Robert Ludlum

MOZAIKA PARSIFAL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TŘETÍ KNIHA

26

„Ruce vzhůru! Ke zdi a roztáhnout nohy! Honem!... Opřít se o zeď, dlaně narovnat!“

Havelock poslechl, stále jakoby v transu a s očima upřenýma na Matthiase, který se krčil jako vyděšené dítě u růžového keře. Byl tak šokovaný, že ani nedokázal pořádně myslet. Jeho přítel, učitel, otec... se zbláznil. Muž, který oslnil celý svět svou genialitou a prozíravostí, se choulil ve stínu, hlava se mu třásla a oči za tlustými skly brýlí měl naplněné strachem, jehož důvod znal jen on sám.

Havelock zaslechl dunění hlídačových podrážek na dlaždicích a poznal, že přijde rána. Nějak na tom nezáleželo. Nezáleželo vůbec na ničem.

Hlavou mu prolétla bolest a nastala tma.

 

Ležel na koberci a před očima mu tančila bílá světélka; spánky mu zběsile pulsovaly a promočené kalhoty plné písku ho tlačily. Slyšel, jak na schodech venku pobíhají lidé a štěkají na sebe rozkazy; než vešli dovnitř, prohmatal si blůzu a opasek. Pistoli mu sice sebrali, ale jinak ho zatím neprohledali; zřejmě se to rozhodli - společně s výslechem - nechat na nadřízených.

Objevili se dva muži: jeden v uniformě majora a druhý v civilu. Toho druhého znal: byl to vládni zaměstnanec, agent konzulárních operací. Kdysi spolu pracovali - v Londýně, Bejrútu, nebo snad v Paříži? Nevzpomínal si.

„To je on,“ prohlásil civilista. „Bradford mi říkal, že by to mohl být on - nevěděl sice, jak by se mu to mohlo povést, ale je to on. Pověděl mi všechny podrobnosti. Naše věc to není.“

„Hlavně ho odvezte odtud,“ opáčil důstojník. „Co s ním uděláte, je vaše starost.“

„Nazdar, Havelocku.“ Vládní zaměstnanec pohlédl s pohrdáním na ležící postavu. „Dalo ti to práci, co? Musela to být sranda, zabít toho dědečka v New Yorku. Děláš si vlastní rezervní fond nebo co? Vstaň, hajzle!“

S třeštící hlavou a rozbolavělým tělem se Michael vydrápal na kolena a vstal.

„Co mu je?“

„Na otázky nebudu odpovídat.“

„Někdo musí odpovědět... panebože, někdo prostě musí!“

„Abys měl zase volnou ruku? Máš smůlu, ty svině prašivá.“ Civilista se obrátil k hlídači, který postával opodál. „Prohledali jste ho?“

„Ne, pane. Jenom jsem ho odzbrojil a spustil poplach. U pasu má baterku a nějaký pytlík.“

„Já ti pomůžu, Charley,“ nabídl se Havelock, rozhrnul si blůzu a sáhl po pytlíku. „Jmenuješ se Charley, nebo ne? Charley Loring... byli jsme spolu v Bejrútu.“

„Jo - a nech ty ruce na pokoji!“

„Tady je všechno, co potřebuješ. Tak si to vezmi! Já tě nekousnu.“

Vládní zaměstnanec kývl na majora, který postoupil vpřed a chytil Michaela za ruce, zatímco mu Charles Loring odtrhl od opasku sáček.

„Otevři ho,“ vybízel Havelock. „Malý dáreček. Pro vás pro všechny.“

Agent konzulárních operací rozevřel pytlík a vytáhl složené papíry; major povolil sevření, zatímco civilista zamířil ke stojací lampě a začal číst. Pak se zarazil, podíval se na Michaela a pak na důstojníka.

„Počkejte venku, majore. A vy,“ obrátil se ke strážnému, „vedle v pokoji.“

„Myslíte to vážně?“ ptal se důstojník.

„Naprosto,“ přisvědčil Charley. „Nikam neuteče a kdybych vás potřeboval, zařvu.“ Oba muži odešli - voják předním vchodem a strážný do vedlejší místnosti. „Jsi ten nejzkurvenější zmetek, jakého jsem kdy potkal,“ zavrčel státní zaměstnanec.

