Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
„Stalo se něco, když jsme tu nebyli?“ zeptal se Carella.
„Všechno při starým,“ odpověděl Willis.
„Jaký jsou ulice?“
„Zacpaný.“
Hodiny na zdi služebny ukazovaly za pět minut tři čtvrtě na dvanáct.
Cotton Hawes právě procházel brankou v laťkové přepážce, která oddělovala služebnu od chodby. Za ocelovým pletivem vysokého okna služebny stálo sněžilo. To znamenalo, že si mohou přidat půlhodinu možná čtyřicet minut ke každému výjezdu, který provedou.
„Je tam zima jak na Sibiři,“ prohlásil Hawes a sundal si kabát.
Carella se probíral zprávami na svém stole.
„Slepičí peří, jo?“ zeptal se Willise.
„Aspoň tak to tvrdil ten chlap z laborky,“ odpověděl Willis.
„A skvrny od ryb na kožichu?“
„Jo.“
„Jakej druh ryby, to Grossman neříkal?“
„Neptal jsem se.“
„Tos měl. Jen pro zajímavost.“ Willis zamrkal.
„Meyer a Kling znovu prohledali byt tý pianistky. A nic,“ pokračoval.
„To znamená, že nám pořád někde lítá sto dvacet pět talířů.“
„Kling si myslí, že podle všeho bysme se měli držet hypotézy o vyloupení.“
„Proto přece pátráme, kdo ukradl tu zbraň,“ podotkl Hawes.
„Pokud ji někdo ukradl,“ dodal Carella.
„Jinak je v tom Pratt až po uši.“
„Má přece alibi jak řemen.“
„Jasně, jenže od svojí manželky.“
„Páni, práce detektiva je tak vzrušující,“ prohlásil Willis, nasadil si klobouk a chystal se k odchodu.
„Slepičí peří,“ povzdechl si Carella.
„A co říkal o tom trusu?“ zajímal se Hawes.
„Že si každej může tipnout.“
„Takže když vynecháme nezákonný lov...“
„Jasně, nikdo neloví slepice.“
„…zbývá nám už jen krádež na slepičím trhu.“
„Dneska tu moc slepičích trhů nenajdeš.“
„V Riverheadu a Majestě jich je spousta. Některý přistěhovalci mají rádi, když je slepice čerstvě zabitá. To je zvyk ze starý vlasti, dědictví po předcích.“
„Třeba ortodoxní židi. Nezabíjejí snad slepice až těsně před vařením?“
„Myslíš, že v tom autě byla mrtvá slepice?“
„Nebo víc slepic?“
„Tak jak to, že tam nebyly skvrny od krve?“
„To je fakt. Takže to musela bejt živá slepice.“
„Nebo víc slepic.“
„Víš, jak se dělá maďarská slepičí polívka?“
„Jak?“
„Nejdřív ukradneš slepici...“
„Dobře, řekněme, že někdo ukradl slepici...“
„... a vzal ji na projížďku na zadním sedadle Prattova cadillacu.“
„Viděls někdy v životě větší kravinu?“
„Ani v tom nejpitomějším filmu.“
„Nevadí. Řekněme, že někdo byl tak hladovej nebo tak zoufej, že ukradl na trhu slepici...“
„Prodávají se slepice v těch obchodech, kde se kupujou děckám zvířata na hraní?“
„Jenom kuřata.“
„V lednu?“
„Kolem Velikonoc.“
„Jenže slepice není kuře.“
„Třeba to nemuselo bejt zrovna na slepičím trhu.“
„A co nějaká zoo pro domácí zvířata? Taková jako farma, kde mají kozy, krávy a slepice a kachny...“
„Chovají lidi slepice jako domácí mazlíčky?“
„Lidi slepice vařej.“
„Dobře, takže nejdřív ukradneš slepici...“
„Taky slepice obětujou.“
„Myslíš woodoo?“
„Hmm.“
Oba muži ztichli.
Byla půlnoc.
Modré pondělí.
A stále sněžilo.
„Poptáme se,“ řekl Hawes.
Technik, který nemohl Tlusťochu Olliemu přijít na jméno, zastihl Ollieho na odchodu ze služebny pět minut po dvanácté. Kromě jmenovek na stolech a rozpisu služeb na nástěnce byla služebna na osmdesátém osmém revíru téměř přesný duplikát té na osmdesátém sedmém nebo na jakékoliv jiné policejní stanici ve městě. I ty nejnovější budovy začaly velice záhy vypadat sešle a ošuměle. Ollie se podíval na flekatý ciferník nástěnných hodin a připomněl si, že technikovi poručil, aby mu výsledky z laboratoře dodal do tři čtvrtě na dvanáct. Ten chlap má štěstí, že tu ještě jsem, pomyslel si. Jinak bych mu to dal sežrat. Roztrhl obálku z hnědého papíru a vyškubl z ní zprávu. Na lahvích od šampaňského ani na noži, který prořízl hrdlo váženého Jamala Stona, se nenašly žádné otisky. Žádné otisky nebyly ani na kohoutcích v koupelně, ani na klikách v celém bytě.
Což znamenalo, že jestli v bytě byla nějaká další osoba, pak šlo zřejmě o člověka, který viděl spoustu filmů a dobře věděl, jak po sobě zamést stopy.
