Ed McBain
překlad: Šárka Řeřichová

NOKTURNO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Ti tři mladíci se všichni jmenovali Richard.

Protože to byli studenti z jedné lepší přípravky v Nové Anglii, jak se patří namyšlení, říkali si Richard I., Richard II. a Richard III. po Richardu Lví srdce, po Richardu, synovi krále Edwarda, a po Richardovi, který v londýnském Toweru údajně zavraždil své synovce. S těmito panovníky se obeznámili v kursu anglické historie, který navštěvovali ve druhém ročníku. Teď byli v posledním ročníku. Všichni tři už byli přijati na Harvard. Všem jim bylo osmnáct - budoucí hvězdy univerzitního fotbalového mužstva, chytří jak ďáblové, hezcí jak manekýni a momentálně opilí jak Dánové, pokud si potrpíte na přirovnání. Richard Lví srdce, Richard Hopper - tak se totiž ve skutečnosti jmenoval - měřil metr osmdesát a vážil pětaosmdesát kilo, měl blonďaté vlasy a modré oči stejně jako jeho jmenovec, král z dvanáctého století. Na rozdíl od tohoto odvážného monarchy však Richard nepsal verše, ačkoliv dobře zpíval. Vlastně všichni tři Richardové zpívali ve školním sboru. Richard I. byl navíc záložníkem školního fotbalového týmu.

Skutečný Richard II. vládl v Anglii v letech 1377 až 1399 a byl synem Edwarda, Černého prince. Náš Richard II. se jmenoval Richard Weinstock a byl synem Irvinga, Pánského krejčího. Měřil metr sedmdesát osm a vážil přes sto kilo, to vše jen svaly a kosti. Měl tmavé vlasy, hnědé oči a ve školním týmu hrál obránce.

Richard III., jehož ctěné jméno bylo Richard O'Connor, měl pihovatou pleť, zrzavé vlasy a zelené oči. Měřil skoro metr devadesát a vážil devadesát pět kilo. Jeho jmenovec z patnáctého století byl třetím synem vévody z Yorku, mocného feudálního šlechtice. Richardova levá paže byla zchromlá, ale to mu nebránilo v tom, aby byl nelítostným bojovníkem a intrikánským padouchem. Ten král, aby bylo jasno. O našem Richardovi se vědělo, že podvádí při zkouškách z francouzštiny, ale měl dvě silné a šikovné ruce a hrál v týmu Pierceovy akademie útočníka.

Všichni tři Richardové přijeli do města na víkend. Do školy se měli vrátit až v pondělí ráno. Každý z nich měl na sobě modrou týmovou bundu s kapucou, s velkým bílým P na zádech. Pod tímto bílým P byla nášivka ve tvaru fotbalového míče, asi sedm centimetrů široká a dvanáct vysoká. Podle ní se dalo poznat, za jaký tým hrají. Na levém předním dílu bundy bylo psacím písmem bíle vyšito jméno školy - Pierce Academy.

Tři Richardové.

V půl páté toho ledového rána nebylo pochyb o tom, že žádný z těch tří už ani neví, jak se jmenuje, i když si na shodě svých jmen tak zakládali.

Řvali „táhni do prdele“ na vyhazovače jednoho podniku, který jim oznámil, že klub už je zavřený, a slušně, ale neoblomně jim ukázal dveře.

Vypotáceli se na chodník, nešikovně si zapínali bundy, kapuce si přetáhli přes hlavy a zabalili se do modrobílých šál. Snažili se zapálit si cigarety a přitom říhali, škytali, prděli a pochechtávali se. Pak se objali kolem ramen a utvořili kroužek.

„A teď by neškodilo,“ řekl Richard I., „trochu si hodit hrbem.“

„To je dobrej nápad,“ souhlasil Richard III., „kde můžeme sehnat nějaký holky?“

„Na předměstí?“ navrhl Richard III.

„Tak jedem na předměstí!“ souhlasil Richard II.

Zakončili poradu, tleskli si vzájemně o dlaně a kroužek rozpustili.

V tu dobu Yolanda nastupovala na předměstí do dalšího auta.

Tři Richardové zamávali na taxi.

Děti Jimmyho Jacksona věděly, že existuje černý Santa Klaus, protože jednoho viděly před obchodním domem na Hall Avenue. Stál tam u umělého krbu a zvonil na zvonek. Krátce předtím jim matka uvnitř obchodního domu dovolila, aby se posadily na klín bílému Santa Klausovi.