„Je to jen kopie, Charley.“

„To vidím.“

„Zavolej na nouzovou centrálu konzulárních operací. Od jedenácti hodin jim tam každou čtvrthodinu volají dotaz Kulečník nebo loterie? Odpověď zní Radši loterii. Řekni jim, ať tak odpoví!“

„A co pak?“

„Nech si další hovor přepojit k sobě, řekni to heslo a poslouchej.“

„Aby mi to nějaký další sajrajt přečetl?“

„Ne, bude číst jenom dvanáct vteřin. Abyste nemohli zjistit, odkud volá. A radši ani neuvažuj o tom, že byste mi něco píchli. Kliniku už mám za sebou, tak jsem se pojistil. Nemám ani ponětí, odkud ten člověk volá - můžeš mi věřit.“

„Tobě bych nevěřil ani dobrej den, ty parchante!“

„Teď bys skoro měl, protože když mi neuvěříš, dostanou originál tohohle na správných místech po celé Evropě - od Moskvy po Atény, od Londýna po Prahu. Běž zavolat.“

O jedenadvacet minut později už vládní agent civěl do zdi a opakoval do telefonu heslo. Za jedenáct vteřin zavěsil a pohlédl na Havelocka. „Mají pravdu. 'Seš póvl.“

„A ,beznadějný případ`?“

„Přesně tak.“

„Ty jsi taky beznadějný případ. Jsi robot, Charley, a jako takový nejsi k ničemu. Zapomněl ses ptát.“

„Cože?“

„Prostě jsi to moje odsouzení přijal. Znal jsi mě - všechno, co jsem udělal - ale to ti nijak nevadilo. Prostě si nahoře dupli a roztomilá ovečka si řekla - proč ne?“

„Mohl bych tě zabít.“

„Aby sis to pak odnesl? Nedělej to. Zavolej radši do Bílého domu.“

 

Podle ohlušujícího rachotu helikoptéry usoudil, že prezident Spojených států dorazil na Poolův ostrov. Už se rozednilo a slunce rozpalovalo chodníky za otevřeným oknem; nacházel se v místnosti, které se nedalo říkat jinak než cela, ačkoli v okně nebyly žádné mříže. Byl ve druhém patře, pod ním hlídkovali čtyři vojáci a kam oko dohlédlo, všude se rozprostírala falešná průčelí a fotografie známých budov. Svět lží, uměle vytvořené a pokřivené skutečnosti.

Havelock se vrátil k lůžku - lépe řečeno kavalci - a posadil se. Myslel na Janu a na to, co teď prožívá, jaké netušené rezervy sí]y v sobě musela najít, aby přežila to nesnesitelné napětí. A Matthias - proboha, co se to jen stalo? Michael si v duchu promítal příšernou scénku v zahradě a pokoušel se v ní najít nějaký smysl.

Nesmíš se ke mně přibližovat. Nechápeš to a nikdy to nepochopíš!

Co nepochopím?

Ani nevěděl, jak dlouho tam tak zamyšleně seděl; z úvah ho vyrušilo zavrzání skleněné desky ve dveřích. V otvoru se objevil obličej korunovaný z]atě lemovanou brigadýrkou; dveře se otevřely a vstoupil ramenatý plukovník ve středních letech, který v ruce svíral pouta.

„Otoč se,“ nařídil mu. „Napřáhni ruce.“

Havelock poslechl a na zápěstích mu zaklaply náramky.

„A co nohy?“ zeptal se úsečně. „Ty podle vás nejsou nebezpečné?“

„Mám v ruce něco, co je mnohem nebezpečnější,“ prohlásil důstojník. „A nespustím tě z očí ani na chvíli. Jakmile uděláš něco, co by se mi nemuselo líbit, vlítnu dovnitř a je po tobě.“

„Á, rozhovor mezi čtyřma očima. Jaká čest.“

Plukovník chytil Have]ocka za ramena a otočil ho.

„Nevím sice, kdo 'seš, ani co děláš nebo co's provedl, ale něco ti povím, kovboji. Za toho člověka jsem odpovědný a klidně tě rozstřílím na cucky a ptát se budu až potom.“

„Kdo je teda kovboj?“

Aby své výhrůžce dodal na přesvědčivosti, důstojník připlácl Michaela ke zdi. „Zůstaň tady,“ poručil a odešel.

