Ed McBain

BROKOVNICE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Ve středu o půl dvanácté zatelefonovala do služebny Anne Gilroyová a chtěla mluvit s Klingem.

„Buďte zdráv,“ řekla, „doufám, že jsem vás nevzbudila.“

„Kdepak,“ řekl, „už tu jsem pěknou chvíli.“

„Vzpomínáte si na mě?“ zeptala se.

„No jistě.“

„Gilroy byl tu,“ řekla.

„Hm - no jo.“

„Něco mě napadlo,“ řekla.

„Ano?“

„Vzpomínáte si, že jste řekl, že kdyby mě něco napadlo, mám vám zavolat?“

„To jste vlastně řekla vy,“ řekl Kling.

„Správně, řekla jsem to já. Máte výbornou paměť.“

„Ujde to,“ řekl a čekal.

„Nechcete vědět, co mě napadlo?“

„Souvisí to s případem manželů Leydenových?“

„Ovšem. Nemyslíte si přece, že bych vám volala jen proto, abych si s váma pokecala a připravovala vás o čas, nebo ano?“

„Ovšemže ne.“

„Ovšemže ne,“ řekla Anne a Kling věděl, že se směje.

Ještě víc ho ale překvapilo, když zjistil, že se směje on sám.

„Oč jde?“ zeptal se. „Co vás napadlo?“

„Ten minulý pátek jsem totiž Rose Leydenové volala já.“

„Lituji, ale teď vám nerozumím,“ řekl.

„Já taky lituju, že mi nerozumíte.“ řekla a na lince se rozhostilo ticho. „Haló?“ řekla.

„Ano, jsem tu.“

„Ach tak, fajn. Vzpomínáte si, že nám pan Leyden poslal telegram, ve kterém nás žádal, abychom zavolali z kanceláře jeho manželce. Kvůli šekové knížce, nevzpomínáte si?“

„Už ano,“ řekl Kling.

„No a - volala jsem jí já.“

„Chápu.“

„Nechcete vědět, o čem jsme spolu mluvily?“

„Samozřejmě chci.“

„Nemůžu vám to vykládat právě teď,“ řekla Anne.

Málem řekl : Tak proč mi právě teď voláte? Neřekl to. A pak ho udivilo, že to neřekl.

„A kdy mi to můžete říct?“ zeptal se místo toho.

„Můžu se s vámi za půl hodiny sejít,“ řekla. „Můžem si o tom pohovořit při pěkně dlouhé svačince.“

„Já si na dlouhé svačinování nepotrpím.“

„No tak při krátké. Vyjdu vám všemožně vstříc.“

„I tak, slečno Gilroyová ...“

„Říkejte mi Anne.“

„I tak se obávám, že se s vámi nebudu moct sejít o svačině. Co kdybych se pro vás stavil v kanceláři nějak později, to pak bychom mohli...“

„Sejdeme se v pět hodin na skleničku,“ řekla.

Na lince se rozhostilo ticho.

„,Já vím,“ řekla po chvilce. „Vy nesmíte ve službě pít.“

„Pracovní doba mi končí ve čtyři pět,“ řekl a sám užasl nad tím, proč to vlastně řekl.

„Bar Roundelay na Jefferson Avenue,“ řekla. „V pět.“

„Dejme tomu v pět patnáct,“ řekl. „Pravděpodobně tam půjdu rovnou ze služebny.“

„Vemte si s sebou pistoli,“ řekla Anne a zavěsila.

„Kdo to byl?“ zeptal se od stolu Carella.

„Cindy?“

„Ne,“ řekl Kling a uvážil, jestli má zalhat. „To byla ta holka ta Gilroyová.“

„Co chce?“

„Říkala, že to byla ona, kdo volal minulý pátek Rose Leydenové.“

„No? A má něco?“

„Nevím. Ještě mi neřekla, o čem spolu mluvily.“

„Proč ne?“

„Nemohla mi to říct právě teď.“

„Tak proč ti právě teď volala?“ zeptal se Carella.

„Abych o tom věděl.“

„O čem abys věděl? Nic ti neřekla.“

„Já vím. Mám se s ní sejít později. Pak to na mě vychrlí.“

„To si teda piš, že jo,“ řekl Carella a odmlčel se. „Bacha, abys to nevychrlil ty na ni,“ řekl a vytáhl horní zásuvku psacího stolu.

