Robert Ludlum
překlad: Dalibor Míček

PANDOŘINA SKŘÍŇKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

26

Adrian si přehodil kožený kufřík do levé ruky a vmísil se do proudu cestujících v rozlehlé hale londýnského letiště Heathrow. Nechtěl k pasové kontrole přijít jako první, spíše někde uprostřed nebo i s poslední skupinkou, aby měl čas se rozhlédnout a nebýt při tom podezřelý. Uvažoval, kdo ze stovek lidí v terminálu má na něj políčeno.

Plukovník Tarkington není žádný hlupák; během několika minut od podání žádosti zjistí, že jistý Adrian Fontine čeká v kanceláři pasové služby v Rockeffelerově centru na vydání náhradních cestovních dokladů. Agenti generální inspekce armády se na něho pravděpodobně pověsí ještě před odchodem z budovy. A když ne hned tam, je jenom otázka času, než ho najdou. Proto se Adrian rozhodl, že neodletí přímo do Říma, ale vezme to oklikou přes Londýn.

Zítra zahájí lov. Amatér proti profesionálům. První krok - zmizet. Ale jak, to nerušil. Na první pohled nic nesnadného; jediný člověk mezi miliony. V čem může být jaký problém? Ale když se jen trochu zamyslel, už mu to tak jednoduché nepřipadalo. Musí překročit státní hranice, čili potřebuje osobní doklady. Musí jíst a spát, to znamená nákupy a ubytování, tedy pohyb na místech, která lze sledovat a hlídat.

Ne, vůbec to nebude jednoduché, zejména pro někoho, kdo postrádá elementární zkušenosti. Žádné kontakty v podsvětí, a i kdyby se o někom nakrásně dozvěděl, netušil, jak s takovým člověkem jednat. Adrian pochyboval, že by mohl jen tak někoho zastavit a požádat: „Sežeňte mi falešný pas,“ nebo říct: „Potřebuju se ilegálně dostat do Itálie.“ Ve filmu by mu taková troufalost možná prošla, ale ve skutečném životě rozhodně ne. Normální lidé podobné věci nedělají; ostatní by se jim v nejlepším případě vysmáli. Jenže profesionálové - ti, proti kterým bojuje - nejsou normální lidé. Pro ně je změna totožnosti denní chleba.

Z mnoha kójí pro imigrační úředníky jich bylo v provozu šest a vytvořily se před nimi fronty. Adrian si vybral tu nejdelší, ale sotva se postavil na konec, uvědomil si, jak amatérské chyby se dopustil. Jistě, získá víc času prohlédnout si okolí, ale stejnou možnost poskytne nepříteli.

„Vaše povolání, pane?“ zeptal se úředník za přepážkou.

„Jsem právník.“

„Přicestoval jste do Británie služebně?“

„I tak se to dá říct. Ale také na dovolenou.“

„Předpokládaná délka pobytu?“

„Ještě nevím. Určitě ne déle než týden.“

„Máte rezervováno ubytování?“

„Nic jsem si dopředu nezajistil, ale napište si Savoy.“

Úředník vzhlédl. Adrian nepoznal, jestli na něj zapůsobilo jméno exkluzivního hotelu, nebo ho podráždil jeho tón. A co když stojí jméno A. Fontine na seznamu hledaných osob, který leží v zásuvce pod pultem přepážky, a úředník se chtěl podívat, jak takový člověk vypadá?

Mechanický úsměv a na stránce zbrusu nového cestovního dokladu přistálo s bouchnutím razítko. „Příjemný pobyt ve Velké Británii, pane Fontine,“ popřál úředník a podal Adrianovi pas.

„Děkuji.“

Recepční v Savoyi pro něho našel pokoj s oknem do dvora, ale nabídl, že jakmile se uvolní apartmá s výhledem na Temži, může se vážený host přestěhovat. Adrian s díky přijal a prohlásil, že zůstane v Anglii celý měsíc. Většinu času stráví na cestách mimo Londýn, ale rád by měl apartmá k dispozici po celou dobu pobytu.

Přímo žasl, s jakou lehkostí ze sebe ty lži chrlil. Plynule, bez škobrtnutí, zcela věcně. V celkové strategii to zdaleka nebyl klíčový moment, ale skutečnost, že ho tak bravurně zvládl, mu dodala sebevědomí. Využil výhodu, když se naskytla, a to bylo důležité. Postřehl příležitost a náležitě zareagoval.

Seděl na posteli a studoval letové řády rozložené na přikrývce, až našel, co potřeboval. Let společnosti SAS z Paříže do Stockholmu v 10.30 z de Gaulleova letiště a Air Afrique z Paříže do Říma v 10.15 z Orly.

O patnáct minut dříve. Ještě že z jednoho letiště na druhé není tak daleko. Adrian uvažoval - nezaujatě, jako nad abstraktním problémem -, jestli se mu podaří vymyslet vhodný zastírací manévr, který by bral v úvahu všechny okolnosti, a zvolený plán od začátku do konce realizovat.

Musím si všechno řádně promyslet. Začneme s... Říká se tomu převlek. Co na sebe, abych upoutal pozornost na rušném, přeplněném letišti? Adrian sáhl po zápisníku s hlavičkou hotelu a napsal:

Tři kufry - neobvyklé.

Plášť - nápadný.

Brýle.

Klobouk - s širokou krempou.

Falešný plnovous.

Nad poslední položkou seznamu se bezradně usmál; vlastní fantazie ho uvedla do rozpaků. Zbláznil se? Kdo si myslí, že je? Co to dělá za pitomosti? Instinktivně položil hrot tužky na okraj spodního řádku a chystal se ho přeškrtnout, ale pak se zarazil. Nezbláznil se. Musí se stát jiným člověkem, osvojit si odvahu, smělost, fantazii, obohatit svou osobnost o dosud nezvyklé vlastnosti a sžít se s nimi. Posunul tužku níže a bez rozmýšlení napsal bratrovo jméno.

Co asi dělá, uvažoval. Už je v Itálii? Dostal se na druhý konec světa, aniž by ho zadrželi? Čeká na mě v Campo di Fiori?

A jestli tam na mě opravdu čeká, co si řekneme, až se setkáme? O tom Adrian nepřemýšlel. Nechtěl. Nešlo by mu to, jako si nikdy nedokázal dopředu nacvičit závěrečnou řeč před nepřátelsky naladěnou porotou. Mohl si jen v hlavě srovnat fakta a věřit, že až přijde čas, mozek ho nezradí. Jenže co říci dvojčeti, bratrovi, který se stal vrahem ve službách Božího oka? Existují vůbec vhodná slova?

...Nezapomínejte, že obsah trezoru by mohl otřást civilizovaným světem způsobem, který nemá v dějinách obdoby...

Musí bratra zastavit. Nic méně, nic více.

Podíval se na hodinky. Jedna po půlnoci. Byl rád, že toho v posledních několika dnech mnoho nenaspal. Alespoň usne. Musí si odpočinout. Zítra ho čeká spousta práce. Paříž.

 

Adrian odevzdal klíč od pokoje v recepci hotelu Pont Royale a řekl něco v tom smyslu, že naposledy navštívil Louvre před pěti lety a že by se dopustil kulturního barbarství, kdyby tam nezašel, nota bene když bydlí tak blízko. Recepční zdvořile souhlasil, ale právníkovi neunikl stín zvědavého zájmu v jeho očích. Další potvrzení důvodného podezření, že ho neviditelní nepřátelé sledují a vyptávají se.

Vyšel do prosluněné rue du Bac. Pokynul vrátnému a s úsměvem odmítl nabídku, že mu zastaví taxi.

„Díky, ale do Louvru je to jen kousek a rád se projdu.“

Na chodníku se při zapalování cigarety odvrátil, jako kdyby uhýbal před větrem, a nenápadně nahlédl prosklenými dveřmi do hotelové haly. Navzdory odrazu slunečních paprsků spatřil, jak úředník v recepci mluví s mužem ve světle hnědém plášti. Nemohl by to tvrdit s jistotou, ale ten gabardénový převlečník už dnes jednou viděl - před dvěma hodinami na letišti.

Vyrazil po rue du Bac k Seině a Královskému mostu.

Jedna z nejslavnějších obrazáren světa byla jako obvykle přeplněná návštěvníky. Autobusy chrlily davy turistů a ti se mísili se zástupy studentů. Adrian vyšel po schodech kolem sochy okřídlené bohyně vítězství a pravým schodištěm se dostal do sálu s obrazy mistrů devatenáctého století ve druhém patře, kde se připojil k výpravě německých turistů.

Když se Němci ukázněně přesunuli k dalšímu Delacroixovu plátnu, Adrian se už probojoval doprostřed skupiny. Stoupl si za nejvyššího muže, přikrčil se a opatrně vyhlédl mezi postávajícími těly. Spatřil, co si přál a čeho se současně obával.

Světle hnědý plášť.

Muž stál asi patnáct metrů daleko a předstíral, že si čte popisek pod Ingresovým obrazem, ale ve skutečnosti jeho oči zalétaly ke skupině německých turistů.

Výprava zamířila za roh do spojovací chodby. Adrian si těsně u stěny s omluvami razil cestu kupředu, předešel průvodce a jako první vešel do rozlehlého sálu. Rozhlédl se a zamířil ke vstupu do mnohem menší místnosti, kde několik malých zastíněných bodových reflektorů matně nasvěcovalo asi desítku mramorových soch.

Sotva vešel, uvědomil si, že nakráčel rovnou do pasti, z níž není úniku. Jestli sem přijde ten chlap v hnědém plášti...

Ale ocitne se ve stejné situaci jako já, pomyslel si Adrian a uvažoval, kdo z nich má více co ztratit. Na tuto otázku nenašel odpověď, a tak si stoupl do nejvzdálenějšího kouta mimo přímý dosah světla a čekal.

Německá výprava prošla kolem dveří a o několik vteřin později se mu před očima mihl stín. Hnědý plášť běžel. Opravdu běžel!

Adrian přistoupil ke dveřím, počkal, až Němci zmizí v další spojovací chodbě, a pak rychle zamířil opačným směrem - k sálu, kudy přišel.

Na schodišti se pohybovalo ještě více návštěvníků než před několika minutami. Právě po něm sestupoval dvojřad dívek ve školních uniformách a za nimi se hrnul muž v hnědém převlečníku, nervózní, že ho davy lidí brzdí.

Adrian pochopil. Stín ho ztratil a chce si na něj počkat u východu.

Zbývalo mu jediné - dostat se tam dřív než on.

Sbíhal po schodech a snažil se spěchat nenápadně - muž, který se opozdil na domluvený oběd.

Po chodníku u paty širokého schodiště před obrazárnou mířila postarší dvojice, podle vzhledu bezpochyby Angličané, k taxíku, z něhož právě vystupovali čtyři Japonci. Adrian se rozběhl a dorazil k taxíku jako první.

„Dépęchez-vous, s'il vous plalt. Trčs important.“

Řidič se zazubil, nastartoval a vyrazil. Adrian se na sedadle otočil a vyhlédl zadním sklem. Uprostřed schodiště stál muž v hnědém plášti a s výrazem zklamaného vzteku v obličeji se rozhlížel na všechny strany.

„Letiště Orly,“ přikázal Adrian taxikáři. „Air Afrique.“

Přeplněná odletová hala, řada front; ještě že ta jeho byla relativně nejkratší. Hnědý převlečník nikde v dohledu, a pokud to mohl Adrian posoudit, nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost.

Hezká černoška v uniformě společnosti Air Afrique se líbezně usmála.

„Chtěl bych letenku do Říma na zítra v deset patnáct. Na jméno Llewellyn. Dvě el vpředu i uprostřed a ypsilon. Prosím první třídu, a kdyby to bylo možné, rád bych si hned rezervoval místo. Zítra ráno mám hodně nabitý program a možná přiběhnu na poslední chvíli, ale rezervaci každopádně držte. Zaplatím hotově.“

Vyšel automatickými dveřmi z terminálu a mávl na taxík.

„Letiště de Gaulle prosím. Přepážku společnosti SAS.“

Delší fronta, pomalejší obsluha. Výborně, pomyslel si Adrian. Tady si přál světle hnědý gabardénový plášť spatřit, ale nikde ho neviděl. Jenže na druhé straně tamhle za tou řadou plastových sedaček stojí chlap a hledí na mě jako na zjevení. Takovou pozorností mě na Orly nikdo nepoctil, řekl si Adrian v duchu a tiše doufal.

„Zpáteční letenku do Stockholmu,“ požádal nerudně úředníka za přepážkou SAS. „Chci odletět zítra v deset třicet.“

„Podívám se, jestli máme něco volného, pane,“ odpověděl muž se silným skandinávským přízvukem a v jeho hlase zaznělo ovládané podráždění. „Kdy se budete vracet?“

„To ještě přesně nevím. Nechte datum odletu otevřené. Na penězích mi nezáleží. Jmenuji se Fontine.“

O pět minut později vyměnil Adrian několik bankovek za zpáteční letenku do hlavního města Švédského království.

„Dostavte se, prosím, k odbavení hodinu před odletem, pane,“ řekl úředník, vyvedený z míry netrpělivostí zákazníka zjevně zvyklého poroučet.

„Samozřejmě. A ještě jednu věc. Povezu v zavazadlech několik vzácných a velmi křehkých předmětů a rád bych...“

„Za takový náklad nemůžeme převzít zodpovědnost,“ přerušil ho úředník.

„Neskákejte mi do řeči! Já vím, že nemůžete. Myslíte si, že letím poprvé? Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli máte nálepky s označením ,Křehké' v norštině nebo švédštině nebo jakou hatmatilkou tam u vás mluvíte. Moje zavazadla snadno poznáte...“

Adrian opouštěl letiště v přesvědčení, že si znepřátelil velmi příjemného člověka, který si na něj určitě postěžuje svým kolegům, a nastoupil do taxíku.

„Hotel Pont Royale na rue du Bac, prosím.“

 

Adrian našel muže, jakého hledal, u stolku na chodníku před malou kavárničkou na rue Dumont. Američan pomalu usrkával bílé víno jako student, který si další sklenku z finančních důvodů nemůže dovolit. Věk nebude problém, výška by odpovídala.

„Dobrý den,“ pozdravil mladíka.

„Dobrej.“

„Můžu si přisednout a koupit vám něco k pití?“

„Jasně, proč byste nemoh?“

Adrian se posadil. „Chodíte na Sorbonnu?“

„Ne. ĽEcole des Beaux Arts. Jsem bezelstný malíř skutečného života. Za třicet franků vám namaluju portrét. Co vy na to?“

„Ne, díky. Ale dám vám mnohem víc peněz, jestli pro mě uděláte něco jiného.“

Student si ho podezřívavě přeměřil a do očí se mu vkradlo znechucení. „Myslím, že další debata je zbytečná.“

„Špatně jste mě pochopil. Zaplatím vám za to, že si sednete do letadla. První třídou a ještě ten den se zase vrátíte.“

„Vy jste se snad zbláznil, člověče. Já pro nikoho nic pašovat nebudu, na to vemte jed. Já totiž dodržuju zákony, víme?“

„Já je víc než dodržuju, já je prosazuju. Jsem právník. Státní zástupce, abych byl úplně přesný. Můžu vám to dokázat.“

„Moc na to nevypadáte.“

„Jenom mě vyslechněte. Co můžete ztratit? Pět minut a sklenka dobrého vína, platí?“

 

Ve čtvrt na deset ráno vystoupil Adrian z přepychové limuzíny u proskleného vstupu terminálu de Gaulleova letiště. Na sobě měl dlouhý a rozevlátý bílý plášť v edwardovském stylu; vypadal v něm sice jako blbec, ale zato si ho každý musel všimnout. Na hlavě mu seděl měkký plstěný klobouk, stejně zářící bělobou jako kabát, stažený hluboko do čela, aby co nejvíce stínil rysy tváře. Brýle s ohromnými tmavými skly mu zakrývaly polovinu obličeje a pod bradou mu mezi klopami bílého pláště vykukovaly cípy tyrkysově modrého šátku.

Uniformovaný šofér obešel limuzínu k zavazadlovému prostoru, otevřel ho a přivolal nosiče, aby posloužil jeho převelice důležitému pasažérovi. Na vozík byly za Adrianova neustálého lamentování, že se odřou, postupně uloženy tři objemné bílé kufry.

Prošel elektronicky ovládanými dveřmi a zamířil k přepážce společnosti SAS.

„Cítím se mizerně,“ zavrčel jedovatě ve snaze vzbudit dojem člověka s těžkou kocovinou, „a ocenil bych minimální obtěžování a přesné plnění pokynů. Moje zavazadla naložíte jako poslední. Zadržte je, prosím, až do poslední výzvy k nástupu. Běžně to pro mě dělají na všech letištích a váš kolega mě včera ujistil, že to nebude problém.“

Muž za přepážkou jen zakoulel očima a Adrian před něj pleskl obálkou s letenkami. „Příchod číslo čtyřicet dva, pane,“ zašveholil a vydal výstřednímu cestujícímu palubní lístek. „Předpokládaný nástup do letadla přesně v deset.“

„Počkám tamhle.“ Adrian mávl rukou k řadě křesel v čekárně. „Hlavně nezapomeňte na instrukce ohledně zavazadel. Kde je tady toaleta?“

Dvacet minut před desátou vešel do letištního terminálu vysoký štíhlý muž v khaki kalhotách, kovbojských půllitrech a vojenské blůze s nášivkou US ARMY na rukávu. Na hlavě měl slaměný klobouk a na bradě krátký plnovous. Prošel halou a zmizel na toaletě.

O dvě minuty později vstal Adrian z křesla a proplétaje se davy lidí zamířil ke dveřím s nápisem HOMMES.

Měli co dělat, aby se do kóje vměstnali, a výměna šatstva tedy proběhla dost neohrabaně a za občasného hekání.

„Člověče, mně se to jaksi nezdá. Přísaháte, že v tom bláznivým kabátě opravdu nic není?“

„Je úplně nový. Ani smítko, věřte mi... Tak, tady máte letenky. Běžte k příchodu číslo čtyřicet dva. Lístky od zavazadel můžete klidně zahodit, mně na nich nezáleží. Jedině kdybyste si ty kufry chtěl nechat. Byly zatraceně drahé a jsou úplně čisté.“

„A ve Stockholmu mě nezašijou? Ruku na to?“

„Pokud použijete svůj pas a nebudete se vydávat za mě. Dal jsem vám prostě svou letenku, to je všechno. Máte od mě podepsané potvrzení, které to dokazuje. Věřte mi, nikdo vás nebude obtěžovat. Nevíte, kde jsem, a nemají vás z čeho obvinit. Vůbec z ničeho.“

„Jste blázen, jen co je pravda. Ale zaplatil jste mi školné na několik let dopředu a k tomu docela slušné živobytí. Jste hodnej blázen.“

„Doufejme, že dost dobrý na to, co musím udělat. Podržte mi zrcátko.“ Adrian si přitiskl na bradu umělý vous a několik vteřin počkal, až lepidlo zaschne. Prohlédl si výsledek, spokojeně si nasadil klobouk a posunul ho na stranu. „Fajn, můžeme jít. Vypadáte skvěle.“

Jedenáct minut před desátou prošel kolem přepážky společnosti SAS muž v dlouhém bílém plášti, bílém klobouku, s tmavými brýlemi na nose a modrým šátkem na krku a zamířil k příchodu číslo čtyřicet dva.

O třicet vteřin později vyklouzl z pánské toalety vousatý mladík, bezpochyby Američan, v nepříliš čisté vojenské blůze, khaki kalhotách, vysokých kovbojských botách a se slaměným kloboukem na hlavě. Rychle se vmísil do davu a zamířil k východu z letiště. Prošel dveřmi a spěchal k čekajícímu taxíku; nastoupil a sundal si falešnou bradku.

„Jmenuju se Llewellyn,“ houkl na letušku za pultíkem přepážky v odletové čekárně společnosti Air Afrique. „Omlouvám se, že jdu tak pozdě. Stihl jsem to?“

Příjemně vypadající černoška se usmála. „Jen tak tak, monsieur,“ odpověděla s francouzským přízvukem. „Už jsme ohlásili poslední výzvu. Máte nějaké příruční zavazadlo?“

„Ne, nemám.“

Sedm minut před půl jedenáctou letadlo Air Afrique do Říma rolovalo ke startovací dráze a v deset dvacet osm se s třináctiminutovým zpožděním vzneslo do vzduchu.

Muž, který si říkal Llewellyn, seděl u okna. Slaměný klobouk položil na vedlejší - prázdné - sedadlo první třídy. Cítil na bradě zaschlé částečky lepidla a setřel si je. Pak nevěřícně potřásl hlavou.

Dokázal to. Zmizel svým pronásledovatelům.

 

Muž ve světle hnědém plášti nastoupil na palubu letadla společnosti SAS do Stockholmu v deset dvacet devět; let měl zpoždění. Když kráčel do části kabiny vyhrazené ekonomické třídě, prošel kolem pasažéra, který měl na sobě výstřední oslnivě bílý plášť a stejně zářivý klobouk. Pomyslel si, že chlap, kterého sleduje, je zatracený idiot. Na co si to v takovém hábitu sakra hraje?

Letoun do Stockholmu se odlepil od země v deset padesát. Dvacetiminutové zpoždění je obvyklé, nic tragického. Cestující v ekonomické třídě si svlékl kabát. Seděl dost vpředu, šikmo přes uličku od předmětu svého zájmu. Když byl závěs mezi oběma sekcemi kabiny roztažen - jako v této chvíli -, viděl na sledovaného muže docela zřetelně.

Dvacet minut po startu kapitán zhasl návěští upozorňující na použití bezpečnostních pásů. Výstřední pasažér první třídy vstal, vkročil do uličky, sundal si klobouk a svlékl bílý plášť.

Cestující šikmo za ním sebou na sedadle škubl a prudce se předklonil.

„Doprdele,“ zamumlal.