Za půl minuty se dveře znovu otevřely a dovnitř vstoupil prezident Charles Berquist. V ruce držel stránky Havelockovy zprávy; zastavil se, pohlédl na Michaela a zvedl papíry.

„To je velice zajímavý dokument, pane Havelocku.“

„Pravdivý.“

„Věřím. Z větší části mi to připadá hnusné a nízké, ovšem na druhé straně si říkám, že muž, který toho tolik dokázal, by jen tak neriskoval životy tolika lidí. Takže se podle mě jedná o pohrůžku - dost silnou pohrůžku - která vám má zajistit, abychom vás vyslechli.“

„Abyste se nepletl,“ připomněl Michael. „Jsem ,beznadějný případ`. Proč bych měl na někoho brát ohledy?“

„Protože jste inteligentní a víte, že nějaké vysvětlení musí existovat.“

„Máte na mysli další lži?“

„Něco z toho jsou pochopitelně lži - a zůstanou jimi, pro dobro tohoto národa.“

Havelock chvíli tiše zkoumal prezidentovy skandinávské rysy; jeho pevný pohled mu nějak připomínal lovce na stopě.

„Myslíte Matthiase?“

„Ano.“

„Jak dlouho myslíte, že ho tu můžete držet?“

„Jak nejdéle to půjde.“

„Potřebuje pomoc.“

„Tu potřebujeme všichni. Museli jsme ho nějak zastavit.“

„Co jste s ním provedli?“

„Částečně za to můžu já, pane Havelocku. Vy také. My všichni za to můžeme. Udělali jsme z něj absolutistického monarchu v době, kdy už nikdo - ani my - nemá právo budovat monarchie. Udělali jsme z něho Boha, i když nám nebe nepatří. Když se v těchhle složitých dobách člověk dostane nahoru, nesnese jeho mozek všechno. My jsme ho donutili žít v neustálé iluzi, že je jedinečný, nadřazený všem ostatním. Přehnali jsme to. Zbláznil se. Jeho mozek, ten obdivuhodný nástroj, prostě jednoho dne vypověděl poslušnost a když už nedokázal ovládat sám sebe, snažil se ovládat jiné. Snad se tím chtěl přesvědčit o tom, že je skutečně tím, za koho se vydává, i když v hloubi duše musel vědět, že to není pravda - už ne.“

„Co tím chcete říct - ,snažil se ovládat jiné`? Jak se mu to mohlo povést?“

„Tím, že hodil této na zemi na krk pěknou řádku závazků, které jsou - přinejmenším - nepřijatelné. To víte, on nestál na hliněných nohou jako vy nebo já - ano, dokonce i já, prezident Spojených států amerických, podle některých nejmocnější č]ověk na světě. To není pravda - mám ruce svázané politickými programem, musím brát ohled na průzkumy veřejného mínění, řídit se takzvanými principy politické ideologie a kongres mi může kdykoliv useknout hlavu. To je to zajišťování rovnováhy, pane Havelocku. Jeho se to netýkalo. Udělali jsme z něj hvězdu první velikosti, kterou nikdo neřídil a která se nemusela nikomu zodpovídat. Jeho slovo platilo jako zákon a všechny ostatní názory musely zapadnout tváři v tvář jeho genialitě. Navíc mu nemůžu upřít jisté kouzlo osobnosti.“

„Obecnosti,“ zabručel Michael. „Abstrakce.“

„Lži?“ zeptal se Berquist.

„Nevím. O co šlo konkrétně?“

„Ukážu vám. Jestli i po tom, co uvidíte, budete mít ještě chuť uskutečnit svou výhrůžku, padne všechna ta krev na vaši hlavu a ne na mou.“

„Žádnou hlavu nemám. Jsem ,beznadějný přípaď.“

„Říkám vám, přečetl jsem si to. Celou vaši zprávu. Ten rozkaz jsem zrušil. Čestné slovo prezidenta Spojených států.“

„Proč bych mu měl věřit?“

„Být na vašem místě, asi bych taky nevěřil. Jenom vám to povídám, nic víc. Máme už teď kolem sebe spoustu lží a budou ještě další, ovšem tohle mezi ně nepatří... Nechám vám sundat pouta.“

Velká a tmavá místnost bez oken připomínala spíše scénu z vědeckofantastického hororu. Podél zdi stálo dvanáct televizních obrazovek, na nichž se promítaly záznamy různých kamer; u ovládacího pultu pod nimi seděli čtyři operátoři v bílých pláštích a kolem pobíhalo několik lékařů, kteří sledovali dění na monitorech, psali si poznámky nebo hovořili se svými kolegy. Účelem celého složitého zařízení bylo zaznamenat a analyzovat každý pohyb a každé slovo Anthonyho Matthiase.

