Niccolò Machiavelli

ROZPRAVY O PRVNÍCH DESETI KNIHÁCH TITA LIVIA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola LVII.
O tom, že lid je moudřejší a ve svém postoji stálejší než vládci

Jak Livius, tak jiní historikové tvrdí, že dav je samolibý a vrtkavý. V minulosti najdeme nejeden příklad, jak byl panovník zaživa nenáviděn a posléze připraven o život, ale p smrti byl pak stejně náruživě oplakáván. Tak tomu byl s Mnliem Capitolinem v Římě, s Hierónem v Syrákúsách i s jinými. Jeden kronikář říká: „Je v povaze davu buď pokorně sloužit, nebo nadutě diktovat svou vůli.“

Obávám se, že tento problém je na d jiné složitý, a nevím, zda svým opačným názorem na věci nevyvolám nelibost. Všichni ti dějepisci se totiž po mém soudu dopustili chyby jednostrannosti pohledu.

To, co připisují jako vlastnost davu, můžeme totiž stejně dobře pozorovat u jednotlivců. Nenajdeme však tuto vrtkavost a nadutost u egyptských ani spartských králů, ale ani u současných francouzských panovníků. Proč? Protože i oni byli a jsou vázáni zákony, které vymezují jejich moc a práva. A stejně je tomu i s lidem. V zemi zvyklé dodržování zákonů není dav ani podlézavým služebníkem, ani nadutým tyranem.

Dokud byla římská společnost zdravá, i lid si zachovával zákonnými a občanskými svobodami a právy svou lidskou a občanskou důstojnost. Když byla na místě poslušnost, tak lid diktátory a konzuly poslouchal, když však uznal za nutné se proti útlaku bránit, tak se s pomocí zákonných prostředků bránil – např. proti decemvirům nebo proti Manliovi, jehož dal podle práva popravit. Na tom, že jeho smrti pak želel, není nic překvapivého a nelze mluvit o vrtkavosti, protože Capitolinus byl osobnost rozporná a vedle špatných vlastností měl i jiné, vynikající. Kdyby byl Manlius vstal z mrtvých, byl by římský lid znovu vynesl stejný rozsudek.

Ona historikova věta ted neplatí o lidu žijícím v republikánském zřízení, ale pouze o davu například syrákúském, nebo právě tak o panovnících jako byl Alexander nebo Herodes, protože ti i oni žili ve zřízení zákonů nedbajícím, a proto jednali jak jednotlivci, tak i celek zcela bez zábran a bezuzdně.

Povaha davu není o nic horší než povaha panovníků a oba hřeší jen takovou měrou, jakou jim to dovoluje řád.

Odmítám proto vžitý názor, že lid je nestálý, vrtkavý a nevděčný, a tvrdím, že jsou to spíš vlastnosti vládců než lidu. Ve společnosti, která ctí zákon, je lid stejně moudrý a stálý jako panovník. Ne náhodou se říká „hlas lidu, hlas boží“.

Veřejné mínění dokáže jasnozřivě odhadovat, co nejbližší budoucnost přinese, umí většinou rozlišit pravdu a lez v proslovech (...)

(......)