<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

VINNETOU I

kompletní kniha (e-book)

 

Vinnetou I. díl - May Karl, Tilsch Emanuel, Tilschová Taťána
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 254 Kč
Vinnetou I. díl - May Karl, Tilsch Emanuel, Tilschová Taťána
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 475 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica

 

    1   >

 

 

1. GREENHORN

Tento příběh se odehrává v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století

Milý čtenáři, víš, co znamená slovo greenhorn?

Ne, rozhodně bych ti nepřál, aby tě někdo na Západě nazval tímhle potupným a opovržení plným jménem.

Už proto, že greenhorn, zelenáč, který se potuluje sotva pár týdnů v zemi, o niž zhola nic neví, si musí dávat na každém kroku náramně dobrý pozor, aby se mu nepřihodilo za nejbližším rohem něco navýsost nepříjemného. Už proto, že greenhorn je schopen všeho.

Sedí na židli ve společnosti, a ani ho nenapadne, že by měl vstát, když vstoupí dáma, lady; přijde do domu a hned se hrne stisknout ruku hostiteli, a vůbec se nenamáhá, aby se nejdřív poklonil paní domu a mladé slečně; chce si nabít pušku, a náboje strčí do hlavně klidně obráceně. Greenhorn mluví anglicky, a to tak oxfordskou, profesorskou angličtinou, že každý Yankee se složí smíchy, sotva otevře ústa; anebo nemluví anglicky ani slovo. Greenhorn je úžasný znalec; mývala považuje za vačici opossum a o každé trochu hezčí mulatce je přesvědčen, že to je kvadrona. Greenhorn si blahobytně pokuřuje cigaretky a každý, kdo před ním odplivne trochu tabáku, se mu prostě hnusí. Když mu dá nějaký Irčan, čili jak tady na Západě říkají, Paddy, pohlavek, rozběhne se k smírčímu soudci, místo aby ho jako každý správný Yankee na místě potrestal kulkou. Greenhorn je ochoten považovat stopu krocana za medvědí ťápoty a soukromou jachtu za mississippský parník. Greenhorn s sebou vleče do prérie mycí houbu velkou přinejmenším jak pořádně vzrostlá tykev a k tomu deset kilo mýdla, aby byl jaksepatří vymydlen. Bez kompasu nedá ránu, jenže za čtrnáct dní mu přistroj ukazuje na všechny světové strany, jen ne na sever. Greenhorn si taky zapíše osm set nejnutnějších indiánských slov, a sotva narazí na prvního rudocha, zjistí, že ten svůj příruční slovníček poslal v obálce domů a do kapsy si strčil dopis. Chce si prvně vystřelit, a vidí, že dostal místo střelného prachu trochu rozemletého dřevěného uhlí. Greenhorn se taky vyzná ve hvězdách: pět let se trápil s astronomií, ale může civět na oblohu ještě dalších deset let, a stejně nepozná, kolik je hodin. Bowieův nůž ovládá dokonale: zastrčí si jej do holinky tak šikovně, že hned napoprvé se mu podaří vrazit si ho do stehna. Oheň rozdělává vždycky radši větší, čoudí mu jak deset továrních komínů, a hrozně se pak diví, že Indiáni mohli vypátrat jeho skrýš a připravit ho o skalp. Zkrátka a dobře: greenhorn je greenhorn... a právě takový greenhorn jsem byl já.

Samozřejmě že bych se byl pustil do křížku s každým, kdo by se byl odvážil mě nazvat tímhle potupným jménem: vždyť jsem přece studoval, dokonce vysokou školu, před žádnou zkouškou se mi nikdy nezachvěla kolena ani na vteřinu a troufl jsem si až přes oceán do Spojených států jen proto, že jsem tady tušil lepší možnosti uplatnit se a ukázat; co ve mně vězí. Začal jsem ve východních státech, a hned s dost slušným zaměstnáním. Jenže srdce mě táhlo jinam, na Západ, a tak sotva jsem měl pohromadě pár dolarů, dal jsem New Yorku sbohem a nakonec jsem uvízl v Saint Louisu u jedné vystěhovalecké rodiny, kde jsem se z nedostatku něčeho lepšího stal domácím učitelem.

