Niccolò Machiavelli

ROZPRAVY O PRVNÍCH DESETI KNIHÁCH TITA LIVIA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola II.
O tom, jakého druhu jsou republiky a jaká byla republika římská

Budeme se tu obírat státy, které od začátku nebyly porobené a vládly si podle vlastní vůle, tedy republikami nebo monarchiemi. Měly různý původ a různé zřízení, některým dal zákony silný jedinec, jako například Lykúrgos Spartě, jiné si je vytvářely postupně podle historických okolností a podmínek, jako například Řím. Za šťastný národ považujeme ten, jehož zákony vytvořil legendární jednotlivec, a ty se pak ukázaly být trvale platnými na dlouhou dobu. Tak třeba Sparta se svým zákonodárstvím vydržela osm set let, neměnila je, a dokonce tam nevznikalo nikdy žádné povstání. Za méně šťastné považujeme ty státy, které si musely své věci uspořádat postupně samy. A za přímo nešťastné ty, kde vládne nejslabší řád. Stát vybudovaný na vrkavých základech nemá perspektivu a žádné převraty mu nepomohou. Naopak státy, které měly alespoň dobré základy, slibující pokrok a prosperitu, i když později nemají dokonalou správu, mohou se lepší budoucnosti díky příznivé shodě okolností přece jen dopracovat. Pochopitelně s jistými nebezpečími, protože lidé se novotám vždycky brání a smíři se s nimi zpravidla až tehdy, když jsou naprosto nevyhnutelné. A to obvykle bývá až ve chvíli pro stát nebezpečné a nepříznivé, a tak se rozpadne dřív, než dosáhne dalšího pokroku. Jasný příklad vidíme ve florentské republice, kterou události z roku 1502 v Arezzu upevnily, ale dění v roce 1512 v Pratu ji naopak rozvrátilo.

Abych mohl objasnit ústavu římské republiky a okolnosti, za nichž se zdokonalovala, musím se nejdřív zmínit o tom, že historikové rozlišují tři druhy vlád: samovládu, vládu nejvyšší šlechty a vládu lidu. Někteří další tento základní počet rozšiřují o tři další, zcela zavrženíhodné, velmi úzce související s prvními třemi, protože z nich vyplývají: monarchie se totiž často zvrhává v tyranii, vláda aristokracie v oligarchii a demokracie v anarchii. Není na světě prostředek, který by zabránil tomu, aby se jedna forma nezvrhla v druhou právě pro velkou složitost rozpoznávání, co je vlastně dobro a zlo.

Rozličné formy vlády vznikaly náhodně. Na začátku světa, když lidí bylo ještě málo, žili rozptýleni jako divá zvěř. Teprve s rostoucím počtem lidstva se objevila nutnost spojovat se ve větší celky, aby se mohly lépe bránit. Původně si vybíraly za svého vůdce nejsilnějšího a nejzdatnějšího jedince a tomu pak projevovaly úctu a poslušnost. S rostoucím uvědomováním si dobra a zla zavedli lidé zákony a stanovili tresty pro ty, kdo se proti nim provinili, a nestavěli si do čela nejsilnějšího, nýbrž nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího.

Později, když vládcové nastupovali na trůn nikoli podle kvality, ale podle dědičného práva, začali se od vzoru svých předků odklánět. Začali přezíravě hledět na statečné sutky a ctnosti ve víře, že jediným vládcovým údělem je hýřit a trumfovat druhé v přepychu a bezuzdnosti. Takový pán pak nutně upadl časem v nemilost a nenávist, z té se u něho zrodil (...)

(......)