Bílý Santa Klaus je určitě neposlouchal pozorně, protože James junior nedostal kolo, o které ho žádal, Millie nedostala nejpopulárnější panenku toho roku a Terrence neobdržel poslední model hvězdného válečníka.

Takže když tu neděli ráno ve tři čtvrtě na pět zaslechly zvonění, utkaly vzbudit otce, protože je napadlo, že by to mohl být zvonek černého Santa Klause, který se vrací, aby napravil opomenutí svého bílého kolegy z obchodního domu.

Jimmy Jackson byl jen mírně otrávený, že ho děti budí v neděli tak brzy ráno, protože (jak se domníval) přijela na návštěvu jeho tchyně, nebo (a to by bylo trochu horší) jeho sestra Naydelle se svými dvěma uječenými fakany. Byl však mimořádně rozčilený, když otevřel dveře a zjistil, že za nimi skutečně stojí dva bílí fízlové se zlatomodrými odznaky v ruce, přesně jak mu přes dveře tvrdili, a že se tedy nejedná o žádný vtip. To už i v neděli ráno? Copak ty hajzlové nemůžou brát vůbec žádný ohledy?

Děti se ho ptaly, jestli jim udělá palačinky, když jsou už stejně všichni vzhůru.

Jackson jim řekl, ať si jdou požádat matku.

„Tak vo co de?“ zeptal se policistů.

„Pane Jacksone,“ řekl Carella. „Uvědomujeme si, že je brzy ráno, ale...“

„Jo, to je, tak vo co de?“

„Vyšetřujeme vraždu...“

„Jo, jo.“

„A snažíme se jít po stopě vražedné zbraně.“

Jackson se na ně zadíval.

Byl to vysoký štíhlý muž s velmi tmavou pletí. Na sobě měl pyžamo a župan, oči mu ještě zamlžoval spánek a hněv mu sevřel ústa do rozzlobené čáry. Člověk má v neděli ráno právo na nedotknutelný klid domova, myslel si, a místo toho si sem přijdou tihle hajzlové. Na tu jejich vražednou zbraň kašlu.

„Zase kvůli tý pitomý bouchačce?“

Odněkud z bytu se ozvalo: „Kdo je to, Jamesi?“

„Je to po-li-ci-e, „ zakřičelo jedno z dětí rozdováděně. „Může nám taťka udělat palačinky?“

„Policie?“ zeptal se ženský hlas. „Jamesi?“

„No jo,“ odsekl.

„Ano, jsme tu kvůli té zbrani,“ řekl Hawes.

„Vysvětloval sem už Prattovi, že sem u něj v autě žádnou bouchačku neviděl. Nikdo tu zasranou bouchačku neviděl. Jestli vás zajímá můj názor, tak ten kvér je jen výplodem Prattovy fantazie.“

Nikdo je ještě nepozval do bytu. Paní Jacksonová teď přišla do chodby v pantoflích a županu, s překvapeným a zamračeným výrazem ve tváři. Byla to vysoká žena s postojem masajského válečníka a měla světle žluté oči jako panter. Nelíbilo se jí, že policajti děsí její děti, a chystala se jim to říct.

„Co to má znamenat?“ spustila. „Takhle si přijít v pět hodin ráno?“

„Paní,“ oslovil ji Carella, „moc se omlouváme, že vás obtěžujeme, ale vyšetřujeme vraždu a...“

„Co má kdo v týhle domácnosti společnýho s vraždou?“

„Jenom se snažíme zjistit, kdy vražedná zbraň zmizela z auta majitele. Nic víc.“

„Z jakýho auta?“ zeptala se.

„Ten cadillac byl u nás v servisu,“ vysvětloval jí manžel.

„A tys na něm dělal?“

„Já ne. Gus.“

„Tak proč otravujou tebe?“ zeptala se a otočila se zpět na policisty.

„Proč otravujete mýho muže?“

„Protože byla zavražděna jedna stará paní,“ odpověděl Carella prostě.

Paní Jacksonová se jim zadívala do tváře.

„Pojďte dál,“ řekla. „Udělám trochu kávy.“

Vešli do bytu. Jackson za nimi zavřel dveře, zamkl je na dva západy a zajistil řetězem. Byt byl prochladlý. V tomhle městě a v tomhle domě nemohl nikdo čekat, že se teplo objeví dřív než v půl sedmé nebo v sedm hodin ráno. V tu dobu se radiátory rozhučí a rozřinčí tak, že by vzbudily i mrtvého. Ale teď bylo všechno tiché, všechno bylo studené. Děti chtěly okounět okolo policistů. Připadalo jim to lepší než televize. Paní Jacksonová je ztišila a poslala je zpátky do postele. Oba manželé seděli s detektivy u malého kuchyňského stolu a popíjeli kávu jako jedna rodina.

Bylo pět hodin a venku byla pořád tma jako v ranci. Občas zaslechli, jak do noci zakvílela policejní siréna nebo siréna sanitky. Všichni čtyři dokázali rozpoznat rozdíl mezi jejich tónem. Sirény, to byla nokturna tohoto města.

„Ten auťák byl průšvih hned, jak se u nás objevil,“ začal Jackson.

„Kdybych měl noční službu, řekl bych Prattovi, ať si sežene odtahovej vůz a klidí se s tím křápem odtamtud, protože za ty trable to nestálo. Druhej den jsme museli odmítnout dvě nebo tři další auta, protože Gus měl na zvedáku ten pitomej cadillac. Když už jsem si myslel, že to máme z krku, přišel jsem včera ráno a zíral jsem na ten hroznej bordel. Ten chlap si to měl přijít vyzvednout v deset, jenže takovej bordel jsem nikdy v životě neviděl.“

„Co tím myslíte? Motor ještě nebyl v pořádku?“ zeptal se Carella.

„Ne, to ne. V autě byl bordel.“

Oba detektivové se na něj zmateně podívali. Jeho žena také.

„Někdo musel nechat otevřený okýnko, jinak se tam nemohli dostat,“ pokračoval Jackson.

Stále se na něj všichni tři dívali a snažili se přijít na to, o čem vlastně mluví.

„Viděli jste Ptáky? Ten film, co napsal Alfred Hitchcock?“ zeptal se

Jackson.

Carella si pomyslel, že ten film přece nenapsal Hitchcock.

„Jak se ptáci snažej zabít všecky lidi?“ zaujatě líčil dál Jackson.

„A co má bejt?“ zeptala se paní Jacksonová netrpělivě.

„Museli to bejt ptáci, nějak se asi dostali do auta,“ odpověděl Jackson. „Asi že byla taková zima.“

„Proč si to myslíte?“ zeptal se Hawes.

„Všude bylo peří a hovna,“ vysvětloval Jackson. „Museli jsme říct Abdulovi, aby to uklidil, než si ten chlap přijde auto vyzvednout. Nikdy v životě jsem neviděl takovej bordel. Ptáci jsou chytrý, víte. Někde jsem četl, že když natáčeli ten film, ptáci si normálně otvírali zámky na klecích, tak jsou chytrý. Museli se do toho auta prostě nějak dostat.“

„Jak? Všiml jste si, že by bylo otevřené okýnko?“

„Jo, zadní okýnko na pravý straně bylo otevřený asi na patnáct čísel.“

„Myslíte si, že někdo nechal okýnko otevřené přes noc?“

„Asi musel.“

„A nějaký pták se dostal dovnitř, ano?“

„Nejmíň několik ptáků. Všude tam byly spousty hoven a peří.“

„Kde všude?“ zeptal se Carella.

„Na zadním sedadle.“

„A vy jste teda požádal Abdula, aby to uklidil?“

„Hned jak v sobotu ráno přišel. Viděl jsem ten bordel a hned jsem ho poslal, ať se dá do práce.“

„Byl v autě sám?“

„Jo, sám.“

„Neviděl jste ho, že by otvíral přihrádku na rukavice?“

„Ne.“

„Nebo se motal kolem předního sedadla?“

„Ne, uklízel ten bordel vzadu.“

„Sledoval jste ho celou tu dobu, co auto uklízel?“

„Ne, to ne. Měli jsme spoustu jiný práce.“

„Jak dlouho byl v autě?“

„Asi tak hodinu. Luxoval tam a utíral to. Byl to pořádnej bordel, tomu věřte. Ale když si ten chlap přišel auto v deset vyzvednout, bylo bez poskvrnky. Vůbec nepoznal, že se mu tam přes noc uhnízdili ptáci.“

„Když jste si všiml toho otevřeného okénka, ptáci už byli pryč?“

„Jo, dávno. Jen tam nechali všechno to peří a hovna.“

„Prosím tě, dávej si pozor na pusu,“ zamračila se paní Jacksonová.

„Myslíte si, že se dostali ven stejnou cestou jako dovnitř?“ zeptal se Hawes.

„No... asi museli, nezdá se vám?“

Hawes se v duchu podivoval, jak se ptákům takový kousek povedl.

Carella také.

„No, děkujeme,“ řekl nakonec. „Moc si ceníme toho, že jste si na nás našel čas. Kdybyste si vzpomněl na něco dalšího, tady je moje...“

„Jako na co?“ zeptal se Jackson.

„No jako třeba na někoho, kdo se motal kolem té přihrádky na rukavice.“

„Už jsem vám povídal, že jsem u tý přihrádky nikoho neviděl.“

„Ale stejně, tady je moje vizitka,“ zopakoval Carella. „Když si vzpomenete na něco, co by nám mohlo pomoct...“

„Hlavně už sem nechoďte v pět ráno,“ řekl Jackson.

Paní Jacksonová přikývla.

„Rádi bychom k vám někoho poslali pro auto, aby ho naši lidi mohli prohlídnout.“

Carella hovořil do telefonu.

„Cože?“ divil se Pratt.

Bylo tři čtvrtě na šest a Carella telefonoval z přístroje ve služebním sedanu. Hawes řídil. Byli na cestě do Calm´s Point, kde bydlel Abdul Sikhar.

„Kdy se trochu vyspím?“ zeptal se Pratt.

„Já jsem nemyslel, že někdo přijde zrovna teď. Jestli můžeme...“

„Mluvím o tom, že mě budíte právě teď.“

„Mrzí mě to, ale potřebujeme si prohlídnout vaše auto a zjistit, jestli...“

„To jsem pochopil. Ale proč?“

„Chceme zjistit, co se uvnitř stalo.“

„Stalo se to, že mi někdo ukradl revolver.“

„Právě na tom pracujeme, pane Pratte. A právě proto chceme, aby naši lidi pořádně prohlídli vnitřek vašeho vozu.“

„Jaký lidi?“

„Naši technici.“

„A co budou hledat?“

Carella málem řekl, že peří a hovna.

„Všechno možný,“ odpověděl neurčitě.

„Máte štěstí, že je neděle.“ zavrčel Pratt.

„Prosím?“

„Dneska nejdu do práce.“

Tři Richardové začínali střízlivět a dobrá nálada je opouštěla. Jeli celou tu dálku až sem do Diamondbacku - a teď nemohli na ulicích najít žádné holky. Snad proto, že každý jen trochu rozumný člověk v pět dvacet ráno spí. Richard I. se černochů nebál. Věděl, že Diamondback je černošské ghetto nechvalně proslulé svou nebezpečností, ale byl tu už dřív, když sháněl kokain - ne nadarmo měl přízvisko Lví srdce. Navíc mu připadalo, že ví, jak se má s Afroameričany jednat.

Richard I. tvrdil, že každý černoch (nebo v tomto případě černoška) během okamžiku uhodne, jestli je někdo rasista, nebo ne. Jediní černoši, které znal, sice byli překupníci drog a prostitutky, ale to jistotu jeho přesvědčení nijak neoslabovalo. Černoch se podívá do očí bělocha a buď uvidí ty ledové modré oči, které očekával, nebo může zjistit, že běloch, před nímž stojí, je barvoslepý. Richard I. si o sobě rád myslel, že je takhle barvoslepý, což byl důvod, proč byl teď, v tuto hodinu v Diamondbacku a hledal černou holku.

„Problém je v tom, že jsme sem přijeli moc pozdě,“ sdělil druhým dvěma Richardům. „Každej už spí.“

„Problém je v tom, že jsme tu moc brzo,“ poznamenal Richard II.

„Nikdo se ještě neprobudil.“

„Lidi, tady je děsná zima!“ otřásl se Richard III.

Kousek dál na ulici si nad ohněm, plápolajícím ze starého sudu od nafty, ohřívali ruce tři černoši, zcela lhostejní ke třem klukům v bundách s kapucou. Světla nočního bistra na protější straně ulice vrhala na chodník teplé žluté čtyřúhelníky. Slunce se mělo objevit až za hodinu a padesát pět minut.

Tři Richardové se rozhodli, že se vymočí do kanálu. Asi to byla chyba.

Stáli tam s penisy v rukou. Co má bejt, je půl šestý ráno a ulice jsou opuštěný, až na ty tři starý černý prďoly okolo toho sudu. Chlapci v kapucích vypadali jako tři mniši. Jistě svým počínáním nechtěli nikoho urazit, jenom za temné a klidné noci uposlechli hlasu přírody. Tak to ale nevnímal černoch, který se vynořil z noci, osamělý strážce veřejných mravů, jediný člen hlídky proti močení na veřejnosti, oblečený v černém, v barvě téhle noci, v černých džínách, černých botách, černé kožené bundě, v černé námořnické pletené čepici, přetažené přes uši. Přišel k nim přesně v tu chvíli, kdy o dva kilometry dál směrem k centru nastupovala Yolanda do taxíku.

„Na funebrácký šichtě nenávidím nejvíc to, že když už si na ni člověk zvykne, zase se octne zpátky na denní směně,“ posteskl si Hawes.

Carella vytáčel telefonní číslo svého bytu.

„Funebrácká šichta“ byla totéž co „pohřební služba“. Oficiálně se nazývala ranní služba, ale člověk při ní musel být vzhůru celou noc.

Fanny zvedla sluchátko po třetím zazvoněni.

„Jak mu je?“ chtěl vědět Carella.

„Líp. Horečka už zmizela, spí jako andílek.“ Na kratičkou chvíli zmlkla. „Přesně to bych si taky ráda dopřála,“ dodala.

„Omlouvám se,“ řekl Carella. „Už nebudu volat. Na shledanou za pár hodin.“

To si ale jenom myslel.

„Pracujete?“ zeptal se taxikář.

„Jste snad policajt?“ odpověděla Yolanda.

„Jasně, policajt.“

„Tak se starejte o sebe.“

„Jenom tak uvažuju, jestli vůbec víte, kam jedete.“

„Vím, kam jedu.“

„Bílá dívka do Diamondbacku...“

„Řekla jsem vám...“

„V tuhle noční hodinu...“

„Vím, kam jedu. A je ráno.“

„Podle mě není ráno, dokud nevyjde slunce.“ Yolanda pokrčila rameny. Byla to pořádně náročná noc a cítila se vyčerpaná.

„A proč jedete do Diamondbacku?“ nedal si pokoj taxíkář.

Na licenci v plastikovém obalu na palubní desce vedle taxametru stálo jeho jméno: MAX R. LIEBOWITZ. Žid, pomyslela si Yolanda.

Poslední z vymírajícího rodu velkoměstských taxíkářů. Dneska je většina taxikářů z Indie nebo ze Středního východu. Někteří z nich ani neumí anglicky. Žádný z nich neví, kde je Duckworth Avenue. Yolanda to věděla. Jednou v Calm´s Point na Duckworth Avenue vykouřila jednoho kolumbijského překupníka. Dal jí za to pět set dolarů. Na Duckworth Avenue nikdy v životě nezapomene. Uvažovala, jestli Max Liebowitz ví, kde Duckworth Avenue leží. Uvažovala, jestli Max Liebowitz ví, že ona je taky židovka.

„Neslyšel jsem, co jste odpověděla, slečno.“

„Bydlím tam.“

„Vy že bydlíte v Diamondbacku?“ střelil po ní pohledem ve zpětném zrcátku.

„Ano.“

Ve skutečnosti v Diamondbacku bydlel Jamal. Ona pouze bydlela s Jamalem. S Jamalem Stonem, který není v příbuzenském vztahu se Sharon Stoneovou, co se proslavila tím, že se na plátně objevila bez kalhotek. Yolanda si kalhotky stahovala tisíckrát za den. Škoda že neuměla hrát.

Ačkoliv spousta hereček taky hrát neumí, ale dokážou si v pravou chvíli sundat kalhotky.

„Jak to, že bydlíte tam?“ zeptal se Liebowitz.

„Ráda platím malé nájemné.“

Což nebyla tak úplně pravda. Nájemné platil Jamal. Ale taky si do posledního pětníku bral, co vydělala. I když jí dával pořádný drogy. To jí připomnělo, že se její chvíle už blíží. Podívala se na hodinky. Půl šesté a pět minut. Byla to těžká noc.

„A stojí vám to za to, bílá dívka a bydlet tady?“ divil se Liebowitz.

Navíc hezká židovská dívka, pomyslela si Yolanda, ale neřekla to, protože by nesnesla pohled na plačícího dospělého muže. Taková pěkná židovská dívka jako ty? A vykouří kterýhokoliv cizího chlapa za padesát babek? Židovská dívka? Cože si to strká do pusy? Skoro se usmála.

„Tak co leda děláte?“ ptal se znovu Liebowitz. ,“Jste tanečnice?“

„Jo,“ odpověděla. „Jak jste to uhodl?“

„Hezká holka jako vy, v tuhle noční hodinu, představuju si, že jste tanečnice z jednoho z těch barů, kde se tancuje nahoře bez.“

„To jste trefil přesně.“

„Jasnovidec nejsem,“ zahihňal se Liebowitz. „Ale stála jste před Stardustem, když jste na mě mávla.“

Právě tam nějakýmu chlápkovi z Connecticutu odvedla ruční prácičku za dvacet babek, zatímco holky na pódiu se kroutily a vlnily.

„No jo,“ přikývla.

Dala vedoucímu dvě stě babek, aby jí v podniku pro tu noc nechal volné pole. Naštvala tím sice místní holky, které tam chodily pravidelně, ale co, jděte se vycpat, pusinky.

„Takže odkud pocházíte?“ zeptal se Liebowitz.

„Z Ohia.“

„Věděl jsem, že nejste odsud. Nemáte místní přízvuk.“

Málem mu řekla, že její otec má malé lahůdkářství v Clevelandu. Ale neřekla to. Málem mu pověděla, že její matka kdysi byla ve Francii, přímo v Paříži. Ale mlčela. Yolanda Marie, to byl matčin nápad. Yolanda Marie Marxová. Uměleckým jménem Groucho, ne, to je jen vtip. Ve skutečnosti v oboru známá jako Marie St. Claire, s tím přišel Jamal. Jako by to jejím kunčoftům z aut nebylo jedno. Jmenuju se Marie St. Claire, pro případ, že by vás to zajímalo. Těší mě, Marie, strč si ho tam hloubějc.

Trápila ji noční můra, že u ní jednou zastaví modrá dodávka, ona se skloní k okýnku a řekne: „Ahoj, jak se máš? Chceš společnost?“ Nastoupí do auta, rozepne řidiči poklopec a v tu chvíli si uvědomí, že je to její otec.

To se jí zdálo průměrně dvakrát do týdne. Vždycky se probudila zalitá ledovým potem. Drahý tatínku, pořád tady pracuju v hračkářství. Je škoda, že se teď, když je maminka upoutaná na lůžko, nedostaneš na krok z Clevelandu. Na Jom kipur možná přijedu domů. Jasně, strč mi ho tam hloubějc, brouku.

„No a neděláte v tom baru ještě něco jinýho?“

„Co tím myslíte?“

„Však vy víte,“ řekl Liebowitz a podíval se na ni do zpětného zrcátka. „Kromě tancování?“

Podívala se na něj. Muselo mu být tak šedesát. Malý plešatý prďola, který sotva vidí přes volant. Bere na ni. Vsadila by se, že jí nabídne kšeft.

Taxametr teď ukazoval šest dolarů a třicet centů. Určitě by to vyměnil za rychlovku na zadním sedadle. Milý židovský chlapík. Rozepne mu poklopec a najednou tu bude její táta.

„Tak děláte?“

„Dělám co jako?“

„Taky jiný věci, kromě toho, že tancujete nahoře bez.“

„Jo. Taky zpívám nahoře bez,“ odpověděla.

„Ale jděte. V těchhle podnicích se nezpívá.“

„Já zpívám.“

„Děláte si ze mě srandu.“

„Ne, chcete slyšet, jak zpívám, Maxi?“

„Ne, nezpíváte.“

„Zpívám jako ptáček,“ řekla Yolanda, ale nepředvedla mu to.

Liebowitz o tom přemýšlel a snažil se odhadnout, jestli to na něj jen hraje.

„Co jinýho ještě teda děláte? Kromě tancování a zpívání? Nahoře bez.“

Začínala uvažovat, že to vlastně není úplně špatný nápad, udělat cestou domů ještě jeden kšeft. Ale ne za šest devadesát, které teď ukazoval taxametr. Kolik peněz máš asi u sebe, Maxi? uvažovala. Neměl bys chuť na mladou židovskou holku? Můžeš o tom o příští Chanuce vyprávět vnoučatům. Zase si vzpomněla na otce a rozhodla se, že ne. Ale stejně, uvrtat starýho Maxe do rychlý foukačky za sto dolarů by možná stálo za to. Je to sice za pouliční holku dvojnásobná taxa, ale takový fajnový zboží... Co bys tomu řekl, dědino?

„Co máte na mysli?“ zeptala se ostýchavě.

Černý muž v černých džínách, černé kožené bundě a černé čepici se před nimi objevil jako anděl pomsty. Všichni tři mu málem pomočili boty, jak stál blízko.

„Co má tohle hergot znamenat?“

„To znamená, že chčijeme do kanálu.“

„Podle mě to znamená, že nemáte úctu k týhle čtvrti. A co znamená to P na vašich bundách? Prasata?“

„Tak se k nám připoj, ne?“ navrhl mu Richard III.

„Já jsem Richard,“ řekl Richard I., zapnul si poklopec a podal černochovi ruku.

„Já jsem taky Richard,“ prohlásil Richard II.

„Já taky,“ řekl Richard III.

„To je teda náhoda,“ zavrtěl hlavou černoch. „Já se jmenuju taky Richard.“

Takže teď už byli čtyři.

Ke krvavé vraždě mělo dojít za pouhou hodinu a šestnáct minut.

Abdul Sikhar bydlel v Calm´s Point v dvoupokojovém bytě s pěti dalšími muži z Pákistánu. Všichni se znali už ze svého rodného města Rawalpindí a všichni přijeli do Spojených států během posledních tří let.

Dva z nich měli doma manželky. Třetí tam měl přítelkyni. Čtyři z nich pracovali jako taxíkáři, což znamenalo, že museli celý den komunikovat pomocí vysílačky. Kdykoliv něco zadrmolili v urdštině, jejich pasažéři získali pocit, že se chystá nějaká teroristická akce nebo únos. Jejich čtyři taxíky se proháněly městem jako vítr velbloudí hřívou. Žádný z nich nevěděl, že houkat na klakson je v tomhle městě proti zákonu. Ale i kdyby to věděli, stejně by troubili. Všichni se nemohli dočkat, až už konečně vypadnou z tohohle zatraceného města a zatracených Spojených států.

Abdul Sikhar se cítil stejně, i když neuháněl jako vítr. On pro změnu pumpoval benzín a myl auta u čerpací stanice Bridge Texaco.

Když za deset minut šest toho rána otevřel dveře, měl na sobě dlouhé vlněné spodky a vlněný nátělník s dlouhým rukávem. Vypadal, jako že potřebuje oholit, ale jenom si nechával narůst vousy. Bylo mu dvacet, a věřte tomu nebo ne, bylo to vychrtlé děcko plné nenávisti k téhle zemi, které by se v noci počurávalo do postele, kdyby se o ní nedělilo se dvěma dalšími kluky.

Detektivové se prokázali odznaky. Sikhar přikývl, vyšel s nimi do chodby a zavřel za sebou dveře do bytu. Zašeptal, že nechce probudit své druhy, jak je nazval, což je archaický termín z dob, kdy v jeho vlasti vládli ti parchanti Britové. Když zjistil, o co se policistům jedná, omluvil se jim a na chvíli se vrátil do bytu. Pak přišel v dlouhém černém kabátě, který si přehodil přes spodní prádlo, na nohou měl rozvázané černé boty. Stáli v chodbě u špinavého okna, kterým dovnitř odněkud blikalo oranžové neónové světlo. Sikhar si zapálil cigaretu. Ani Carella, ani Hawes nekouřili. Oba si přáli, aby toho spratka mohli zavřít.

„Tak co je s tou pistolí?“ zeptal se.

„Každý chce stále o té pistoli cosi vědět.“

Jeho angličtina zněla jejich uším přehnaně spisovně.

„Taky o tom peří,“ řekl Carella.

„A o těch ptačích hovnech,“ dodal Hawes.

„To byl velký bordel,“ přikývl Sikhar a potáhl si z cigarety, kterou držel jako Peter Lorre v Maltézském sokolovi. On sám působil trochu jako bordelář, možná proto, že si nechával narůst ty vousy, které na jeho tváři vypadaly jako špinavá šmouha.

„Nevěděl byste, jaký druh peří to byl?“ zeptal se Hawes.

„Řekl bych, že holubí.“

„Proč myslíte?“

„U mostu je spousta holubů, že ano.“

„A vy se domníváte, že holubi se nějak dostali do auta, je to tak?“

„Ano. To si myslím, ano. A zpanikařili. Proto to tam asi celé pokáleli.“

„Takže vevnitř byl hroznej nepořádek, jo?“ ujišťoval se Carella.

„To ano.“

„A jak se podle vás dostali zase ven?“ zeptal se Hawes.

„Ptáci vědí, jak na to,“ řekl Sikhar.

Tajuplně se na ně zadíval.

Také se na něj tajuplně zahleděli.

„A co ta zbraň?“ pokračoval Carella.

„Jaká zbraň?“

„Vy víte jaká.“

Sikhar upustil cigaretu na podlahu, rozdrtil ji podrážkou své černé boty a z kapsy dlouhého černého kabátu vytáhl pomačkanou krabičku camelek.

„Cigaretu?“ zeptal se a nabídl krabičku nejdřív Carellovi a pak Hawesovi. Oba odmítli a každý z nich při tom trochu prudce zavrtěl hlavou. Sikhar však toto jemné poselství nepostřehl. Hned si zapálil.

Chodbou se vzdouvala oblaka kouře, zabarvená do oranžova blikajícím neónem zvenčí. Carellovi se z nějakého zvláštního důvodu vybavilo Dantovo Peklo.

„Ta zbraň,“ popohnal Sikhara.

„Ta slavná ztracená zbraň,“ řekl Sikhar. „Nic o ní nevím.“

„Strávil jste asi tak hodinu v autě? Uklízel jste ho?“

„Veliký bordel,“ přikývl Sikhar.

„Dostali se ptáci taky někam k přihrádce na rukavice?“

„Ne, ten bordel se vyskytoval jenom na zadním sedadle,“ odpověděl svou vzornou britskou angličtinou.

„Takže jste přibližně hodinu strávil na zadním sedadle vozu?“

„To nejméně.“

„Ani jednou jste nebyl na předním sedadle?“

„Ne, ani jednou. Proč bych tam vstupoval? Ten bordel byl v zadní části.“

„Myslel jsem, že když jste to auto uklízel...“

„Ne.“

„.. možná jste taky vepředu utřel palubní desku...“

„Ne.“

„.. nebo dvířka té přihrádky, abyste tam všechno pořádně uklidil.“

„Ne, nic takového jsem nedělal.“

„Takže asi nebudete vědět, jestli ta přihrádka byla zamčená nebo ne?“

„Ne, to rozhodně nebudu vědět.“

„V kolik hodin jste začal dělat na tom autě?“

„Hned jak jsem dorazil do zaměstnání, Jimmy mi ukázal ten bordel a řekl mi, abych to uklidil. Okamžitě jsem se pustil do práce.“

„V kolik to bylo hodin?“

„Asi v sedm.“

„V sobotu ráno.“

„Ano, v sobotu. Pracuji šest dní v týdnu,“ pronesl kousavě a podíval se na hodinky.

Teď už bylo skoro šest hodin, neděle ráno. Svítání mělo přijít za hodinu a patnáct minut.

„Přiblížil se k autu ještě někdo, když jste v něm uklízel?“

„Ano.“

„Kdo?“

„José Santiago.“

Prodávat crack milým mladým hochům jako byli tři Richardové - přesně tohle Richard IV. tady v Diamondbacku provozoval. Teď je vedl ulicí k jednomu pokoutnímu baru, kde, jak jim slíbil, měla být spousta holek. Richardovo příjmení bylo Cooper. Někdy mu lidé, kteří s ním chtěli vycházet přátelsky, říkali Coope, ale nevěděli, že tohle oslovení nesnáší.

Vyvolávalo to v něm stejné pocity, jako když nějaký trouba přijde k cizímu chlápkovi, plácne ho do zad a zařve mu do tváře: „Nazdar, Sale, pamatuješ se na mě?“ Jenže ten chlápek se nejmenuje Sal. Richard se jmenoval Richard a přál si, aby ho tak lidi oslovovali. Určitě ne Coope ani

Richi, ani Richie, dokonce ani Ricky nebo Ricku. Jenom obyčejně:

Richarde. Zakládal si na tom stejně jako tři Richardové, kterým teď vyprávěl o pár dávkách báječného jumba, které má náhodou v kapse.

Nechtěli by za patnáct babek ochutnat?

Crack a peníze jim proběhly rukama, z černé do bílé a z bílé do černé, když tu u chodníku zastavil taxík a z něj vystoupila dlouhonohá bílá dívka v umělém červeném kožíšku a červených kožených botách. Okénko u řidiče sjelo dolů. Řidič vypadal trochu omráčeně, asi jako kdyby ho přejel autobus.

„Díky, Maxi,“ řekla dívka, poslala mu polibek a otočila se na chodník.

Pod paží si nesla malou červenou koženou kabelku. Richard Cooper na ni zavolal:

„Hej, Yolando, ty jseš přesně ta holka, kterou hledáme.“

Za padesát šest minut byla mrtvá.