Ed McBain

DEJ MLÁDENCŮM RUKU JAKO LOPATU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Všechno se událo v pondělí.

Nejdřív Blaney - asistent policejního lékaře - úředně prozkoumal roztomilý balíček, který strážník vylovil z popelnice po hysterickém telefonátu staré paní.

V zakrvácených novinách byla lidská ruka.

Po zevrubném prozkoumání ruky zatelefonoval Blaney na 87. oddělení a sdělil, že ruka patří muži bílé rasy ve věku mezi 18-24. lety a že by se musel moc, ale moc mýlit, kdyby nešla do páru s rukou, kterou zkoumal před týdnem.

Telefonickou zprávu od něho přijímal Bert Kling. Síly mu stačily sotva na to, aby udržel tužku v ruce, když informaci zapisoval. To byla první věc, která se to pondělí udála, a udála se dopoledne v devět třicet.

Další věc se udála v jedenáct nula nula a zdálo se, že tato druhá náhoda by mohla naráz a definitivně rozřešit problém identifikace. Tou druhou náhodou totiž byla mrtvola, kterou říční proud vyplavil na břeh River Harbu. Mrtvola neměla paže ani hlavu. Rychle ji dopravili do márnice, kde nad ní došli k několika poznatkům.

První byl ten, že mrtvola je oblečená a v pravé zadní kapse kalhot má totálně promočenou koženou peněženku a v ní neméně promočenou osobní průkazku a řidičák. Muž vyplavený řekou se jmenoval George Rice. Vytočení telefonního čísla uvedeného v legitimaci potvrdilo Blaneyho odhad, že mrtvola byla v řece přibližně čtrnáct dní. Vyšlo najevo, že jednoho večera před čtrnácti dny se pan Rize nevrátil domů z práce. Manželka ohlásila, že zmizel, a karta s hlášením měla být údajně v kartotéce oddělení pro pohřešované osoby. Paní Riceová byla vyzvána, aby přišla pozůstatky identifikovat co nejdřív. Mezitím Blaney pokračoval ve zkoumání.

A dospěl k závěru, že ačkoli panu Riceovi bylo teprve šestadvacet let a ačkoli panu Riceovi chyběly paže a hlava a ačkoli pan Rice měl i další předpoklady k tomu, aby byl osobou, jíž náležívaly nalezené useknuté ruce, - po zevrubném prozkoumání dospěl k závěru, že mrtvola se vší pravděpodobností přišla o hlavu a o paže ve styku se závity lodního šroubu nějaké lodi nebo velkého člunu. A zatímco krevní skvrna na dně tašky od letecké společnosti patřila do krevní skupiny 0, prokázalo se, že pan Rice míval krevní skupinu AB. A zatímco obrovitost obou rukou ukazovala na chlapa jak hora, pan Rice, vzala-li se v úvahu okolnost, že mu chybí hlava, mohl měřit tak metr sedmdesát tři, což zase není tak moc. Když paní Riceová identifikovala pozůstatky podle manželových šatů a jizvy na břiše - šaty sice po souboji s lopatkami lodního šroubu a po čtrnáctidenním máčení ve vodě nebyly v příliš oslnivém stavu, ale jizva byla dosud neporušená - když manželovu mrtvolu identifikovala, uvedla také, že pan Rice pracoval v sousedním státě a že každý den ráno používal k cestě do zaměstnáni přívozu a večer se stejnou cestou vracel, takže se zdálo víc než pravděpodobné, že pan Rice skočil, byl shozen nebo spadl ze zádi přívozního člunu, a lopatky lodního šroubu ho rozdrtily. Důkladná prohlídka bytu manželů Riceových přinesla ještě týž den další nález. Sebevrahův dopis na rozloučenou.

A tak Blaneymu připadla nemilá povinnost znova zavolat na 87. oddělení á ohlásit Klingovi, tomu vysílenému víkendovému pracovníkovi, že ruce, které před několika málo dny zkoumal, nepatří k tělu, které bylo dnes ráno vyplaveno na říční břeh.

A tak to dopadlo takhle a problém totožnosti stále zůstával neobjasněn a zmizelý syn Marthy Livingstonové a mladý námořník Karl Androvich v případu dál figurovali jako dvě přijatelné možnosti.

Pořád ale ještě bylo pondělí, modré pondělí jak vyšité, poněvadž lilo jako z konve, a všechno se mělo stát to pondělí.

Ve dvě hodiny odpoledne se udála ta třetí věc.

V sousedním státě zatkli dva chuligány a oba uvedli policii domovské adresy v Isole. Teletyp na městské policejní ředitelství, žádající o informace, zatáhl u jednoho z nich do sítě záznam v policejním rejstříku, kdežto druhý měl rejstřík čistý. Ukázalo se, že mladíci přepadli benzínovou pumpu a pak se pokusili spěšně uprchnout v rozhrkaném automobilu. Snažili se zmizet tak rychle, že si nestačili povšimnout policejního vozu, který patroloval na silnici, což mělo za následek, že se navezli přímo do pravého předního blatníku přibližujícího se černobílého sedanu, a tím jejich malé skotačení skončilo. Mladík, který měl u sebe zbraň - byl to ten, co měl záznam v policejním rejstříku - se jmenoval Robert Germaine.

Druhý mládenec, ten špatný šofér, který naboural motor policejního vozu, se jmenoval Richard Livingston.

I když člověk řídí auto úplně levě, přece jen k tomu potřebuje dvě ruce - a Robert Livingston je obě měl.

Kling dostal informaci ve tři odpoledne. Unavenými roztřesenými prsty ji zapsal a zapamatoval si, že musí Carellovi říct, že jedna z možných obětí tím padá.

Ve čtyři deset zazvonil telefon znovu.

„Haló,“ řekl Kling.

„S kým mluvím?“ zeptal se ženský hlas.

„Tady detektiv Kling z 87. oddělení. Kdo volá?“

„Androvichová,“ řekl hlas. „Manželka Karla Androviche.“

„Och. Dobrý den, paní Androvichová. Copak se děje?“

„Vlastně nic,“ řekla.

„Myslím jako proč ...“

„Manžel se vrátil,“ řekla Meg Androvichová.

„Karl?“

„Ano.“

„Vrátil se?“

„Ano.“

„Kdy se vrátil?“

„Před malou chvilkou,“ řekla.

Následovala dlouhá pauza. Pak řekla.

„Přinesl mi květiny.“

„To mám radost, že se vrátil,“ řekl Kling. „Oznámím to v oddělení pro pohřešované osoby. Díky, že jste zavolala.“

„Není zač,“ řekla Meg. „Udělal byste pro mne jednu laskavost, prosím vás?“

„Co by to mělo být, paní Androvichová?“

„Řekl byste to laskavě tomu druhému detektivovi? Carellovi? Jmenuje se tak?“

„Ano, madam.“

„Byl byste tak hodný a řekl mu to?“

„Že se váš manžel vrátil? Jistě, madam. Řeknu mu to.“

„Ne, to ne. Chci, abyste mu řekl něco jiného.“

„Co mu tedy mám říct, paní Androvichová?“

„Že mi Karl přinesl květiny. Povíte mu to, ano? Že mi Karl přinesl květiny.“

A zavěsila.

Tak tohle se událo v pondělí. A to taky bylo všechno.

Mládenci měli dvě useknuté ruce na krku dál a zdálo se, že ty ruce nikdy nikomu nepatřily, že se k nim nikdo nechce hlásit.

V úterý měli plné ruce práce s velkou rvačkou chuligánů a požárem nedaleko policejní budovy a také si dost užili s ženou, která umlátila manžílka litinovou pánví, takže nikdo neměl na nic čas.

Ve středu Steve Carella znova nastoupil do práce. Pořád ještě pršelo.

Vypadalo to, že pršet nikdy nepřestane. Od chvíle, kdy pochůzkář Genero nalezl první ruku, uplynul právě týden.

Celý týden uplynul a mládenci byli zase tam, odkud začali.