Takže jediné otisky, které v bytě objevili, byly na červeném psaníčku z lakované kůže. Pouze ty mohla laboratoř srovnat s otisky obou mrtvých, jejichž kopie zpráva také obsahovala. Na kabelce byly dva typy otisků.
Menší z nich patřily podle kartotéky ženě jménem Yolanda Marie Marxová, jejíž řidičák z Ohia Ollie v kabelce našel. Yolanda teď samozřejmě ležela v márnici v nemocnici Buenavista. Otisky, které technik sňal z kabelky, ji identifikovaly jako bílou devatenáctiletou prostitutku a zlodějku, která měla záznam o výkonu trestu před pár lety.
Další otisky na kabelce se shodovaly s otisky zesnulého Richieho Coopera.
Podle laboratorní zprávy se Jamal Stone kabelky nedotkl.
Ollie četl dál.
Vlasů bylo v bytě nalezeno mnoho a ne všechny se shodovaly s vlasy mrtvých černochů. Některé z nalezených vlasů byly světlé a souhlasily se vzorky odňatými z hlavy mrtvé dívky. Vlákna, která technik vysál v bytě vysavačem, byla totožná s vlákny z černé minisukně a umělého červeného kožíšku, které měla dívka na sobě v době své smrti.
V bytě se však našla ještě jiná vlákna a jiné vlasy.
Našlo se tam výrazné množství tmavěmodrých vlněných vláken.
Neshodovaly se s žádnými vzorky z oblečení obětí. Byly tam zrzavé vlasy.
A černé vlasy.
A blonďaté vlasy
Všechny to byly vlasy bělochů.
Všechny to byly mužské vlasy.
Tři běloši, dva mrtví černý frajeři a mrtvá bílá šlapka, pomyslel si
Ollie a hlasitě si říhl.
El Castillo de Palacios by ve španělštině nebylo gramaticky správně, pokud by Palacios například nebylo jméno osoby, což v tomhle případě náhodou bylo. Palacio znamená ve španělštině palác a palacios znamená paláce, a když máte podstatné jméno v množném čísle, mělo by mít člen, který by se s ním shodoval, (ne jako v angličtině, kde je všechno díkybohu splácané dohromady). El Castillo de los Palacios, tak by se správně španělsky řeklo Zámek paláců, ale protože Francesco Palacios byl osoba, El Castillo de Palacios se správně přeloží jako Palaciosův Zámek, což je hra se slovíčky, ať to pitváte, jak chcete, ve španělštině nebo v angličtině.
Ale rozhodně to stojí za zmínku, jako mnoho věcí na tomhle báječném světě, který stvořil dobrotivý Bůh.
Francesco Palacios byl sympatický muž, který vedl bezúhonný život, poté, co si odkroutil tři roky za loupežné přepadení. Vlastnil a řídil malý příjemný obchůdek, kde prodával léčivé bylinky, snáře, náboženské sošky, příručky pro hráče lotynky, tarokové karty a podobné věci. Jeho tiší partneři se jmenovali Gaucho Palacios a Cowboy Palacios a za jeho krámkem si zřídili jiný obchod. Ten nabízel k prodeji takové „lékařsky doporučené manželské pomůcky“ jako umělé penisy, kalhotky s otvorem v rozkroku (bragas sin entrepierna), nejrůznější vibrátory (dvaceticentimetrové a pětadvaceticentimetrové v bílé barvě, třiceticentimetrové v černé), kožené masky, pásy cudnosti, bičíky s koženými řemínky, kožená pouta s kovovými cvočky, prodlužovače penisu, afrodisiaka, nafukovací panny v životní velikostí, kondomy různých barev včetně rumělkové, knihy o tom, jak hypnotizovat nebo jinak překonat váhavé ženy, Venušiny kuličky, zlaté nebo z umělé hmoty, a velmi oblíbenou mechanickou pomůcku, která zaručeně přinese uspokojení, nevybíravě nazývanou vakuová pumpa... To jen pro případ, že jste svůj dosavadní život trávili v modlitbách za klášterními zdmi a o tomhle všem jste ještě nikdy neslyšeli.
Prodávání takových věcí nebylo v tomhle městě nezákonné, Gaucho a Cowboy se tedy nedopouštěli žádného trestného činu. Svůj obchod měli ukrytý za krámkem, který vlastnil a vedl Francesco, z jiných důvodů.
Většina z nich spočívala v pocitu odpovědnosti vůči portorikánské komunitě, jejíž byli součástí. Například nechtěli, aby do zadní části obchodu zabloudila nějaká drobná stařenka v černém šálu a tam ji ranila mrtvička při pohledu na hrací karty zobrazující muže, ženy, policejní psy a trpaslíky v padesáti dvou „manželských pozicích“, padesáti čtyřech pozicích, když počítáme žolíky. Gaucho i Cowboy cítili stejnou pýchu na příslušnost k této komunitě jako Francesco sám. Francesco, Gaucho a Cowboy byli ve skutečnosti jedna a tatáž osoba a všichni tři dohromady byli spolehlivým policejním informátorem, práskačem, udavačem, špiclem a podle mínění některých dokonce krysou.
