Robert Ludlum
překlad: Dalibor Míček

PANDOŘINA SKŘÍŇKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

25

Polední provoz ve Washingtonu ještě zpomalila červnová bouřka spojená s průtrží mračen. Lilo bez ustání. Chodci mohli jen přebíhat od vchodových výklenků k markýzám nad výkladními skříněmi, stěrače vozidel bez šancí bojovaly s přívaly vody a nezajišťovaly řidičům žádný výhled.

Adrian seděl na zadním sedadle taxíku a dělil své úvahy rovným dílem mezi tři osoby. Jeho myšlenky se točily kolem Barbary, Dakakose a bratra.

Barbara se vrátila do Bostonu a teď pravděpodobně pátrá v archivech a knihovnách po informacích, které se týkají zničení všech záznamů o sporech kolem dodatku filioque, tak zvaných Odmítnutí. Jestli se tyto dokumenty nacházely v trezoru z Konstantínopole a současně existuje důkaz, který nade vší pochybnost potvrdí jejich zničení, znamená to, že trezor byl objeven? A se rovná B, B se rovná C. Z toho plyne, že A se rovná C. Opravdu?

Theodore Dakakos, nezdolný Annaxas, v těchto chvílích nejspíš prohledává chicagské hotely a advokátní kanceláře a hledá ho. Řek nemá žádný důvod o jeho služební cestě do Chicaga pochybovat. Pátrání ho zdrží a víc Adrian nepotřebuje. Zajde do svého pokoje, vezme si cestovní pas a zavolá Andrewovi. Musí předpokládat, že se je Dakakos snaží zastavit. To ovšem znamená, že Dakakos-Annaxas ví o otcových plánech. Koneckonců, domyslet si je bylo snadné. Starý pán se vrátil z Itálie na pokraji smrti a povolal k sobě své syny.

Jeden z těchto synů představoval třetí zdroj Adrianových starostí. Kde bratr vůbec je? V noci opakovaně volal do jeho apartmánu ve Virginii, ale nesehnal ho. Adriana znepokojovalo - a přiznat si to nebylo snadné -, že Andrew je pro střetnutí s člověkem jako Dakakos mnohem lépe vybaven než on sám. Celý život se pohybuje ve světě tahů a protitahů, ne tezí a antitezí.

„Vjezd do garáží,“ ohlásil řidič. „Jsme na místě.“

Adrian vyskočil z auta a proběhl prudkým lijákem do hotelové garáže. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, a pak zamířil k výtahům. Cestou vylovil z kapsy klíč od pokoje s velkým plastovým přívěskem; byl zvyklý nenechávat klíče v recepci.

„Zdravíčko, pane Fontine. Daří se?“ pozdravil ho hlídač z garáže.

Adrian si matně pamatoval jeho tvář. Dvacetiletý mladík s nažloutlým obličejem kriminálníka a slídilskýma očima fretky.

„Nazdar,“ odpověděl Adrian a stiskl tlačítko výtahu.

„Hele, ještě jednou dík. Fakt si toho vážím. Dyť víte. Bylo to vod vás vopravdu hezký.“

„Jistě,“ opáčil Adrian lhostejně. Kde k čertu ten výtah vězí?

„Musím uznat, že vypadáte vo moc líp jak včera.“ Mladík významně zamrkal. „Dal jste si do nosu, že jo?“

„Cože?“

Mladík se usmál, ale bez humoru, spíše se mu očka zaleskla chtivostí. „Ani se vám nedivím. To víte, nalil jsem si a bylo to fakt dobrý pitivo. Přesně jak jste říkal.“

„Co to povídáte? My jsme spolu včera večer mluvili?“

„To není možný! Vy si to fakt nepamatujete? Teda, musím uznat, že jste měl pořádnou vopici, člověče.“

Andrew! Kdyby Andrew chtěl, jistě by to dokázal. Nasadí si klobouk, přihrbí se, protahuje slova. Kolikrát mu tu karikaturu předváděl!

