Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

31. STRAŠLIVÁ TRAGÉDIE

Ještě před chvíli bych byl přísahal, že už nemám sílu udělat bystřejší krok, neřkuli běžet, a přece v tom okamžiku jsem vyrazil vpřed jako šíp, jako dravec, který uviděl kořist a chce se jí naráz zmocnit. Pádil jsem obrovskými skoky, zaslechl jsem další výstřel, pak ještě jeden - to byla Vinnetouova dvojka, poznal jsem ji podle zvuku! Vinnetouovi se nic nestalo, blesklo mi radostně hlavou: kdo střílí, je živ... Několik posledních skoků a ocitl jsem se mezi stromy, za nimiž už prosvítalo volné prostranství paseky.

A u těch stromů jsem se zastavil jako přimrazen a vytřeštěnýma očima zíral před sebe.

Na pasece, jak jsem teď viděl, nepříliš velké, ležela takřka uprostřed dvě bezvládná těla, Inču-čunovo a Nšo-čino. Nedaleko nich, za malým skalnatým výstupkem, stál Vinnetou a nabíjel pušku. Nalevo ode mne, přilepeni ke dvěma statným kmenům jako k bezpečnému úkrytu, ho sledovali kovbojové s puškami připravenými k výstřelu. A o něco dál vpravo se plížil třetí, který chtěl Vinnetoua obejít a vpadnout mu do zad. Čtvrtý z těch lumpů ležel v trávě několik kroků přede mnou s rozhozenýma rukama. V hlavě měl hlubokou černorudou díru.

Ti dva za stromem byli v tomto okamžiku mladému Apačovi nejnebezpečnější. Bleskurychle jsem strhl s ramene medvědobijku. Zarachotily dvě rány, oba muži klesli s výkřikem k zemi a já, nezdržuje se ani novým nabíjením, pádil jsem jako smyslů zbavený za třetím zločincem. Uslyšel už mé výstřely, ihned se otočil, a jak viděl, že se za ním ženu, poslal po mně kouli. Ještě štěstí, že právě v tom zlomku vteřiny jsem udělal mohutný skok stranou. Uvědomil jsem si, jak proti mně pootočil tvář, že to je právě ten, který mluvil se Samem, tedy Santer, a tím spíš mě posedla myšlenka, že ho musím dostat hned teď, živého. Ale on nečekal. Tahle hra už pro něho skončila, a on to dobře věděl, a věděl, že se může spasit jedině útěkem do lesa. Zmizel mi mezi stromy, já vpadl do lesa za ním, křižoval jsem tam a sem, ale pod Santerem jako by se slehla země. Než jsem nalezl stopy, uplynula beznadějně dlouhá chvíle a s tím i naděje, že ho ještě teď dostihnu. Pokoušel jsem se o to, dral jsem se houštinami, pobíhal mezi stromy, ale bez výsledku. Měl přede mnou už pořádný náskok - a možná, že mě teď bylo spíš zapotřebí u Vinnetoua.

Když jsem se vrátil na paseku, klečel u otce a sestry a s úzkostí v očích zkoumal jejich rány. Když uviděl, že přicházím, těžce se zvedl a na okamžik na mně utkvěl pohledem. Na ten výraz v jeho očích nezapomenu, co budu živ. Byl v nich smutek, šílená bolest; bezbřehá touha po pomstě, zoufalství, výčitka... Když promluvil, zdálo se mi, že jeho hlas, chvějící se bolestí, přichází z jakési strašlivé dálky.

"Můj bratr Old Shatterhand vidí, co se stalo. Nšo-či, nejkrásnější a nejlepší z dcer Apačů, neuvidí už město bledých tváří, po kterém toužila. Dech života ji ještě neopustil, ale oči již neotevře."

Nemohl jsem promluvit. Nemohl jsem ze sebe vypravit kloudnou větu, nebyl jsem (...)

(......)