Ed McBain

NENÁVIST
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Každý byt má svou vůni, i když to nemusí být vždycky vůně zelí. Spousta lidí má tento kuchyňský pach ráda a vůbec si ho nespojuje s chudobou.

Pach lidského příbytku je pach života.

Je známkou všech jeho funkcí, potu, vaření, vylučování i plození. Všechny jeho složky se mísí v jeden gigantický pach, který zaútočí na chřípí, jakmile překročíte práh domovních dveří. Desítky let je usazen ve zdech. Prosákl podlahami a vnikl do stěn. Lpí na zábradlí schodiště i v linoleu pokrývajícím schody. Zalézá do rohů a vystupuje nad holé žárovky svítící na každém odpočívadle. Je všudypřítomen, ve dne i v noci. Je to pach života, nezávislý ne denním světle nebo třpytu hvězd.

Pronikal domem i onoho časného jitra 24. července ve tři hodiny ráno. A byl zde v plné síle, neboť vedro uplynulých dnů ho ještě víc vtlačilo do hloubi stěn. Udeřil Carellu a Bushe, sotva vešli. Carella hlasitě zafrkal, pak rozškrtl zápalku a přidržel světlo u poštovních schránek.

„Tady to máme,“ řekl Bush. „Clarke 3B.“

Carella zhasl mávnutím ruky zápalku a vykročili k schodišti. Popelnice byly na noc vtaženy do domu a srovnány v přízemku pod schody. Jejich aróma se přidalo k ostatním a splynulo v jeden společný hnilobný pach. Dům spal, ale dráždivé zápachy neumdlévaly. Kdosi v druhém patře hlasitě chrápal. Na každých dveřích zasmušile visel nízko nad zemí okrouhlý drátěný košík na láhve s mlékem a čekal na mlékaře. Na jedněch byla připevněna tabulka s nápisem BŮH JE NÁŠ STRÁŽCE. Ale zevnitř je určitě zajišťovala ocelová tyč, zapuštěná do podlahy.

Carella s Bushem se vyškrábali do druhého patra. Žárovka nad schodištěm nesvítila. Bush zažehl zápalku.

„Touhle chodbou.“

„Uděláme to s plnou parádou?“ zeptal se Carella.

„Má pětačtyřicítku nebo nemá?“

„Má.“

„Moje životní pojistka by ženu asi moc nevytrhla.“

Došli ke dveřím a postavili se každý z jedné strany. Vytáhli služební revolvery. Carella ani okamžik nevěřil, že ho bude potřebovat, ale opatrnost není nikdy na škodu. Natáhl levou ruku a zabušil na dveře.

„Asi spí,“ řekl Bush.

„Dokazuje, že má čisté svědomí,“ odpověděl Carella.

Znovu zaklepal.

„Kdo je tam?“ ozval se hlas.

„Policie. Nechtěl byste otevřít?“

„Prokrista!“ ozvalo se za dveřmi. „Hned to bude.“

„Tohle nebudeme potřebovat,“ řekl Bush.

Zastrčil revolver do pouzdra a Carella učinil totéž. Z bytu slyšeli skřípot drátěnek a pak se ženský hlas zeptal:

„Co se děje?“

Slyšeli, jak se ke dveřím blíží kroky a někdo kroutí zámkem. Těžká ocelová příčka dopadla hlučně na zem. Dveře se pootevřely.

„Co si přejete?“ zeptal se mužský hlas.

„Policie. Rádi bychom vám položili pár otázek.“

„Takhle brzo ráno? Kristepane, nemůže to počkat?“

„Asi nemůže.“

„Dobrá, oč vám jde? Nějaká rvačka v domě?“

„Ne. Chceme vám jen položit několik otázek. Jste Frank Clarke?“

„Ano,“ řekl Clarke a po chvilce dodal: „Můžete mi ukázat služební průkaz?“

Carella sáhl do kapsy pro kožené pouzdro, v němž měl služební odznak, a přidržel jej před štěrbinou mezi veřejí a dveřmi.

„Nic nevidím,“ řekl Clarke. „Počkejte okamžik.“

„Kdo to je?“ zeptala se žena.

„Tajný,“ zamumlal Clarke.

Odstoupil od dveří a v bytě zazářilo světlo. Vrátil se ke dveřím a Carella mu znovu přidržel před škvírou odznak.

„V pořádku,“ řekl Clarke. „Co si přejete?“

„Máte pistoli pětačtyřicítku, Clarku?“

„Co?“

„Pětačtyřicítku. Máte ji?“

„Propána, tak tohle chcete vědět? Proto mydlíte do dveří uprostřed noci? Máte rozum? Musím ráno do práce!“

„Máte pětačtyřicítku nebo nemáte?“

„Kdo vám řek, že nějakou mám?“

„Na tom nezáleží. Tak jak je to?“

„Proč to chcete vědět? Celou noc jsem se odsud nehnul.“

„Může to někdo odpřisáhnout?“

Clarke ztišil hlas. „Koukněte, hoši, mám tu, no, chápete? Nedá se to odložit?“

„A jak je to s tou pistolí?“

„Nojo, mám.“

„Pětačtyřicítku?“

„Jo, je to pětačtyřicítka.“

„Můžeme se na ni podívat?“

„K čemu? Mám na ni povolení.“

„Přesto bychom se na ni rádi mrkli.“

„Co jsou tohle sakra za pitomý móresy? Řekl jsem vám, že mám povolení. V čem jsem šláp vedle? Co po mně vůbec chcete?“

„Chceme vidět tu tvou pětačtyřicítku,“ řekl Bush. „Přines ji.“

„Máte povolení k prohlídce?“ zeptal se Clarke.

„Na papíru nezáleží,“ řekl Bush. „Přines bouchačku.“

„Nemáte právo lízt sem bez povolení k prohlídce. A donutit mě, abych vám teď něco ukazoval, taky nemůžete, stavte se třeba na hlavu.“

„Kolik je tomu děvčeti?“ zeptal se Bush.

„Cože?“

„Slyšel jsi mě, jen se probuď, Clarku!“

„Je jí jedenadvacet a štěkáte pod nepravým stromem,“ řekl Clarke. „Jsme zasnoubený.“

Zdola z chodby někdo zavolal: „Krucinál, buďte tam zticha! Jděte si do putyky, když se chcete bavit!“

„Co kdybys nás pustil dovnitř, Clarku?“ řekl Carella mírně. „Vzbudíme ti sousedy.“

„Ani mě nenapadne někam vás pouštět. Jděte si pro povolení k prohlídce.“

„Vím, že nemusíš, Clarku. Ale byl zavražděn jeden policista a zabil ho někdo pětačtyřicítkou. Na tvém místě bych si s takovou věcí nezahrával. Co kdybys nám teď otevřel a ukázal nám, že máš ruce čistý. Co říkáš, Clarku?“

„Policista? Hrome, policista, proč jste to neřekli hned? Moment... malý moment, ano, minutku.“

Odešel od dveří. Carella slyšel, jak se domlouvá s děvčetem a jak mu dívka šeptem odpovídá. Clarke se vrátil a vysunul zajišťovací řetízek.

„Pojďte dál,“ řekl.

V kuchyňské výlevce byl kopec nádobí. Kuchyňka byla dlouhá dva a půl metru a široká necelé dva. Sousedila s ložnicí. Dívka stála ve dveřích a měla na sobě pánský koupací plášť. Byla to malá, kulatá blondýnka. Oči měla ještě naběhlé spánkem a obličej neupravený. Zamžikala víčky a podívala se pozorně na Carellu s Bushem, kteří právě vešli do kuchyně.

Clarke byl menší postavy, měl husté kadeřavé obočí a hnědé oči. Uprostřed dlouhého nosu byly známky po zlomenině. Rty měl silné a potřeboval oholit. Na sobě měl jen kalhoty od pyžama a pod kuchyňským světlem stál s holou hrudí a bos. Z kohoutku odkapávala voda na špinavé nádobí ve výlevce.

„Ukaž nám pistoli,“ řekl Bush.

„Mám na ni povolení,“ odpověděl Clarke. „Smím si zapálit?“

„Jsi doma.“

„Gladys,“ řekl Clarke, „na prádelníku je balíček cigaret. Buď tak hodná, přines mi je, a taky zápalky.“ Děvče zmizelo v temné ložnici a Clarke řekl tiše: „Vybrali jste si, páni, pravou chvíli k návštěvě.“

Pokusil se o úsměv, ale Carella ani Bush neměli chuť se bavit, proto zas ztichl. Dívka se vrátila s balíčkem cigaret. Jednu si vzala sama a krabičku podala Clarkovi. Zapálil svou cigaretu, a teprve pak podal zápalky blondýnce.

