Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Správcová řekla. „Vy už jste tu zas? Kde máte toho zrzavýho kamaráda?“
„Má nějakou práci,“ řekl Carella. „Chtěl bych se ještě jednou podívat do Chirapadanova pokoje. Nemáte nic proti tomu?“
„Jen si poslužte. Už jste na něco kápli?“
„Možná.“
„Visí mi činži za dva měsíce,“ řekla správcová. „Pojďte, půjdu s váma nahoru.“
Nahoru šli po schodišti. Správcová cestou otírala zábradlí mokrým hadrem. Zavedla Carellu k bytu a právě vytahovala klíč, když se pojednou zarazila. Carella ten zvuk uslyšel také. Revolver měl v té chvíli už v ruce.
Odstrčil správcovou dál do chodby a sám couvl k protější zdi. Správcová ale zašeptala.
„Proboha, ne abyste ty dveře vyrazil. Vemte si klíč - proboha!“
Vzal od ní klíč, strčil jej do zámku a otočil jím téměř neslyšně. Stiskl kliku a opřel se do dveří. Dveře se ale ani nehnuly. Slyšel, jak v bytě někdo zběsile pobíhá, zařval.
„Krucinálhergot!“, vrazil ramenem do dveří znovu a vpáčil je dovnitř.
Uprostřed místnosti stál vysoký muž a držel v rukou „velkého vaška.“
„Ani hnout, Mike!“ zařval Carella, ale muž po něm velikým bubnem hodil, trefil ho naplno do prsou, srazil ho zpátky a na správcovou, která v jednom kuse vykřikovala.
„Říkala jsem vám, abyste ty dveře nevylamoval! Nač jsem vám ten klíč dávala?“
Muž se na Carellu vrhl. Neřekl jediné slovo. Oči mu divoce svítily, když se proti Carellovi vyřítil. Revolver v Carellově pěsti ignoroval právě tak jako lamentující správcovou. Švihl levačkou a udeřil Carellu do tváře. Rozpřahoval se už i pravou pěstí, když ho Carella tvrdě čísnul ze strany osmatřicítkou, a kov zbraně mu okamžitě roztrhl tvář. Muž zavrávoral, zatápal po rovnováze, ale klopýtl o vysoký okraj velkého vaška a buben protrhl. A pojednou se dal do pláče, z úst se mu vydralo lítostivé sténání a fňukání.
„Tak, a teď jste ho zničil,“ řekl. „Buben je v čudu!“
„Vy jste Mike Chirapadano?“ zeptal se Carella.
„To není on,“ řekla správcová. „Proč jste ty dveře vylamoval? Vy policajti jste všichni stejní! Proč jste neotevřel klíčem, když jsem vám to řekla?“
„Nejdřív jsem to přece s tím zatraceným klíčem zkusil,“ řekl Carella vztekle. „Jenomže jsem vlastně zamknul. Dveře totiž byly odemčené. Opravdu to není Chirapadano?“
„Přece si ho nemůžu splíst. Jak to, že dveře byly odemčené? Sama jsem je zamykala.“
„Tady ... náš přítel ... nejspíš použil paklíče. Jak to bylo, šéfíku?“ zeptal se Carella.
„Teď jste ho zničil,“ řekl muž. „Buben je v čudu!“
„Co to pořád melete?“
„Buben je v čudu. Vy jste ten zatracenej buben zničil.“
„To jste vedle. Zničil jste ho vy, ne já,“ řekl Carella.
„Vy jste mě praštil,“ řekl muž. „Zakopl jsem o něj, poněvadž jste mě praštil.“
„Kdo jste? Jak se jmenujete? Jak jste se sem dostal?“
„Hádejte, vy nádivo.“
„Proč jste nechal dveře odemčené?“
„Copak jsem mohl čekat, že sem někdo přijde?“
„Co tu vůbec chcete? Kdo jste?“
„Chtěl jsem ty bubny.“
„Proč?“
„Chtěl jsem je dát do frcu.“
„Mikovy bubny?“
„No jo.“
„Bůh s váma. Kdo jste? Ven s tím.“
„Co je vám do toho? Zničil jste velkýho vaška. Teď ho do zastavárny dát nemůžu.“
„Mike vás požádal, abyste dal jeho bubny do frcu?“
„Ne.“
„Tak jste je teda chtěl ukrást?“
„Chtěl jsem si je půjčit.“
„To vám tak budu věřit. Jak se jmenujete?“
„Vy jste ale nádiva. Myslí si, že když má bouchačku, může se na každýho vytahovat.“ Dotkl se krvácející tváře. „Rozsekl jste mi tvář.“
„Koledoval jste si o to,“ řekl Carella. „Jak se jmenujete?“
„Larry Daniels.“
„Odkud znáte Chirapadana?“ „Hráli jsme spolu v kapele.“
„Kde?“
„U krále a královny.“
„Jste jeho dobrý přítel?“
Daniels pokrčil rameny.
„Na jaký nástroj hrajete?“
„Na trombón.“
„Víte, kde Mike je?“
„Ne.“
„Věděl jste ale, že tady nebude, co? Jinak byste se sem nevloupal s paklíčem a nepokoušel se mu ukrást bubny. Nemám snad pravdu?“
„Já je nechtěl ukrást. Chtěl jsem si je půjčit. Chtěl jsem mu lístek ze zastavárny dát, až ho uvidím.“
,Proč jste chtěl dát ty bubny do zastavárny?“
„Potřebuju prachy.“
„Tak proč nedáte do frcu ten svůj trombón?“
„Ten už ve frcu je.“
„Vy jste ten narkoman, co mi o něm povídal Randy Simms?“
„Kdo?“
„Simms. Randy Simms. Ten chlap, co mu podnik U krále a královny patři. Řekl mi, že trombónista z jeho orchestru je narkoman. Jste to vy, Danielsi?“
„No ... to jsem já. Brát drogy není žádný zločin. Podívejte se do zákona. Není to žádný zločin. Drogy jste u mě nenašel, takže buzerujete zbytečně a vůbec - dejte si pohov. S takovouhle habaďůrou na mě nechoďte. Nemáte mě z čeho obvinit.“
„Jedině z pokusu o loupež,“ řekl Carella.
„Páni, to mě podržte! Tomuhle říkáte loupež? Půjčoval jsem si bubny.“
„Jak jste mohl vědět, že tu Mike nebude?“
„Prostě jsem to věděl.“
„Jistě. Ale odkud? Víte, kde zrovna v téhle chvíli je?“
„To nevím.“
„Věděl jste ale, že tady nebude.“
„Nic nevím.“
„Narkoman. Propadlej drogám,“ řekla správcová. „To jsem si mohla myslet.“
„Kde je Mike, Danielsi?“
„Co mu chcete?“
„Jemu nic. Chceme jeho.“
„Proč?“
„Poněvadž mu patří oblek, který možná nějak souvisí s vraždou. A jestli nám zatajíte nějakou informaci, budete z toho mít opletačky, obviníme vás z napomáhání pachateli trestného činu. Tak co vy na to, Danielsi? Kde je?“
„Nevím. Vážně nevím.“
„Kdy jste ho naposled viděl?“
„Těsně předtím, než to provedli s tou ženskou.“
„S jakou ženskou?“
„S tou striptýzkou?“
„S Bubu Bublinou?“
„No jo, s tou.“
„Kdy to bylo, Danielsi?“
„Na datum si přesně nevzpomínám. Bylo to nějak kolem svátku sv. Valentina. Pár dní předtím.“
„Dvanáctého?“
„To se nepamatuju.“
„Mike nepřišel do práce dvanáctého večer. Ten den jste ho viděl?“
„Jo. To souhlasí.“
„Kdy jste ho viděl?“
„Někdy odpoledne.“
„A co chtěl?“
„Řekl mi, že ten večer nebude moct přijít vařit a dal mi klíč od bejváku.“
„Proč to udělal?“
„Chtěl, abych mu odvezl bubny domů. Když jsme ten večer dohráli, udělal jsem, co ode mě chtěl. Sbalil jsem bubny a odvezl je sem.“
„Tak takhle jste se sem dnes dostal! Máte ještě pořád Mikův klič.“
„No mám.“
„A proto jste taky věděl, že tu nebude. Ten klíč totiž od vás nikdy zpátky nedostal, co?“
„No. To máte pravdu.“ Daniels se odmlčel. „Měl jsem mu hned druhý den zavolat a měli jsme domluveno, že se sejdeme a že mu klíč dám. Jenže když jsem mu volal, nikdo telefon nebral. Volal jsem mu celej den, ale telefon nikdo nebral.“
„To bylo třináctého února?“
„Jo - den nato.“
„A řekl vám, že bude s Bubu Bublinou?“
„No - přímo ne. Když mi ale dával klič a telefonní číslo, udělal takovej menší vtípek, znáte to. Řekl. ,Hele, Larry, a ne abys mi volal pozdě v noci. Bublina i já máme moc tvrdý spaní.` Takovej jako fórek. A z toho mi bylo jasný, že jako tu noc bude s Bublinou poskakovat. Poslyšte, mně se dělá nějak šoufl. Já odtud musím vypadnout.“
„Dejte si pohov, Danielsi. Co to bylo za telefonní číslo, co vám Mike dal?“
„To se nepamatuju. Poslyšte, já si musím jít píchnout. Hele, vážně, já nekecám ... to není sranda.“
„Co to bylo za číslo?“
„Kdo si to má proboha pamatovat? Vždy to bylo minulej měsíc - prokristapána! Hele, vážně, já si z vás fakt nedělám srandu. Já já prostě odtud musím vypadnout. Znám, jaký to má příznaky, a tohle dopadne špatně, jestli si nebudu moct ...“
„Zapsal jste si to číslo?“
„Cože?“
„To číslo. Zapsal jste si je?“
„Nevím, já nevím,“ řekl Daniels, ale vytáhl náprsní tašku a začal se v ní hrabat. V jednom kuse přitom drmolil. „Musím si píchnout, měl jsem to napevno smluvený, musím odtud vypadnout,“ a ruce se mu třásly, jak listoval v přihrádkách náprsní tašky. „Tady to je,“ řekl konečně, „tady máte to číslo. A nechte mě vypadnout, než se vám tu složím.“
Carella si vzal kartičku.
„Složit se můžete na strážnici,“ řekl.
Telefonní číslo bylo Economy 8-3165.
Carella zavolal ze služebny na telefonní společnost. Přepojili ho na provozní, která mu pohotově sdělila, že takové číslo v seznamu nemá.
„A nemohlo by to být číslo neuvedené v seznamu?“ řekl Carella.
„Nedalo by se to zjistit?“
„Jestli není uvedeno v seznamu, nemáme je zaznamenané nikde.“
„Poslyšte, já volám z policejního oddělení,“ řekl Carella. „Vím, že máte zakázáno prozrazovat...“
„Tady vůbec nejde o prozrazení čísla, pane. Já je prostě nemám nikde evidované. Pokouším se vám vysvětlit, že prostě nemáme žádný seznam čísel neuvedených v seznamu. Je už to jasné, pane?“
„Naprosto jasné,“ řekl Carella. „Telefonní společnost ale přece o něm někde nějaký záznam mít musí, ne? Někdo přece ty zatracené účty platí, ne? Někomu je každý měsíc posílají. Nechci vědět nic jiného, než komu posílají účet.“
„Je mi líto, pane, ale já opravdu nevím ...“
„Přepojte mě na svého šéfa,“ řekl Carella.
Charles Tudor vyšel z domu v The Quarter, kde bydlel, a Cotton Hawes kráčel přímo za ním. V uctivé vzdálenosti samozřejmě. Den byl k menší procházce jako stvořený, den, v němž člověk začíná přicházet jaru na chuť. Den jak stvořený k zahálčivým potulkám, k postávání před kdejakou výkladní skříní a k okouzlenému obdivování mladých žen, které už svlékly pláště a rozkvetly dřív než květiny.
Tudor ale ani dost málo nezahálel a také nikoho neobdivoval. Kráčel, jako když za ním hoři, hlavu skloněnou, ruce vražené do kapes převlečníku - velký, vysoký muž, který odstrčil rameny každého, kdo se mu připletl do cesty. Hawes, který byl stejně vysoký jako on, měl zatraceně co dělat, aby mu stačil. Chodníky v The Quarter byly v tu krásnou sobotu plné žen tlačících dětské kočárky, promenujících dívenek s ňadry jak štičí hlavy, mladých mužů ve vypasovaných vyrudlých texaskách, kráčejících s elegancí tanečníků, mladých mužů s okázalými plnovousy a v křiklavě barevných tričkách bez límců, dívek v punčochových kalhotkách, přes které měly šortky, starců vlekoucích malířská plátna s namalovaným oceánem, italských hospodyněk ze sousedství, táhnoucích nákupní tašky, z nichž trčely dlouhé veky chleba, mladých hereček s dokonalými mejkapy, spěchajících na zkoušky do mnoha malých divadel, jichž je v postranních ulicích bezpočet, a kluků hrajících čáru.