Jeho tvář se objevovala rovnou na několika obrazovkách společně s časovým údajem nahrávání; na prvním monitoru zleva stálo Současný stav. Matthiasův pracovní den byl pouhou iluzí, která začínala ranní kávou ve stejné zahradě, jakou měl doma v Georgetownu.

„Ještě než se probudí, dostane dvě injekce,“ pravil prezident, když se s Havelockem posadili k menšímu pultíku u zadní stěny. „Jednu na uvolnění svalstva - pomáhá to i proti duševnímu stresu - a druhá zrychluje tep a rozproudí krev, aniž by přitom byla v rozporu s uklidňujícím prostředkem. Nevím, jak tomu říkají doktoři - vím jenom, že to funguje. Může tedy vystupovat s jistou dávkou umělé sebedůvěry - ve skutečnosti je kopií sama sebe.“

„A pak jde do práce... simulované práce:“

„Přesně tak. Podívejte se na monitory zprava doleva. Nejdřív se nasnídá v zahradě a přinesou mu agenturní zprávy a noviny s datem odpovídajícím tomu, kterou záležitost chceme prozkoumat. Na další obrazovce ho vidíte, jak odchází ze svého ,domu` a hovoří přitom se svým tajemníkem, probírá problém a ujasňuje si fakta - ať jde o co chce. Mimochodem, všechno vybíráme podle jeho vlastních záznamů - přesně pro ten který den.“ Berquist se odmlčel a ukázal na třetí obrazovku zprava. „Tady jede autem, tajemník mu něco vysvětluje a snaží se převést jeho myšlenky do minulosti. Chvíli ho tu takhle povozí, kolem známých míst - Jeffersonův památník, pomníky, určité ulice, Jižní portik - na pořadí nezáleží.“

„Vždyť to jsou jenom makety,“ namítl Michael. „A ještě ne celé!“

„To on si neuvědomuje - pro něj je důležitý jenom vnější dojem. I kdyby pochopil, že to jsou jenom části nebo miniatury skutečných míst, podle doktorů by to jeho podvědomí odmítlo a stejně by je považovalo za reálné. Tak, jako když odmítl přijmout fakt, že mu docházejí duševní síly, a místo toho se hnal za stále většími a většími pravomocemi, až si je nakonec prostě přivlastnil... Koukněte se na čtvrtý monitor. Vystupuje u federální vlády, jde dovnitř a něco povídá svému tajemníkovi; každé slovo z toho prozkoumáme. Na páté obrazovce vstupuje do své kanceláře - naprosto stejné, jakou má v osmém patře - a prohlíží si zprávy a seznam schůzek, které také odpovídají danému dni jeho života. Na šesté obrazovce vidíte, jak telefonuje - tak, jak tomu bylo kdysi. Občas přitom plácá nesmysly, částečně odmítá ten hlas, který slyší, nebo se mu nelíbí, že odpovědi nejsou dost pohotové... jenže jindy se takhle dovídáme strašlivé věci. Už je tu skoro šest týdnů a někdy máme pocit, že jsme sotva na povrchu... teprve začínáme zkoumat jeho excesy.“

„Myslíte ty věci, co udělal?“ zeptal se Havelock.

Berquist si Michaela prohlédl v záři světýlek na ovládacím panelu a v modravém světle televizních obrazovek.

„Ano, pane Havelocku, ty ,věci`, které udělal. Jestli někdy někdo v dějinách demokracie zneužil svoji pravomoc, tak je to Anthony Matthias. Ve jménu vlády Spojených států nasliboval - a zaručil - hory doly. Třeba zrovna dneska. Stanovili jsme strategii a začali ji provádět, jenže milému ministerskému předsedovi se nějak nezamlouvala, a tak ji prostě změnil... Podívejte se na tu obrazovku Současný stav a poslechněte si ho! Sedí za svým stolem, v myšlenkách se vrátil zpátky o pět měsíců, kdy jsme se za všeobecné podpory rozhodli přerušit diplomatické styky s jednou africkou zemí, kde vláda podnikala masové popravy a vyhlazovací akce, které pobouřily celý svět. Tajemník mu to zrovna vysvětluje.“

Pane premiére, prezident a generální štáb společně se senátem prozatím jakýkoli styk zakázali...

Tak jim o tom nebudeme říkat, ne? Pořádná zahraniční politika se nemůže zakládat na předpotopních reakcích. Sám se s nimi spojím a navrhnu nějaký rozumný plán. Čím se nejlíp promažou mezinárodní vztahy? Zbraněmi - a my jim je poskytneme!

Michael byl z toho úplně vedle. „To že řekl? To že udělal?“

„Teď to prožívá znovu,“ objasňoval Berquist. „Za pár minut zavolá misi do Ženevy a zaváže se k další nepředstavitelné věci... Ovšem, tohle je jen kapka v moři, která se náhodou rozebírá právě dneska. I když je to věc děsná, ve srovnáni s jinými se nad tím dá mávnout rukou. Natropil toho tolik a všechno je neuvěřitelné - a nebezpečné.“

„Nebezpečné?“

„Mohl vetovat rozhodnutí druhých, zahajovat pochybná jednání, vypracovávat dohody, které odporují všemu, za čím má tenhle národ stát - dohody, za které by mě Kongres roztrhal na kusy, kdybych o nich jen začal uvažovat. Ale ani na tom už nesejde. Nemůžeme světu říct, co provedl - dokážete si představit to strašné ponížení, obr klečící na kolenou a žadonící o milost - a když ji nedostane, přijdou ke slovu děla a bomby. Víte, on jim to dal všechno písemně.“

„Jak to mohl udělat?“

„Ústava mu to pochopitelně nedovoluje, jenže, to víte - hvězda první velikosti. Nekorunovaný král republiky promluvil, Bůh přikázal - kdo se takových lidí na něco ptá? Už pouhá existence takových dokumentů je ideální živná půda pro mezinárodní vydírání. Jestliže ta jeho jednání a smlouvy nemůžeme odvolat diplomatickou cestou, třeba zamítnutím kongresu nebo tak, ty spisy vyplavou na povrch. A pak budou zpochybněny všechny naše dohody a spojenecké smlouvy za posledních deset let, naše zahraniční politika se zhroutí a nikdo nám už nikdy neuvěří. A když národ jako my nemá zahraniční politiku, má válku.“

Michael se naklonil nad pultík a zahleděl se na obrazovku Současný stav; utřel si rukou čelo. „Vážně zašel tak daleko?“

„Ještě dál. Nezapomínejte, že byl ministerský předseda skoro šest let a i předtím měl silný vliv - snad až příliš silný na předchozí dvě vlády. Oběma sloužil jako zplnomocněný zástupce, toulal se po světě a upevňoval si pozice.“

„Jenže tenkrát to bylo pro dobro všech, ne jako tohle!“

„Jistě - a nikdo jiný to nevěděl lépe než já. To já jsem ho přesvědčil, aby přestal dělat pouhého poradce a zapojil se osobně. Tvrdil jsem mu, že svět potřebuje jeho pečeť, že je teď ten pravý čas. Víte, lichotil jsem jeho ješitnosti - všichni velikáni mají nafouklé ego. De Gaulle měl pravdu: člověk, který má před sebou velkou budoucnost, to na sobě pozná dřív než ostatní. Bohužel, nepozná přitom hranice svých možnosti - stejně jako Matthias.“

„Před chvílí jste to sám říkal, pane prezidente: udělali jsme z něj Boha. Chtěli jsme po něm příliš.“ Havelock pomalu potřásl hlavou.

„Ne tak docela,“ pravil Berquist chladně. „To jsem jen zjednodušoval. Z nikoho nemůžete udělat Boha, pokud on sám nechce. A Matthias nejspíš po takové moci toužil celý život! Celá léta pil svěcenou vodu, koupal se v ní... Víte, jak mu tu kdysi říkali? Pokerový Sokrates - a měli pravdu. Byl to falešný hráč, pane Havelocku, prvotřídní a geniální oportunista. Člověk, který dokázal obdivuhodně přesvědčovat druhé, vést skvělou diplomacii - nejlepší, jakou jsme kdy měli - ovšem jen potud, pokud se všechno točilo jenom kolem něho. Uměl být skutečně vynikající a opakuji, nikdo to nevěděl líp než já - a tak jsem ho využil. Jenže i přesto to byl falešný hráč, profesionální karbaník, který pořád vynáší stejný trumf - vševědoucího Anthonyho Matthiase.“

„Když jste to všechno věděl,“ namítl Michael, který se nenechal zastrašit prezidentovým pronikavým pohledem, „proč jste ho využíval dál? Vynášel jste ten jeho trumf stejně často jako on. Byl to pro vás ,člověk s velkou budoucností`, nemám pravdu?“

Berquist sklopil oči. „Ano,“ připustil tiše. „Aspoň dokud se nezhroutil. Viděl jsem jenom představení, ne herce, ne jeho. Byl jsem zaslepený, nechápal jsem, co se ve skutečnosti děje.“

„Bože, bože,“ zašeptal Havelock a jeho šepot zněl v temné místnosti jako výkřik. „Dá se tomu tak těžko věřit!“

„To jsem čekal,“ přerušil ho Berquist, který se mezitím ovládl. „A proto jsem pro vás připravil pár nahrávek. Jsou odtud - znovu v nich prožívá to, k čemu došlo během posledních měsíců. Psychiatři tvrdí, že je to spolehlivý pramen, který jsme koneckonců mohli potvrdit i pomocí písemných materiálů... Nasaďte si sluchátka, pustím vám to. Sledujte monitor vpravo.“

V následujících dvanácti minutách měl Havelock možnost pozorovat jednání muže, kterého neznal: nahrávky ukazovaly Matthiase ve stavu citového vzrušení podporovaném drogami, různými psychiatrickými triky a především jeho tajemníky, kteří používali jeho vlastní slova. V jednom okamžiku křičel, ve druhém plakal, po telefonu mazal nějakému diplomatovi med kolem úst a vychvaloval ho do nebes, aby ho okamžitě po zavěšení nazval debilním kašparem. A tam, kde dříve byla jen neotřesitelná pravda, prosakovaly lži - jeho nástrojem byl telefon společně s jeho zvučným hlasem s evropským přízvukem.

„První ukázka,“ upozornil prezident a zuřivě stiskl knoflík. „Jeho reakce na to, když jsem mu řekl, že chci přehodnotit zahraniční pomoc pro San Miguel.“

Vaše politika je správná, pane prezidente, založená jasně na zásadách slušnosti a lidských práv. Blahopřeji vám, pane. Nashledanou... Ten idiot! Kretén! Tady nejde o to podporovat kamarády, ale o geopolitickou realitu! Sežeňte mi k telefonu generála Sandozu. Zařiďte mi soukromou schůzku s jeho velvyslancem. Ti vojáci musí pochopit, že stojíme při nich!

„Tahle scénka následovala poté, co ve Sněmovně i Senátu přijali návrh - který jsem plně podporoval - na přerušení diplomatických styků...“

Pochopte, pane premiére, že naše existující závazky ve vaší části světa nám zabraňují, abychom vyhověli vašemu návrhu. Přesto bych rád zdůraznil, že já osobně s vámi souhlasím. Sejdu se s prezidentem - ne, ne, zaručuji vám, že mne vyslechne – a už teď se mi podařilo přesvědčit předsedu Výboru Senátu pro zahraniční styky. Dohoda mezi našimi zeměmi je pochopitélně žádoucí a kdyby snad měla odporovat nějakým dřívějším závazkům - víte, základem Bismarckovy vlády byl přece také osvícený pragmatismus, ne?

„Nemůžu tomu uvěřit,“ blábolil Havelock, dokonale zmaten.

„Já jsem taky nemohl, jenomže je to tak.“ Prezident stiskl třetí tlačítko. „Teď zase Perský záliv...“

Teď zajisté mluvíte neoficiálně, ne jako ministr financí, ale jako můj přítel, a jde vám o záruku dalších osmi set padesáti miliónů dolarů pro tento rok a jedné miliardy dvou set miliónů pro rok následující... Třeba jste čekal něco jiného, milý příteli, ale podle mne jsou to naprosto přijatelné sumy. Říkám vám to důvěrně, ovšem naše teritoriální strategie nejsou zase tak tvrdé, jak vypadají. Připravím vám - samozřejmě také ve vší tichostí - potvrzení o našem záměru.

„A jsme na Balkáně, v jednom ze sovětských satelitů, který nám vždycky šel po krku... Šílenství!“

Pane předsedo, i když nemůžeme okamžitě zrušit omezení na prodej zbraní do vaší země, můžeme je alespoň ignorovat. Spolupráce s vámi se mi jeví jako značně výhodná. To „vybavení“ vám můžeme zaslat přes jisté severoafrické státy, které zdánlivě stojí v táboře našich protivníků, ale s jejichž představiteli jsem se setkal - řekněme ex et non officio - dokonce několikrát v poslední době. Mohu vám důvěrně sdělit, že se formuje nová geopolitická osa...

„Formuje se osa!“ vybuchl Berquist. „Naprostá sebevražda! A teď ten převrat v Jemenu. Samá nestabilita, krveprolití, jaké svět neviděl!“

I když váš nový nezávislý národ získává jen pomalu uznání, které si zasluhuje, tato vláda ho bude tajně podporovat. Chápeme plně potřebu se realisticky a razantně vypořádat s vnitřními škůdci. Můžete se spolehnout, že peníze, o které žádáte, vám budou poskytnuty. Těch tři sta miliónů aspoň způsobí, že naše legislativní složky konečně pochopí, jakou důvěru ve vás klademe.

„A nakonec,“ stiskl prezident poslední tlačítko, „ten nový africký šílenec.“

Po pravdě - a mezi námi - řečeno, generálmajore Halafí, s vašimi výboji na sever k průlivu naprosto souhlasíme. Naši tamní takzvaní spojenci byli příliš slabí a nevýkonní, i když ovšem rozchod s nimi musí být vzhledem ke stávajícím smlouvám postupný. Učení je vždycky těžké a zvlášť, máme-li něco naučit tak zaryté fanatiky - naštěstí to máme v rukou my, kteří tomu rozumíme. Dostanete své zbraně. Salaam, drahý příteli.

To, co Michael viděl a slyšel, mu vyrazilo dech. Ustavovala se spojenectví pro Spojené státy naprosto nepřijatelná, jednalo se o smlouvách, které bezostyšně porušovaly jiné. Nabízela se finanční pomoc jdoucí do miliard dolarů, kterou by Kongres nikdy neschválil a americký daňový poplatník by odmítl hradit; přijímaly se vojenské závazky, které byly jasně nemorální, ne-li dokonce provokativní. Michael viděl před sebou obraz geniálního ducha, který se roztříštil na stovky smrtících střepin.

Pomalu se vzpamatovával ze šoku a náhle mu na mysl přišlo jedno bílé místo, které bylo třeba zaplnit a vysvětlit. Havelock si strhl sluchátka a obrátil se k prezidentovi.

„Costa Brava,“ zachraptěl. “Proč? Proč ,beznadějný případ`?“

„S tím prvním mám něco společného, ale to druhé jsem přímo nevyhlásil. Podle našich zpráv ten rozkaz nebyl oficiálně potvrzen.“

„Nejasnost?“

„Ano. Nevíme, kdo to je. Přesto bych se snad měl přiznat, že jsem ten příkaz později potvrdil.“

„Proč?“

„Protože jsem vzal doslova jednu část přísahy, kterou jste skládal při vstupu do vládních služeb.“

„A to?“

„Že za tuto zemi v případě potřeby položíte i život. To by udělal každý z nás, víte přece. Taky vám nemusím připomínat, že to udělaly tisíce lidi, i když není jasné, jestli to bylo vážně zapotřebí...“

„Tím chcete říct, že moje smrt byla zapotřebí?“

„Ve chvíli, kdy jsem ten rozkaz vydával, ano.“

Michael zadržel dech. „A co ta Češka? Jana Karasová?“

„O její smrt nám nikdy nešlo.“

„Šlo!“

„Nám ne.“

„Tak Nejasnosti?“

„Patrně.“

„A vy ani nevíte... Panebože. Mou popravu jste ovšem achválil vy sám.“

Prezident přikývl; v očích už neměl výraz lovce na stopě a jeho tvrdé nordické rysy trochu změkly.

„Může se odsouzený zeptat proč?“

„Pojďte se mnou,“ vyzval ho Berquist a vstal. „Je čas, abyste se dověděl to nejhorší. Doufám, že jste na to připraven.“

Odešli z místnosti s obrazovkami á vstoupili do krátké bílé chodby hlídané obrovitým vojákem, jehož tvář a prsa pokrytá barevnými stužkami svědčila o mnoha prožitých manévrech a bitvách. Sotva uviděl prezidenta, srazil paty, zatímco jeho velitel přikývl a vykročil směrem k širokým černým dveřím na konci chodby. Když se přiblížili, Michaelovi došlo, že to nejsou jen tak obyčejné dveře, ale vrata trezoru opatřená zařízením na rozpoznávání otisků prstů. Prezident položil ruku na citlivou desku, nahoře zablikaly kontrolky a ustálily se na zelené a bílé; poté otočil kolem uprostřed dveří a žárovky se znovu rozzářily.

„O těchhle zařízeních jistě víte víc než já,“ nadhodil Berquist, „takže mohu snad jen dodat, že tyhle dveře smím otevřít jedině já... a ještě jeden člověk v případě, že bych umřel.“

Význam jeho slov byl jasný a nebylo třeba je nijak komentovat; prezident otevřel dveře, sáhl dovnitř a stiskl neviditelné tlačítko, čímž vypojil fotobuňky. Ještě jednou kývl na vojáka a pokynul Havelockovi, aby vešel. Voják za nimi zaklapl dveře a uzamkl je.

Ocitli se v holé místnosti bez oken a skoro bez nábytku, zaplněné jen tichým šuměním ventilace. Uprostřed stál oválný konferenční stůl s pěti židlemi - u každého místa ležel poznámkový blok, tužky a popelník - a v rohu byl schovaný drtič papíru. V této místnosti se zřejmě konaly tajné porady, při nichž veškeré materiály a zápisy musely být okamžitě po skončení zničeny. Na rozdíl od sálu s obrazovkami zde viselo pouze velké plátno a podivně tvarovaný projektor zasazený do zdi poblíž ovládacího pultu.

Charles Berquist beze slova zamířil k panelu, ztlumil světla a spustil projektor. Na plátně se objevily dvě fotografie: obě představovaly první stranu jakýchsi dokumentů, které spolu měly zřejmě něco společného - rozložení odstavců bylo takřka identické. Havelock na ně hleděl a jeho hrůza se stupňovala.

„Tohle je základ toho, čemu tady říkáme Parsifal,“ vysvětloval prezident. „Znáte tu Wagnerovu operu?“

„Moc ne,“ přiznal se Havelock.

„Nevadí. Hlavní je, že kdykoli Parsifal uchopil kopí, které zabodli do Ježíše během ukřižování, měl schopnost léčit rány. Naopak ten, kdo má u sebe tyhle listiny, má schopnost staré rány otvírat: Po celém světě.“

„Já... tomu prostě nemůžu věřit,“ šeptal Havelock.

„Byl bych rád, kdybych tomu věřit nemusel,“ opáčil Berquist, zvedl ruku a ukázal na dokument vlevo. „Tohle je smlouva o provedení jaderného útoku proti Čínské lidové republice, uskutečněného za spolupráce Spojených států a Sovětského svazu. Cílem je zničení všech vojenských základen, vládních budov, vodních elektráren, spojovacího systému a sedmi velkoměst od hranic Mandžuska až po Čínské moře.“ Prezident se nadechl a ukázal na dokument vpravo. „Tato druhá smlouva hovoří o téměř stejném útoku proti Svazu sovětských socialistických republik provedeném spojenými silami Spojených států a Čínské lidové republiky. Rozdíly jsou jen v detailech a ty se týkají jenom pár miliónů lidí, které to usmaží zaživa. Má se zničit o pět měst víc - včetně Moskvy, Leningradu a Kyjeva. Celkem dvanáct velkoměst má zmizet ze zemského povrchu... Takže, náš národ uzavřel dvě zvláštní dohody, jednu se Sovětským svazem a druhou s Čínou. V obou jsme se zavázali spojit svou jadernou výzbroj s výzbrojí smluvního partnera za účelem likvidace společného nepřítele. Dva dokonale protichůdné záměry. Spojené státy jsou jako šílená děvka, která obsluhuje dva zákazníky najednou. Masové vraždění. Tady má svět svou jadernou válku, pane Havelocku, a nepřipravil ji nikdo jiný než geniální státník Anthony Matthias.“