Vzal si z ní pouzdro se speciální policejní osmatřicítkou, kterou tam měl uloženou vedle krabičky nábojů, a připevnil si zbraň na opasek.

„Jestli tě to zajímá,“ řekl, „tak jsem právě mluvil s oddělením zbrojních pasů. Žádný Walter Damascus tam u nich žádného Iver Johnsona ráže dvaadvacet zaregistrovaného nemá.“

„Čím dál tím lepší,“ řekl Kling.

„Tak pojď,“ řekl Carella. ,.Musíme oťukat pár lidí z toho baráku, co v něm Leydenovi bydleli.“

„Ach, jo,“ řekl Kling a připnul si pouzdro s pistolí do podpaždí.

Vzpomněl si na Anninu závěrečnou špičku i na to, co říkala Cindy o jednoznačných psychologických symbolech, a byl pojednou velice nervózní a trochu vyděšený a také trochu vzrušený. Podíval se usouženě na Carellu, jako by jeho partner byl s to číst jeho myšlenky, a pak za ním vyšel ze služebny.

Paní Carmen Leibowitzová byla vdova, mohlo jí být tak pětapadesát, a byla to elegantní žena. Chovala se k nim docela mile a projevila ochotu neztěžovat jim práci. Bydlela naproti Leydenovým přes chodbu a samozřejmě byla šokována, ne jenom tak trochu vyděšena tím, co se stalo.

Sdělila detektivům, že sousedé sepsali petici, ve které žádají o lepší ochranu budovy. To, co se tu v okolí děje, to už přesahuje všechno, a je to čím dál horší, lidé jsou zabíjeni a přepadáni ve výtazích, a dokonce i doma v postelích, je to prostě děsné. Bydlí už v téhle budově čtyřiatřicet let, nastěhovala se sem hned po svatbě, vychovala zde rodinu a zůstala tu i po manželově osudném srdečním záchvatu před více než třemi lety.

Takovéhle to tu ale nebylo nikdy, opravdu ne, taková zvěř a sebranka. co jen čeká, aby člověka zapíchla nebo zastřelila, došlo to tak daleko, že už má sama strach vyjít před dům.

„Jsem osamělá žena,“ řekla jim. „Žena, která žije sama, to má moc těžké.“

Mluvila velice nahlas a poněkud řezavým hlasem. Seděla při tom na odřené pohovce ve stylu Ludvika XVI. a opírali se o obkládanou stěnu obývacího pokoje, ověšeného olejomalbami. Měla na sobě šaty z módního závodu Chanel a lodičky z exkluzivního obchodu Henriho Bendela. Vlasy měla perfektně učesané a na líčkách prvotřídní fasádu. Detektivům řekla, že ji zastihli právě na odchodu, chtěla jet do centra nakupovat. Carella slíbil, že ji dlouho nezdrží, a zdvořile odmítl nabízenou kávu a rozinkový koláč. Z kuchyně slyšeli, že se tam někdo s něčím hmoždí, chřestilo tam nádobí a cinkalo stříbro.

„Kdo je to?“ zeptal se Carella a ukázal na kuchyňské dveře.

Paní Leibowitzová se mu zkoumavě podívala do tváře a řekla: „To je moje děvče.“

„Vaše dcera?“

Pořád zkoumavě studovala jeho tvář, když řekla:

„Ne, ne, má služka.“

„Ach tak,“ řekl Carella.

„Ona spí v bytě?“ zeptal se Kling.

„Ne,“ odpověděla paní Leibowitzová.

Na její tváři se opět objevil ten napjatý, pátravý pohled a stále na Klinga zírala, jako by čekala, že ještě něco řekne. Teprve když bylo jasné, že už nehodlá mluvit, otočila se zpátky ke Carellovi a prohlížela si ho s týmž výrazem soustředěného očekávání.

„Kdy sem chodívá?“ zeptal se Carella.

„V devět ráno. Kromě čtvrtka a neděle.“

„A kdy odchází?“

„Po obědě. Umyje nádobí a jde.“

Carella se obrátil na Klinga a řekl: „To znamená, že ráno, kdy byly vraždy spáchány, tu nemohla být. To na ni bylo příliš brzo.“

Otočil se zpět k paní Leibowitzové, která se usmála, řekla:

„Hm,“ přikývla a znova utkvěla očima na jeho tváři.

V jejím pohledu bylo něco až děsivě známého. Carella z toho měl nepříjemný, stísněný pocit, který v něm vyvolávala vágní a unikavá iluze čehosi déjá vu, nezvratné vědomí, že se na něho týmž způsobem táž žena dívala už nesčetněkrát. Zároveň však věděl, že se s ní teď ráno sešel poprvé v životě. Zamračil se a řekl:

„Vy jste byla doma to ráno, kdy k těm vraždám došlo, paní Leibowitzová?“

„Ano, byla,“ řekla.

„Slyšela jste něco přes chodbu?“ zeptal se.

„Spím hrozně tvrdě,“ řekla.

„Střílelo se tu z brokovnice,“ řekl Kling.

Paní Leibowitzová se k němu otočila a usmála se.

„Byly vypáleny čtyři rány,“ pokračoval Kling. „To mohlo nadělat dost velký hluk.“

„Jako ty výstřely?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl Kling a zachmuřil se. „Výstřely z brokovnice.“

„Já jsem spala,“ řekla paní Leibowitzová. „Roznašeč novin říkal, že se to stalo nějak pozdě v noci. A to jsem spala.“

„Ty výstřely byly pravděpodobně dost hlučné na to, aby vás vzbudily,“ řekl Carella.

Otočila se k němu a neodpověděla.

„Vy jste je ale zaspala,“ řekl.

Pořád se mu zkoumavě dívala do obličeje a řekla:

„Ano. Já je zaspala.“

„Odhadujeme, že k vraždám došlo asi tak mezi čtvrtou a půl pátou,“ řekl Carella, „nějak tou dobou. Nevzpomínáte si ...?“

„Vím jistě, že jsem spala,“ řekla paní Leibowitzová a pozorovala ho.

„A nic jste neslyšela?“

„Spím hrozně tvrdě,“ řekla znova a znova čekala a pozorovala Carellovu tvář.

Pojednou si uvědomil, co na něm pozoruje, pojednou věděl, proč mu výraz její tváře připadá tak známý. Prudce vstal, otočil se k ní zády, udělal pár kroků směrem od pohovky a řekl normálním, konverzačním tónem:

„Myslím, že jste maličko nahluchlá, paní Leibowitzová, nemýlím se?“

Pak se okamžitě otočil, podíval se na ni a viděl, že se usmívá, pozoruje ho a stále ještě čeká, až promluví.

Carellova žena Teddy byla hluchoněmá.

Byl už s ní velice dlouho a znal výraz, který jí vždycky přelétl tváří, znal to intenzívní soustředění v jejích očích, kdykoli mu „naslouchala“, kdykoli odčítala z jeho rtů nebo rukou. Týž výraz teď měla ve tváři paní Leibowitzová, když čekala, až Carella něco řekne. To, co na jeho tváři tak upřeně pozorovala, byla ústa.

„Paní Leibowitzová,“ řekl vlídně, „kdo ještě v tomhle patře bydlí?“

„V našem patře jsou jen tři byty,“ řekla.

„A kdo je v tom třetím?“ zeptal se Kling.

Při zvuku jeho hlasu se rychle otočila, ale neodpověděla mu. Kling střelil očima po Carellovi.

„V tom třetím bytě,“ řekl Carella vlídně. „Kdo v něm bydlí, paní Leibowitzová?“

„Tam je rodina. Nějací Pimmovi. On se jmenuje George Pimm. Ti tady ale teď nejsou.“

„Kde jsou?“

„Na Portoriku.“

„Na dovolené?“

„Ano, na dovolené,“ řekla.

Hraje to opravdu velice dobře, pomyslel si Carella. Pokud člověku vidí do tváře, dokáže mu odčítat ze rtů jak prvotřídní odborník, i jeho Teddy uklouzne tu a tam nějaké slůvko, ale Carmen Leibowitzové ne, ta na člověka upře ty nápadně modré oči, pověsí se mu jimi na rty a nepustí se ani za nic, dokud z nich nevyždímá význam jejich pohybu - dokáže to ale jen tehdy, když člověku vidí do tváře. Jakmile se odvrátí, smysl jí naprosto uniká, slyší podle všeho jen slabý šum, který ji přiměje, aby se otočila k mluvčímu. Osvojila si líbezný úsměv, nepatrné povzbuzující přikývnutí a výraz trpělivé účasti, a skrývá svůj podvůdek opravdu znamenitě, poněvadž se jí nechce nosit naslouchátko, poněvadž naslouchátko se nevyjímá dobře u ženy tak elegantní, tak pěstěné a udržované. Napadlo ho, že by mohlo být zajímavé, kdyby se paní Leibowitzová setkala s Teddy. Kdyby se setkala s jeho skvělou ženou, která je hluchá jak poleno a němá jak ryba.

„Kdy odjeli?“ zeptal se a dal si velíce záležet, aby se jí dívat přímo do tváře a vyslovil každé slovo co nejzřetelněji.

„V neděli to byl týden.“

„To tedy odjeli dřív, než došlo k vraždám?“

„Ano, dřív.“

„A kdy se vrátí, víte to?“

„George myslím říkal, že tam budou čtrnáct dní. Jistě to ale nevím.“

„Takže to ...“ spustil Carella a neuváženě se otočil ke Klingovi.

Vzápětí to však napravil a obrátil se zpět k paní Leibowitzové.

Uviděl, že sedí a čeká s týmž trpně vyčkávavým úsměvem na tváři a že neslyšela jediné slovo z toho, co řekl.

„Takže to by mělo být příští neděli,“ řekl.

.,Ano,“ odpověděla.

Teď už věděla, že její hru prokoukl, ale setrvávala v neotřesitelné důvěře, že dokáže dál podvádět, nebo možná pouze v důvěře, že jí dovolí dál podvádět.

„Tak ti Pimmovi byli pryč,“ řekl, „a vy jste tedy byla jediná osoba v celém patře. A vy jste ovšem spala.“

„Ano,“ řekla.

„Hm, v tom případě už vlastně nemám, nač bych se vás zeptal,“ řekl.

„Děkuju vám pěkně.“

„Já děkuji vám,“ řekla a doprovodila je ke dveřím.

Hovořili to odpoledne se všemi lidmi v domě - v naději, že najdou někoho, koho možná výstřely probudily, někoho, kdo možná šel k oknu a vykoukl ven, uviděl možná před domem auto, žlutého buicka, podíval se možná na poznávací číslo a zapamatoval si je.

Sedm lidí připustilo, že výstřely slyšeli. Dva z nich řekli, že měli dojem, že je před domem náklaďák - výstřely do výfuku byly zřejmě v podvědomí průměrného občana jediným rozumným vysvětlením každého většího a náhlého hluku. Muž ve čtvrtém poschodí jim řekl, že vstal z postele, hned jak rány uslyšel... .

„Byly dvě?“ zeptal se Carella.

„Ano, dvě - pekelné šupy. Vstal jsem z postele a pak jsem uslyšel, jak někdo ječí ...“

„Muž nebo žena?“

„Těžko říct, prostě někdo ječel a pak se ozvaly ještě dvě rány, taky děsný šupy.“

„Co jste udělal?“ zeptal se Carella.

„Šel jsem si znova lehnout,“ řekl muž.

Žena z devátého patra slyšela výstřely jen jako z dálky a vyděsily ji. zůstala proto ještě plných pět minut v posteli, než vstala a šla se k oknu podívat, co se tu děje. Uviděla auto, které právě odjíždělo od chodníku.

„Co to bylo za auto?“ zeptal se Carella.

„To nevím. Já se v těch kárách nevyznám.“

„Jakou mělo barvu?“

„No - tmavou.“

„Žlutou ne?“

„Ne. Kdepak. Žluté určitě nebylo.“

„Zahlédla jste poznávací značku?“

„Ne, bohužel ne. To ne.“

Zbývající tři nájemníci prohlásili, že jim bylo okamžitě jasno, že jde o výstřely z pušky. Prohlásili také, že si mysleli, že se střílí někde na ulici, ale nikdo z nich nešel k oknu, aby se podíval ven, a nikoho nenapadlo, aby zatelefonoval na policii. Což se dalo čekat, pomyslel si Carella, poděkoval jim a unaveně se vydal s Klingem po schodech do přízemí.

