Ed McBain

KTERÁ STÁLA ZA VRAŽDU?
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Ve výčepu to čpělo.

Vrstva skla svítila na podlaze jako hromada potrhaných strun. Střepy, střípky, zurážená hrdla a kulatá dna lahví se třpytila a cinkala pod nohama, jako když člověk brouzdá mělkou louží ledu. Čísi ruka smetla police, smetla je v ničivém záchvatu zuřivosti. Skotská za osm dolarů se slila na podlaze v díle naprosté zkázy s vínem za pětadvacet centů. Sotva člověk vstoupil do nálevny, udeřil ho do nosu pach. Alkohol se roztekl po holých prknech a nadělal pod nohama loužičky, porůznu splavněné průplavy s hrázemi z rozbitého skla.

Uprostřed střepů a lihovin tváří k nebi a s ústy pootevřenými ležela dívka. Byla to rusovláska. Oči vypadaly v obličeji nepřiměřeně velké, neboť je ve smrti vytřeštila. Měla v prsou čtyři střelné rány, dosud krvácela a krev se mísila na podlaze s kořalkou. Měla dlouhé vlasy, teď mokré a zplihlé, protože ležela hlavou primo na prknech, a vlasy, šaty, celé tělo nasáklo alkoholem.

Ve výčepu se těžko dalo mluvit. Z přítomných policistů si každý tu a tam s chutí dá nějakého panáka. Ale přestože byly dveře dokořán a profukoval mírný červnový větřík, výpary se tu nezdolně držely. Pronikly do nosu, do krku, do plic, a sotva se člověk párkrát nadechl, zamotala se mu hlava.

Detektiv Steve Carella s potěšením vypadl. Whisky měl rád a uměl ji ztrestat víc než leckterý střihoun. Zato nemohl vystát, aby mu nějaký ožrala dýchal do obličeje, a v hospodě to teď páchlo, jako kdyby tu ochmelkové měli valnou hromadu a všichni naráz se pokoušeli vyblekotat stejný špatný vtip.

Zrzečka na podlaze byl špatný vtip. Byl by to špatný vtip v kterémkoli ročním období, ale v červnu, kdy celý svět ožívá, kdy měsíc svateb snoubí bujnost jara s hřejivostí léta, zvlášť. Carella byl rád na světě a byl tak štědrý, že přál každému, aby se s ním o tenhle zážitek podělil. I když ho povolání často nutilo stát tváří v tvář náhlé smrti, pořád ještě nedospěl tak daleko, aby dokázal nasadit tak nevzrušenou masku jako jeho kolegové. Carella rád myslel na to, že lidské bytosti mají v sobě důstojnost. Můžou chlastat, říhat, rvát se, klít - ale pořád jsou vzpřímené.

Kdesi v paměti nejspíš jako pozůstatek dávno zapomenuté antropologické výuky na koleji vyštrachal větu: „Člověk stojí sám, protože je jediný, kdo sám stojí.“ Antropologických přirovnání bylo nad hlavu, ale Carella je nebral na vědomí. Jemu se líbilo myslet na člověka jako na toho, kdo stojí. Smrt sráží člověka k zemi. Smrt mu bere lidskou důstojnost.

Mrtvý člověk nedbá, má-li pěšinku ve vlasech. Mrtvá dívka si nedělá starosti, jestli jí čouhá nebo nečouhá kombiné. Smrt zjednoduší lidskou bytost na neladnou hromádku masa. A když se teď Carella díval na to, co bývala žena - žena, která se roztomile smála a líbala milence a sundávala si punčochy a roztírala rtěnku s ženskou pečlivostí - když se díval na tu hromádku, kdysi teplou a živou, zmocnil se ho nepřekonatelný smutek, nezachytitelný pocit tragédie.

S potěšením odtamtud vypadl.

Na chodníku sněmovalo policejní oddělení. Tohle byl koktajl pro opory zákona. Nepodávalo se nic k pití a tihle chlapi se nesešli proto, aby přetřásli poslední román dvanáctileté francouzské dívky, ale vládl tu stejný pocit družnosti, té uvolněné spřízněnosti, jaká vyrůstá mezi lidmi, kteří se navzájem znají a pracují ve stejném oboru.

Ti dva, co přišli z oddělení pro vraždy - oblast Sever -, se jmenovali Monoghan a Monroe. Oba vazouni. Oba měli šedé flanelové kalhoty a přes ně sportovní tvídové bundy.

„K takovejmhle pitominkám se obvykle neženem,“ prohlásil Monoghan Carellovi.

„Obyčejně ne,“ dodal Monroe.

„Starej si nás šetří na opravdický hlavolamy,“ řekl Monoghan.

„Ty těžký,“ doplnil Monroe. „Žádný zločiny z vášně.“

„Jako z lásky, nenávisti a tak,“ vysvětlil Monroe.

„My jsme jenom na promyšlený kousky,“ pravil Monoghan.

„Ty, co jsou vyšpekulovaný předem,“ zpřesnil Monroe.

„Jsme jeho esa,“ poznamenal Monoghan skromně.

„Lišáci,“ přihodil Monroe.

„Velká čest pro 87. revír,“ řekl Carella s úsměvem.

Byl to dlouhán. Na sobě měl modrý vlněný oblek a z kapsičky mu čouhal bílý kapesník. Měl bílou košili a na ní zlatomodrou rypsovou vázanku a s fachmany z oddělení vražd se bavil v nenuceném postoji člověka, u něhož atletická postava je dokladem úsloví, že v zdravém těle zdravý duch. Měl hnědé oči, vysedlé lícní kosti, a jestli dokonale oholená tvář působila skoro orientálně, skryté pobavení, s kterým sledoval Monoghana s Monroem, tenhle dojem ještě zvyšovalo.

„Osmdesátej sedmej revír se musí cítit poctěnej,“ pravil Monoghan.

„Až nad hlavu,“ dodal Monroe.

„Jsme bez dechu,“ pravil Carella.

„Lidi se rádi do všeho míchaj,“ pravil Monoghan.

„Abyste mi rozuměli,“ řekl Carella. „Plně si vážíme toho, že nám z oblasti Sever poslali svoje esa.“

„Utahuje si z nás,“ odtušil Monoghan.

„Popichuje,“ dodal Monroe.

„Počítá, že by si bez nás poradili.“

„Počítá, že se bez nás obejde.“

„Potřebuje prej nás jako díru do čela.“

„Říká nám, abysme šli domů.“

„Říká nám zdvořile, ať plavem.“

„Ať si trhne nohou,“ pravil Monoghan.

Carella se zazubil, ale hned zvážněl. Podíval se k hospodě.

„Co vy na to?“ zeptal se.

Monoghan a Monroe se otočili jako jeden muž. V místnosti se k tělu ležícímu uprostřed nasáklého smetí nakláněl policejní fotograf. Blikl blesk.

„Mně to připadá,“ pravil Monoghan hlubokomyslně, „jako když někoho chytil amok.“