„Pořád mám v hlavě trochu mlhu. Řekněte mi, v kolik jsem přišel?“

„Boha jeho, vy jste musel fakt bejt na šrot! Kolem vosmý. Pamatujete? Dal jste mi...“ Mladík se zarazil, podloudnická nátura mu zabránila prozradit konkrétní částku.

Dveře výtahu se konečně otevřely a Adrian vstoupil. Takže Andrew ho přišel navštívit, zatímco on ho marně sháněl ve Virginii. Dozvěděl se Andy o Dakakosovi? Odjel už z města, nebo čeká nahoře? Bratrova nečekaná návštěva mu sice na klidu nepřidala, ale současně pocítil jistou úlevu. Andrew bude vědět, jak vzniklou situaci řešit.

Adrian prošel dlouhou halou ke svému pokoji, odemkl, vešel do chodbičky a zavřel dveře. Vtom za sebou zaslechl kroky a prudce se otočil. Na prahu ložnice stál voják v uniformě, ale ne Andrew. Jakýsi plukovník.

„Kdo sakra jste?“

Důstojník hned neodpověděl. Nehybně stál a pozorně si Adriana prohlížel se zlostným pohledem v očích. Když promluvil, ledový hlas zněl trochu ospale.

„Jo, opravdu vypadáte jako on. Kdybyste si oblékl uniformu a narovnal záda, člověk by vás od sebe nerozeznal. Dobře, takže stačí, když mi řeknete, kde je, a já vypadnu.“

„Jak jste se sem dostal? A kdo k čertu jste?“

„Neodpovídejte na otázku otázkou! Moje přijde na řadu jako první.“

„Jako první přijde na řadu to, že jste neoprávněně vnikl do mého pokoje.“ Adrian obešel plukovníka a zamířil k telefonu na stolku. „Jestli u sebe nemáte povolení k prohlídce vydané civilním soudem, odvedou vás odsud rovnou na policejní stanici.“

Plukovník rozepnul blůzu, sáhl do pouzdra, vytáhl pistoli, uvolnil pojistku a namířil zbraň.

Adrian ztuhl zděšením se sluchátkem v levé ruce a s pravou nad číselníkem.

Výraz důstojníkovy tváře se vůbec nezměnil. „Poslyšte,“ začal naléhavě, „mohl bych vám prostřelit obě kolena jenom za to, že vypadáte jako on. Dokážete to pochopit? Jsem civilizovaný člověk, právník jako vy, ale pokud se týká majora Fontinea z Božího oka, jdou všechna pravidla stranou. Udělám všechno na světě, abych toho hajzla dostal. Je vám to jasné?“

Adrian pomalu odložil sluchátko. „Jste šílenec.“

„Ve srovnání s ním jsem anděl. A teď mi řekněte, kde je!“

„To nevím.“

„Nevěřím vám.“

„Moment!“ V prvotním zděšení si Adrian neuvědomil plný dosah plukovníkových slov. Teď už ano. „Co víte o Božím oku?“

„Mnohem víc, než by se vám, vy paranoidní bastardi, líbilo. To jste si vy dva opravdu mysleli, že vám to projde?“

„Hluboce se mýlíte! Kdybyste mě jen trochu znal, nemohl byste takhle mluvit! V případě Božího oka stojíme na stejné straně! A teď mně, proboha, řekněte, co na něho máte.“

„Zabil dva muže,“ protahoval plukovník. „Kapitána Barstowa a vojenského právníka jménem Tarkington. Obě vraždy zakamufloval tak, aby vypadaly jako důsledek kai-sai. To znamená děvky a chlast. Jenže přehlédl, že u Tarkingtona je něco podobného vyloučeno. Ten člověk byl zapřísáhlý abstinent.“

„Panebože!“

„A z Tarkingtonovy saigonské kanceláře zmizely nějaké spisy, což jsme my nepřehlédli. Vrah nemohl vědět, že jsme pořídili duplikát každé stránky.“

