Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

37. NÁČELNÍKŮV SYN JAKO RUKOJMÍ

Mne čekal jiný cíl. Pozoroval jsem ostrůvek při opačném pobřeží proti vesnici Kiowů, ozářený zášlehy plamenů, a uvažoval, jak se na něj nejlíp dostat. Na hladině jsem se ukázat nesměl, to bylo jasné, to bylo příliš riskantní. Proplavat celý úsek řeky pod vodou, na to bych si byl snad ještě troufal, ale co když se vynořím rovnou před nosem nějaké kiowské hlídky? Ne, nejlíp se to dalo bezpochyby provést tak, že doplavu pod hladinou napříč tokem k prvnímu, málo vzdálenému ostrůvku, kde pravděpodobně nikdo není, a teprve pak, až se trochu porozhlédnu, pustím se těch zbývajících asi dvacet metrů k prostřednímu ostrovu, k Hawkensovu vězení.

Šlapal jsem ve tmě proti proudu řeky, nespouštěje oči z ostrůvků. Nehnula se tam ani myš, mohl jsem být klidný, moje úvaha byla zřejmě správná. Spustil jsem se opatrně se břehu a vklouzl do vln. Tiše jsem před sebou rozhrnoval vodu a plaval přes řeku pod hladinou. Podařilo se mi dorazit s jediným nadechnutím až na pár metrů před souš, ale z opatrnosti jsem nijak nespěchal vystrčit hlavu. Nejdřív jsem se převalil naznak, jen ústy nabral trochu vzduchu, držel jsem se ještě pod vodou. Teprve po chvíli jsem se zvolna vynořil mezi pobřežním porostem.

Vypadalo to příznivě. Ostrov sloužil Kiowům zřejmě za loděnici, za domácí přístav pro kánoe. Byla jich tu celá řada, pro mne příjemná, vítaná věc, protože mně mohly v případě potřeby poskytnout docela dobrý úkryt. Ponořil jsem se a plaval opatrně od jedné lodi k druhé, až jsem se dostal za tu poslední, šestou, a octl se na dolním výběžku s docela slušnou vyhlídkou na sousední ostrov.

Byl o něco blíž k pobřeží, kde sídlili Kiowové, porostlý jen skupinami keřů a dvěma dost vysokými stromy. Pátral jsem po nějakém stanu nebo boudě, kde podle mého dohadu zajatce nejspíš drželi, ale nepodařilo se mi objevit nic. Užuž jsem se chtěl potopit a pokračoval v plavecké pouti, když jsem uslyšel v křovinách nad sebou zřetelný šramot. Někdo tu jde! Ve tmě jsem matně rozeznával, že nějaký Indián, docela mladý bojovník, sestupuje dolů k řece. Slézal zešikma, zády ke mně, rovnou ke kánoi na kraji řady. Skočil do ní, odvázal ji a pádloval zvolna k prostřednímu ostrovu. Nezbývalo mi než chvíli počkat.

Téměř vzápětí jsem uslyšel nějaké hlasy. Jeden z nich jsem rozeznával docela zřetelně - to přece bylo známé Samovo chichotání! Ponořil jsem se pod vodu a odrážel se tiše ve směru, odkud vycházel hovor. Míjel jsem řadu kánoí upoutaných u břehu, bylo jich tu tolik, že jisté na každého muže z osady připadalo nejméně jedno plavidlo. Za poslední lodí v řadě jsem se mohl bezpečně skrýt. Tady už byly slyšet hlasy z druhého ostrůvku skoro jasně. Mladý Indián právě naléhavě domlouval Samovi:

"Můj otec to chce vědět!"

"To je možné," odpovídal Sam Hawkens, a mně se zase zdálo, že se přitom trochu pochichtává, "jenže ode mne se to nikdy nedozví."

"Pak tvoje muka budou desetkrát větší!"

"Ale kdepak! Nedej se vysmát! Sam Hawkens a (...)

(......)