Možná že právě tím všechno začalo; kdoví jak a co by se bylo dálo, kdybych byl zapadl někam jinam a kdybych nebyl poznal toho zvláštního člověka, který si mě tak oblíbil a spoluurčil běh mého budoucího osudu. A přitom vlastně nevím, opravdu dodneška nevím, čím jsem si získal jeho důvěru. Ostatně - ani zdaleka mi ji nedával najevo na každém kroku. Naopak! Jednal se mnou, jak byl zvyklý jednat s lidmi: utrhoval se, odpovídal na půl úst, když nemusel, nepromluvil ani slovo, prostě učiněný morous, ba hrubián - a kdyby nebyl býval ve svém řemesle mistrem nad mistry, každý by se mu byl raději vyhnul. Jenže můj otcovský přítel, Mister Henry, the gunsmith, jak si říkal se starosvětskou hrdostí, byl puškař, jaký se rodí jednou za sto let, a zbraně z jeho dílny, to byly hotové zázraky. A takového člověka si tady na Západě musel vážit každý, i kdyby se tisíckrát choval jako podivín. Ostatně, jaképak podivínství u muže, který prožil strašnou rodinnou katastrofu a přišel o všechny své nejbližší? Nebyl nepřítelem lidí ani podivínem v pravém slova smyslu, byl to prostě jen uzavřený, zatrpklý, osudem postižený starý člověk.

Začalo to tím, že se občas objevil v rodině při mé vyučovací hodině. Chvíli poslouchal a pátravě si mě prohlížel, pak se mnou tu a tam prohodil několik slov a jednoho dne, k mému nesmírnému údivu, mě pozval k sobě na návštěvu. Něco takového se tady v St. Louisu ještě nikomu nestalo! Zarazilo mě to tak, že jsem nad pozváním několik dní váhal: samozřejmě k jeho nesmírné nespokojenosti, kterou dal také bez ostychu najevo hned ten večer, kdy jsem zaklepal u jeho dveří. Na mé good evening, dobrý večer, ani neodpověděl a rovnou podrážděně vybafl:

"Kdepak jste vězel včera, sir?"

"Doma...," odpověděl jsem, udiven takovým uvítáním.

"Doma! A předevčírem?"

"Samozřejmě taky!

"Pshaw! Kdybyste nevykládal! Taková štěňata jako vy se určitě drží u boudy! Znám to! Obyčejně šmejdí tím svým čumákem po všech čertech! A tam, kde mají být, samozřejmě nejsou!"

"A kdepak mám být já...,! zeptal jsem se s úsměvem, abych to nečekaně nevlídné přivítání obrátil prostě v žert.

"Tady u mne, jasno? Chtěl jsem si s vámi pohovořit"

"To jste mohl udělat i tak."

"Nemohl."

"Ne? A pročpak?" podivil jsem se.

"Protože jsem nechtěl!" zněla poněkud nelogická odpověď.

"A dneska..."

"Dneska možná budu chtít."

"Tak jen klidně hovořte," řekl jsem a posadil jsem se na stůl.

Podíval se mi do tváře a zavrtěl hlavou, jako by nechtěl věřit vlastním uším.

"Klidně! Nakonec abych se ještě takového greenhorna prosil o dovolení, jestli smím mluvit!"

Dovedete si představit, že jsem se cítil tím pojmenováním do hloubi duše uražen.

"Řekl jste greenhorn, pane Henry? Doufám, že jste se přeřekl a že jste nemínil..."

"Představte si, že jsem mínil...," vpadl mi ostře do řeči. "Že jsem mínil přesně to, co jsem řekl. Člověče, vy jste greenhorn, a jaký! Aby ho pohledal! Nacpal jste si hlavu vědomostmi pořádně, jen co je pravda. Takový mladík, a dovede vám spočítat, jak daleko je od nás na Měsíc, řekne vám, co vyryl nějaký Nabukadnézar na cihly, a dokonce je ochoten vážit vzduch! A to si myslí, že je chlapík jaksepatří, že už mu nechybí ani kapka moudrosti. Ale račte si strčit nos do života asi tak na padesát let, a uvidíte, jak to je s tou moudrostí! Člověče, vy ještě nic nevíte a nic neznáte! Neumíte ani vzít pušku do ruky!"

Řekl to opovržlivě a s takovou jistotou, jako kdyby se o tom byl právě včera přesvědčil.

Zasmál jsem se.

"Hm... tak o tom jste chtěl se mnou mluvit? Víte co - půjčte mi nějakou solidní pušku!"

Položil hlaveň, ke které cosi přišroubovával, došel až ke mně a prohlížel si mě očima navrch hlavy.

"Solidní pušku? Vám do ruky? Tu svěřuji jenom střelci, který je jí hoden, pane!"

Podíval se na mne po očku, sedl si, pak vstal a znova vzal do ruky hlaveň, na které pracoval.

"S takovým greenhornem aby člověk vyletěl z kůže," zabručel.

Už jsem ho trochu znal. Nechal jsem ho klidně být, sáhl jsem do kapsy pro doutník a zapálil si. čtvrthodinku bylo ticho, pak už to nemohl vydržet, vzal hlaveň a začal ji prohlížet proti světlu; přitom jako mimochodem poznamenal:

"S puškou se musí umět zacházet! To není jako koukat dalekohledem po hvězdách! Jestlipak jste vůbec v životě střílel?"

"To si myslím," řekl jsem.

"Já vím, o pouti ve střelnici."

Pokrčil jsem rameny.

"Ještě řekněte, že jste taky něco trefil?"

"Samozřejmě."

"Já vím - ale co?!"

"Cíl."

"Jděte do háje s tou pohádkou, mladý muži!" rozohnil se najednou puškař. "Já se vsadím, že se netrefíte do zdi pětkrát pět metrů! Nemyslete, že jsem ten klučina, co ho učíte násobilku! Hrabal jste se někde v nějakých archívech a přitom se cvičil ve střelbě - ne? Seberte se zdi tamhletu medvědici a ukažte, co umíte; rád se zasměju... hallo, co to je... člověče, vy to berete jak hůlku, vždyť ta stará gun má pořádnou váhu...!"

Nedopověděl, protože jsem vzal za límec a za kalhoty i jeho a vyzvedl ho pěkně vysoko do vzduchu.

"Ke všem čertům, pusťte!" vykřikl. "Vždyť vy máte tolik síly jako Bill."

"Jaký Bill? Kdo je to Bill?"

"Můj syn," řekl. "Můj syn, kterého... nechme toho radši. Toho už hlava nebolí... Ale jste mu podobný, máte jeho oči a stejné rysy kolem úst, a postavu máte taky jako on, ano."

V tváři se mu objevil výraz hlubokého smutku. Přejel si rukou po čele, potom se snažil pokračovat svým obvyklým drsným tónem.

"Takové svaly, a vy je necháváte zahálet! Měl byste dělat nějaký sport!"

"Děkuju za radu. Už se stalo," řekl jsem.

"Co - vy sportujete? Hm... Umíte boxovat?"

"Trochu. U nás doma pěstujeme zápas."

"Jezdíte na koni?"

"Ovšem."

"Šermujete?"

"Dělal jsem nějaký čas cvičitele..."

"No, no, no...," řekl puškař zase tak nedůvěřivě. "Povídám, posaďte se... musím se na to ještě trochu podívat."

Vrátil se ke své hlavni, piloval, zdál se být ponořen do nějakých vážných myšlenek. Najednou zvedl od práce hlavu.

"Vy se vyznáte v matematice?"

"Měl jsem ji na škole vlastně nejradši."

"A co takhle zeměměřičství?"

"To mě dokonce lákalo. Pomáhal jsem několikrát při rozměřování... plošném i výškovém. Ale diplomovaný zeměměřič nejsem."

"Well... to je dobře... to je docela dobře..."

"Pročpak vás to zajímá, mister Henry?" nedovedl jsem potlačit zvědavost.

"To je moje věc. Dozvíte se to včas, nemějte strach. Nejdřív musím... hm... zjistíme, jestli to s tím střílením vypadá, jak říkáte. Kdypak máte zítra hodinu?"

"V osm, ale..."

"Tak v šest sem přijdete."

"V šest ráno? Proč tak brzo?"

"Protože vám chci co nejdřív dokázat, že jste greenhorn, jak zákon káže. A už o tom nebudeme mluvit."

Zdálo se, že s prací na hlavni je hotov. Odložil ji, vyhrabal ze skříně jakýsi nevelký čtyřhranný železný plátek a začal připilovávat jeho hranky. Všiml jsem si, že u každé byla vyvrtaná díra. Muselo to být něco zvlášť důležitého, protože od téhle chvíle jsem pro něj přestal prostě existovat. Oči mu jen blýskaly radostí, když si prohlížel svou práci.

"To je něco k pušce, pane Henry?" zeptal jsem se.

"Co...? Ano, ano..., " odpověděl po chvíli, jako by si teprve, dodatečně připomněl, že stojím vedle něho.

"To vidím poprvé. Žádný podobný systém neznám."

"To věřím. To je totiž úplná novinka. Systém Henry."

"Promiňte. Nechtěl jsem vyzvídat."

Zkoumal zdlouhavě a pozorně všechny díry v plátku, pak ten kousek železa všelijak otáčel a přikládal k hlavni - trvalo to hezkou chvíli, než zase odpověděl.

"Vyzvídat...," řekl. "Nu ano, ale já věřím, že umíte držet jazyk za zuby - ačkoliv jste vyložený greenhorn. Abyste věděl, bude to opakovačka. Na pětadvacet ran!"

"To není možné!" nezdržel jsem se upřímného údivu.

"Držte hubu! Nejsem blázen, abych se pachtil s nemožnostmi, rozumíte?"

"Ale to byste přece musel mít někde zásobník na těch pětadvacet nábojů!"

"Taky že mám," zasmál se a zvedl ten kus železa. "Tady to vidíte."

"Hm... V tomhle se ovšem nevyznám... ale stejně: při tolika ranách se přece musí hlaveň rozpálit?"

"Ani nápad! Ta hlaveň je z docela zvláštního materiálu... a pak, to myslíte, že pokaždé se vystřílí všech pětadvacet ran najednou?"

"To máte pravdu... Sotva..."

"Tak vidíte! Dávejte pozor! Tenhle kousek železa se bude otáčet pomocí zvláštního mechanismu. Pětadvacet dírek, pětadvacet nábojů! Při každé ráně se mechanismus pootočí a v hlavni budete mít další kulku." Puškař vykládal a zářil. "Něco jsem si s tím natrápil hlavu, pane! Ne a ne se to povést, ale teď se mi zdá, že jsem už přišel na to pravé. Ten systém bude jednou slavný, mladý muži, budou za to platit zlatem!"

"A co tomu řekne svědomí?"

"Zounds! K sakru! Svědomí... co tím chcete říci?"

"Co tím chci říci! Až zkonstruujete pětadvaceti-rannou opakovačku, dostane ji přece do rukou kdekterý lump. Víte, co to znamená? Že na prériích a v lesích a v kaňonech se budou odstřelovat Indiáni po desítkách - jako kojoti."

Díval se na mne strnule, ale neříkal nic.

"A dovedete si představit lovce s tou vaši vražednou zbraní v ruce? Budou pobíjet mustangy a bizony jako na jatkách! Tisíce chlapů si opatří váš báječný vynález a půjdou klidně dělat lovce tam, kam se dřív neodvážili strčit ani nos. Vy z toho budete mít ovšem dolary..."

"... 's death!" přerušil mě podrážděně. "Nechte už těch řečí! Takový greenhorn s mlíkem na bradě, a káže mi, jako by byl praotcem všech Indiánů! Člověče, snad si nepředstavujete, že si tady otevřu továrnu na pušky! Buďte klidný, sir, zůstanu tak sám jako až doposud a o dolary žádný zájem nemám. Úplně mi stačí to, co mám. A vůbec, seberte se laskavě a račte vypadnout. Nemám náladu poslouchat rozumy nějakého ptáčete, které se včera vylíhlo a chce mě učit, jak se lítá."

Neřekl jsem na to nic, už jsem si zvykl na jeho jednání, jen jsem mu potřásl smířlivě rukou a odešel jsem. Nevěděl jsem ještě, jak důležitý je pro mne ten večer, ani jakou úlohu budou hrát obě Henryho pušky, ale na zítřejší ráno jsem se těšil. Ve střelbě jsem rozhodně nebyl slabý, a usmíval jsem se při pomyšlení, jak staříka ráno překvapím.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist