Ed McBain

JEHO SLOVO JE ZÁKON
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Člověk, který telefonoval, byl spisovatel na volné noze a pracoval na článku o spojitosti televize s násilnými činy.

„Tak se článek nebude jmenovat,“ vysvětlil spěšně, „to je jen jeho obsah. Titulek bude kratší a průraznější. Titulek,“ vysvětloval dál, „je skoro stejně důležitý jako první řádek, ať píšete cokoli, je to háček, na který se čtenář chytí a uvízne na něm, ať se kroutí a zmítá, jak chce.“

Jmenoval se Montgomery Pierce-Hoyt.

Detektiv Meyer Meyer, člověk zpravidla trpělivý, k němu pojal okamžitou nedůvěru a poslouchal dlouhé vysvětlování jeho záměrů s až náměsíčnou unuděnosti. Nedůvěřoval už jeho jménu. Meyer Meyer neznal nikoho, kdo by měl příjmení s pomlčkou uprostřed. Lidé kolem něho měli velice prostá příjmení, bez vymyšleností, jako jsou pomlčky. Pomlčky patří společnostem, jako je třeba Colgate-Palmolive nebo Bow-Jones. A taky se dosud nesetkal s nikým, kdo by byl pokřtěný na Montgomeryho. Jediný Montgomery, o kterém v životě slyšel, byl Montgomery Ward a to byla taky obchodní společnost. S kým to tedy vlastně mluví? S osobou nebo společností?

Meyer Meyer byl na jména citlivý, protože jeho vlastní jméno mu odjakživa působilo nekonečné potíže a rozpaky. Jeho otec (Bůh žehnej jeho duši, srdci a smyslu pro humor) si myslel, že to dvojité jméno pomůže potomkovi vyniknout ve světě většinou anonymních lidí. Protože si potrpěl na kanadské žertíky, pokládal to i za dobrý vtip. (Kéž odpočívá v pokoji, myslel si Meyer.) Meyera časem omrzelo vykládat lidem, že není žádná legrace vyrůst jako Žid v převážně křesťanském prostředí, kde jeho jméno dalo vznik dvojverší „Meyer Meyerák, špinavej židák“, a nejméně v jednom případě vedlo k pořádání pikniku na zadním dvorku, kde všelijací a nejrůznější gójové pokládali za nutné podrobit špinavého židáka očistě ohněm. Přivázali Meyera ke kůlu, zažehli mu pod nohama ohníček a odešli na hodinu katechismu, kde se učili lásce k Bohu - i když ten byl možná taky Žid. Meyer se modlil, ale bez výsledku. Trpělivě se modlil ještě vroucněji a zbožněji, ale pořád se nic nedělo. Pod teniskami mu začínalo být nepříjemně horko. Trpělivě, aniž ztratil víru, se horlivě modlil dál, až se konečně dalo do deště. Byla to opravdová průtrž mračen a plameny rázem uhasila. Meyer po tom zážitku nepropadl bigotnosti a místo toho pojal hluboké sympatie k jízdním důstojníkům přivazovaným indiány ke kůlům. Naučil se trpělivosti, jež hraničila se svatostí - snad to byl ten bohulibý výsledek. V této chvíli ho však trpělivost téměř nadobro opouštěla. S hlavou holou jako koleno, rozložitý a s porcelánově modrýma očima (a víčky spuštěnými na půl žerdi) poslouchal v telefonu tirádu Montgomeryho Pierce-Hoyta a uvažoval, jestli mu nemá odpovídat stroze, jak se na policajta sluší.

„Já bych opravdu strašně rád věděl,“ řekl Pierce-Hoyt, „Jestli podle vašich zkušeností násilné činy, s nimiž se denně setkáváte, jsou nějak, ať už vědomě, nebo nevědomky, ovlivňovány a podněcovány něčím, co zločinec mohl spatřit na obrazovce.“

„Hmm,“ řekl Meyer.

„Co si o tom myslíte?“ naléhal Pierce-Hoyt.

„Pro koho jste říkal, že píšete tenhle článek?“ zeptal se Meyer.

„Zatím pro nikoho.“

„Zatím pro nikoho,“ opakoval Meyer a kýval hlavou.

„Ale já ho někde uplatním, to se nebojte,“ řekl Pierce-Hoyt. „Tak co si o tom myslíte?“

„Snad nechcete, abych vám odpověděl po telefonu?“ zeptal se Meyer. „Teď hned?“

„No ano, jestli...“

„To nejde,“ řekl Meyer.

„Proč?

„Především proto, že nejdřív si musím promluvit s poručíkem. A za druhé: jak vím, že jste skutečně pan Pierce-Hoyt, a ne někdo jiný? A za třetí si to musím pořádně promyslet.“

„No, tak jo, chápu,“ řekl Pierce-Hoyt.

„Bylo by vám milejší, kdybych přišel za vámi?“

„Nebylo, dokud si nepromluvím s poručíkem, jestli je to v pořádku.“

„Kdy asi si s ním promluvíte?“

„Ještě dneska. Dejte mi svoje číslo a já vám ráno zavolám.“

„Bezva,“ řekl Hoyt a dal mu své číslo.

Na Meyerově stole zazvonil druhý telefon. Meyer se s Pierce-Hoytem stručně rozloučil a zdvihl sluchátko.

„87. pátrací skupina, detektiv Meyer,“ řekl.

Volala žena, která viděla v ranních novinách fotografii všech zavražděných, a řekla, že prý ví, kdo je ten vousatý muž.