„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se.

„To odjíždějící auto mohlo patřit komukoli,“ řekl Kling. „Párku milenečků, co se v něm objímali, chlápkovi, který jel do práce prostě komukoli.“

„Nebo taky možná Waltru Damascusovi.“

„Ta jeho přítelkyně přece jezdí ve žlutém buicku.“

„To je fakt. V čem ale jezdí on?“

„Jak já to odhaduju, tak v ničem. Proč by jinak potřeboval, aby se pro něho stavovala?“

„To snad vůbec ani není možné,“ řekl Carella.

„Co není možné?“

„Že se nějaký chlápek může takhle dokonale rozplynout a zmizet.

Víme, jak se jmenuje, víme, kde bydlí, máme otisky jeho prstů, máme dokonce i docela slušný popis. Jediné, co nemáme, je on.“

„Možná že ještě budeme mít štěstí,“ řekl Kling.

„Kdy?“ zeptal se Carella.

Bar Roundelay byl na Jefferson Avenue, tři bloky od nového muzea.

Ve čtvrt na šest odpoledne, kdy tam Kling dorazil, aby se pracovně sešel s Anne Gilroyovou, bylo tam plno všelijakých reklamních agentů, hezkých mladých sekretářek a modelek, a všichni se chovali jako hosté na soukromém koktajlovém večírku, přecházeli, popíjeli, konverzovali a znovu přecházeli. U hrstky stolků roztroušených po intimně osvětlené místnosti neseděl skoro nikdo.

Anne Gilroyová však seděla u stolu v zadním rohu místnosti. Měla na sobě háčkovanou maxivestu, oblečenou přes cosi, co vypadalo jako trikot v tělové barvě. Kling alespoň doufal, že to je trikot v tělové barvě, a ne tělo in natura. Necítil se příliš doma v tak mondénní a intelektuálské atmosféře, kde se zdálo, že každý konverzuje o nejnovější kampani Doyla Dana nebo o velké dvojici Solters & Sabinson, případně o posledních opileckých výstřednostech Blaine Thompsonové - s nimi se tu zřejmě kdekdo důvěrně znal. Připadal si nedbale oblečený ve svém modročerně kostkovaném sáčku, s vázankou nakřivo a ledabyle uvázanou, s revolverem v pouzdru v podpaždí, který mu tam dělal velice nemondénní bouli, krátce a dobře, připadal si jako vykulený venkovský buran, který nějakým omylem zapadl do exkluzivního brložku ve velkoměstě. A navíc se cítil neuvěřitelně provinile.

Anne na něho zamávala, hned jak ho uviděla. Proklestil si cestu čiřikajícím houfem, sedl si vedle ní a rychle se kolem sebe rozhlédl s podvědomým tušením, že by Cindy mohla stát za některým sloupem a mávat sekerou.

„Přišel jste na minutu,“ řekla Anne s úsměvem. „Potrpím si na dochvilné muže.“

„Už jste si něco objednala?“ zeptal se.

„Ne, čekala jsem na vás.“

„Výborně. Tak co si dáte?“

„Po Martini je mi vždycky tak volně a prima,“ řekla. „Dám si Martini. Aby ale bylo jak meč.“

Mávl na číšníka a objednal Martini a sobě skotskou se sodovkou.

„Líbí se vám moje šaty?“ zeptala se Anne.

„Že se ptáte. Jsou moc pěkné.“

„Napadlo vás, že to už jsem já?“

„Jak to myslíte?“

„No - pod těmi šaty.“

„Nebyl jsem si tím jist.“

„To nejsem ještě já.“

„Aha. Ha-ha.“

„Není něco v pořádku?“ zeptala se.

„Ne, ne. Ne. Ne.“

„Že se kolem sebe pořád rozhlížíte.“

„Ze zvyku. Rozhlížím se, jestli tu nejsou nějací známí kriminálníci a vůbec, pozoruju ty typy. Co kdyby. Náhodou. To je nemoc z povolání.“

„Nepovídejte, jste nervózní,“ řekla. „To jste tak nervózní z těch mých šatů?“

„Ale ne, jsou to moc pěkné šaty.“

„Chtěla bych mít tu kuráž, abych si je opravdu vzala na holé tělo,“ řekla Anne a zahihňala se.