El Castillo de Palacios stál v krysami zamořené čtvrti, známé pod názvem El Infierno, která patřila k osmdesátému sedmému revíru a která byla až do nedávného přílivu Jamajčanů, Korejců, Haitanů, Vietnamců a Marťanů výlučně portorikánská. Nebo jestli se vám to víc líbí, obydlená lidmi španělského původu, což je těžkopádné a neohrabané, ale oblíbenější než strojené Latinců. Oba tyto výrazy však v popularitě nepředčily jednoduchý popisný termín Hispánci, jemuž dávalo přednost padesát osm procent příslušníků zmíněné komunity. Deseti procentům dotázaných Hispánců bylo celkem jedno, jak jim kdo říká, pokud to nebylo zrovna uzenáč nebo přivandrovalec.
Hádejte, co znamená El Infierno?
Peklo.
Velmi výstižné.
Palacios právě zavíral svůj obchod, když tam policisté asi dvacet minut po dvanácté dorazili - po čtvrthodinové jízdě městem, která by za normálních okolností netrvala déle než pět minut. Palacios měl černé vlasy vyčesané do vysokého ježka, jaké nosili kluci v padesátých letech. Temně hnědé oči. Zuby jako z reklamy na zubní pastu. V Pekle se proslýchalo, že Palacios má tři manželky, čímž ho, vedle daňových úniků, držela policie v hrsti, protože to je nezákonné. Věděli o tom všichni. Carella i Hawes, každý policista v revíru, prostě všichni. Ale co? Nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo ho zatím neposlal do vězení, dokud jim poskytoval dobré informace.
A to on dělal.
Normální symbióza, pomyslel si Hawes.
Výstižné označení pro takovou praktickou úmluvu. Hawesovi někdy připadalo, že na základě podobných praktických úmluv funguje celý svět.
„Ahoj, maricones,“ pozdravil je Palacios, „qué pasa?“
Nepochyboval o tom, že policajti by ho mohli zabásnout, kdykoliv si vzpomenou. Ale zatím s nimi přece může přátelsky vycházet, ne?
Maricone znamená „homosexuál“ a maricones je množné číslo tohoto slova. Palacios se domníval, že to policisté nevědí. Věděli to. Zároveň jim však bylo známo, že je to mezi Hispánci přátelská forma pozdravu. Bůhví proč a Bůh chraň nějakého nehispánce, který by to v oslovení použil.
Přešli rovnou k věci.
„Woodoo.“
„Hmm. Woodoo,“ přikývl Palacios.
„Dělo se něco takovýho tenhle pátek v noci?“
„Jako co?“
„Jako že se zjevila Maitresse Ezili.“
„Jako že někdo podříznul krk slepici?“
„Znáš přece woodoo, ne?“ zeptal se nakonec Carella.
„Un poquito,“ dodal Hawes.
„Ne, ne muchisimo!“ usmál se Palacios a tvářil se tak přehnaně pochvalně, jako by Hawes přeložil Cervantese.
„Takže,“ přerušil ty nesmysly Carella, „tenhle pátek se nic podobnýho nedělo?“
„Promluvte si s Clotilde Prouteauovou. Je mamaloi...“
„Co že je ?“
„Kněžka. Teda někdy. Taky čaruje. Prodávám jí Válečnou vodu, Ocet čtyř zlodějů, Guinejský ráj a Guinejský pepř, Tři Jacky a Krále, Šťastného psa, jasmín a narcisy, bílou růži a různý esence - cokoliv potřebuje na čarování. Povězte jí, že vás poslal Francois. Le Cowboy Espagnol, jí řekněte.“
Ti tři seděli u stolu stranou od piana a baru. Priscilla se snažila ovládnout svůj vztek, ale úplně jím překypovala. Georgie a Tony se pokoušeli porozumět tomu, co si rozčileně šeptala. Byla nedělní noc, tedy spíš pondělní ráno, Priscillina volná noc. Ale bar byl otevřený, pití měli zadarmo a dala se tu v klidu proklábosit neděle, obzvlášť když venku tak šíleně sněžilo a bar byl skoro prázdný.
Priscilla se dusila vzteky, o tom nebylo pochyb.
Dusila se vzteky od osmi hodin, kdy se chlapci konečně vrátili do hotelu s obálkou, kterou vyzvedli z boxu na autobusovém nádraží v
Rendell Road.
Obálka obsahovala dopis.
Stálo v něm:
V obálce bylo pět tisíc dolarů ve stodolarových bankovkách..
„Pět tisíc!“ zaječela Priscilla.
„Není to zas tak málo,“ zamumlal Georgie.
„Tím prej o mě má bejt postaráno?!“
„Pět táců je vlastně docela dost peněz,“ pokračoval Georgie.
Což byla pravda.
I když ne tolik jako devadesát pět tisíc, které chlapci ze schránky ukradli.
„Pět tisíc mi podle ní mělo zajistit dráhu koncertní klavíristky, jo?“
Pořád se z toho nemohla vzpamatovat.
Bylo za deset minut jedna. Seděli tam a popíjeli dvacetiletou whisky, kterou barman přinesl k jejich stolu jako pozornost podniku. Priscilla pořád jenom znovu a znovu vrtěla hlavou. Chlapci s ní cítili. Priscilla se podívala na hodinky.
„Víte, co si o tom myslím?“ zeptala se.
Georgie radši ani nechtěl slyšet, co si o tom myslí. Bál se. Nechtěl, aby si myslela, že obálku otevřeli a ukradli z ní devadesát pět tisíc.
Nervózně stiskl skleničku s whisky, až mu zbělely prsty, ale Priscilla si toho nevšimla.