„Kdo je to my?“

„Generální inspekce armády,“ odpověděl plukovník tím svým protáhlým jižanským přízvukem. Zbraň v jeho ruce neuhnula ani o milimetr. „Vidíte, že ve vašem případě ctím presumpci neviny. Teď víte, proč ho hledám, takže mi konečně řekněte, kde je. I já se jmenuju Tarkington. Na rozdíl od bratra piju, jsem prchlivý a chci dostat toho hajzla, který mého bratra zabil.“

Adrian pomalu vydechl. „Je mi líto...“

„To si nechte od cesty. Už víte, proč na vás míří moje pistole a proč bez váhání stisknu spoušť. Mluvte! Kde je? Kam utekl? Jak se tam dostal?“

Adrian měl v hlavě zmatek. „Kde? Jak? Vůbec jsem nevěděl, že utekl. Jak si můžete být tak jistý?“

„Protože ví, že po něm jdeme. Zjistili jsme, že ho někdo varoval. A od rána víme kdo. Kapitán Greene z Pentagonu. Ze zásobování. Zbytečné dodávat, že ten se taky vypařil. Touhle dobou už je asi na druhém konci světa.“

...na druhém konci světa... Slova pronikla Adrianovi do mozku a nabyla zřetelný obrys. Na druhém konci světa. Itálie. Campo di Fiori. Obraz na zdi a vzpomínky na události staré půl století. Vlak ze Soluně a jeho náklad!

„Prověřili jste letiště?“

„Má standardní armádní doklady. Každý důstojník...“

„Ach, kristepane!“ Adrian se rozběhl do ložnice.

„Stůjte!“ Důstojník ho popadl za rameno.

„Pusťte mě!“ Adrian setřásl plukovníkovu dlaň, dvěma skoky stál u prádelníku a otevřel pravou horní zásuvku.

Zezadu se vynořila vojákova ruka, přirazila zásuvku a sevřela v ní Adrianovo zápěstí. „Vytáhněte něco, co se mi nebude líbit, a jste mrtvý.“ Plukovník o krok ustoupil.

Fontine sykl bolestí; zápěstí mu rychle otékalo. Ale nemohl se zabývat drobnostmi. Vytáhl ze zásuvky koženou tašku na doklady a otevřel ji. Cestovní pas ten tam, stejně jako mezinárodní řidičský průkaz a šeková knížka s kódovaným číslem účtu a jeho fotografií.

Adrian se odvrátil a mlčky přešel k posteli. Odhodil na ni tašku a pokračoval k oknu, bičovanému zvenčí tropickým lijákem.

Bratr ho zdržel... Zastavil. Andrew vyrazil za trezorem a jeho nechal tady. Nepotřeboval jeho pomoc, nikdy o ni nestál. Dokumenty z Konstantinopole se mají stát Andrewovou poslední zbraní. V jeho rukou smrtelně nebezpečnou.

Největší ironie osudu spočívá v tom, pomyslel si Adrian, že tento armádní důstojník by mně mohl pomoct. Překonat byrokratické bariéry, poskytnout možnost dopravy - rychlé a bez čekání. Ovšem o vlaku ze Soluně mu nesmí říct ani slovo.

Někteří lidé by ještě dnes za tu informaci rádi vyměnili polovinu světových zbrojních arzenálů. Slova jeho otce.

„Tady máte svůj důkaz, plukovníku,“ zamumlal zničeně. „Stačí?“

„Asi ano.“

Adrian se obrátil k vojákovi. „Řekněte mi jako jeden truchlící bratr druhému, jak jste přišli na Boží oko?“

Plukovník sklonil zbraň. „Pomohl nám jistý Dakakos.“

„Dakakos?“

„Ano. Je Řek. Znáte ho?“

„Ne, neznám.“

„Údaje zprvu přicházely po malých dávkách. Přímo do našeho oddělení, na moje jméno. I Barstowovo svědectví jsme získali díky Dakakosovi. Vzkázal mému bratrovi, že ho má navštívit, a Barstow se zlomil a všechno prozradil. Měli jsme Boží oko pod drobnohledem tady i v Asii a...“

„Ano, dva bratři, kterým stačilo zvednout telefon a dát dohromady své poznatky,“ skočil mu do řeči Adrian. „Aniž by si museli lámat hlavu s byrokraty.“

„Tak nějak jsme si to naplánovali. Dakakos nám hodně pomohl. Nevíme zatím proč, ale šel po Božím oku velmi tvrdě.“

„To opravdu ano,“ souhlasil Adrian a v duchu žasl nad čistotou a účinností Řekova postupu.

„Od včerejška jsou naše důkazy kompletní. Dakakos nechal vašeho bratra sledovat. Jeho lidé ho následovali až ke skladišti v Phan Thietu. Máme teď k dispozici záznamy Božího oka. Víc nepotřebujeme a můžeme...“

Důstojníka přerušilo zazvonění telefonu. Adrian se tak soustředil na jeho slova, že zvonek přeslechl. Druhé zazvonění.

„Můžu?“ zeptal se Adrian.

„Jistě. Co když je to on?“ Tarkingtonovi se do očí vrátil ledový pohled. „Budu stát těsně vedle vás.“

Barbara. Volala z Bostonu. „Sedím v archivu. Sehnala jsem informace o tom ohni v kostele, který v jedenačtyřicátém zničil Odmítnutí filioque.“

„Okamžik.“ Adrian se se sluchátkem v ruce otočil k plukovníkovi. Uvažoval, jestli dokáže promluvit nenucené a přirozeně. „Jestli chcete, můžete si vzít druhý telefon. Jde jenom o jisté informace, které jsem si vyžádal.“

Lest zabrala. Tarkington pokrčil rameny a odstoupil k oknu.

„Pokračuj,“ řekl Adrian do sluchátka.

Barbara referovala o výsledcích svého pátrání věcným tónem odborníka, který přesně ví, o čem mluví. Její hlas klesal a stoupal, jak heslovitě vyjmenovávala hlavní body svých poznámek. „V devět hodin večer devátého ledna devatenáct set čtyřicet jedna se v chrámu svaté Sofie konalo shromáždění starších církve. Slavnost vykoupení. Podle očitých svědků ukládali boží vlastnictví zpět na nebesa... Dost nedbalá práce, tenhle záznam. Čte se to jako nějaké vyprávění. Měly by tady být přesné citace a doslovné překlady. No, když to shrnu, svědectví potvrzují, že dokumenty byly spáleny. Následují protokoly z laboratorních analýz zuhelnatělých zbytků a popela prováděných v Istanbulu a Athénách. Výsledky potvrzují autentičnost co do stáří i materiálu. Tak tady to máš, ty můj nevěřící Tomáši.“

„Můžeš mně říct něco bližšího k těm svědectvím?“

„Možná jsem příliš kritická, ale mohla bych být i přísnější. Zpráva postrádá ověření totožnosti svědků, chybějí nákresy... No ale asi bych chtěla příliš. Hlavní je, že spis nese pečeť archivu univerzity. Tu si nekoupíš a dá se jen obtížně zfalšovat. Plyne z toho, že šetření provedla důvěryhodná instituce a potvrdila spálení dokumentů. Firma Annaxas může být spokojená. Dostala, za co zaplatila. Pečeť to potvrzuje.“

„Jaká firma?“ vyhrkl Adrian.

„Annaxas. Společnost, která prostřednictvím grantu zkoumání financovala.“

„Díky. Ozvu se později.“ Adrian zavěsil.

Tarkington stál u okna a hleděl do deště. Toho člověka musí vhodným způsobem využít. Musí se dostat k tomu trezoru.

V jednom směru měla Barbara pravdu. Dakakos-Annaxas dostal, co si zaplatil. Falešnou zprávu potvrzující zničení dokumentů.

Adrian věděl, kde bude jeho příští zastávka.

Campo di Fiori.

 

Dakakos.

Dakakos, Dakakos, Dakakos!

To jméno dunělo Andrewovi v hlavě, když sledoval, jak se deset kilometrů pod ním noří z moře pobřeží Itálie. Theodore Annaxas Dakakos zničil Boží oko veden jedinou touhou - zničit jeho osobně, zabránit mu v pátrání po trezoru zakopaném vysoko v horách. Co ho k tomu přimělo? Jak toho dosáhl? Andrew věděl, že o tom člověku musí bezpodmínečně získat co nejvíce informací. Čím lépe pozná nepřítele, tím úspěšněji s ním může bojovat. A jak si věci stojí, Dakakos představuje jedinou překážku, jediného vážného konkurenta.

V Římě vyhledá muže, který by mu mohl pomoci. Bankéř, který se v poslední době stále častěji objevoval v Saigonu a ve velkém skupoval celá skladiště, odvážel jejich obsah do Neapole a rozprodával kradené zboží po celé Itálii. Boží oko na něj přitlačilo a dostalo z něho jména, která okamžitě předalo do Washingtonu.

Takový člověk by měl o Dakakosovi něco vědět. Z reproduktorů v kabině první třídy letounu společností Air Canada se ozvalo hlášení. Za patnáct minut zahájí sestup na letiště Leonarda da Vinciho v Římě.

Major Fontine vytáhl z kapsy nový cestovní pas. Koupil si ho v Quebeku. Na Adrianovy doklady překročil hranice do Kanady, ale dobře věděl, že pro další cestu už je použít nemůže. Washington určitě spustil poplach a jméno Fontine už má na seznamu hledaných osob každé letiště na západní polokouli.

Jaký paradox. Ve dvě hodiny ráno se v centru Montrealu setkal s několika dezertéry z americké armády. Falešní moralisté v nuceném exilu potřebovali peníze; morálka nedokáže obracet na svou víru bez finančních prostředků. Vlasatý intelektuál v maskáčové bundě ho odvedl do bytu zasmrádlého hašišem a během hodiny držel Andrew v rukou cestovní pas. Stál ho deset tisíc dolarů.

Adrian zůstal tak daleko vzadu, že už ho nemůže dohonit... Adrian je definitivně ze hry. Jestli se Dakakos pokusil zastavit jednoho z bratrů, samozřejmě to znamená, že chtěl zastavit oba. Řecký rejdař není pro vojáka nebezpečný soupeř, ale s právníkem si určitě poradí. A i kdyby Dakakos Adriana nezvládl, chybějící pas ho dostatečně zdrží. Ano, na bratra může zapomenout, ten je vyřízený.

Letadlo dosedlo na přistávací plochu. Andrew si uvolnil bezpečnostní pás; vystoupí mezi prvními. Musí co nejrychleji k telefonu.

 

Jako každý večer se Via Veneto v centru Říma hemžila zástupy lidí a pod markýzami stolků na chodníku u Pařížské kavárny byste jen s obtížemi hledali volné místo. Ale bankéř, hubený, dokonale oblečený a velmi opatrný muž středního věku, si předem rezervoval stolek u vchodu do provozovny; nejhustší provoz hostů i personálu jim zaručoval relativní soukromí a nehrozilo, že jejich rozhovor vyslechnou nepovolané uši.

Vzájemné uvítání neoplývalo zdvořilostmi ani srdečností; bankéř se očividně nemohl dočkat, až jednání skončí.

„Nebudu se ptát, co děláte v Římě. Neubytoval jste se v hotelu a přišel jste bez uniformy, na které vám svého času tak záleželo.“ Ital mluvil monotónně, aniž kladl důraz na jednotlivá slova. „Ctil jsem váš požadavek a nic jsem si neověřoval ani nezjišťoval. Bylo by to stejně zbytečné. Jste na útěku.“

„Jak to víte?“

Štíhlý Ital chvíli neodpovídal a zvlnil rty do nepatrného úsměvu. „Právě jste mi to řekl.“

„Varuju vás...“

„Ale prosím vás! Nechte toho! Přiletíte do Itálie inkognito a požádáte o schůzku, ale pouze na frekventovaném místě. Už tato podmínka by stačila, abych sbalil kufry a ztratil se na Maltu, jenom abych se s vámi nesetkal. Kromě toho vám to vidím na obličeji. Něco vás silně znepokojuje.“

Bankéř měl v zásadě pravdu, Andrew byl skutečně znepokojený. Měl by se lépe ovládat, uklidnit se. „Myslí vám to, ale to jsme koneckonců poznali už v Saigonu.“

„V životě jsem vás neviděl,“ opáčil bankéř a mávl na číšníka. „Due campari, per favor.“

„Já campari nepiju.“

„Tak ho nechte stát. Dva Italové, kteří na Via Veneto popíjejí campari, nevzbudí podezření. Což je přesně to, co mám v úmyslu. O čem se mnou chcete mluvit?“

„O muži jménem Dakakos. Je to Řek.“

Bankéř povytáhl obočí. „Jestli tím Dakakosem myslíte Thea Dakakose, pak je zajisté Řek.“

„Znáte ho?“

„A kdo ho ve světě financí nezná? Máte s ním nějaké jednání?“

„Možná. On je rejdař, že?“

„Kromě mnoha jiných aktivit. Je také docela mladý a ohromně mocný. I plukovníci v Athénách si dvakrát rozmyslí, než vydají nějaký výnos, který by se rozcházel s jeho zájmy. Starší konkurenti se ho bojí. Čeho se mu nedostává ve zkušenostech, vynahrazuje nezdolnou energií. Je silný jako býk.“

„Jaké jsou jeho politické postoje?“

Bankéř znovu nakrčil obočí. „Jeho politika? On sám.“

„Jaké zájmy má v jihovýchodní Asii? Pro koho v Saigonu pracuje?“

„Dakakos nepracuje pro nikoho.“ Příchod číšníka s objednanými nápoji Itala na okamžik přerušil. „Jeho lodě dříve vozily do Vientiane zásoby pro diverzní jednotky AID dislokované v severním Laosu a Kambodži. Jak víte, tyto operace mají na starosti zpravodajské služby. Pokud je mi známo, Dakakos z této činnosti vycouval.“

To je ono, pomyslel si Fontine a odsunul sklenku campari. Boží oko zjistilo v AID rozsáhlou korupci a Dakakos je za to zničil. „Dal si hodně záležet, aby nám znepříjemnil život.“

„A uspěl? Vidím, že ano. Annaxas mladší obvykle uspěje ve všem, co dělá. V tomto ohledu je až zvráceně předvídatelný.“ Ital pozvedl sklenku a zálibně se napil.

„Jak jste říkal to jméno?“

„Annaxas. Annaxas Mladší, syn Annaxase Silného. Zní to jako aténská královská rodina, že? Inu, řecká krev se nezapře. Vždycky mají sklon k pompéznosti.“

„On to jméno hodně používá?“

„Pro sebe ani tak ne. Ale jeho jachta se jmenuje Annaxas, stejně jako několik letadel - Annaxas jedna, dva, tři. A také vložil toto jméno do názvů několika svých společností. Je jako posedlý. Theodore Annaxas Dakakos. Prvorozený syn z chudé rodiny, vychovaný jakýmsi tajemným mnišským řádem na severu země za poněkud nejasných okolností. Ale pan Dakakos nepatří k lidem, kteří si libují v odpovědích na nejasné otázky.“ Ital dopil.

„Zajímavé.“

„Řekl jsem vám něco, co jste dosud nevěděl?“

„Možná,“ odpověděl Fontine konverzačním tónem. „To není důležité.“

„Čímž chcete říct, že to důležité je.“ Ital se usmál svými tenkými bezkrevnými rty. „Víte, že právě teď je Dakakos v Itálii?“

Fontine potlačil překvapení. „Opravdu?“

„Takže s ním máte něco do činění. Bude to všechno?“

„Ano.“

Bankéř vstal a rychle odcházel; vzápětí ho pohltil dav na Via Veneto.

Andrew zůstal sedět. Takže Dakakos je v Itálii, pomyslel si. Kde se asi setkáme? Velmi po tom střetnutí toužil - téměř stejně intenzivně jako po trezoru ze Soluně.

Rozhodl se, že Theodora Annaxase Dakakose zabije. Muž, který zničil Boží oko, si nezaslouží žít.

Andrew vstal. V náprsní kapse cítil složený svazek papírů -otcovy vzpomínky na události staré půl století.