„To už by vás sebrali policajti,“ řekl Kling. „Paragraf 1140 trestního zákoníku.“

„Co tam stojí?“

„Nepřístojné obnažování,“ řekl Kling a zacitoval: „Osoba, která vědomě a necudně obnažuje své tělo, nebo jeho intimní části na jakémkoli veřejném místě, nebo na místě, kde jsou přítomny další osoby, nebo nabádá někoho, aby se podobným způsobem obnažoval, dopouští se přestupku proti zákonu.“

„Panebože,“ řekla Anne.

„No jo - je to tak,“ řekl Kling a pojednou upadl do rozpaků.

„,Intimní části - to teda beru.“

„No - tak tomu říkáme. Myslím u policie. Prostě - tak to nazýváme v hlášeních.“

„Já rozumím. To teda fakt beru.“

„Hm,“ řekl Kling. „Hele, tady máte to pití.“

„Mám to namíchat, pane?“ zeptal se číšník.

„Cože?“

„Přál jste si to namíchat, pane?“

„Ach tak. No jo. Nalejte mi do toho jen trochu vody, prosím,“ řekl, usmál se na Anne a div nesrazil ze stolku její Martini. Číšník nalil do skotské trochu vody a odešel.

„Tak na zdraví,“ řekl Kling.

„Na zdraví,“ řekla Anne. „Máte nějakou přítelkyni?“

Klingovi, který už pil, málem zaskočilo.

„Cože?“ řekl.

„Nějakou přítelkyni.“

„No jo,“ odpověděl otráveně a přikývl.

„Kvůli tomu jste tak ustaraný?“

„Kdo že je ustaraný?“ řekl.

„Vy byste být neměl,“ řekla Anne. „Tohle je konec konců jen pracovní schůzka.“

„To je v pořádku, vždyť já taky nejsem,“ řekl Kling.

„A jaká je? Ta vaše přítelkyně?“ řekla Anne.

„Víte, radši bych s vámi hovořil o tom vašem rozhovoru s paní Leydenovou.“

„Jste zasnoubený?“

„Oficiálně ne.“

„Co to jako znamená?“

„No ... že máme v plánu za nějaký čas se vzít, aspoň doufám, jenže my ...“

„Vy doufáte?“

„Vlastně ne, o žádné doufání nejde, to jsem řekl špatně. Prostě jsme si zatím neurčili datum, tak je to. Cindy ještě pořád chodí do školy a ...“

„Jmenuje se Cindy?“

„Tak se jí říká. Jmenuje se Cynthia.“

„Říkáte, že ještě chodí do školy? Jak je stará?“

„Třiadvacet. Bude mít promoci příští rok v červnu.“

„Och.“

„A na podzim se pak začne připravovat na doktorát.“

„Och.“

„No,“ řekl Kling.

„To tedy musí být chytrá.“

„Taky že je.“

„Já jsem sotva prolezla na gymplu,“ řekla Anne a odmlčela se. „Je hezká?“

„Je.“ Kling si posloužil douškem skotské a řekl: „Pokud vím, tak detektiv jsem já. Jenže podle toho vyptávání vypadáte na detektiva spíš vy.“

„Já jsem hrozně zvědavá holka,“ řekla Anne a usmála se.

„Směle do toho. Klidně. Co chcete vědět?“

„V kolik hodin jste minulý pátek paní Leydenové volala?“

„Och, já myslela, že se teď zas vy budete vyptávat na mě.“

„Ne, já ve skutečnosti ...“

„Je mi pětadvacet,“ řekla Anne, „narodila jsem se v tomhle velkoměstě a tady jsem taky vyrostla. Otec je zaměstnaný na celnici a matka je v domácnosti. Prostě irská rodina do pátého kolena.“ Odmlčela se a usrkla si Martini. „Začala jsem pracovat u AT&S hned, jak jsem vyšla ze střední školy, a dělám tam dodnes. Věřím v heslo Měj rád lásku, a ne válku a mám dojem, že jste možná ten nejhezčí mužský, jakého jsem kdy poznala.“

„Díky za kompliment,“ zamumlal Kling a spěšně zvedl sklenici ke rtům.

„Přivedlo vás to do rozpaků?“

„Ne.“

„Tak co to s vámi udělalo?“

„Ani nevím.“

„Věřím, že je nejlepší mluvit upřímně a otevřeně,“ řekla Anne.

„To vidím.“

„Chtěl byste se se mnou vyspat?“

Kling neodpověděl okamžitě, poněvadž jediné slovo, které mu ihned naskočilo do mozku, bylo slovo Ano, vzápětí následované sérií divokých obrazů, prostříhaných blikajícími neónovými světly, chrlícími dodatečná poselství jako Jsi bezva holka a děsně rád bych se s tebou vyspal a Kdy? a Kde? a Půjdem k tobě nebo ke mně? atakdále a tak podobně. Proto raději počkal, až zas měl libido pevně pod kontrolou, a potom klidně řekl:

„To si budu muset rozmyslet. Zatím bychom si snad mohli pohovořit o paní Leydenové, ne?“

„Ale jistě,“ řekla Anne. „Co byste rád věděl?“

„V kolík hodin jste jí volala?“

„V pátek - těsně předtím, než končíme.“

„To je v kolik?“

„Asi za deset minut pět, tak nějak.“

„Pamatujete si, o čem jste spolu mluvily?“

„Ovšem. Řekla jsem: ,Mohla bych prosím mluvit s paní Leydenovou?` a ona nato: ,U telefonu.` A tak jsem jí sdělila, že nám její manžel poslal z Kalifornie telegram a že ji prosí, aby mu poslala novou šekovou knížku. Řekla mi, že už o tom všem ví, ale že mi přesto děkuje.“

„O čem všem že už ví?“

„O té šekové knížce.“

„Jak to mohla vědět?“

„Tvrdila, že jí manžel volal ze Západního pobřeží ten den ráno, že jí řekl, že bude přes celý víkend v San Francisku a v cestě do Portlandu bude pokračovat až v pondělí ráno a že mu tam má poslat novou šekovou knížku do Hotelu Logan.“

„V kolik hodin jí volal?“

„To mi neřekla.“

„Když už ale volal jí, proč se ještě obtěžoval tím, že posílal telegram společnosti?“

„To nevím. Nejspíš se chtěl pojistit. Mít to posichrované dvojmo, jak se říká.“

„Zajímalo by mě, jestli jí volal ještě později a řekl jí, že místo toho přiletí domů.“

„O žádných telefonních hovorech se nezmínila.“

„Říkala jste, že to bylo k páté hodině?“

„Ano, těsně před koncem pracovní doby.“

„Býval obvykle tak starostlivý?“

„Jak to myslíte?“

„No - volal by normálně a navíc se pojistil telegramem, v němž společnost žádá, aby jí vyřídila tu zprávu ještě jednou?“

„Mohl telegram poslat, dřív než zavolal manželce.“

„Leda to.“

„Mimochodem - společnost mu hradí výdaje. Proč by tedy měl váhat?“ usmála se Anne. „Už jste si to rozmyslel?“ zeptala se.

„Ještě ne.“

„Tak o tom přemýšlejte. Já bych chtěla. Hrozně moc.“

„Proč ale?“

„Poněvadž jste sekáč.“

„Proboha, nechte toho,“ řekl Kling.

„Fakt - jste. Na mě hned tak někdo dojem neudělá, to mi věřte. Asi jsem se do vás zamilovala.“

„To je vyloučené.“

„Ne, není.“

„Určitě je. Někdo se nemůže do někoho jen tak zamilovat, když toho někoho vůbec nezná a nic o něm neví. To se stává jen ve filmech.“

„Vím všechno, co se o vás dá vědět,“ řekla Anne. „Nedáme si ještě něco k pití?“

„Jistě,“ přisvědčil Kling a mávl na číšníka.

„Ještě jednou to samé,“ řekl, když k nim číšník přispěchal, a pak se otočil zpátky k Anne, která ho pozorovala rozšířenýma očima a s uzardělými tvářemi, a najednou ho napadlo Kristepane, jak to vypadá, ona se do mne doopravdy zamilovala!

