Niccolò Machiavelli

ROZPRAVY O PRVNÍCH DESETI KNIHÁCH TITA LIVIA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XXXVI.
O tom, jak se v Římě zrodil zákon o půdě a jak nebezpečné je naráz zavádět něco nového, co se příčí starým tradicím

Už dávní mudrcové objevili, že člověk těžko snáší ústrky, ale přílišného dobra že se také brzy nabaží, takže ve výsledku jsou účinky obojího totožné.

Příroda nás stvořila už takové, že vždycky toužíme po něčem víc, než můžeme dosáhnout, z toho se rodí nespokojenost s dosa-ženým a boj mezi lidmi i národy. Jedni se bojí o to, co už dosáhli, druzí hledí uchvátit něco navíc – a válka, která jedny povznese a druhé rozdrtí, je na spadnutí.

Tato úvaha budiž úvodem k výkladu o příčinách, proč se římský lid nespokojil se svými zastánci-tribuny a proč začal toužit po dalších výhodách. Došel až tak daleko, že se pustil do boje se šlechtou o úřady a majetky, jichž si lidé cení nejvíc, rozpoutal spor o zákon o půdě a nakonec způsobil pár římské republiky.

Spořádané republiky by měly udržovat blahobyt státu, nikoli však lidu, a proto se domnívám, že v tomto bodu se Římané ve své ústavě ukvapili. Buď měli jeho řešení potom na denním pořádku, nebo je zas museli odkládat a jeho zpětná platnost vyvolávala bouře, nebo zpočátku měl své opodstatnění, ale pozdější praxe ho znehodnotila. A’t už tomu bylo jakkoli, faktem zůstává, že pokaždé, když zákon o půdě přišel na přetřes, byly z toho nepokoje. Měl dva články: první stanovil, že každý občan může vlastnit jen určitý počet akrů, a druhý říkal, že půda ukořistěná v boji bude rozdělena mezi lid. Oba články byly tedy v neprospěch patricijů – zkracovaly všechny větší latifundisty a do budoucna jim neposkytovaly žádné vyhlídky na obohacení. Mezi poškozený byli přirozeně mnozí vlivní mužové, kteří se proti tomuto zákonu stavěli v domnění, že tím prospívají i stabilitě státu, a tak každé nové jednání o půdě bylo jablkem sváru.

Patricijové bránili jeho uvedení v život stálým podněcováním k válečným výpravám, štvali jednoho tribuna proti druhému. Řím se bránil tím, že je vysílal jako kolóny do dobytých krajů. Tak tomu byl o například i z pozemky v Antiu. Livius zaznamenal, že když o ně vznikl spor, vyslali tam z Říma kolóny, leč ani to se neobešlo bez rozepří, protože každý chtěl půdu raději v Římě než v Antiu.

Nepokoje trvaly tak dlouho, dokud nebyla půda v blízkém okolí Říma rozdělena do poslední pídě. Pak se lid zdánlivě uklidnil: po půdě na dobytých (...)

(......)