Bez dechu čekal.
„Myslím si, že ten chlap, co mi donesl klíč, šel do tý schránky první,“ zasyčela.
„To bych se vsadil,“ ihned přitakal Georgie.
„A pěkně ji vyčistil,“ pokračovala.
„Nechal tam akorát tolik, aby to nevypadalo divně,“ přikývl Tony.
„Přesně tak,“ dodal Georgie.
„Aby to vypadalo, že tvoje babička byla senilní nebo něco takovýho,“ pokračoval Tony, „a nechala ti tam pět táců, jako by to bylo bůhvíjaký jmění.“
„Jo, přesně tak to musel udělat,“ přikývla Priscilla.
„Svým způsobem to jmění je,“ prohodil Georgie.
Priscilla byla čím dál tím rozzlobenější. To pomyšlení, že nějaký blonďatý zloděj, který dokonce ani neumí pořádně anglicky, vybral schránku, než jí doručil klíč, ji dohánělo k šílenství. A Tony ještě přiléval oleje do ohně jejího hněvu. Georgie jen trnul a ohromeně ho poslouchal.
„Kdo ví, kolik peněz mohlo v tý schránce bejt?“ uvažoval nahlas Tony.
„No ale, koneckonců, pět táců je docela dost,“ řekl Georgie a střelil po Tonym pohledem.
„V tý schránce mohlo bejt třebas dvacet tisíc,“ pokračoval Tony.
„Víc,“ vyhrkla Priscilla. „Povídala mi, že po její smrti o mě bude postaráno.“
„Klidně tam mohlo bejt i padesát tisíc,“ připustil Tony.
„Bylo tam pět, na to nezapomínej,“ upozornil ho Georgie.
„Dokonce tam mohlo bejt i sto tisíc,“ nedal si pokoj Tony a Georgie si pomyslel, že to už vážně přehání.
Priscilla se znovu podívala na hodinky.
„Musíme toho hajzla najít,“ rozhodla.
S grácií vstala od stolu, vrhla okouzlující úsměv na sedm osm lidí, kteří seděli v podniku, a elegantně vykráčela do haly, následována svými chlapci.
Clotildu Prouteauovou našli v pondělí v jednu ráno, jak sedí u baru v malém francouzském bistru a kouří. Nikdo přesně nerozuměl městské vyhlášce zakazující kouření ve veřejných místnostech, ale všeobecně panovala shoda v tom, že se smí kouřit v restauracích, kde je méně než třicet pět míst. Podnik Le Canard Bleu tomuto kritériu vyhovoval. I ve větších restauracích však bylo povoleno kouřit u barového pultu obsluhovaného barmanem. V Le Canard Bleu sice v tuhle chvíli žádný barman službu neměl, ale Clotilde byla krytá omezeným počtem míst v podniku, a tak kouřila jak o závod. Kromě toho sem nepřišli pro to, aby ji zašili kvůli kouření na veřejnosti nebo kvůli praktikování woodoo.
Dvaapadesátiletá Haiťanka s výrazným francouzským přízvukem a se světle hnědou pletí tu seděla s červenou cigaretovou špičkou v pravé ruce a zdvořile foukala kouř směrem od policistů. Oči měla zelenošedé, zdůrazněné modrými linkami a hustou maskarou. Skutečně smyslná ústa měla namalovaná zuřivě červenou rtěnkou. Přes statné poprsí a boky jí v záhybech splýval hedvábný vzorovaný háv. Z uší jí visely červené emailové náušnice a na krku červený emailový náhrdelník. Venku zuřila sněhová bouře a bylo tam minus patnáct. Ale tady v malém zakouřeném bistru se z reproduktoru linul tklivý hlas Edith Piaf a Clotilde vypadala exoticky, tropicky a francouzsky sladce.
„Woodoo není nezákonné, to přece víte, ne?“ zeptala se.
„Víme.“
„Je to náboženství,“ dodala.
„To víme.“
„A tady v Americe můžete praktikovat každé náboženství, které si zvolíte, ne?“
Svoboda vyznání vymezená ústavou, pomyslel si Carella a zauvažoval, jestli ta žena vůbec má zelenou kartu.
„Francisco Palacios nám řekl, že občas provádíte obřady.“
„Pardon? Že provádím obřady?“
„Nebo vedete obřady, jak chcete.“
„Jaké obřady myslíte?“
„Ale no tak, slečno Prouteauová. Mluvíme přece o woodoo. Mluvíme o ženě, která prosí Papa Legbu, aby otevřel bránu, a která obětuje...“
„Obětuje? Vraiment, messieurs...“
„Víme, že obětujete slepice, kozy...“
„Ne, to ne, to je přece proti zákonu!“
„To nás nezajímá,“ přerušil ji Carella.
Podívala se na ně.
Konkrétní zákon, na který Clotilde poukazovala, byl odstavec 26 paragrafu 353 zemědělského zákona. Ten zakazoval přetěžování, štvaní, mučení, surové bití, úmyslné zraňování, mrzačení, zohavení nebo kruté zabití zvířete, ochočeného či divokého. Porušení tohoto zákona se kvalifikovalo jako přestupek a bylo trestáno odnětím svobody v délce nepřesahující jeden rok, nebo pokutou ve výši tisíc dolarů, anebo obojím.
Jako většina zákonů v tomhle městě, byl i tento vytvořen, aby chránil civilizaci, která se vyvíjela po staletí. Ale policisté tento zákon, zakazující také obětování zvířat při náboženských obřadech, prosazovali pouze zřídka. Nechtěli totiž vyvolat nežádoucí odezvu mezi obránci lidských práv, kteří by po nich mohli požadovat, aby se vzdali svých mučících nástrojů, pendreků a zbraní. Clotilde teď zvažovala, jestli s ní tihle dva chtějí jednat tvrdě za něco, co se běžně provádí po celém městě, obzvlášť v haitské čtvrti. Proč by se mnou ztráceli čas? uvažovala. To nemáte nic lepšího na práci, messieurs? To nemáte žádný traftquants, který byste zabásli? Žádný terroristes? A vůbec, jak jste se dověděli o pátečním večeru?
„O co přesně vám jde?“ zeptala se.
„Snažíme se najít osobu, která na obřad woodoo přivezla živou slepici,“ řekl Hawes a najednou si připadal jako blázen.
„Je mi líto, ale já jsem žádnou slepici nikam nevozila,“ odpověděla Clotilde. „Živou, ani mrtvou. Tak slepici říkáte?“
Hawes si připadal jako blázen čím dál tím víc.
„Snažíme se najít osobu, která ukradla revolver z vypůjčeného cadillacu,“ vysvětloval Carella.
Neznělo to o mnoho lépe.
„Žádný revolver jsem neukradla,“ ohradila se Clotilde.
„Ale řídila jste tenhle pátek obřad woodoo?“
„Woodoo není proti zákonu.“
„Pak se nemáte čeho obávat. Nebo ano?“
„Ne.“
„Tak nám o tom povězte.“
„Co byste chtěli slyšet?“
„V kolik to začalo?“
„V devět.“
Lhostejné pokrčení rameny. Další potáhnutí z cigarety v červené špičce, která ladila s náušnicemi, náhrdelníkem a s vyšpulenými červenými rty.
„Kdo tam byl?“
„Prosebníci. Uctívatelé. Věřící. Můžete si vybrat, jak jim chcete říkat. Povídala jsem vám, že je to náboženství.“
„Jo, to nám došlo, díky,“ poznamenal Hawes.
„Pardon?“
„Můžete nám prozradit, co se stalo?“
„Stalo? Nic neobvyklého se nestalo. Co tím myslíte?“
Myslíme si, že tam někdo dovezl slepici k obětování a přitom ukradl z auta revolver. To si myslíme, že se stalo, uvažoval v duchu Hawes, ale nahlas neřekl nic.
„Přijel tam někdo se slepicí?“ zeptal se Carella.
„Ne. Na co?“
„Kvůli obětování.“
„My neobětujeme.“
„A co děláte?“ zajímal se Hawes.
Clotilde si zhluboka povzdechla.
„Scházíme se ve staré kamenné budově, kdysi to býval katolický kostel. Ale jak jistě víte, ve woodoo je mnoho prvků katolického náboženství, i když naše božstva jsou početnější než svatá trojice. Moje úloha, úloha mamaloi, je vyzvat Papa Legbu...“
„Strážce brány,“ doplnil ji Carella.
„Boha rozcestí,“ dodal Hawes.
„Ano,“ zašeptala Clotilde s úctou. „Jak jste se zmínili předtím, prosím ho, aby otevřel bránu...“
„... Papa Legba, ouvrez vos barriéres pour moi. Papa Legba, oťsont vos petits enfants?“
Shromáždění věřící ve starém kamenném kostele zavírají oči a v odpověď zpívají: „Papa Legba, nous violá! Papa Legba, ouvrez vos barriéres pour le laisser passer!“
„Otevři bránu,“ zpívají věřící.
„Papa Legbo, otevři bránu...“
„Abychom mohli projít.“
Volání a prosby.
Afrika.
„Až bránou projdeme...“
„Budeme Legbovi děkovat.“
„Legbo, který sedíš u brány...“
„Dej nám právo projít.“
V tomto náboženství jsou silné africké prvky.
A teď k oltáři zvolna přichází asi sedmiletá dívenka. Je celá oblečená v bílém a v obou rukou drží bílé zapálené svíce. Slabým, vysokým a trochu děsivým hláskem začíná rytmicky zpívat:
„Divoká koza se ztratila
A musí najít cestu zpět domů
Ptám se, co se děje
V Guinei je každý nemocný
Já nejsem nemocná
Ale zemřu
Ptám se, co se děje.“
Clotilde ztichla. Detektivové čekali. Znovu si potáhla z cigarety a vyfoukla kouř. Edith Piaf stále zpívala o neopětované lásce.
„Guinea je Afrika,“ vysvětlila Clotilde.
Znovu zmlkla, jako by se nechala unášet zpět na Haiti a pak až do
Afriky, na Pobřeží slonoviny, Zlaté pobřeží, Pobřeží otroků do říše Fula, do Mandinga, do Ašantské říše, do Hausy a do Konga. Detektivové stále čekali. Clotilde si znovu potáhla z cigarety, vyfoukla nový obláček kouře a začala mluvit hlubokým chraptivým hlasem. Z oblaků cigaretového kouře a zvuku hypnotického, tabákem ochraptělého hlasu se začal znovu zhmotňovat starý kamenný kostel a dívka v bílém stojící před Clotilde.