Hawes by si byl tu přehlídku člověčiny s radostí odpustil. Měl-li Tudorovi stačit, musel ...
Pojednou se zastavil.
Tudor vešel do cukrářství na rohu. Hawes přidal do kroku. Nevěděl, jestli krám nemá druhý východ, ale předchozího večera se mu Tudor dokázal ztratit, a Hawes nechtěl, aby mu uklouzl znova. Minul cukrářství a zahnul za roh. Druhý východ tam nebyl a v krámě viděl Tudora, jak nakupuje. Rychle přešel na protější stranu ulice, stoupl si do vrat činžáku, odkud měl dobrý výhled, a čekal, až se Tudor objeví. Když Tudor z cukrárny vyšel, strhával celofánový proužek z krabičky cigaret. Nezastavil se však, aby si cigaretu zapálil. Zapálil si ji v chůzi a musel rozškrtnout tři zápalky, než konečně vyfoukl obláček kouře.
Hawes se umíněně plahočil za ním.
„Dobré odpoledne, pane. Tady inspektorát telefonní společnosti. Přál jste si s někým od nás mluvit?“
„Ano,“ řekl Carella. „Tady detektiv Carella z 87, pátracího oddělení v Isole,“ řekl a nespecifikoval blíž svou hodnost. „Máme tu jedno telefonní číslo, které se pokoušíme zjistit, a jak to vypadá ...“
„Šlo o hovor z aparátu s tlačítkovým číselníkem?“
„Jaký hovor?“
„Poněvadž jestli ano, bude skoro nemožné číslo zjistit. Aparáty s tlačítkovým číselníkem jsou plně automatizované a ...“
„Ano, to vím. My ale nechceme žádný hovor odposlouchat, slečno, my se pokoušíme ...“
„Mluvíte s inspektorkou.“
„Ano, ano, já vím. Pokoušíme se ...“
„Jestli ovšem šlo o hovor z aparátu s otáčecím číselníkem, je možnost číslo zjistit trochu větší. Ovšem jedině v tom případě, že to skutečně nešlo přes automat ...“
„Poslyšte, madame, já jsem policajt a o sledování telefonních hovorů mi nemusíte nic vykládat. Nechci od vás nic víc, než abyste se na to číslo podívala a řekla mi jméno a adresu účastníka. Nic víc nechci.“
„Já vím.“
„No tak. To číslo je Economy 8-3165. Mohla byste se teď na ně laskavě podívat a poskytnout mi informaci, kterou potřebuju?“
„Okamžik, prosím.“
Ženský hlas se z linky vytratil. Carella netrpělivě bubnoval prsty do psacího stolu. Bert Kling, už zase v plné formě, zběsile vyťukával do stroje hlášeni hned vedle něho.
Tudor udělal další zastávku. Hawes obchod pozoroval z místa, odkud měl dobrý výhled. Byl situován mezi dvěma jinými krámy v bloku činžovních domů a nezdálo se pravděpodobné, že by mohl mít druhý východ. I kdyby však východ druhou stranou měl, zákazníkům by rozhodně nebyl přístupný.
Hawes si zapálil cigaretu a čekal, až Tudor nakoupí, a znova se objeví na ulici.
Byl v obchodě skoro patnáct minut.
Když vyšel ven, nesl několik bílých gardénií.
No ne, pomyslel si Hawes, to on jde k nějaké dámě.
A pak ho napadlo, jestli by ta dáma nemohla být Bubu Bublina.
„Tady inspektorát.“
„Tak co?“ řekl Carella. „Máte to ...?“
„Pochopte prosím, že když si někdo vyžádá tajné číslo nebo číslo v telefonním seznamu neuvedené, jsme ...“
„Já nejsem někdo,“ řekl Carella. „Já jsem policajt.“
Svraštil obočí a pomyslel si, že momentálně vede jedna nula.
„Jistě, ale já mám na mysli osobu, o jejíž telefonní číslo jde. Když někdo požádá o neveřejné telefonní číslo, předpokládáme, že je mu známo, co to znamená. Znamená to, že nikde nebude k dispozici žádný písemný seznam těchto čísel a že telefonní společnost toto číslo nikomu nesdělí, i kdyby tazatel prohlásil, že je potřebuje z naléhavých důvodů. Je to prosím jasné?“
„Ano, je. Poslyšte, madame, já ale jsem policajt, který vyšetřuje vraždu. A proto mi laskavě...“
„Och ano, já vám tu žádanou informaci dám. Jistěže vám ji dám.“
„Tak proč teda ...?“
„Chci ale, abyste věděl, že normální občan od nás tuto informaci za žádných okolností nemůže získat. Chci pouze, aby vám byly zcela jasné zásady, které telefonní společnost striktně dodržuje.“
„Ale jo, to je mi naprosto jasné, slečno.“
„Mluvíte s inspektorkou,“ opravil ho ženský hlas.
„Ano, jistě, vím. A teď mi řekněte, čí je to číslo a jak zní adresa?“
„Telefon je v budově v Canopy Street. Číslo domu 1611.“
„Děkuju. A komu patří?“
„Naše telefony nepatří nikomu, pane. Propůjčujeme je účastníkům na základě dvoustranné obchodní dohody, a proto ...“
„Na jaké jméno je ten telefon zapsán, sleč - pardon, paní inspektorko? Mohla byste mi laskavě...?“
„Je veden na jméno Charles Tudor,“ řekla inspektorka.
„Charles Tudor?“ řekl Carella.
„Doprčic, to ale ...?“
„Jakže prosím?“ zeptala se inspektorka.
„,Děkuju,“ řekl Carella a zavěsil.
Otočil se ke Klingovi.
„Berte“ řekl, „vem si klobouk.“
„Já žádný nenosím,“ řekl Kling a místo po klobouku sáhl po pouzdru s revolverem.
Charles Tudor vešel do budovy v Canopy Street, číslo 1611, odemkl dveře do vestibulu a zmizel z dohledu.
Hawes teď stál dole v chodbě a prohlížel si poštovní schránky. Na žádné však nebyl štítek se jménem Barbara Cesareová, Charles Tudor nebo Mike Chirapadano. Ani jediné jméno Hawesovi nepřipadalo povědomé. Začal číst jména na poštovních schránkách ještě jednou a tentokrát přitom vycházel z prastaré zkušenosti, kterou si každý policista často ověřil. Z důvodů, které zná pouze bůh a psychiatři, bývá téměř pravidlem, že člověk používající falešného jména zvolí si je tak, aby se jeho iniciály shodovaly s jménem pravým. Ve skutečnosti v tom žádná nadpřirozená ani psychiatrická záhada není. Většina lidí totiž má na spoustě osobních věcí monogram - na kapesnících, na košilích, na aktovkách, náprsních taškách a podobně. A jestliže muž, který se jmenuje Benjamin Franklin a má monogram B. F. na zavazadlech, na košilích, na spodkách a dejme tomu i vytetovaný na čele, by se pojednou zapsal v hotelu pod jménem George Washington, zvědavý recepční by mohl pojmout podezření, zda náhodou ten milý host nepřišel k zavazadlům s monogramem B. F. nějakým nezákonným způsobem. A poněvadž člověk, který vystupuje pod falešným jménem, netouží zpravidla příliš po tom, aby na sebe upoutával pozornost, udělá všechno, co je v jeho silách, aby si věci zjednodušil a ulehčil. A tak si při volbě pseudonymu zvolí takový, který má stejná počáteční písmena jako jeho pravé jméno.
Na jedné poštovní schránce byl štítek se jménem Christopher Talley.
Jméno znělo tak trochu nepřirozeně a písmena C. T. odpovídala.
Hawes si proto pohotově vryl do paměti číslo bytu. 6B.
Potom zazvonil na byt 2A, počkal, až se ozve bzučák uvolňující zámek dveří do vestibulu, a rychle vyšel po schodech do šestého patra.
Přitiskl ucho na dveře bytu 6B a naslouchal. V bytě se ozval mužský hlas.
„Barbaro,“ říkal ten muž, „přinesl jsem ti zase nějaké květiny.“
V policejním sedanu řekl Carella.
„Pořád mi to neštimuje, Berte. Prostě mi to pořád nejde dohromady.“
„A v čem je ta potíž?“ zeptal se Kling.
„To není potíž. Je to celé nějak zmatené. Najdeme dvě useknuté ruce a zjistíme krevní skupinu 0, je to tak?“
„Je.“
„Dobrá. Mike Chirapadano tuhle krevní skupinu má. Taky je to veliký chlap a minulý měsíc zmizel, což všechno zapadá do předpokladu, že tou obětí mohl být on, je to tak?“
„Je,“ řekl Kling.
„Dobrá. Když ale najdeme šaty, které nosil vrah, ukáže se, že patřily Mikovi Chirapadanovi. Takže tu máme logický předpoklad, že právě tak dobře mohl být vrahem.“
„Fakt?“ řekl Kling.
„No fakt. Pak seženeme telefonní číslo toho tajného kvartýru Bubu Bubliny, kterého ona i Chirapadano používali, kvartýru, do kterého zrovna teď jedem ...“
„Fakt?“
„No fakt - a ukáže se, že telefon je napsaný na Charlese Tudora, což je Bublinin agent. Jak tohle všechno hraje dohromady?“
„Zastav. Číslo 1611 je tady,“ řekl Kling.
Hawes stál v chodbě a slyšel pouze mužský hlas. Hlas, který nepochybně patřil Charlesu Tudorovi. Uvažoval, jestli má vyrazit dveře bytu nebo ne. Téměř nedýchal a zoufale se snažil zaslechnout dívčiny odpovědi. Ucho měl přilepené na dřevo dveří a poslouchal, poslouchal.
„Líbí se ti ty květiny, Barbaro?“ říkal Tudor.
Následovala pauza. Hawes naslouchal, ale odpověď neuslyšel.
„Nevím, jestli máš ráda zrovna gardénie, ale těch ostatních tu máme už tolik. A tak to má být - krásná žena má kolem sebe mít spousty květin.“
Další pauza.
„Máš ráda gardénie?“ řekl Tudor. „To jsem rád. Dneska ti to moc sluší, Barbaro. Jsi krásná. Nepamatuji se, že bys byla někdy tak krásná jako dneska. Říkal jsem ti to o té policii?“
Hawes naslouchal, zda uslyší Odpověď.. Z ničeho nic si vzpomněl na kuňkavý hlásek Marly Phillipsové a napadlo ho, jestli náhodou všechny velké dívky nemají takové hlasy. Neslyšel ani slovo.
„Mám ti to o té policii povědět?“ říkal Tudor. „Krátce a dobře, včera u mne byli znova. Vyptávali se na tebe i na mě. A na Mika. A také se ptali, jestli nemám černý plášť do deště a deštník. Řekl jsem jim, že ne. A je to pravda, Barbaro. Já vážně nemám černý plášť' do deště a deštníky jsem nesnášel odjakživa. Tos nevěděla, vid? Ty o mně ještě nevíš strašně moc věcí. Já jsem totiž velice složitý člověk. Máme ale přece spoustu času. Dovíš se o mně všechno. Vypadáš opravdu báječně. Nevadí ti, když ti pořád říkám, jak jsi krásná?“
Tentokrát Hawes něco zaslechl.
Jenomže zvuk se ozval za ním, v chodbě.
Otočil se jako blesk a začal vytahovat osmatřicítku z pouzdra.
„Bouchačku ven, Cottone,“ zašeptal Carella.
„Chlape, tys mě ale vyděsil!“ odpověděl mu Hawes také šeptem.
Naklonil se Carellovi přes rameno a zjistil, že za ním stojí Kling.
„Tudor je v bytě?“ zeptal se Carella.
„Jo. Je tam s tou holkou.“
„S Bublinou?“
„No.“
„Dobrý, tak to vyrazíme, ` řekl Carella.
Kling si stoupl napravo ode dveří, Hawes nalevo. Carella se odrazil od zdi a kopl do zámku. Dveře se rozletěly. Vpadli do místnosti s revolvery v rukou a v jednom koutě spatřili klečícího Charlese Tudora. A pak uviděli, co je za Tudorem, a přes každého z nich zvlášť, ale přes všechny stejně se převalila ta vlna šoku, hrůzy, lítosti, a Carella hned vědět, že revolvery nebudou potřebovat.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky