ne tak rychle. Hawkins by mohl mít aspoň trochu slušnosti a nechat ho jednu noc v klidu vyspat.

„Zrovna dneska odpoledne to u mě taky svítilo,“ vykládala Anne. „Šla jsem se přezout a koukám - něco tu svítí. Znamená to, že máš telefon.“

„Nebo že ti někdo nechal vzkaz.“

„Já jsem měla telefon. Volal Don ze Santa Monicy. Nakonec se mi ho podařilo sehnat - to víš, v Kalifornii bylo teprv osm ráno.“

„To od něj bylo hezké, že se obtěžoval vstát a zavolat ti.“

„Vůbec ne. Můj manžel má v Santa Monice dvě věci: hospodu a ženskou. A hospoda nemá v osm ráno otevřeno. Promiň, já si nestěžuju. Jen si myslím, že se Don prostě chtěl přesvědčit, že jsem skutečně sedm tisíc mil od něj.“ Anne se na něj naivně usmála, nevěděl, jak na to má reagovat.

„Stejně mi připadá, že je to moc práce na jednu malou kontrolu.“

Sam rozsvítil lustr v předsíni, vzadu zářila světla v obývacím pokoji tak, jak je zanechal před pěti hodinami.

„Můj manžel trpí duševní chorobou, která se projevuje u všech záletníků. Předpokládám, že jako právník ses s ní už setkal. Příšerně se bojí, že ho přistihnu - hraničí to až s paranoiou. Ne snad že by mu to vadilo z morálního hlediska, chápej - když ho to popadne, může mu být nějaká morálka ukradená. Bojí se o peníze - má strach, že kdybych se s ním chtěla rozvést, u soudu ho oberou o všechno.“

Vešli do obýváku, chtěl něco říci, jenomže si zase nebyl tak docela jistý, co vlastně. Rozhodl se pro cestu nejmenšího odporu.

„Tak se mi zdá, že se ten chlap zbláznil.“

„To je od tebe hezký, ale nemusíš to říkat. Na druhý straně chápu, že to je to nejjistější, co jsi mohl říct, aniž -“

„Obraťme list,“ skočil jí do řeči a ukázal na pohovku a konferenční stolek pokrytý novinami. „Posaď se, já tu budu hned. Nezapomněl jsem: zapneš mi košili a uvážeš kravatu.“

Sam se vrhl ke dveřím do ložnice.

„Nezavoláš do tý recepce?“

„To může počkat,“ odpověděl zpoza dveří. „Nemám zájem o to, aby nám něco zkazilo večeři. Nebo návštěvu nějaký pěkný hospůdky, jestli ještě najdeme nějakou otevřenou.“

„Snad bys opravdu měl zjistit, kdo tě shání. Třeba je to důležitý.“

„Nejdůležitější ze všeho jsi ty,“ zvolal Sam, zatímco vytahoval z kufru světle hnědý plátěný oblek.

„Mohla by to být otázka života a smrti,“ namítala dívka v obývacím pokoji.

„Ty jsi otázka života a smrti,“ odpověděl a vytáhl z kupy šatstva červeně pruhovanou košili.

„Já nedokážu nezvednout telefon nebo si nepřečíst vzkaz. Nebo nezavolat zpátky třeba i někomu, o kom jsem v životě neslyšela. Přijde mi to hrozně lehkomyslný.“

„Nejsi právník. Už ses někdy pokoušela spojit s právníkem druhý den potom, co sis ho najala? Jeho sekretářka dokáže lhát jako Mata Hari.“

„Proč?“ Anne stála ve dveřích do ložnice.

„Tak především, tvoje peníze už dostal, a tak si shání další honorář. A proč by ne - ve tvém případě se většinou jedná jen o to, napsat dopis advokátovi druhé strany a počkat si na odpověď. Nač si to komplikovat?“

Zatímco si oblékal košili, Anne k němu přistoupila a začala mu zapínat knoflíky. „Tvoje nervy bych chtěla mít. Tady jsi v cizí zemi -“

„V tak cizí zase ne,“ přerušil ji s úsměvem. „Už jsem tu kdysi byl. Nezapomněla jsi, že ti dělám průvodce?“

„Chci říct, že ses zrovna vrátil z Ženevy, kde ti to dalo evidentně zabrat -“

„Ne tak docela. Přežil jsem to.“

„- a teď se tě někdo zoufale snaží sehnat -“

„Proč zoufale? Nevím o nikom, kdo by mě mohl zoufale shánět.“

„Prokristapána!“ Děvče ho zatahalo za límec. „Takovýhle věci mě strašně znervozňujou!“

„Proč?“

„Protože mám pocit, že za to můžu!“

„Zbytečně.“

Devereaux byl úplně vedle. Anne to myslela naprosto vážně. Rád by věděl...

Zazvonil telefon.

„Halo?“

„Pan Samuel Devereaux?“ ozval se úsečný hlas stoprocentního Brita.

„Ano, tady Sam Devereaux.“

„Čekal jsem, že mi zavoláte-“

„Zrovna jsem přišel,“ skočil mu do řeči Sam. „Ještě jsem si neprošel vzkazy. S kým mluvím?“

„V tuhle chvíli jenom s telefonním číslem.“

Devereaux se znepokojeně odmlčel. „V tom případě vám můžu sdělit, že byste čekal až do rána. Na Bezejmenná telefonní čísla zásadně nevolám.“

„Prosím vás,“ odpověděl hlas vzrušeně. „Nečekáte přece, že by vám volal někdo jiný.“

„Teď mám dojem, že jste trošku domýšlivý -“

„Myslete si co chcete, pane! Strašně spěchám a vy mi lezete na nervy. Tak kde se chcete sejít?“

„Nevím o tom, že bych se s váma chtěl sejít. Jděte se bodnout, Basile nebo jak se jmenujete.“

Na druhém konci drátu se rozhostilo ticho. Sam slyšel těžké oddechování a za pár vteřin se telefonní číslo znovu ozvalo.

„Proboha, mějte slitování se starým člověkem. Nijak jsem vám přece neublížil.“

To Sama dojalo. Ten člověk mluvil, jako když má pláč na krajíčku - jasná známka zoufalství. Vzpomněl si na poslední rozhovor s Hawkinsem.

„Nejste vy ten -“

„Nejmenovat, prosím!“

„Dobře, nebudu jmenovat. Jste k poznání?“

„Jistě. Myslel jsem, že to víte.“

„Nevěděl jsem to. Takže se sejdeme někde v ústraní.“

„Pochopitelně. Myslel jsem, že to víte.“

„Nechte toho!“ Devereaux byl stejně naštvaný na Hawkinse jako na toho Angličana na drátě. „V tom případě si vyberte místo sám, ledaže byste chtěl přijít do Savoje.“

„To nejde! Je od vás milé, že přenecháváte volbu mně. Mám v Belgravii několik činžáků - jeden se jmenuje U císařského erbu. Znáte to tam?“

„Najdu to.“

„Dobře. Budu tam, v bytě 47. Do Londýna se dostanu nejdřív za hodinu.“

„Nespěchejte. Nechci se sejít za hodinu.“

„Jakže? Kdy tedy?“

„V kolik hodin tu zavírají hospody?“

„O půlnoci. To je za hodinu a něco.“

„Do prdele!“

„Promiňte?“

„Uvidíme se v jednu.“

„Výborně. Uvědomím nočního hlídače. A pamatujte, žádná jména. Jenom byt 47.“

„47.“

„A Devereauxi, přineste ty papíry.“

„Jaké papíry?“

Potulka tentokrát trvala déle a Angličan funěl ještě hlasitěji.

„Tu zatracenou smlouvu, vy osle.“

Děvče nejenže souhlasilo s tím, že večeře se odbude v krátkosti a že pak bude muset Devereaux odejít, ale dokonce se tvářilo potěšeně.

Sam se už ničemu nedivil. Proč mu stále ještě unikalo, avšak co bylo stále jasnější. Slíbil jí, že si k ní zaskočí na skleničku před spaním, až se vrátí. Na hodině nezáleží, mínila Anne a dala mu klíče.

 

Taxi zastavilo u chodníku před domem U císařského erbu. Jakmile se Sam zmínil o bytu číslo 47, vrátný ho mrštnými a tajuplnými pohyby zavedl na zadní schodiště, do nákladního výtahu a k zadnímu vchodu do bytu.

Výhrůžně vyhlížející muž se severním přízvukem Samovi zavelel, aby prokázal svou totožnost, a pak ho protáhl přípravnou, rozlehlým obývacím pokojem a chodbou do malé, spoře osvětlené knihovny, kde ve stínu u okna seděl velice ošklivý scvrklý stařec. Dveře se zavřely a Devereaux se snažil, aby jeho oči přivykly temnotě á pohledu na ohavného staříka v křesle.

„Pan Devereaux, přirozeně,“ pravil vrásčitý dědek.

„Ano. A vy jste nejspíš ten Danforth, co o něm mluvil Hawkins.“

„Lord Sidney Danforth.“ Odpudivý mužík ta slova vyplivl téměř s odporem, avšak okamžitě poté už byl samý med. „Nevím, jak se vašemu zaměstnavateli podařilo dát dohromady takovou snůšku nehorázností, a také ani na okamžik nepřipouštím, že by něco z toho mohla být pravda. Je to všechno tak směšné! A bylo to tak dávno! Přesto si troufám tvrdit, že jsem dobrý člověk, který rád pomáhá dobré věci. Jsem prostě báječný. Dejte mi ty zatracené papíry!“

„Cože?“

„Tu smlouvu, vy nemožnej parchante!“

Sam zmateně hrábl do náprsní kapsy, kde měl připravenou složenou kopii zakládací smlouvy Pastýřské společnosti. Došel k ošklivému trpaslíkovi a podal mu ji, Danforth odněkud vytáhl psací podložku a rozsvítil nad sebou lampu. Popadl papíry a začal si je pročítat.

„Dobře!“ zafuněl Danforth. „Neříká se tam absolutně nic!“

Mrňavý Brit sáhl po peru a začal vyplňovat prázdné řádky. Když skončil, složil smlouvu a znechuceně ji podával zpátky Devereauxovi.

„A teď vypadněte! Jsem obdivuhodný muž, štědrý dobrodinec, pokorný multimilionář, kterého každý zbožňuje. Bohatě jsem si zasloužil všechny ty pocty, kterých se mi dostalo. To ví každý. A nikdo - opakuji, nikdo - mě nemůže spojovat s takovou ztřeštěností! Já se jen snažím - rozšířit obec věřících. Chápete? Obec věřících, povídám!“

„Nechápu z toho ani slovo,“ prohlásil Sam.

„Já taky ne,“ přiznal Danforth. „Převod se provede na Kajmanských ostrovech. Banka je tu uvedena a k přesunu dojde během osmačtyřiceti hodin. Tím s vámi končím!“

„Kajmanské ostrovy?“

„To je v Karibském moři, vy idiote!“