Kněžka jí polévá vlasy vínem, olejem a vodou, posypává jí oční víčka moukou.
Clotilde pak sfoukává svíčky. Věřící znovu zpívají.
„Paní Ezili, přijď a veď nás!
Jestli chceš slepici,
Dáme ti ji!
Jestli chceš kozu,
Dáme ti ji!
Jestli chceš býka,
Dáme ti ho!
Ale kozu bez rohů...
Kde ji najdeme?
Kde ji najdeme?
Kde ji najdeme?“
Celý bar ztichl.
Clotilde vyfoukla další kouř přes rameno, stranou od policistů.
„Takhle v zásadě obřad probíhá,“ řekla. „Věřící volají Ezili, dokud se neobjeví. Obvykle k tomu dojde tak, že nějaká žena je vyvolena...“
„Vyvolena?“
„Navštívena by možná bylo vhodnější slovo. Ezili ji ovládá. Bohyně Ezili. Něco jsem vynechala, ale v zásadě...“
„Vynechala jste oběť,“ skočil jí do řeči Carella.
„No, ano, na Haiti může být obětována slepice nebo koza nebo býk. A v Africe před staletími možná docházelo i k obětování lidí, já opravdu nevím. Myslím, že to by se mohlo skrývat za těmi slovy o koze bez rohů. Ale tady v Americe? Obětování zvířat? Ne!“
„Ano! Tady v Americe,“ trval na svém Carella.
Clotilde se na něj podívala.
„Ne,“ řekla.
„Ano,“ zopakoval Carella.
„Po oleji a vodě...“
„Ne.“
„... a vínu a mouce někdo podřízne slepici nebo kozu...“
„Ne tady v Americe.“
„Prosím vás, madame Proteauová. Kněžka přece musí ponořit prst do krve a udělat dívce na čele kříž. Potom začíná bubnování. Teprve oběť konečně přesvědčí Ezili, aby se zjevila. Oběť...“
„Povídám vám, že na našich obřadech žádné krvavé oběti nepřinášíme.“
„Nechceme nikoho zavřít za porušení paragrafu 353,“ ujistil ji Hawes.
„To je dobře,“ odbyla to Clotilde přikývnutím.
„Vyšetřujeme vraždu,“ vysvětloval Carella, „a jakákoliv pomoc, kterou nám můžete...“
„Mais quíest-ce que je peux faire?“ řekla a pokrčila rameny. „Když tam žádná slepice nebyla, tak tam nebyla.“
Vytáhla ze špičky oharek a vložila do ní novou cigaretu. Edith Piaf zpívala „Je ne Regrette Rien“. Pak Clotilde vyndala z kabelky zapalovač a podala ho Hawesovi. Připálil jí. Vyfoukla kouř stranou a poznamenala: „V sobotu večer, ale občas i v pátek bývají po celém městě kohoutí zápasy. Věděli jste to?“
Na spisu Jamala Stona bylo zajímavé, že obsahoval seznam několika prostitutek z jeho stáje. Mezi nimi figurovala až do své nedávné smrti i jakási Yolanda Marie Marxová, alias Marie St. Claire. Tedy dívka, která nechala v bytě mrtvého Richarda Coopera svou kabelku a vzorky svých vlasů a vláken z oblečení. „Aha, ano,“ pronesl důrazně Ollie a provedl tak svou světově proslulou imitaci W. C. Fieldse, i když za skvělou a proslulou ji považoval jen on sám, což je vskutku malý svět. Aha, ano.
Dalším ze Stoneových současných koní byla dívka jménem Sarah Rowlandová alias Carlyle Yancyová, jejíž bydliště se shodovalo s adresou, na které bydlel Stone, dokud byl mezi živými. Aha, ano.
Ollie nepočítal s tím, že by dívku podobné profese našel doma v tuto noční hodinu. Ale i Bůh Stvořitel přece sedmého dne odpočíval (i když teď už vlastně nebyla neděle, ale pondělí), a tak se Ollie vydal sněhem do ulic, na území 87. revíru. K domu, kde bydlíval Stone, se dostal ve tři čtvrtě na jednu. Stavil se na kávu v místním bistru a pak vešel do budovy - hala páchla močí - a vystoupil do třetího patra. Zaklepal na dveře. Ale podívejme se, pak že se zázraky nedějí - na jeho zaklepání zareagoval dívčí hlas.
„Ano? Kdo je to?“
„Policie,“ řekl Ollie. „Omlouvám se, že vás vyrušuju takhle pozdě v noci, ale mohla byste prosím vás otevřít?“
To vše ze sebe rychle vychrlil, protože doufal, že ty zatracené dveře otevře, než začne přemýšlet o písemném povolení k prohlídce, policejní brutalitě, porušování soukromí, lidských právech a všech těch kravinách, na které lidi v téhle čtvrti myslí ve dne v noci.
„Moment,“ odpověděla.
Zaslechl kroky blížící se ke dveřím.
Čekal.
Dveře se s vrznutím pootevřely, zůstaly však zajištěné na řetěz. Ve vzniklé mezeře se objevila část dívčina obličeje. Světlá mulatka, vypadala tak na devatenáct dvacet let. Její podezíravé hnědé oči na něj vykukovaly zpoza dveří.
„Co je?“
„Slečna Rowlandová?“
„Ano.“
„Jsem detektiv Weeks z osmdesátého osmého revíru,“ představil se a ukázal jí do škvíry dveří svůj odznak. „Mohl bych na chvíli dál?“ .,Proč?“
Uvažoval, jestli už ví, že její pasák je mrtvý. Mezi černochy se novinky šíří rychle, ale možná se to k ní ještě nedostalo.
„Vyšetřuju vraždu Jamala Stona,“ řekl bez obalu. „Chtěl bych vám položit pár otázek.“
Věděla o tom. Poznal to z její tváře. Pořád ještě váhala. Bílý polda zabuší v jednu ráno na dveře černé dívky. Copak si myslel, že se nikdy nedívá na televizi a nezná podobné případy?
„Tak co říkáte, slečno? Chci vám přece pomoct!“
Viděl sotva znatelné přikývnutí. Sundala řetěz. Dveře se otevřely.
Měla na sobě krátký hedvábný župánek s květinovým vzorem, černý podklad a růžové květy, v pase stažený šerpou, černé hedvábné pyžamové kalhoty a černé pantoflíčky s růžovými bambulkami. Vypadala velmi mladě a svěže, ale věděl, že při její profesi jí to nevydrží dlouho. Za to by nedal ani pěťák.
„Díky,“ řekl a vešel do bytu.
Zavřela za ním dveře, zamkla a dala je zase na řetěz. V bytě bylo zima.
„Už tu byla policie?“ zeptal se.
„Kvůli Jamalovi ne.“
„Jo? A kvůli komu?“
„Kvůli Yolandě.“
„Jo? A kdy to bylo?“
„Včera. Dva detektivové z osmdesátého sedmého.“
„Aha, aha. Ale já přišel kvůli Jamalovi.“
„Myslíte, že to má nějakou souvislost?“
„Ty vraždy jako?“
„Ano.“
„No, já nevím, povězte mi to vy.“
„Richie byl taky zavražděnej. Je to pravda?“
„Neměl rád, když se mu říkalo Richie.“
„To jsem nevěděla.“
„Jo. Chtěl, aby se mu říkalo Richarde.“
Hnusák jeden, pomyslel si.
„Myslíte, že po všech třech někdo šel?“ zeptala se.
„No, nevím, povězte mi to vy.“
Ollie se často přesvědčil, jak je tenhle postup efektivní. Nech je uvažovat nahlas a vyžvaní ti všechno možné. Někdy žvaní, až se prožvaní k obvinění z vraždy prvního stupně. Protože si všichni myslej, jak jsou zatraceně chytrý. Podle jeho zkušeností mohla tahle sladká, nevinně vyhlížející panenka klidně rozpárat tu druhou šlapku, utopit toho hnusáka Richarda i podříznout svého vlastního pasáka. Kdo to hergot může vědět? U těchhle lidí? Kdo může něco s jistotou říct? Takže když se ptají - Myslíte si, že mezi těma vraždama je nějaká souvislost? Myslíte, že po nich někdo šel? - může to všechno být jen divadýlko. Věřit se nedá nikdy nikomu. Podezřelý je vždycky každý.
„Já jsem Jamala viděla naposledy, když šel hledat Yolandinu kabelku. To je všechno, co vím.“
„Její kabelku, jo?“
„Takový červený psaníčko, který si brala, když odsud odcházela.“
„Kdy to bylo?“
„V sobotu v noci. Jamal ji odvezl k mostu.“
„Ke kterýmu mostu?“
„Majesta.“
„V kolik hodin to bylo?“
„Okolo jedenáctý. Přišel mě pak vyzvednout a vzal mě na jeden večírek, kterej sjednal s nějakejma obchodníkama z Texasu.“
„Kolik jich bylo?“
„Těch Texasanů? Tři.“
„Pamatujete se, jak se jmenovali?“
„Jen jejich křestní jména. Charlie, Joe a Lou.
„Kde to bylo?“
„V hotelu Brill. Měli tam apartmá.“
„Na Fawcetu?“ .,Jo.“
„Kdy jste tam přijela?“
„Jamal mě tam vysadil o půlnoci. Zpátky jsem jela taxíkem.“
„Kdy?“
„Ve tři.“
„Jaký auto měl Stone?“
„Lexus.“
„Víte, kde ho nechával?“
„V jedný garáži, tady kousek. Na Ansley. Proč?“
„Možná by v něm něco mohlo být, kdoví.“
Myslel přitom na drogy. V autě by možná mohly být drogy. Ty jumba na podlaze v koupelně a v kabelce tý holky, možná jsou za těma vraždama drogy, u těchhle lidí člověk nikdy neví, hergot.
„Víte, jakou má poznávací značku?“ zeptal se.
„Ne.“
„Znají ho v tý garáži?“
„No jistě.“
„Na Ainsley to je, říkáte?“
„Jo.“
„Víte, jak se to tam jmenuje?“
„Ne, ale je to hned tady za rohem.“
„Dobře. Takže vy tvrdíte, že jste se sem vrátila kolem třetí. Byla Yolanda už doma?“
„Ne. Jenom Jamal.“
„V kolik hodin se vrátila Yolanda?“
„Nevrátila se. Pak už jen na dveře zabouchali dva policajti.“
„Kdy to bylo?“
„V neděli ráno v osm hodin. Jamal si myslel, že to je ten šílenej Kolumbijec, dodavatel cracku, kterej prohlásil, že mu Jamal ukradl nějaký věci a že ho zabije. Jamal to mimochodem neudělal.“
„Neukradl mu žádnej crack, to myslíte?“
„Správně. No ale Jamal prostě vystřelil čtyři rány skrz dveře, protože si myslel, že je to ten šílenej magor Diaz. Jenže místo něj to byli dva poldové.“
„Střílel po dvou policajtech, jo?“
„Jo.“
„To není moc dobrej nápad.“
„To mi povídejte.“
„Co to bylo za policajty, nepamatujete se?“
„Dva chlápci z osmdesátýho sedmýho. Jeden měl zrzavý vlasy.“
„Hawes? Nejmenoval se Hawes?“
„Nevím.“
„Jak se jmenuje ten Diaz křestním jménem? Ten dodavatel.“
„Manny. Vlastně Manuel. Myslíte, že je zabil on?“
„No, já nevím, co myslíte vy?“
„Já si myslím, že klidně mohl zabít Jamala. Protože Diaz je cvok, víte, a byl přesvědčenej, že mu Jamal ukradl nějaký zboží, což teda Jamal neudělal. Ale nechápu, jakou by to mohlo mít souvislost s Yolandou nebo Richiem.“
„Richardem. Znala jste ho?“
„Jenom jsme si říkali ahoj.“
„Byl to překupník, víte to?“
„Jo.“
„Myslíte, že mohl znát toho Diaze?“
„Nevím.“
„Tak Jamal teda vystřelil čtyři rány skrz dveře...“
„Jo.“
„... takže ho přirozeně zatkli.“
„Jo.“
„Co se stalo pak?“
„Sebrali ho a odvezli ho odsud.“
„Jak to, že ho zase pustili na svobodu? Jak to, že ho nezavřeli?“
„Myslím, že si uvědomili, že na něj nic nemají.“
„A co ta zbraň? Vystřelil hergot na dva policajty. A oni ho nezavřeli?“
„Myslel si, že to je Diaz.“
„Měl na tu zbraň povolení?“
„Myslím, že jo.“
„Chlap se záznamem v rejstříku, že by dostal povolení?“
„Tak možná ne.“
„Tak proč ho pustili?“
„Nemám ponětí.“
Ollie si uvědomoval, že kvůli malému přečinu často ani nemá cenu provinilého vozit na policejní stanici. Mezi takové patřil i paragraf 265.01, podle kterého se za nezákonné držení zbraně dával rok vězení. To není sice úplně zanedbatelné, ale za dobré chování se člověk může ocitnout na svobodě už za tři a půl měsíce.
Ale tenhle pitomec Jamal vystřelil čtyři rány na dva policajty, což by je mělo pořádně vytočit a přimět k tomu, aby ho s plnou parádou poslali před soud. Pokud si ovšem nemysleli, že pro ně bude cennější na svobodě.
Že je třeba dovede k tomu, kdo rozkuchal tu jeho šlapku. Kdo ví, hergot?
Kdyby ale někdo vystřelil po Olliem, tak by sbíral zuby z podlahy. Pak by si na stanici počkal na obžalobu a přitom by se mu zouvaly boty a nestačil by si držet kalhoty, protože jeho pásek, tkaničky i zbrusu nový kradený rolexky by zabavila služba.
Nebo - a to bylo docela možné - si hoši ze sedmaosmdesátého uvědomili, že mají na krku vraždu a konec služby před sebou. Nechtěli se asi otravovat s prováděním zápisu, pořizováním fotografií do rejstříku, snímáním otisků a předváděním před soud, odkud by ten chlap nakonec stejně mohl klidně vyváznout na svobodu, když by třeba narazil na nějakého útlocitného černého soudce. Lepší je nechat toho feťáka jít, zvlášť proto, že se bude snažit odkrouhnout jinýho feťáka, toho grázla Diaze, což se mu tentokrát možná povede, takže hodně zdaru! Je totiž mnoho věci v policejní práci, milý Horatio, o kterých se vám ve státě Dánském ani nesnilo.
Ale přesto se Ollie divil.
Až se příště dostane na osmdesátý sedmý revír, tak se zeptá, proč toho negra, co nezákonně držel zbraň, klidně nechali odkráčet. Jo, milí hoši, to by mě fakt zajímalo. Proč?
„Takže Yolanda a Jamal odsud odjeli asi ve tři čtvrtě na deset...“
„Jo.“
„A Jamal se vrátil okolo jedenáctý...“
„Jo.“
„A odvezl vás do Brillu.“
„Přesně tak.“
„A byl doma, když jste se vrátila okolo třetí...“
„Bylo spíš tak půl čtvrtý.“
„Byl doma?“
„Ano.“
„Ale Yolanda vůbec nedorazila.“
„Ne. Což je divný.“
„Proč je to divný?“ zeptal se Ollie.
„Protože volala a povídala, že už je na cestě domů.“
„Jo? A kdy to bylo?“
„Asi v půl šestý ráno.“
„Sem volala?“
„Jo. Řekla Jamalovi, že zrovna odjíždí ze Stardustu...“
„Ze Stardustu? Dole na Coombes?“
„Jo.“
„A povídala, že jede domů?“
„Hned jak chytí nějakej taxík,“ dodala Carlyle.
A je to, pomyslel si Ollie.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky