Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

36. UPROSTŘED NEPŘÁTELSKÉHO ÚZEMÍ

K severnímu rameni Red Riveru, Červené řeky, jsme dorazili po dvou dnech, a ještě celý další den jsme jeli po jejích březích, zelenajících se svěží trávou. Řeka neměla v korytě zrovna nadbytek vody, ale stačila ještě svlažovat své břehy, a tak se tu konečně našel porost, který našim koním přišel víc vhod, když jsme dosud jeli jen pásmem suché, sluncem spálené bizoní trávy.

Salt Fork čili Slané rameno ústí do Červené řeky od západu a tvoří v soutoku dost široký klín, kde tehdy byla hlavní osada Kiowů a Tanguovo sídlo. Přijížděli jsme od levého břehu řeky a dalo se počítat s tím, že zůstaneme nepozorováni. Přesto jsme si však raději kus cesty zajeli a proti ústí Slaného ramene jsme volili okliku, asi tak půlden jízdy na koni, než jsme se zase přiblížili k toku. Jeli jsme tu okliku v noci, a ráno, při prvním rozbřesku, nás uvítala matně se lesknoucí hladina. Red River!

Byli jsme teď přesně proti místům, odkud nás - podle našich předpokladů - Kiowové nejspíš očekávali. Nalezli jsme si vhodný úkryt, abychom si po namáhavé noční jízdě trochu odpočinuli. Pro Vinnetoua a pro mne to však znamenalo sotva víc než docela krátký oddych. Apač si chtěl totiž opatřit co nejdřív spolehlivé zprávy a požádal mě, abych ho doprovodil.

Nejdříve jsme přebrodili na druhou stranu, ale poněvadž jsme se nechtěli prozradit stopami ani náhodnému jezdci, zajeli jsme ještě kus cesty dolů po řece, kde jsme dokonce objevili malý přítok, nehluboký potok ústící do Červené řeky. Vehnali jsme samozřejmě koně do řečiště, spokojeni, že tím za sebou zametáme tak dokonale stopy. Po půlhodině jízdy, která se našim koním i nám docela zamlouvala a podobala se spíš výletu do přírody než jízdě na výzvědy, jsme vybrouzdali nahoru na břeh a pokračovali v cestě směrem k prérii. Nemyslím, že to bylo dál než takové dvě tři míle od našeho úkrytu.

Tahle zajížďka nás sice stála skoro hodinu, ale brzo se ukázalo, že se nám bohatě vyplatila; dokonce se to ukázalo, dřív než jsme se nadáli. Neujeli jsme po prérii snad ani čtvrthodinu, když se před námi objevili dva jezdci, doprovázející skupinu dobře půltuctu tažných zvířat s nákladem. Poklusávali vpravo od nás, jeden z nich vpředu, druhý na konci té. šňůry mezků, obtížených jaksepatří zavazadly. Podle toho, co jsme viděli, se dalo soudit, že oba jezdci jsou běloši. Brzo si nás všimli a zastavili se - čekali, co teď uděláme my dva. Vyhnout se jim by bylo přinejmenším nápadné - a naopak, mohli jsme se od nich leccos užitečného dozvědět, zvlášť jestli přijížděli z vesnice Kiowů. Ani jsme se nemuseli o ničem domlouvat: Vinnetou jen ukázal před sebe a stručně poznamenal:

"Bledé tváře jsou patrně obchodníci, kteří prodávali a kupovali zboží v osadě Kiowů. Nesmějí tušit, kdo jsme."

"Dobrá," pochopil jsem okamžitě, "já jsem zaměstnanec indiánského agenta, jedu právě ke Kiowům, ale neumím jejich řeč. Proto ty, Indián z kmene Pawneeů, jedeš se mnou."

"Souhlasím. Můj bratr ať mluví tím (...)

(......)