Niccolò Machiavelli

ROZPRAVY O PRVNÍCH DESETI KNIHÁCH TITA LIVIA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XII.
O důležitosti náboženství a o tom, jak Itálie upadá, protože vinou římské církve nemá náboženství

Panovníci a republiky musí ve svém vlastním zájmu dbát o zachování vážnosti náboženských kultů a obřadů. Není jasnějšího příznaku postupujícího úpadku než jejich znevažování.

Objasněme si proto nejprve, na čem je náboženství založeno. Bez výjimky všechna stojí na určitém principu. 

Pohanské spočívalo v odpovědích orákula a ustanoveních augurů nebo haruspiků, od nich se odvíjely pak všechny rity, oběti a náboženské zvyklosti. Mohl-li tedy bůh předpovídat štěstí nebo neštěstí, dobrý nebo zlý osud, eo ipso o něm mohl i rozhodovat a určovat ho. Proto lidé zakládali chrámy, přinášeli oběti a modlili se, strojili bohům nejrůznější obřady, aby si je naklonili. Orákulum v Delfách nebo chrám Jupitera Ammóna či další věštírny udržovali lidstvo dlouhou dobu v pokorné úctě. Postupem času mocní tohoto světa víru v ně rozbili, podvod vyšel najevo, a teprve pak byli lidé ochotni opustit i vnější projevy a ustanovení s touto vírou spojené.

Kdo chce vytvořit pevný stát, lid svorný a ukázněný, musí tedy pečovat o neporušenost nosných pilířů náboženství, podporovat a posilovat vše, co náboženství prospívá, ať už v jeho pravdy sám věří, či ne. A čím je hlava státu moudřejší a osvícenější, čím lépe a pronikavěji vidí do podstaty věcí, tím větší péči mu musí věnovat.

A protože si právě takhle počínali všichni moudří panovníci, zrodily se zčista jasna zázraky a víra v ně, a náboženství, i když jim třeba příliš pravdivosti nepřikládalo, je také vyvracelo. Mocní tohoto světa se jimi oháněli bez ohledu na jejich pravost, protože s nimi rostla i jejich vlastní vážnost. Například Řím poznal mnoho zázraků. Tak třeba když jeho vojáci plenili město Veje a vnikli do Junonina chrámu, zeptali se jedné se soch. „Chceš vstoupit do Říma?“ Jinému vojáku se zdálo, že socha přikývla, jiný dokonce tvrdil, že slyšel, jak nahlas odpověděla „ano“. A protože římský lid byl tehdy všeobecně velmi pobožný a nábožensky založený (podle Liviova svědectví vstoupili vojáci do chrámu uctivě a bez hlasu), ochotně uvěřili, že sami odpověď uslyšeli. Camillus a další významní mužové města zprávu pak začali pilně šířit a patřičně ji ještě zveličovali, protože se shodovala s jejich zájmy. 

Kdyby byli naši panovníci prozíravě udržovali naši křesťanskou víru v původním stavu, (...)

(......)