„Hm, jak jste sama řekla, tohle je de fakto pracovní schůzka, takže...“

„Je to mnohem víc,“ řekla Anne, „a vy to víte. Mám za to, že jste to věděl už ve chvíli, kdy jste se rozhodl, že se se mnou sejdete, ale i kdybyste to byl tehdy nevěděl, určitě to víte teď. Zamilovala jsem se do vás a chci se s vámi vyspat. Pojďte, půjdem ke mně do bytu. Hned teď.

Rovnou.“

„Dále od hradu, dále,“ řekl Kling a myslel si Hrome, copak jsem cvok? Proč neřeknu Tak jdem na to? Proč nezaplatím účet a nevypadnu odtud, neodvedu si tuhle rozříjenou holčičku tam, kam se tak dere, proč si vlastně nepřichvátnu, než si to rozmyslí.

„Vůbec mě neznáte,“ řekl, „to je jednou fakt. Vždyť jsme spolu pořádně ani nemluvili.“

„Co je tu k mluvení? Vypadáte báječně, máte senzační figuru a kuráž vám jistě taky chybět nebude, poněvadž kuráž mít musíte, když děláte v téhle branži, a navíc jste idealista, poněvadž jinak byste se houby staral o tu ... tu prevenci kriminality. Mazaný jste jak sedm čertů a taky se mi moc líbí, jak vás to moje škemrání, abyste se se mnou šel vyspat, přivedlo do rozpaků. Nic jiného o vás vědět nemusím. Doufám, že jste jako kluk nespadl na oj? Nebo snad jo?“

„Joj, to ne,“ řekl a zasmál se.

„Takže co?“

„No, já ... já zrovna teď nemůžu. Fakt ne.“

„A proč ne?“

Anne se odmlčela, pak se k němu přisunula a zakryla mu ruce položené na stolku svými tlapkami.

„Berte,“ zašeptala, „já tě miluju a chci tě.“

„Poslyš,“ řekl, „co kdybych - chm - si to tak ještě trochu rozmyslel - chm? Já jsem chm ...“

„Ty o mě nestojíš?“

„Ale jo, jenže ...“

„Aha, jedna nula pro mě,“ řekla a zasmála se. „Tak co za tím je?“

„Já jsem - chm - zasnoubenej,“ řekl. „To už jsem ti přece řekl.“

„A co na tom?“

„No, že - chm - bys ode mne neměla chtít ...“

„Já vím, jenže já chci,“ řekla Anne.

„Jenže já nemůžu. Teď ne. Neříkám že ne jindy.“

„Telefon mám Washington 6-3841. Zavolej mi třeba pozdě večer, až půjdeš od té své přítelkyně.“

„Já se s ní dnes večer neuvidím?“

„Vážně ne?“ řekla Anne udiveně.

„Ne. Ve středu večer chodívá na přednášky.“

„No tak to je hotovka,“ řekla Anne. „Zaplať účet.“

„Účet zaplatím,“ řekl Kling, „ale hotovka to není.“

„Jdeš přece se mnou,“ řekla Anne. „Budem se spolu milovat aspoň šestkrát, pak ti ukuchtím něco k večeři a hup do postele a ještě jednou šestkrát. V kolik musíš být zítra ráno v práci?“

„Nic takového,“ řekl Kling.

„No prosím,“ řekla Anne otráveně. „To telefonní číslo si ale zapiš.“

„Nemusím si ho psát.“

„Aha, ty jsi ta policejní liška bystrouška,“ řekla Anne.

„Tak mi to číslo pěkně pověz.“

„Washington 6-3841.“

„Zavolej mi,“ řekla. „Zavolej mi třeba pozdě v noci, jestli si vzpomeneš, že jsem v posteli dočista sama a toužím po tobě.“

„To se myslím nestane,“ řekl.

„Nebo to nemusí být dnes v noci,“ doplnila. „Ale brzo.“

„Slíbit to nemůžu.“

„To nic,“ řekla, „vlastně na tom nezáleží. Poněvadž když nezavoláš ty mně, zavolám já tobě. Nejsem žádná pyšná princezna, Berte. Chci tě a vynasnažím se, abych tě měla. Můžeš to brát jako varování předem.“

„Ty mi naháníš husí kůži,“ řekl a byla to pravda.

„Aspoň něco. A nevzrušuju tě ani trošku?“

„No,“ řekl a usmál se. „Trochu jo.“

„Dvě nula pro mě,“ řekla a stiskla mu ruku.