Gabriel García Márquez
překlad: Zdeněk Kalkus

GENERÁL VE SVÉM LABYRINTU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Poděkování

Dlouhá léta jsem slyšel Álvara Mutise, jak vypráví, že napíše knihu o poslední cestě Simona Bolívara po řece Magdaleně. Když vyšla jeho Poslední tvář, fragment, předjímající zamýšlenou knihu, připadal mi ten příběh tak vyzrálý a jeho styl a ráz tak čistý, že jsem si ho v krátkém čase chtěl přečíst celý. O dva roky později jsem však měl dojem, že se mi úplně vytratil z paměti, jak se nám spisovatelům často stává i s našimi nejmilovanějšími sny, a až tehdy jsem se osmělil a požádal ho, aby mi jej dovolil napsat. Po deseti letech hledání to byl přesný zásah. Takže moje první poděkování patří jemu.

Víc než proslulost hlavní postavy mě tehdy zajímala řeka Magdalena, kterou jsem začal poznávat už jako dítě při cestách od karibského pobřeží, kde jsem měl to štěstí se narodit, do Bogoty, vzdálené a temné, kde jsem se od první chvíle cítil víc cizincem než v kterémkoliv jiném městě. Během svých studentských let jsem řeku projel v obou směrech jedenáctkrát na oněch parních člunech, které vyplouvaly z mississippských loděnic, odsouzených k nostalgii, a s mytickou příchylností, které nemůže žádný spisovatel odolat.

Na druhé straně mě historické podklady zajímaly málo, protože poslední cesta po řece je nejméně doložené období Bolívarova života. V té době napsal pouze tři nebo čtyři dopisy - člověk, jenž měl nadiktovat víc než deset tisíc dopisů - a nikdo z jeho společníků nezanechal písemné svědectví o oněch čtrnácti nešťastných dnech. Od první kapitoly jsem však musel příležitostně vyhledávat údaje o jeho způsobu života, tyto údaje mě odkázaly na další a potom na další a další, až už jsem nemohl dál. Po celé dva dlouhé roky jsem se nořil do pohyblivých písků nekonečné dokumentace, rozporuplné a mnohdy nespolehlivé, od třiceti čtyř svazků Daniela O'Learyho až po nejneuvěřitelnější novinové výstřižky. Naprostý nedostatek zkušeností s metodami historického bádání mi ještě víc znepříjemňoval ony chvíle.

Tuto knihu bych nikdy nemohl napsat bez pomoci těch, kteří už tyto oblasti v průběhu minulých sto padesáti let navštívili přede mnou a usnadnili mi tak literární troufalost vyprávět o jednom životě s příliš úpornou dokumentací, aniž bych se musel zříci přísných románových zásad. Zvlášť musím poděkovat skupině přátel, starých i nových, kteří považovali za svou vlastní a velmi důležitou věc nejenom mé nejzávažnější pochybnosti - jako Bolívarovo skutečné politické smýšlení ve světle jeho do očí bijících rozporuplností -, nýbrž i ty nejbanálnější - jako třeba velikost jeho bot. Nic však nemohu ocenit víc než shovívavost těch, kteří nejsou v tomto poděkování uvedeni pro mou ohavnou zapomnětlivost.

Kolumbijský historik Eugenio Gutiérrez Celys vypracoval pro mě v odpověď na mnohostránkový dotazník jakýsi lístkový archív, který mi nejenom poskytl překvapující údaje - mnohé z nich pohřbené v kolumbijském tisku 19. století -, ale který mi jako první osvětlil metodu vyhledávání a uspořádávání informací. Kromě toho jeho kniha Bolívar den po dni, kterou napsal společně s historikem Fabiem Puyoem, se stala navigační mapou, jež mně během psaní umožnila pohybovat se po libosti celým životem hlavní postavy. Sám Fabio Puyo dokázal zmírnit má trápení doklady, jež mi z Paříže četl do telefonu nebo bleskově zasílal dálnopisem či telefaxem, jako kdyby šlo o léky života a smrti. Kolumbijský historik Gustavo Vargas, profesor na Mexické národní autonomní univerzitě, se zdržoval v dosahu mého telefonu, aby mi mohl objasnit větší či menší pochybnosti, především ty, které se týkaly dobového politického myšlení. Historik Vinicio Romero Martínez, bolívarovský odborník z Caracasu, mi pomohl pro mě neocenitelnými nálezy, týkajícími se Bolívarových soukromých zvyklostí - zvláště jeho svérázné mluvy - a povahy a osudu jeho doprovodu, a neúprosnou kontrolou historických údajů v konečné podobě románu. Jemu děkuji za prozíravé upozornění, že Bolívar nemohl jíst manga s dětským potěšením, které jsem mu přisoudil, z prostého důvodu, že ještě chybělo několik let, než se mangovník dostal do Ameriky.

Jorge Eduardo Ritter, panamský velvyslanec v Kolumbii a posléze ministr zahraničí ve své zemi, několikrát spěšně přiletěl pouze proto, aby mi přivezl několik svých knih, které jsem všude marně hledal. Don Francisko de Abrisqueta z Bogoty byl neoblomným průvodcem ve spletité a obsáhlé bolívarovské bibliografii. Někdejší prezident Belisario Betancur mi telefonickými konzultacemi v průběhu celého roku objasňoval nejrůznější pochybnosti a sdělil mi, že autorem několika veršů recitovaných Bolívarem zpaměti je ecuadorský básník José Joaquín Olmedo. S Franciscem Pividalem jsem měl v Havaně dlouhé předběžné rozhovory, které mi umožnily, abych si vytvořil jasnou představu o knize, kterou mám napsat. Roberto Cadavid (Agros), nejpopulárnější a nejochotnější jazykovědec v Kolumbii, byl tak laskav a prošetřil mi význam a stáří některých místních výrazů. Na mou žádost mi geograf Gladstone Oliva a astronom Jorge Pérez Doval z Kubánské akademie věd zpracovali přehled všech nocí s úplňkem v prvních třiceti letech minulého století.

Můj starý přítel Aníbal Noguera Mendoza mi poslal z kolumbijského velvyslanectví v Port-au-Prince, kde sloužil, kopie svých osobních záznamů, a s jeho laskavým svolením jsem je mohl zcela volně použít, ač šlo o poznámky a náčrty studie, již na stejné téma právě připravoval. Kromě toho objevil v první verzi románu půltuctů hrubých chyb a sebevražedných anachronismů, které by zasely pochybnosti o hodnotě tohoto románu.

A nakonec Antonio Bolívar Goyanes - vzdálený příbuzný hlavního hrdiny a možná poslední knihtiskař, pracující starodávným způsobem, který ještě přežívá v Mexiku - byl tak laskav a důkladně se mnou prošel originály v milimetrovém honu na nesmysly, opakování, nedůslednosti, omyly a přepsání, provedl nesmiřitelnou kontrolu jazyka a pravopisu, až dospěl k sedmé podobě románu. Tímto způsobem jsme zčistajasna přistihli při činu vojáka, který vyhrával bitvy ještě před svým narozením, vdovu, která odjela do Evropy se svým milovaným manželem, a Bolívara a Sucreho v Bogotě při důvěrném obědě, zatímco jeden z nich byl v Caracasu a druhý v Quitu. Přesto si však nejsem jist, zda bych měl poděkovat za tyto dvě poslední pomoci, protože se mi zdá, že podobné pošetilosti by přidaly několik kapek bezděčného - a možná žádoucího - humoru do hrůzy této knihy.

G. G. M.
Ciudad de México, leden 1989