Gabriel García Márquez
překlad: Zdeněk Kalkus

GENERÁL VE SVÉM LABYRINTU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nikdo tu nic nepochopil

(Doslov)

Bolívarův výrok o nepochopení platí zajisté jeho současníkům a má zcela konkrétní obsah: hašteřiví současníci se vzdali ideálu celistvosti a v sobecké odloučenosti se vydali k původně společnému cíli rozdílnými cestami; projekt jednotného státu skončil rozpadem na několik samostatných státních útvarů. Odstup bezmála již dvou století nám však umožňuje nahlédnout problém pochopení či nepochopení v širším měřítku a vztáhnout ho i ke "generálovi v labyrintu" a jeho potomkům, Gabriela Garcíu Márqueze nevyjímaje. Dějiny postkoloniální Latinské Ameriky nám totiž nabízejí nejeden přesvědčivý doklad, že objektivní hodnocení problému je dost obtížné a že mnohé tradiční a jednoznačné výklady mohou být někdy oprávněně chápány jak zavádějící.

Pokus porozumět problému i z jiných hledisek může být zdůvodněn například skutečností, že máme před sebou velkou událost a velkou osobnost, které se staly základem pro postupné vytváření určitého historického mýtu. Jedním z konstrukčních prvků takové mytologie bývá už to, že o významných událostech a osobnostech státotvorných aktů v národních dějinách se obvykle příliš nediskutuje a že politická hagiografie je přijímána jako nenapadnutelná skutečnost (v Evropě stejně jako v Latinské Americe a jinde). V takovém případě je pak logické, že například boj latinskomerických kolonií za nezávislost od počátku minulého století a úloha jeho protagonistů, z nichž Simon Bolívar (1783-1830) patří nepochybně k nejvýznamnějším, bývají většinou hodnoceny v historicky pozitivních superlativech. Kritické výhrady se považují málem za jakýsi prohřešek proti dobrému vkusu - snad i proto, že obecné povědomí je často až podivuhodně smířlivé k principu údajně zákonitého a pokrokového směřování dějinného vývoje. Ovšem hodnotící znaménka opravdu nemohou být tak jednoznačná, jak si obvykle přejí zastánci národních ideologií a utopických představ o nezadržitelném celosvětovém překonávání zaostalé a méněcenné minulosti. Bylo by například možné shromáždit některá fakta, zvážit průběžné následky a celou "pokrokovou" přímočarost latinskoamerického emancipačního procesu alespoň v některých jeho projevech poněkud zproblematizovat; mnohé události měly nesporně trochu přízemnější ráz a mnohé činy nebyly jen křišťálově ušlechtilé a státnicky velkolepé. Něco podobného má na mysli i García Márquez ve své historické meditaci o Bolívarovi, kterého se pokouší zobrazit především jako člověka a nikoli jen bronzovou sochu na náměstích a v myslích. Je však zajímavé, že i tento miláček latinskoamerických čtenářů, jemuž je kritická distance od problému hispanoamerické identity bytostně cizí (a který tudíž nemá nejmenší důvod nabádat k nějakému zásadnímu přehodnocování bolívarské problematiky), se za svůj demytologizující přístup setkal v některých čtenářských i odborných kruzích s četnými výhradami. S jistou ironickou nadsázkou můžeme poznamenat (vždyť to ostatně známe také), že tohle se přece ve slušné společnosti nedělá!

Ale co tedy vlastně García Márquez udělal? Provinil se snad vůči historické pravdě? Podává svědectví o skutečném, historickém Bolívarovi, anebo jen své představě? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Jak je na první pohled patrno, García Márquez tentokrát opustil půdu výlučně "magického" bájení a svou představivost zaměřil spíš na fakticitu, lépe řečeno, na jakési cíleně výběrové skládání historických zpráv. Charakteristickou márquezovskou imaginaci je proto třeba spatřovat především ve způsobu uspořádám výsledného obrazu, případné nepřehlédnutelných psychologických reflexích; tento postup však sám o sobě není v nějakém zásadním rozporu s reálným historickým pozadím, a proto otázka: "Jak to bylo doopravdy?" je vlastně bezpředmětná. Bylo to víceméně opravdu takto, ale podle Garcíi Márqueze též trochu jinak!

Vylíčené děje se většinou takto odehrály a citované výroky Bolívar opravdu při různých příležitostech pronesl. O posledních sedmi měsících Bolívarova života máme sice nejméně autentických zpráv, ale to ještě nic neznamená, protože důležité je především Bolívarovo politické dílo a jeho vlastní názor na svou úlohu v něm. Tento rámcový horizont García Márquez respektuje, takže přidanou autorskou metaforiku, z níž lze odvozovat míněnou historickou "jinakost", můžeme považovat spíš jen za jakési ozvláštnění. To má však pro pochopení díla zcela klíčový význam. Jde samozřejmě o známé márquezovské téma samoty a v daném případě též bloudění v labyrintu světa. Tento významový posun je dost překvapivý. Bolívar nám totiž připadá jako další svérázná postava z fiktivního Maconda, nebo jakési autorovo alter ego z dvacátého století. Zdá se nám, že opouští historii, aby jako náš současník tlumočil názory a pocity Garcíi Márqueze. Přestává být historickou nebo románovou postavou a mění se spíš v jakési pomocné téma, kolem kterého García Márquez spřádá osobitý komentář k sociálním, politickým a hospodářským problémům dnešní Latinské Ameriky.

Historický Bolívar má o Latinské Americe určité konkrétní představy, jeho potomek a krajan García Márquez také. Tyto představy ovšem jakýmsi podivným řízením osudu nevycházejí a ideál je stále vzdálenější. Zbývá jenom rozčarování, tedy pocity nepochopení, zmaru a samoty. Jestliže si seřadíme Bolívarovy výroky v jeden celek, zjistíme, že jde o souvislý sled lamentací na nepřízeň osudu, světa, přátel a spolubojovníků. Všichni to dělali špatně, protože ho nepochopili. Pozoruhodná sebejistota! Anebo snad i on pochopil, když říká, že snil o čemsi, co neexistovalo, a proto zabloudil? Jsem trochu na rozpacích, máme-li právě toto považovat za skutečnou kritickou sebereflexi, obzvláště víme-li, že je doprovázena neustálými výčitkami na adresu macešské vlasti, s konstatováním, že v končinách, kde "do sedmnáctého století jenom prší... pro ty, kdo zkrachovali, je léčbou zoufalství". Nehledě na to, že tato zdánlivě uzdravující skepse tváří v tvář lidské omylnosti a nejednoznačnosti politických činů je průběžně zpochybňována opětovnými návraty ke kategorickým a problematickým definicím smyslu dějinného konání. Jestliže například Bolívar říká (a García Márquez použil trochu jiný, ale v podstatě obdobný příměr v projevu při přebírání Nobelovy ceny), že nelze za pouhých dvacet let udělat dobře to, co Evropa dělala špatně celých dva tisíce let, a že tudíž i Latinská Amerika má právo na svůj vlastní středověk, musí tato smrtící dialektika "věčných návratů" zapůsobit na poučeného současníka poněkud děsivě. Jsou-li osudy jedince i národů opakovaně zaměnitelné v čase, pak je přece konečný pocit zmaru a opuštěnosti jen logickým důsledkem - bez ohledu na ryzost původního ideálu. Jeden venezuelský kritik řekl, že García Márquez rozvíjí ve svém románu o Bolívarovi jedinou metaforu: "Naše životy jsou řekou, která plyne k moři, v němž se umírá"; to tedy znamená, že řeka Magdalena, po které Bolívar odplouvá ze Santa Fe de Bogotá vstříc naplnění svého osudu, je vlastně jakousi řekou Léthé. "Dál už je jenom tma" a život, "který se už nikdy, na věky věků, nevrátí".

Silný důraz na tmu a rozplynutí života v zapomnění je u Garcíi Márqueze poněkud zarážející. Před takovou budoucností se i zneklidňující leitmotiv samoty jeví jako cosi druhořadého. Jsme dokonce v pokušení domnívat se, že García Márquez si jakoby zálibně pohrává s představou své vlastní "cesty do hlubin noci", jakéhosi propadání se individuálního i kolektivního života do propasti naprostého zániku. Podlehnout tomuto pokušení by však znamenalo, že ani my jsme nic nepochopili. K pochopení lze dospět jen s vědomím, že máme právo a možnost stát vně márquezovskobolívarovského labyrintu, který není ani tak labyrintem, jako spíš neuspořádaným shlukem bolestivých střetů se skutečností. Naším úkolem není pochopit posloupnost cest v labyrintu, ale lidskou bolest. García Márquez nechce konstruovat pomocí historické látky nové podobenství o zmaru člověka v soukolí dějin, o beznadějném prožitku tíživé opuštěnosti, ale spíš o jeho pocitu bolesti, že není chápavě přijímán. Jinou otázkou je, kdo má být příjemce: žena, přátelé, dějiny, příroda, Bůh? Je to otázka svým způsobem nemárquezovska, ale máme-li porozumět, musí být vyslovena, neboť se samovolně nabízí, i když jen jako důkaz omylu a selhávání (v nichž se ovšem může skrývat skutečné řešení problému - individuálního i historického). Bolívarovi současníci dozajista nepochopili, co všechno je ve hře, a Bolívar se právem cítí být zrazený a opuštěný. Ovšem jde opravdu jenom o jeho současníky? Neplatí tato výčitka všem, tedy i tomu, kdo ji pronáší? A tomu, kdo ji s pocitem, že lidské skutky lze ospravedlnit pouhými dějinami, se stejnou samozřejmostí opakuje?

Vít Urban