„Na co máš povolení?“ zeptal se Carella. „Vlastnit ji nebo i nosit?“

„Nosit,“ řekl Clarke.

„Jak jsi k němu přišel?“

„Napřed jsem měl jen povolení vlastnit. Přihlásil jsem ji, když jsem odešel z vojny. Byl to dar,“ dodal rychle, „od mýho kapitána.“

„A co dál?“

„Tedy, když jsem byl propuštěnej, dostal jsem povolení k držení zbraně. Tak je to přece podle zákona?“

„Pěkně to vyprávíš,“ řekl Bush.

„Ano, tak jsem tomu rozuměl. Kdybych ho neměl, byl bych musel dát hlaveň zavařit. Už si na to přesně nepamatuju, ale povolení jsem dostal.“

„Je hlaveň zablokovaná?“

„Ovšem že ne. Nač bych potřeboval povolení pro zneškodněnou zbraň? Směl jsem vlastnit pistoli a později jsem dostal práci u klenotníka, rozumíte? Často jsem musel doručovat cenné balíčky nebo materiál. Proto jsem si dal povolení změnit.“

„Kdy to bylo?“

„Před několika měsíci.“

„U kterýho klenotníka pracuješ?“

„Už jsem toho nechal,“ řekl Clarke.

„Dobrá, přines pistoli. A vezmi zároveň ten papír.“

„Prosím,“ řekl Clarke.

Zastavil se u výlevky, podržel cigaretu pod kapajícím kohoutkem a pustil nasáklý oharek mezi nádobí. Prošel kolem děvčete do ložnice.

„Tohle je tak doba na výslechy,“ řekla dívka naštvaně.

„Je nám líto, slečno,“ odpověděl Carella.

„Ani se nezdá.“

„Nechtěli jsme vás rušit ze sladkýho spánku,“ řekl Bush drze.

Děvče povytáhlo obočí.

„Proč jste to teda dělali?“

Vyfoukla obláček kouře podle vzoru filmových svůdnic. Clarke se vrátil a nesl pětačtyřicítku. Bushova pravice sebou mimoděk škubla k postranní kapse kalhot, kde měl pouzdro s pistolí.

„Polož ji na stůl,“ řekl Carella.

Clarke položil pistoli na kraj stolu.

„Je nabitá?“ zeptal se Carella.

„Myslím, že je.“

„Ty nevíš?“

„Nepodíval jsem se na ni od tý doby, co jsem dal výpověď.“

Carella si rozprostřel kapesník na roztažené prsty a zvedl pistoli. Vysunul zásobník.

„Správně, je nabitá,“ řekl.

Rychle přičichl k hlavni.

„Nemusíte k ní čuchat,“ řekl Clarke. „Střílelo se z ní naposled, když jsem odcházel z armády.“

„Ale jednou k tomu nebylo daleko, co?“

„Jak to myslíte?“

„Jednu noc v Trojlístku.“

„Jo tenkrát,“ vzpomněl si Clarke. „A proto jste tady? To jsem byl jako dělo, ale nechtěl jsem nikomu ublížit.“

Carella zasunul zásobník. „Kde máš povolení, Clarku?“

„Nezlobte se, díval jsem se po něm, ale nemůžu ten papír najít.“

„Určitě jsi ho měl?“

„Docela určitě. Jenom ho nemůžu najít.“

„Měl by ses po něm podívat ještě jednou, trochu líp.“

„Hledal jsem dobře. Nevím, kde by byl. Věřte mi, měl jsem ho. Můžete si to ověřit. Přece bych vám nevěšel bulíky na nos. Vždyť si to můžete zjistit. Ale řekněte mi... co proti mně vůbec máte? Nic jsem neudělal. Celou noc jsem byl tady. Můžete se zeptat Gladys. Je to Pravda, Gladys?“

„Byl tu celou noc,“ řekla dívka.

„Pistoli si odneseme,“ řekl Carella. „Dej mu na ni potvrzení, Hanku.“

„Leta z ní nevyšla rána,“ řekl Clarke, „uvidíte. A ověřte si, že mám povolení. Opravdu jsem ho dostal. Přesvědčte se.“

„Dáme ti vědět,“ řekl Carella. „Nemáš v plánu odjet z města?

„Nerozumím.“

„Nemáš v plánu...“

„Ne, na mou duši ne. Kam bych šel?“

„Zpátky do postele, to je nejlepší místo na světě,“ řekla blondýnka.