<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Robert Ludlum

MOZAIKA PARSIFAL
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
<   25   >

 

25

Bylo to něco na způsob horečnatého snu: pokroucená realita, znásilněná tak, aby vyhovovala nějaké ďábelské, fantastické vizi. Vedle třímetrových fotografií známých míst stály zmenšené modely budov a památníků; kolem nich se táhly úzké uličky lemované stromy, které začínaly stejně náhle jako končily uprostřed prachu a trávy. Světelná záře pouličních lamp se odrážela od masívních dveří na průčelích budov, které ani budovami nebyly - byla to jen ta průčelí, zezadu podepřená vzpěrami.

Uviděl skleněné dveře vládní budovy a kousek od nich kamenný portál nového velitelství FBI; přes ulici od nich, za malým parkem s bílými lavičkami, stály hnědé schody k hlavnímu vchodu do Pentagonu. V dálce nalevo prosvítala vysoká tepaná mříž, v jejímž středu se otvírala brána se skleněnými strážnicemi po stranách: Jižní portik, vjezd do Bílého domu. Neuvěřitelné!

Všude kolem se leskla auta v životní velikosti: taxi, dvě vojenská vozidla, dvě obrovité limuzíny - každé zaparkované jinde, rozeseté po okolí jako nehybné symboly nějakého jiného světa. A když už jsme u symbolů, za miniaturním parčíkem se rýsovaly další modely, asi dva metry vysoké: Jeffersonův památník, Washingtonův pomník, zalité světlem... zdálky naprosto dokonalé, zaměnitelné se skutečností.

Bylo tu všechno a bylo to úplně šílené! Vypadalo to jako rozložené kulisy k nějakému filmu, plné podivných zrnitých fotografií, zmenšených modelů a nedokončených konstrukcí. Celá scéna mohla být dílem představivosti nějakého filmového režiséra, který se pokoušel vyrovnal se zlým snem, jejž pio něj představoval Washington.

Ďábelské. Bizarní, skrznaskrz falešný svět, který měl vytvářet překroucený obraz reality vzdálené stovky kilometrů!

Havelock to dlouho nedokázal přijmout. Potřeboval se dostat pryč, potřeboval najít aspoň špetku zdravého rozumu, pokusit se objevit smysl tohoto příšerného divadla. A najít Antonína Matyáše.

Jednotka se začala rozcházet - někdo vlevo, ostatní vpravo. Za umělým průčelím vládní budovy se rozkládal řídký trávník, pár vrb a temnota. Najednou se zezadu od brány ozval proud nadávek a Michael nadskočil.

„Ten zatracenej parchant, kde se zase fláká!“

„Kdo, seržante?“

„Jackson, pane poručíku! Už zase přijde pozdě!“

„Půjde k raportu, seržante. Všiml jsem si, že disciplína tady pěkně polevila. Bude třeba ji utužit.“

V pátrací jednotce to pobaveně zaševelilo, několik vojáků se s tichým smíchem ohlédlo. Havelock toho momentu využil a zmizel za rohem, na trávníku ve stínu.

Opřel se o stěnu: byla pevná, nepatřila k falešnému průčelí. Skrčil se ve tmě a snažil se přemýšlet. Pochopitelně věděl, že Rusové mají u Novgorodu výcvikové středisko zvané Americký tábor, kde se žilo „po americku“: byly tam obchody, samoobsluhy, motely a benzínové pumpy, používala se tam americká měna a mluvilo se americkou angličtinou, slangem a různými nářečími. Také slyšel o jiných sovětských pokusečh - odehrávaly se na Urale, kde vystavěli celé americké vojenské základny, v nichž se žilo podle amerických vojenských řádů a kde se také mluvilo americkou angličtinou. Všechno muselo být opravdové, až do nejmenšího detailu - až po vojenskou hantýrku. A pak tu samozřejmě byli pamiňáčiki - takzvaní cestovatelé - tajná operace, kterou Rostov v Aténách označil za paranoidní, ale která i přesto stále probíhala. Byli tu muži a ženy, které přivezli do Ameriky jako děti a umístili je do rodin jako syny a dcery, takže vyrostli v americkém prostředí a získali americké zvyky -jejich posláním ovšem bylo sloužit Sovětskému svazu. Říkalo se (a Rostov to potvrdil), že aparát pamiňáčiků pohltila Vojennaja, šíleně tajnůstkářská skupina fánatiků, která přerůstala přes hlavu samotné KGB. Také se proslýchalo, že někteří z těchto maniaků pracují na vlivných místech. Kde končily fámy a začínala skutečnost? Co vlastně byla skutečnost - tohle zde?

Bylo to vůbec možné? Mohl si člověk aspoň představit, že Poolův ostrov byl obsazen absolventy Novgorodu a Uralu, nižší hodnosti zaplněné dospívajícími pamiňáčiky a vyšší těmi, kdo dosáhli moci a bohatství? Kdo byl schopen unést Antonína Matyáše? Emory Bradford... že by on..?

Třeba to byly jenom fámy. Lidé z Washingtonu spolupracovali s Moskvou: takové tvrzení bylo samo o sobě dost šílené. Skrčený ve tmě za zdí se ovšem nic nedozví, musí jednat, zkoumat - a především se nenechat chytit. Připlížil se k okraji průčelí a vyhlédl na osvětlené ulice. Za stráží u brány se tři důstojníci procházeli parčíkem směrem k mrňavým památníkům v dálce a čtyři vojíni se hnali k jakési boudě, která stála na trávníku mezi dvěma neznámými cihlovými stavbami, které se tvářily jako přízemí nějakého luxusního činžáku. Pak se k Havelockovu překvapení - ze dveří cihlového stavení vynořil civilista v bílém laboratorním plášti, následován dalším. Oba muži spolu tiše, ale důrazně hovořili; Michael chvíli uvažoval, jestli rozmlouvají rusky. Oba muži sešli po pěšince a na „křižovatce“, na které kupodivu nefungoval semafor, zabočili doprava. Pokračovali v hovoru: jeden teď káral toho druhého, ale zřejmě nijak zvlášť přísně. Nemluvili hlasitě; jediným skutečně hlasitým zvukem bylu vrzání cvrčků. Ať skrýval Poolův ostrov jakékoli tajemství, bylo dobře skryto pod poklidnou fasádou - která byla sama o sobě podvodem.

Když mu civilisté zmizeli z dohledu, Haveloek si všiml kovové tabule připevněné ke sloupu na druhé straně ulice. Viděl ji snad už někdy? Samozřejmě! Pokaždé, když jel do Matthiasova domu v Georgetownu. BíIá šipka a vedle ní nápis: CHESAPEAKE A OHIJSKÝ KANÁL - pitoreskní vodní příkop, který odděloval ruch Washingtonu od poklidných obytných čtvrtí Georgetownu, v jehož tichých uličkách bydleli ti nejbohatší a nejvlivnější lidé této země.

Georgetown. Jsou uvnitř poplašná zařízení?

Jenom v Georgetownu.

Takže Matthias je někde tam, na konci té ulice, za mostem, pod kterým nejspíš ani žádná voda neteče, v domě jako z filmu. Panebože! Vystavěli si snad i přesnou kopii jeho domu, aby si mohli nazkoušet jeho únos? I to bylo možné. Antonínova rezidence byla v souladu s prezidentovým rozkazem dvacet čtyři hodiny denně pod dohledem. Nejenže to bylo možné, bylo to jediné možné řešeni: museli Matthiase unést z domova, poté, co obešli poplašná zařízení, odstranili stráže a nahradili je podle příkazu vlády - podle příkazu lhářů. Mnohokrát pečlivě nacvičená akce byla provedena.

Vyšel na ulici a nenápadně po ní vykročil, jako voják, který se jde nadechnout čerstvého vzduchu nebo se chce na chvíli vyhnout svým kolegům. Dorazil k cihlové budově vlevo a vstoupil na chodník; na ulici byla tma, neboť lampy svítily až nad vrcholky stromů. Přidal do kroku, neboť v přítmí se cítil volněji: všiml si přitom cestiček, které ubíhaly vpravo, směrem k řadě tři budek, jejichž okna svítila a leckde bylo vidět puštěné televize. Předpokládal, že tam bydlí vojenští důstojníci a jejich civilní protějšky. Absolventi Novgorodu a Uralu?

Náhle, bez předchozího upozornění, civilizace skončila. Ulice i chodník zmizely a nezbylo po nich nic než prašná cesta obklopená stromy a temnotou. Jenže, byla to cesta a tudíž musela někam vést. Havelock se dal do klusu: kdyby ho někdo zastavil, může se vymlouvat, že běhá pro zdraví - aspoň do chvíle, kdy dotěru zneškodní. Vzpomněl si na Janu, jak deset kilometrů odtud na pevnině obchází telefonní budky a opakuje vyjevenému operátorovi konzulárních operací nesmyslnou větu, na kterou nemůže nikdy dostat odpověď. Michael to věděl a kupodivu ho to jen víc rozehřívalo. Člověk dokáže přijímat rizika svého povolání a dívat se na ně s úctou, protože vyvolávají strach a opatrnost - cenné obranné mechanismy; ovšem zradu vlastních lidí jen tak spolknout neumí. Je to základ vší marnosti, důkaz nekonečného podvodu a promrhaného života.

Světlo. Vpředu vlevo. Rozběhl se a když se přiblížil, poznal, o co jde: byly to obrysy domu, část domu, dům, který končil v prvním patře hale i ten spodek byl naprosto nezaměnitelný. Byl to Matthiasův dům v Georgetownu včetně kusu ulice. Prašná cesta končila a přecházela v asfaltovou vozovku. Zíral na to v němém úžasu.

K bílým dveřím s lucerničkami a mosazným kováním vedly cihlové schody - všechno, naprosto všechno odpovídalo originálu, který stál stovky kilometrů odtud - dokonce i krajkové záclonky v oknech. Dokázal si představit místnosti uvnitř a bylo mu jasné, že i ty jsou věrné napodobeniny. V Novgorodu se učilo dobře a plody tohoto vzdělávání stačilo přenést na malý ostrůvek kousek od pobřeží Spojených států. Pane bože, co se to jen stalo?

„Stát!“ ozvalo se zezadu. „Co tu ksakru děláš?“

Havelock se obrátil a snažil se přitom co nejlépe zakrýt ukořistěnou pětačtyřicítku. Strážný v civilu vylezl z houští a v ruce třímal pistoli. Havelock se ho zeptal:

„Co je? Copak si jeden nemůže vyjít na procházku?“

„Ty ses neprocházel. Utíkal jsi.“

„Jogging, brácho. Tys o tom ještě neslyšel?“

„Běhám každý ráno, brácho, když zrovna nejsem po noční. Ale běhám s ostatníma po silnici a ne tady. Pravidla znáš - za sektor šest nikdo nesmí a zvlášť ne mimo cestu.“

„No tak, člověče,“ zaprosil Havelock. „Nedělej ze sebe tak důležitýho -“

Najednou se z domu ozvala hudba, která přehlušila vrzání cvrčků. Michael tu skladbu dobře znal: Handelova Vodní hudba, Matthiasova nejmilejší. Jeho přítel byl uvnitř!

„Tyhle koncerty tu máme každej večer,“ řekl civilista.

„Proč?“

„Jak to mám k čertu vědět? Chodí po zahradě a přehrává si tam tyhle pitominy.“

Hudba podporuje přemýšlení, Michale. A čím je hudba lepší, tím lepší jsou i tvoje myšlenky. Je mezi nimi příčinný vztah.

„To je od vás hezký, že mu to dovolíte.“

„Proč ne? Nic jinýho beztak nemá. A ty koukej vypadnout, než ti z tvý erární prdele nadělám sekanou.“ Strážný zasunul zbraň zpátky pod sako. „A můžeš mluvit o štěstí - hele, moment! Ty máš pistoli!“

Havelock se na něj vyhnul, chytil ho za krk a přehodil si ho přes nohu; muž se svalil na zem a Michael na něj. Zarazil mu koleno do prsou, roztrhl blůzu a vytáhl lovecký nůž.

„Ty teda o štěstí mluvit nemůžeš,“ zašeptal. „Kde ses tu vzal? Z Novgorodu? Z Uralu? Pamiňáčik?“ Michael přidržel ostří na hlídačově chřípí. „Jestli mi to nepovíš, tak ti uříznu půlku ksichtu. Především - kolik tu máte lidí? Klídek!“ Povolil sevření a strážný zakašlal.

„Nikdy se odtud nedostaneš,“ vydralo se z něj.

Havelock mu nařízl kůži a pramínek krve se přelil přes mužovy rty. „Neprovokuj. Hodně si pamatuju. Panimáju. Tak kolik vás tu je?“

„Jen jeden.“

„Lžeš!“

„Ne, vážně! Až do čtyř jsme tady jen my dva - jeden uvnitř, druhý venku.“

„Poplašná zařízení. Kde jsou a jaká?“

„Fotobuňky na dveřích.“

„Víc nic?“

„Ne. To stačí, aby neutekl.“

„Co zahrada?“

„Vysoká zeď. Proboha, kam by chodil? A co chcete dělat?“

„Uvidíme.“

Michael popadl strážného za vlasy, odhodil nůž a udeřil ho pěstí za pravé ucho; hlídač upadl do bezvědomí. Havelock vytáhl koženou tkaničku, přeřízl ji a svázal mu ruce i nohy; nakonec muži nacpal do úst jeho vlastní kapesník a upevnil ho jednou ze tří zbylých tkaniček. Poté odtáhl bezvládné tělo do houští a vydal se k „domu“.

Vodní hudba dosáhla vrcholu, dechové i strunné nástroje se spolu mísily a jejich zvuk se vznášel nad maketou domu. Havelock vystoupal po svahu podél cihlových schodů a stanul kousek od prvního okna; v podřepu se k němu připlížil a vstal. Podíval se dovnitř: pokoj vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval z jiného místa i času - ošoupané perské koberce, těžká a pohodlná křesla, mosazné lampy. Byl to Matthiasův obývák, místo; kde obvykle přijímal návštžvy. Michael v té místnosti strávil mnoho příjemných hodin.

Znovu se přikrčil a zamířil na roh podivné budovy, obešel jej a pustil se směrem dozadu, ke zdi, kterou si velmi dobře vybavoval a která ohraničovala pozemek několik set kilometrů odtud. Musel se podplížit pod třemi okny; u druhého zjistil to, co potřeboval vědět. Obtloustlý muž uvnitř se rozvaloval na gauči, pokuřoval a s nohama na konferenčním stolku sledoval televizi. Schválně zesílil zvuk, aby přehlušil stereofonní hudbu.

Havelock doběhl ke zdi a skočil; oběma rukama se zachytil za vrcholek hradby a přitáhl se. V prsou ho píchalo a jizva na rameni se jen jen roztrhnout; natáhl se, zalapal po dechu a počkal, až bolest přejde.

Ponuře osvětlená zahrada pod ním vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval. Z domu sem pronikalo slabé světlo podpořené lampičkou na nezbytném šachovém stolku obklopeném proutěnými křesílky; porůznu tu stál ještě další zahradní nábytek a kolem květinových záhonů se vinula dlážděná pěšinka.

Jeho přítel seděl v křésílku na konci zahrady, oči měl zavřené a soustředil se na hudbu; na nose měl jako obvykle brýle s kostěnými obroučkami a stříbrné vlasy mu splývaly po krku.

Havelock se tiše přehoupl přes zeď a seskočil na zem. Chvíli zůstal ve stínu; hudba se ztišila a zřetelně k němu doléhal zvuk televizoru. Strážný zůstane uvnitř - tedy, zůstane tam, dokud ho Michael nebude potřebovat. Až k tomu dojde, najatého pistolníka prostě zlikviduje nebo ho využije jinak - ještě se nerozhodl.

Pomalu se odlepil od hradby a vykročil po pěšince směrem k Matthiasovi.

Státník znenadání otevřel oči; Michael se k němu rozběhl s napřaženýma rukama - gesto, které mělo vyzvat k mlčení, jenže jako takové bylo ignorováno. Matthias promluvil a s tím, jak sílila hudba, zvyšoval hlas.

„To je dobré srovnání, Michale. Dobře že jsi přišel. Tuhle jsem o tobě zrovna přemýšlel, o té tvé práci, co jsi sepsal před pár týdny. O čem jen byla? Důsledky hegelovského revizionismu nebo tak nějak. Nevhodný název a mimochodem dost neskromný. Konečně, Hegel je sám svým nejlepším revizionistou, ne? Revizionista maximus! Co tomu říkáš?“

„Antoníne..?“

Matthias najednou vyskočil z křesla; oči měl vytřeštěné a tvář zrůzněnou děsem. Začal nejistě couvat s rukama napřaženýma v obranném gestu a přitom šeptal:

„Ne! Nemůžeš... nesmíš... se ke mně přibližovat! Nechápeš to, nikdy to nepochopíš! Jdi pryč!“

Havelock na něj němě zíral: šok z poznání pravdy byl stejně nesnesitelný jako pravda sama.

Anthony Matthias se zbláznil.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

<   25   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist